5. neděle čtyřicetidenní

Nejdříve Vás poprosím o opravu mých Poznámek ze 4. neděle čtyřicetidenní o kultické nečistotě.
Rituální čistota v hebrejštině se nazývá tohora. Rituální nečistota je tum´a.
Slovo nidda - oddělení, které jsem použil, už v dnešním kontextu znamená „oddělená menstruující žena“.

Lazarovo vzkříšení je největším Ježíšovým znamením, potvrzujícím, že Ježíš přichází od Boha, a že mu můžeme důvěřovat. 
Ale nejprve připomenu důležitý předpoklad pro náš vztah s Bohem (i člověkem). Ježíš nás přivádí do boží náruče, staví na vyučování Mojžíše, nabízí nám novou životní moudrost, ale k jeho vyučování máme přijmout určitá pravidla. [1]

V minulých letech jsme si všímali, jak měl Ježíš Lazarovo vzkříšení dokonale promyšlené (Ježíšovo  vzkříšení pak velekněží popřeli, ale Lazarovo vzkříšení zpochybnit si nedovlili), aby mohlo být důvěryhodným znamením i pro nás. 

Ještě se trochu vrátím k slepci z minulého úryvku evangelia. Úděl slepce tenkráte byl krutý a on mohl zatrpknout z pocitu, že je postižený Bohem (viz odsudky vyšetřovatelů slepce  - lidové zbožnosti chybí vzdělání od Boha a bývá krutá).
Slepec se ale s Bohem „nerozvedl“, byl poctivý, měl zdravý rozum a byl statečný. Je možné, že si při dobrořečení za uzdravení, řekl: „Bože, kdož ví, kým bych byl, kdybych nebyl léta slepý. Mohl bych se sice účastnit náboženského vyučování, ale mohl bych si pak na svých vědomostech zakládat a stát mezi těmi, kteří pronásledují Ježíše.“
Ježíš jeho poctivost velice ocenil: „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“. Léta mi trvalo, než jsem těmto slovům trochu porozuměl. [2]

I Lazarovy sestry mohly být zklamané, že Ježíš Lazara neuzdravil - nic by ho to přece nestálo, nemusel se vracet do Betánie, setníkova služebníka také uzdravil na dálku.

Marta a Marie zůstaly Ježíšovi věrné, jejich důvěra v Ježíšovo přátelství nedostala trhlinu.
(Rodina těchto sourozenců v Betánii patřila mezi milé Ježíšovi přátele. Vzpomeňme, jak Ježíš pozval i Martu k vyučování.)  [3]

Jak číst nahlas slova Marie a Marty? Zkuste si to doma. Kdo dojde v pochopení nejdál? [4]

Slova těch sester čtu dnes nahlas jinak než dříve. A čtu je s daleko větším ostychem, vědom si své povrchnosti a nevelkých znalostí.

Díky Lazarovým sestrám (jejich věrnosti) mohl Ježíš vzkřísit Lazara podle svých plánů, mohl si vůči nim dovolit to úmyslné zpoždění příchodu k Lazarovi.

O důvěřování sester Ježíšovi, navzdory smutku ze smrti Lazara, platí Ježíšovo:
„Blahopřeji těm, kteří se nade mnou nepohorší“
a „Blahopřeji těm, skrze něž a na nichž se zjevují (mohou zjevit) skutky Boží“.

Láska, důvěra a věrnost nejsou pouhými pocity, ale činy vůle, konáním. Máme-li při tom libý pocit, je to krásné, ale hodnotný vztah pouze na nich nestojí. [5]

Je vidět, čím Lazarovy sestry žily.
Všimněme si, že Marta (která možnost Ježíšova vyučování přijala, až po Učitelově vyzvání) po Lazarově pohřbu za Marii nezaostává. [6]

Obě říkají stejnou větu: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel“.
Ale Marta pokračovala …
Mluví o důvěře ve vzkříšení (to nebylo samozřejmé tenkráte, není ani dnes).
Vyznává, že Ježíš je Mesiášem a Zachráncem z nicoty smrti.

Slova Marty a Ježíše můžeme lacině opakovat - nebo promýšlet.
Čím jsem starší, tím více otázek si nad těmi slovy kladu.

Přijmout smrt blízkého, natož svou smrt, není samozřejmé, život je krásným darem Stvořitele.
Jaká bude moje smrt? Za jakých okolností nastane?
Co jí bude předcházet?
Být bezmocný je ponižující. Není snadné přijmout pomoc, nadměrně zatěžující druhé.
(Každá kultura učila lidí umění umírat. Naše současná společnost na ni zapomněla.) [7]

Promýšlím, jaké bude mé setkání s Bohem? (I někteří světci umírali těžce.) I v našem vztahu k Bohu hledáme další a další odpovědi. Nepochybuji o milosrdenství Boha, ale dost mě trápí má selhání, promarněné možnosti a moje povrchnost. To, čím jsem ublížil, i to, v čem jsem nenaplnil přiměřená očekávání druhých.  „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává“.
Vím o hrůze Kainově: Můj zločin je větší, než je možno odčinit“ a o Jidášově zoufalství.
Rozumím pláči apoštola Petra. A jsem vděčný Ježíšovi za jeho terapeutický rozhovor, ve kterém Petra těší a třikráte jej ujišťuje o odpuštění a důvěře (J 21,15-17).
Jsem vděčný apoštolům a dalším biblickým osobnostem, které nám poctivě vyprávějí o svých selháních - a za jejich svědectví o božím milosrdenství. (Srv. 1 J 3,18-24)

A ještě připomenu, jak na Ježíšovo vzkříšení Lazara odpověděli ti, kteří Ježíše nesnášeli (J 11,46-53). Nečistota a slepota (zatvrzelá neochota přitakat tomu, co nám Bůh sděluje) - před kterými nás Ježíš varuje - plodí nenávist až na smrt k těm, kteří určitým lidem stojí v cestě k udržení jejich moci.
Jsou velkým nebezpečím i pro nás (nesnášíme ty, kteří mluví jinak o Bohu než my, a ty, kteří nás převyšují.

Děkujeme Ježíšovi za jeho vyučování i z jeho přátelství, které jde až za naši smrt.

(Bledule opět krásně kvetly, letohradský zámecký park už krášlí kandíky a na terase nám rozkvétá sakura. Rehek, loni hnízdící ve větrací trubce, přiletěl, ale trubku už nenašel. Honem jsem mu dokončil budku, doufám, že přiletí. Skřivani jsou pro mě podobenstvím orantů - se zpěvem vystupují vzhůru, až se nám ztratí z očí, a pak se jako kámen navrací k zemi.)

---

[1] Ucházíme-li se o práci, řekneme: umím to a to, rozumím tomu a tomu, mám takové a takové vzdělání …, jsem dobrá manažerka (x let jsem pečovala o tři děti), mám firmu …
Kamarád námořník je velkou osobností, možná nechodil ani celých 9 let do základní školy, ale umí několik řečí, má kapitánské zkoušky, mnoho let se plavil oceány, postavil několik lodí, zná hodně z medicíny, napsal řadu krásných knih, pomohl mnoha dětem … Je radost s ním mluvit, vždy mě obohatí. A umí se ptát.
Určité trápení je ale s lidmi, mluvícími do věcí, kterým mnoho nerozumějí. Jsou jako pohodlné děti, nečtou, nevzdělávají se, ale mají pocit, že všechno vědí a hrají si na učitele. Např. vykládají něco o modlitbě, ale neví, že biblická rozmluva je jiná než pohanská. Nebo - vymyslím si příklad: „Ježíš volal, Otče, proč jsi mě opustil - prožil tedy krizi víry“. Nejsou zvyklí pracovat s Písmem, nemají základní náboženské vzdělání, ale ventilují vše, co je momentálně napadá. Kdyby mně tu otázku o Ježíšově „krizi“, položil sedmnáctiletý syn, nejprve bych mu řekl: „Vypiš si všechna místa z evangelií, kde Ježíš mluví o své smrti a o vzkříšení“.
(Třicetiletý izraelita mohl soudit v bráně, nebo ve shromáždění vykládat texty proroků - učit Tóře bylo vyhrazeno rabínům - od pěti let se ale pečlivě vzdělával. Už ve třinácti letech skládal náboženskou zkoušku dospělosti a mohl tím pádem založit rodinu a vést pak rodinnou bohoslužbu.) Dospělý konvertita potřebuje před křtem nejprve nahlédnout, kým je pro něj Ježíš Nazaretský, zda dobrý řemeslník, lidový myslitel, znalec Písma, jeden z učitelů, prorok nebo Mesiáš. Sám Ježíš od nás vyžaduje určitou rozumovou - intelektuální práci (srv. J 10,38), pocity („já to tak cítím“) nestačí, v krizi bude prožívat opačné pocity. Věrohodnost Ježíše a pravdivost Písma si pak bude celý život prohlubovat (v krizích možná přepočítávat a vylepšovat) a pracovat tak, aby se jeho důvěřování Bohu co nejvíce blížilo jistotě.  

[2] Z uzdraveného nemocného od rybníka Bethesda Ježíš radost neměl. Říkali jsme si, někteří „malí“ lidé, dostanou-li se nahoru, podlézají mocným a dupou po lidech pod nimi. Obrátí se i proti těm, kteří jim dříve pomohli (potkal jsem takové).

[3] Naše patriarchální církev si stále nevšímá skvělých žen okolo Ježíše a jeho postoje k ženám vůbec. Nechce vidět, že Ježíšovy učednice nejednou předčili učedníky a apoštoly.

[4] K umění herce a recitátora patří správné porozumění postavě, kterou představuje. Ptá se, co je pod slovy scénáře a za slovy té postavy, aby posluchače pravdivě uvedl tam, kam nás autor příběhu vede. Ten, kdo čte, nás může velice obohatit svým vhledem to textu. Naopak povrchní přečtení nás zavede na slepou kolej. (Číst při liturgii z Písma je velice odpovědná práce a kdo se na čtení poctivě nepřipravuje, proviňuje se neúctou ke slovu božímu. Přečíst si lekci až těsně před bohoslužbou je nezodpovědné, profesionální herec by si to nikdy nedovolil.)

[5] Ve vtahu míváme různé pocity, kdo staví pouze na těch dobrých, staví dům na písku.  
Dopustí-li se např. partner nevěry, chci dál usilovat o svou věrnost (a hledat, v čem se mám zlepšit).
Dopustil-li jsem se nevěry, mám nejprve hledat chybu u sebe, neomlouvat se falešnými zdůvodněními a hledat pomoc u kováře a ne u kováříčka. Tomu, kdo se bojí pravdy a hledá u kamarádů potvrzení svých pocitů, že jeho parter je nesnesitelný, tomu chybí odvaha (má si ji doplnit). Zda vztah není k životu nechť posoudí odborník (za posudek statika nebo lékaře dokonce platíme).  

[6] V naší církvi jsou dvě skupiny řeholnic: kontenplativní (tu zastupuje Marie) a činná (pečující o potřebné, zastupuje ji Marta). „Obě jsou důležité a doplňují se“, říkáme, ale mnozí si více cenění tu první (ve které sestry žijí odloučení od světa v přísné klauzuře a více se modlí), protože „duchovní je přece více než to hmotné“.
Nemám rád takováto hodnocení, co, nebo kdo je víc. 

[7] Nejobtížněji přijímají smrt ti, kteří velice pěstovali zdravou výživu a zdravý životní styl.
Vícekráte jsem si všiml, že ženy, léta obětavě pečující o starého rodiče se natolik vyčerpaly, až onemocněly rakovinou. Lékaři mě potvrdili, že to tak je. Častokráte neumíme včas odejít a také příliš dlouho lpíme na životě blízkého člověka, přesto že už jen uboze přežívá. To je samostatné kapitola, o které se na naštěstí začalo mluvit.
Pečovat o těžce nemocného rodiče je nejtěžší službou.