Zelený čtvrtek

Tři tisíce let Izraelité slaví velikonoční svátky. My jsme s Ježíšovým národem velice spjati, vědomě nebo nevědomě. Sdílíme s nimi také touhu po životě s Hospodinem. Jeho přísliby živily všechny generace lidí, které žily v nejrůznějším ohrožení, ale k Bohu se s očekáváním obracely.

Izraelité vědí, co slaví, proč slaví a kým jsou.
Slavnostmi svátečních dnů dobrořečí Hospodinu. [1]
„Hospodine, zakusili jsme hořkost, strach, útisk a bezvýchodnost otroctví. Ty, Hospodine - budiž tvé jméno  pochváleno - ses nad námi smiloval a vyvedl nás ze záhuby. Donutil jsi faraona, aby nás propustil a zachránil jsi nás před jeho vojskem. Nesl jsi nás na orlích křídlech a přivedl nás k sobě´ (Ex 19,4). Daroval si nám svobodu, znovu se smíme nazývat tvými milovanými dětmi.
Po tisíciletí zakoušíme tvou přízeň a péči.“ 

S touto vděčností a děkováním se Ježíš sešel se svými přáteli k velikonoční slavnosti. Ale na sederovém rituálu ledacos pozměnil, a pak nám svou Hostinu daroval.
Ke slavení patří opakovaní příběhu, tak si něco připomeneme. (Podrobněji o tom píšu v knize „Pozvání K Večeři Páně“.) [2]

Ježíš nejprve všechny šokoval - když svým přátelům umyl nohy.
(Žid nesměl ani židovského otroka požádat, aby mu umyl nohy nebo vyčistil boty - to by bylo tenkráte ponižující. [3]
Ježíš je knížetem Pokoje (Šalom) - boural nesmyslné společenské a náboženské zdi ponižující slabší.  
(My, jeho učedníci, máme činit stejně.)

Stolování začínalo lámáním chleba. [4]

Izraelité na začátku stolování děkovali Bohu a těm, kteří jídlo obstarali (to patří k naší kultuře). [5]
I Ježíšova hostina začala modlitbou nad chlebem a pohárem vína. Ale Ježíš tu hostinu povýšil na svatební hostinu Velikonočního beránka se svou nevěstou.  – To Ježíšovým přátelům až postupně docházelo.

Dobrořečil nad chlebem a pak řekl: „Už to není obyčejný chléb, ale moje Tělo, které se pro vás a za vás vydává“ – a chléb rozlámal ... (bylo to srozumitelné).
Pak stolovali; s radostí jedli, pili, hodovali, a přitom si vyprávěli o Bohu, zpívali ….
Na konci hostiny, při dobrořečení nad čtvrtým pohárem vína, Ježíš řekl: „Přátelé, dnes to uděláme jinak. Při velikonoční hostině hostitel dává tomu, koho chce vyznamenat, napít ze svého poháru, ale dnes budete z mého poháru pít všichni! Jste boží nevěstou!“ (Při židovské svatbě ženich a nevěsta pijí víno z jednoho poháru.)
„Vezměte a pijte z tohoto poháru všichni – je to kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás, za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Obnovuji a ztvrzuji (toto je nová a věčná smlouva) manželskou úmluvu Boha s vámi – jeho nevěstou. Slavte ji na „památku“ mého přátelství.“

Učedníci měli oči navrch hlavy. Obraz nevěsty Hospodina Izraelité znali už od Mojžíše. Učedníkům docházelo, že Ježíšovo vyznání je svatebním slibem Mesiáše. („Já se ti odevzdávám a přijímám tě za svou manželku. Slibuji ti lásku úctu a věrnost na život a na smrt. Až za hrob. Navěky!“)

Když se pak učedníci z Ježíšova strašného ponížení, mučení a vraždy za tři dny - díky Ježíšovu zmrtvýchvstání - zmátožili, radovali se nevýslovnou radostí. Jim - kteří po Ježíšově zatčení selhali - Ježíš prokázal svou lásku až do krajnosti. Postupně jim čím dál víc docházelo, co všechno Ježíš do své Hostiny vložil.

Tuto největší slavnost, největší rituál v dějinách lidstva jsme dostali i my.
Je závratné, že nás Bůh má za svou nevěstu. Téměř neuvěřitelné.
Každý smíme patřit do množiny Boží nevěsty.
Vážíme si toho. Chceme být Ježíšovou nevěstou, která se mu bude líbit a která mu bude k ruce.
Proto pokaždé při Ježíšově slavení prosíme: „Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, abychom si čím dál víc osvojovali Ježíšovo jednání, mluvení i myšlení.“
Bez této osobní prosby každého z nás by Ježíšova hostina nedošla Ježíšova záměru, neboť on s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“. [6]

Ježíšovo přátelství nás ovlivňuje - i my s ním chceme žít a pracovat pro uzdravování vztahů ve světě. Chceme také být chlebem vydávajícím se pro druhé. Chceme se dělit o svůj život s druhými. [7]

Můžeme porozumět Bohu více než židé. Už na začátku Bůh řekl izraelitům: „Jsem jako táta, máma, ženich, manžel“. V Ježíši vidíme, že se nám Bůh vydává „až do roztrhání těla“.  
Bůh slouží nám, ne my jemu.

„Slavte tuto slavnost přátelství - manželství Boha s vámi často!“, řekl Ježíš. [8]

Fascinuje mě, že Ježíš v situaci odsouzeného na smrt, svým přátelům uspořádal velikonoční slavnost nečekané hloubky a ceny. A přitom věděl, jak selžou.
Unesl to, neboť žil ve veliké blízkosti Otce a v jeho lásce. Věděl, že ho Otec nikdy neopustí.
(Slova: „Bože, proč jsi mě opustil“, jsme si vysvětlovali.)  

Ještě nikdy jsem na Zelený čtvrtek nemyl nohy (kněz to nemá předepsané, kdybych myl nohy ženám, zlí by mě pomluvili, že rád sahám na ženy). Pokaždé jsem ale při liturgii vysvětlil, co Ježíšův odvážný čin znamenal a jak podle Ježíšova příkladu měníme svět, složíme-li druhým. Místo mytí noho jsem pozval do presbytáře řadu lidí, kteří nezištně slouží druhým (mamince pečující o děti s postižením, paní, sloužící člověku s rakovinou, sestrám z Charity, dobrému tátovi, učiteli, lékaři, obětavému kostelníkovi, vedoucím skautů, paním uklízející kostel, kuchařkám vařícím na svatbách a při společných akcích, těm, kteří vedou spolky, atd.) Otočili se tváří k lidem v lodi kostela; děkoval jim osobně i zástupně za ty, kteří slouží podobě. Políbil jsem jim ruku, dostali kytičku frézií a celý kostel jim tleskal. Pokaždé jsme děkovali více než dvanácti lidem, neboť Ježíšův příklad služby se šíří jako kola na vodě, když do ní vhodíme kámen. Třicet let jsme tak konali a vždy jsme měli komu projevit vděčnost.
Komu jsme vděční letos? Těm, co šijí roušky, vymýšlejí a vyrábí další pomůcky, obětavým zdravotníkům, těm, kteří řídí nutnou pomoc, hasičům, Vietnamcům, kteří zdarma hostili záchranáře, popelářům, rodiče učící trpělivě své děti doma, Gretě Thunbergové za vyprovokování debaty …
Koho navrhujete vy?
Každý můžeme někoho ocenit a poděkovat mu. Nepochybuji o tom, že by někdo navrhl vás.

V letošní situaci nám můžeme více dojít, že podstatnější než pouhá účast na liturgii v kostele, je porozumění tomu, co nám Bůh nabízí a jak my na jeho nabídku odpovíme. Modlitby a rituály nás mají přivést k jednání, k činu (jinak jsou mrtvé).

Komu poděkujeme?

---

[1] Židé se dodneška v předvečer Pesachu (přeskočení) scházejí v širších rodinách. Osvojili si umění domácí liturgie, která má svůj řád, je srozumitelná, i pro děti záživná a přitom vzdělávací a výchovná. Stojí na stolování, (otázkách) a vyprávění. Není podstatné, že sederová večeře v Ježíšově době nevypadala tak, jako dnes (současný rituál je pozdější).

[2] Letos v karanténě můžeme více objevit bohatství toho, že máme jeden druhého. Nechtěli bychom někoho ztratit. Znovu zakoušíme krásu sešlosti u rodinného stolu.
Všude na světě se rodina, příbuzní a přátelé scházejí u jídla. Jídlo má své mocné kouzlo. Společné stolování to kouzlo ještě umocňuje. Každá naše oslava je spojena s jídlem.
Kdo nepochopí podstatu stolování, těžko porozumí Ježíšově hostině.
Krásu stolování vytváří vzájemná přejícnost: „Jsem tu pro tebe!. Odmala se učíme pečovat jeden o druhého (nejen u společného jídla), aby ti nic nechybělo.  

[3] Mahátma Gándhí (Ježíšův dobrý učedník) boural kastovní systém v Indii. Konal práce, které mohli vykonávat jen nečistí (páriové - jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může v hinduistické společnosti způsobit rituální poskvrnění).
Naše rituální mytí nohou je vyprázdněné – má smysl mýt umyté nohy?
Až František vrátil prohlásil: „Já vím, jak muklům smrdí nohy, nikdy bych jim je nemyl“.
Před přednáškou Dr. Jiřiny Prekopové se před dveřmi auly sešla naše kamarádka (za čtrnáct dní pak porodila 6. dítě) a kníže kněžské. Kdo myslíte, že šel první? 
I naše upřímně myšlená gesta a pozornosti někdy vyznívají naprázdno. Když jsme blahopřáli mamince k narozeninám, někdy poznamenala: „Bylo by lepší, kdybyste mě víc poslouchali“.
Ježíšovo umytí nohou a jeho výzvu“ „umývejte nohy jeden druhému“ jsme pochopili. Mnoho obětavých (ženy především) slouží druhým (i když je to někdy nevábné) … Obdivujeme je a jsme jim za to vděční.

[4] Prastarý rituál lámání chleba byl tenkráte každému srozumitelný, už malým dětem rodiče vysvětlovali, co to znamená.
Děti viděly, jak tatínek vypěstoval obilí a jak maminka z mnoha zrn namlela mouku a upekla chléb. Každý víme, že bez jídla není život. Podělit se druhými o jídlo může někdy zachránit život. Rozlomení chleba bylo názorné: „Jsme přátelé „na život a na smrt!“

[5] Víme, co ke stolování (doma i v kostele) patří. Jídlo i prostření stolu je třeba nejprve připravit, odmala se k tomu nabízíme. Ustrojíme se do pěkných šatů, a pokud bychom si třeba před tím ublížili, omluvíme se jeden druhému, aby nás při sváteční atmosféře netrápilo špatné svědomí. 

[6] Na bohoslužbu nepřicházíme klečet, zamilovaně koukat nebo vrkat na ženicha, ale slavit přátelství Boha s námi, obnovovat manželskou Úmluvu a opět se Bohu nabídnout k práci (láska se projevuje činy). S úžasem se máme pohotově postavit vedle ženicha. Bůh slouží nám a my chceme s ním sloužit druhým. Tak se buduje rodina božích dětí. Nepřicházíme jako diváci, ani jako hosté na svatbě, ale jsme nevěstou! To je největší čest, jaké se nám mohlo dostat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového je možné. To je závratné, slovy nevypověditelné ... 
Představte si, co se mi přihodilo. Předsedal jsem kdesi Večeří Páně. Někteří lidé tam po „přijímání“ klečeli. Chtěl jsem jim ukázat závratnou krásu Ježíšovy Hostiny - vyprávěl jsem, že jsem také do 30 let po „přijímání“ klečel (i v semináři to tak bylo), ale pak mě konečně došlo Ježíšovo vyznání: „Jsi mou milovanou nevěstou“. A místo na podlaze jsem se ocitl „u stropu.“
Ale někteří lidé mě tam obvinili, že jsem je se jich „dotknul“. To nechápu, nabídne-li mě někdo něco lepšího, jsem mu za to vděčný. Znáte nějakého ženicha, který by dovolil, aby před ním nevěsta klečela? Copak nám náš Ženich nenabízí svou náruč?

[7] Současná služba těch, kteří pomáhají zvládnout onemocnění koronavivru (a nevedou u toho zbožné řeči) nám to připomíná. Hlásíme se do práce. (Svět je nemocný, a „církev má být polní nemocnicí“, řekl už před léty František.)

[8] Louis Evely napsal: „Dítě sní mnoho obědů, které mu maminka uvařila, než mu dojde, jak mnoho je milováno. I Bůh nás mnohokráte zve ke své Hostině, aby nám konečně došlo, jak mnoho nás má rád.“