3. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 5,34-39 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,3-7; Ř 5,1-2.5-8; J 4,5-42
Datum: 15. 3. 2020
Ježíšovo setkání se Samařankou je v mnoha věcech výjimečné a přelomové.
Dva tisíce let o něm čteme a tak málo jsme pochopili.

Zajímá nás vyučování boží moudrosti, čteme, jak byli staří Izraelité po staletí vedeni k rozlišování „čitého“ a „nečistého“, aby si všímali, že i něco, co není hříchem, ale je závažnou překážkou k setkávání s Bohem a druhými.
Ježíš nám (novému Izraeli) ukázal, co je „nečistotou“ (není košer) a kde se bere. Jako uzdravoval tělesně slepé, hluché a malomocné, tak nám nabízí uzdravení ze slepoty, hluchoty a malomocenství ducha. Tato postižení vycházejí z našeho srdce, máme nepřejícný, nepřátelský - nečistý pohled na druhé (srv. Mt 6,22-23) a sami ledacos nechceme vidět a slyšet (srv. J 9,40-41). Naše náboženská povýšenost („naše církev je dokonalá, já vím jak to přesně je“), je naší „nečistotou“, je překážkou na naší straně, zabraňující nám setkání s Bohem a s lidmi, s kterými máme společně Boha hledat.

Myslíme-li vážně naši prosbu při liturgii: „Pane, řekni jen slovo a má duše uzdravena“, a přijmeme-li boží slovo o Ježíšově jednání se samařankou, může být naše slepota („nečistota“) uzdravena.

V minulých letech jsme dost podrobně sledovali, co se mezi Ježíšem a samařankou odehrálo. Připomenu to základní.
Judeici a Samařané se nesnášeli, přesto ,že byli „bratranci ve víře“ (navzájem si prováděli veliké a kruté naschvály …). 
Ježíš šel úmyslně přes území Samařanů (nedbal na to, že se v očích „zbožných“ „znečistí“). 
K ženě samařské se choval (podle tehdejších společenských náboženských pravidel) nepatřičně, pohoršlivě:
-       mluvil na veřejnosti s ženou
-       dokonce ji požádal o službu
-       mluvil s ní o náboženských věcech (i když věděl, že nežije v řádném manželství)
-       řekl jí, že je Mesiášem (to židům neřekl, až před Kaifášem a veleradou)
-       použil ji jako apoštolku samařanů.

K té, na kterou ostatní plivali (proto chodila pro vodu v poledne za úmorného vedra, kdy ostatní drží siestu v chládku svých domů), se Ježíš choval s velkou úctou k dceři boží. 
(Apoštolové ovšem nad Ježíšovým jednáním pohoršeně pozvedli obočí - tentokráte se ale neodvážili svého Učitele napomínat.)

To, že žena nechala svůj džbán u studně je hodné naší pozornosti (nádoba na vodu měla svou hodnotu, stejně jako načerpaná voda - s tou nikdo nešeredil) a běžela k samařanům se zprávou, že je u Jákobovy studny je zřejmě Mesiáš.

I samaritáni byli „nečistí“ svou nenávistí k židům a svou povýšeností nad „ženou od studny“. Ale nechali se od Ježíše ze své nečistoty uzdravit.
Oceňuji jejich překvapivé jednání s tou ženou - neodplivli si před ní („Co ty, nás budeš poučovat, nejdříve si dej do pořádku své manželství“), ale následovali ji ke studni. Byli ochotni se jít přesvědčit, kdo ze židů ke studni přišel. A uznali, že Mesiáš může přijít z jiné „církve“. V mnohém předčili židy.
Dva dny pak Ježíš samařany vyučoval.
Kdo z nás by čekal, že „bludaři“ budou hladoví a žízniví po Duchu, že přijmou vyzvání k obrácení se k Hospodinu a nebudou sebejistě tvrdit, že jejich „víra“ je ta nejpravější. 

Jaké ovoce pak Ježíšovo odvážné jednání (porušování zbožné tradice) přineslo?
Z Ježíšova jednání si máme vzít příklad k náboženské snášenlivosti (která nám v dějinách krutě chyběla a mnohdy dodneška chybí) [1] a jeho lásku k druhým.
I k vlastním ženám se my, muži, chováme nadřazeně. Katolická církev je jednou z nejzpozdilejších církví - i v této věci se zřekla svého úkolu být ve společnosti předvojem a nositelkou osvícení Ježíšova - žena u nás dosud nemá stejné postavení jako muž.

Ekumenismus patří k úkolům Ježíšových učedníků (zatím nesplněným) při budování božího království.
Ježíšova slova o sjednocení nám jsou životadárným a nezpochybnitelným pokynem (i ti, kteří místo micva říkají přikázání, jsou také za ta Ježíšova slova odpovědní). [2] 

Provinili jsme se proti Ježíšovu vyučování o budování božího království. Vymysleli jsme si pro sebe všelijaká privilegia a povyšovali nad jiné rasy, náboženství, pohlaví, sexuální orientaci, sociální třídy, chudé, laiky … Nechtěli jsme vidět, že Ježíš hájí důstojnost každého a s každým jedná tak, aby zakusil, že je milovaným dítětem božím. [3]

Teď nabídnu něco pro pokročilejší-
Ježíšovým zbožným současníkům bránila k přijetí Mesiáše jejich náboženská sebejistota.
Kupodivu samaritáni (kteří také měli svou „nečistotu“ a byli přesvědčení o své pravověrnosti) se otevřeli Ježíšovu kázání.
Žena od studny (která mimo jiné zakusila na vlastní kůži, jak tvrdě s ní její souvěrci jednali) se ptala Ježíše, kde má být Hospodin uctíván (zda v Jeruzalémě nebo na jejich hoře v na hoře Gerizímu) - směřovala k otázce, které náboženství je Bohu blíže.

Výše jsem popsal, že pak i obyvatelé Sycharu Ježíše přijali a s velkým zájmem mu naslouchali.
Když Ježíš před Kaifášem řekl, že je Mesiášem, víme, jak agresivně velekněz reagoval. Místo, aby požádal Ježíše: „Dokaž, že si Mesiáš“, nespravedlivě Ježíše poslal na kříž a všichni členové Nejvyššího církevního soudu rozsudek smrti Nazaretského odkývali.

Zkuste si každý doma v rodině sám přečíst potichu rozhovor mezi Ježíšem a samařskou ženou, a pak každý text přečtěte nahlas. Uvidíte, jakým tónem budete jednotlivé věty té ženy číst, kdo z Vás textu porozuměl nejlépe, kdo se trefil nejblíže. [4]

Když Samařanka poznala, že ten neznámý Judejec o ní všechno ví („máš to těžké, tvůj mužský si tě nechce vzít za manželku, má strach, aby nedopadl jako těch tvých pět dřívějších manželů“) [5], bylo to pro ni potvrzením proroka přicházejícího od Boha (tak argumentovala i samařským chlapům).

Ptejme se, co jsme my udělali z Ježíšových slov: „… ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“
Řada křesťanských církví hlásá, že je ta nejpravější, ale pouhá příslušnost k vlastní církvi nebo náš kostel nám nezaručí, že je Bůh s naší službou jeho království spokojen.
Judeici Ježíšovy doby byli také v pravé církvi a nebylo jim to nic platné. [6]

Pravdu nevlastníme, teprve se k ní každý blížíme, dokonce se také často Bohu vzdalujeme - proto se stále potřebujeme se obracet k prameni vody živé. [7]

Judeici a samaritáni (včetně ženy od studně) byli „nečistí“ pro Ježíšovo království, ale chceme najít, co ti samaritáni měli navíc proti Judeicům. 

Samritáni šli za ženou, kterou před tím špinili, přemohli svůj odpor k ní, očekávali Mesiáše a připustili, že může přijít od svých náboženských konkurentů. Je na místě před nimi smeknout. Ale to nestačí. Připouštíme, že nás někdo, kdo nám nevoní, může upozornit na to, co z Ježíšova učení zanedbáváme? 
Jak často toho, kdo nám to připomíná, špiníme a napadáme?

Rozumíme tomu, co má Ježíš za „nečistotu“ svých učedníků?
Je to také neochota naslouchat Bohu, nesprávně náboženské myšleni, které ovšem pokládáme za správné. Není to ještě hřích, ale často vede k nesnášenlivosti názorů druhých, k jejich posměchu a pohrdání a nezřídka k náboženské nenávisti. 
Touto nečistotou je nejen neochota naslouchat slovu božímu, nehledání zájmu o ně (aby nás přitahovalo a těšilo jako samaritánku a obyvatelé Sycharu), ale i neochota nehledat způsob Ježíšova myšlení.

Uvedu jeden příklad: Ježíš kdysi káral nejlepší izraelské farnosti:
„Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Sodomě, Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale v Sodomě, Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“ (Srv. L 10,112-15)  
Mnohokrát nás Ježíš varuje: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“
Kdo z křesťanů se nechvěje a neptá se lépe než Ježíšovi učedníci: „Ježíši, jsem to snad já?“
Kdo by se nechtěl zkoumat, zda není „nečistý“ pro Ježíšovo království, nemohl by ho Ježíš očistit a uzdravit z jeho slepoty a hluchoty.
Pokládáme „nečistotu“, před kterou nás Ježíš varuje, za větší nebezpečí než koronavirus?

Prosíme o pomoc proti této „nečistotě“, když říkáme: „Otče nás, zbav nás od zlého“?

Děkujeme Bohu, že k nám v Ježíši sestupuje s úsměvem jako laskavý lékař.
[1] Rádi poukazujme na radu starého Gamaliela veleradě: „Nechte tyto lidi (apoštoly) a propusťte je. Pochází-li jejich záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Členové velerady mu dali za pravdu. (Sk 5,38-48)
Když jee o „nás“, jsme spokojeni, ale když šlo o protestanty nebo i muslimy, na Gamaliela jsme si vzpomněli. (Je islám do Boha nebo od ďábla? Co když byl Mohamed božím poslem pro arabské kmeny? Copak pro jejich pozdvižení nevykonal mnoho dobrého? Nemálo křesťanských misionářů žilo a žije pokojně mezi muslimy - nejen Carlo Carretto. Mezi muslimy je mnoho lidí dobrých a řada z nich jsou zločinci, stejně jako mezi křesťany (mnoho fašistů, nacistů a bolševiků bylo a je pokřtěných, nejen Hitler, Stalin, Mussolini, Franco …).
Proč se dnes necháváme svést k nenávisti vůči muslimům zbabělými politiky nebo blázny?
Podobně zapomínáme i na Ježíšův postoj k „neznámému učedníku? (Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“ (L 9,49-50)

[2] Ježíšova modlitba k Otci mluví za vše: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. … Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;  aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. …aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (Srv. J 17,11-23)
Ježíšova slova o jednom ovčinci také nemůžeme minout: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,14-16)  
Úsilí o sjednocení křesťanů nám mělo být přípravou na pokojné porozumění s nekřesťanskými náboženstvími. Neučinili jsme, co jsme měli udělat. Ujíždí nám jeden vlak za druhým. Naše zpoždění se už nedá dohnat.
Ale neporozumíme-li si v základních podmínkách k životu s lidmi jiných náboženství, nebude ve světě dobře.
Nenechme se svést falešnými proroky od Ježíšovy cesty.

[3] Slovenská biskupská konference, kvůli koronaviru dočasně nařídila „přijímání na ruku“ (doposud to nedovolovala). Ale každý si má hostii vložit do pusy, před knězem. Biskupové zřejmě podezřívají Slováky ze satanismu. Pokud by někdo chtěl získat hostii, mohl by ji přece v lavici vyplivnout do ruky. Děláme ze sebe církevní četníky. Ale co když někdo jenom „zbožně polkne“, ale už nespolupracuje s Ježíšem, který jej chce proměňovat?
V Milostivém létě, které biskupové ve svých katedrálách otevírali a vybízeli věřící ke smíření, jsem čekal, zda pozvou na kávu arcibiskupa R. Bezáka.   

[4] Smartitánka nebyla žádna puťka, na začátku Ježíši poněkud odporovala („vždyť ani nemáš vědro, kterým bys mohl vodu ze studně načerpat“).
I pak trochu ironicky říká: „Tak mně tu svou vodu dej, abych sem ke studni už nemusela trmácet.“
Ale Ježíšovi se nevysmívala, vžila si toho, s jakou úctou s ní jednal.

[5] Je možné, že dřívější manželé Samařanky zemřeli jako manželé Sáry, kterou si později vzal Tobiáš. 

[6] Měli plná ústa modliteb, horlivě chodili na poutě, nešetřili na obětech ve svatyni, postili se 100 x víc než měli, snažili se získávat si zbožné zásluhy a odpustky, a přesto si s Mesiášem neporozuměli, nesnášeli, co jim říkal a zavraždili ho.

[7] Např. několik století jsme v západní církvi (na rozdíl od východních církví) neposlouchali Ježíšova slova (micvu): „Vezměte a pijte“. Jakoubek ze Stříbra si toho všiml a v některých kostelích začali podávat pod obojí. Papež to povolil, jiný to po čase zakázal. Další půltisíciletí trvalo, než jsme Ježíšovu výzvu přijali.