6. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Přátelství s Bohem je dobrovolné, ale má, jako každý vztah, svá pravidla. Svobodně jsme se rozhodli žít pro druhé, snažíme se, aby druhým bylo s námi dobře, a aby i nám bylo dobře s nimi (miluj Boha, sebe i druhého). Bůh nás k tomu moudře učí, jaké dovednosti si k tomu potřebujeme osvojit.
Kdo volí zlo nebo zanedbává dobro, zneužívá svobodu, škodí životu.

K druhému čtení.
Moudrost je mnohem víc než informace, učí nás rozpoznávat dobro od zla, smysl micvot (pokynů), úmysl zákonodárce a umění rozeznávat Ducha božího od „ducha nebožího“. K životní moudrosti patří láska (úcta, obětavost, věrnost …). Ježíš je Moudrost sama.
I Ježíš učil nejmoudřejší – hladovějící po Duchu (chudí Duchem), toužící po osvojení si moudrosti boží.

Text evangelia si opravte. [1]

Boží přátelství nás ovlivňuje a pozvedá. (Vzpomeňme Hospodinova slova k Izraelitům: „Budu o vás tak pečovat, že vám nebude nic scházet. Proto nekradeš z cizího talíře, peněženky, postele ani cti. Nedychtíš po ničem, co mají druzí“.“) 
Ježíšovo přátelství nás ještě víc obohacuje a zve nás ke krásnějšímu soužití s druhými - přináší nám novou spravedlnost, novou radost, nový smysl života, nové bohatsví.

Izraelité během svých dějin (díky svým náboženským vůdcům) prošli několika náboženskými reformami. Ježíš přišel nejen s náboženskou reformou, ale Mojžíšovo vyučování dovršuje. [2]

Ježíš všechny boží pokyny (micvot) dodržoval, upozorňoval na jejich smysl a vedl učedníky dál a výš.
Ježíšova slova: „Kdo by zrušil i tu nejmenší micvu“, obsahují: „Kdo by neučil, nevykládal její smysl“, ten bude …
Kdo z pokřtěných by se řídil pouze Desaterem, dělal by z křesťanství laciný výprodej. Nebyl by Ježíšovým učedníkem. Desatero neobsahuje řadu důležitých směrnic pro dobré soužití. Např. sociální pokyny k velkorysosti vůči potřebným (chudým, otrokům, cizincům, přistěhovalcům …), pokyny k Milostivému roku, předhygienické pokyny (mytí rukou, ochrana před malomocenstvím, pravidla o fekáliích  - „mezi svým nářadím budeš mít kolík“ /Dt 3,14/ …) pokyny vedoucí k odpovědnosti za společenství (Dt 23,14), pravidla o vedení války, atd.

Učedníci byli Ježíšem nadšení, rabínské učení, legalistické zachovávání pouhé litery a „tradice otců“, jim nestačily.

Spravedlivý je podle Bible ten, kdo se snaží na Boží přátelství odpovídat svým přátelstvím k Bohu a lidem. Je to ideál, ke kterému se teprve blížíme.

O Ježíšových micvot jsme v minulých letech mluvili podrobněji.
K velikému umění dobrého soužití nám Ježíš stanovil moudrá pravidla. Také nám odkrývá příčiny našeho nedobrého jednání s druhými.

Máme si dávat pozor na hněv, aby ze spravedlivého hněvu nepřešel do hněvu nespravedlivého.
Ježíš nikomu nespílá. Učí své učedníky přejícnosti k druhým (lásce i k nepřátelům).
„Kdo pohrdá druhým, nazve ho (např.) rácha“ („prázdná hlava“, „vypatlanej mozek“), patří před Nejvyšší církevní soud.“
„Kdo druhého zatracuje (svévolně označí za kacíře, heretika, bludaře), propadne pekelnému ohni“. [3]

Naše soužití a náprava chyb se neobejde bez smiřování a odpouštění. „Přinášíš-li svůj dar …, nejprve se smiř …“
Umění komunikace, úcta k druhému, naslouchání druhému, láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (srv. např. Gal 5,22-23), nás ve sporech a křivdách přivádějí k porozumění a ke smíření.

„Nebudeš přísahat …“ Vzájemná důvěra stojí na pravdivosti a důvěryhodném jednání obou stran.

Těmto Ježíšovým pokynům nemálo dlužíme. Mnohá ignorujeme, nejen „Vezměte a pijte“. 

Bůh má pro manžely jedinečný program (mají spolu být jeho obrazem ve vzájemném porozumění, v přejícnosti jeden druhému a společné službě životu. V rodičovství (včetně výchovy dětí) se nejvíce Bohu podobáme. Výchova k manželství a pomoc manželům a rodině je velice důležitá.
Velice mě mrzí, že jsme nad hodnotu manželství svévolně povýšili celibátní život. (Proč tvrdit, že voda je víc než vzduch, soudce je víc než fotbalista …?)
Velice mě mrzí, že Ježíšovy pokyny (nejen z dnešního úryvku evangelia) jsme opomněli, zatímco k jeho pokynům o sexualitě a manželství jsme opovážlivě přidávali. Šesté a deváté přikázání jsme prohlašovali za nejzávážnější (hned za neposlušnosti církevním představeným). Ježíšovy pokyny o cizoložství a manželství jsme naopak zveličili a nadřadili je nad ostatní. [4] 
Život v manželství jsme nebiblicky prohlásili za méněcennější, než život v celibátu. Nezastupitelnou roli manželů v církvi i společnosti jsme vytlačili na okraj duchovního života s Bohem. O postavení ženy ani nemluvě. [5]
Ježíš vytýkal některým farizeům jejich povýšený a přezíravý postoj k ženám. Když svou ženu propustili (jen ji vinili z nepodařeného manželství) a napsali ji propouštěcí list, pokládali sama sebe za spravedlivé.
Rozpad manželství je velikým neštěstím. Je hrozné, když někdo připraví rodiče o život a z dětí udělá sirotky. Je strašné, když manželský partner zanedbává, podvyživuje a nakonec rozbije manželství. Co tomu předchází je známé. První lidé v Ráji nejedli dostatečně ze Stromu života. Neživili vztah s Bohem a pak selhali, přestali Bohu důvěřovat.
Soužití mezi manžely je největším uměním života. Proto má i církev o manželství nejvíce pečovat. To jsme zanedbali, manželům jsme nabízeli jen svátosti a šermovali jsme hříšností všeho možného a nemožného. [6]
Manželská setkání vzešla zezdola od bratří protestantů. [7] 
V civilním životě využíváme preventivní prohlídky všeho možného, školíme se v nových poznatcích, udržujeme životnost dovedností, platnost průkazů, pečujeme o svá těla, auta i počítače, ale péči o vztahy s nejbližšími šidíme.

Církev začala duchovní cvičení až příliš pozdě nabízet laikům. [8]
Manžele jsme zakuli do okovů jako galejníky. Naložili jsme jim neunesitelná břemena, předepisovali jsme jim, kdy se mohou a kdy se nemohou milovat. [9]
Ježíšova slova: „Kdo se dívá na ženu s žádostivostí“, jsme vykládali mechanicky. Vidíme-li dobré jídlo nebo cítíme-li jeho vůni, sbíhají se nám na ně sliny, zvláště jsme-li hladoví, ale to ještě neznamená, že jídlo chceme ukrást. (Ježíš těmito slovy mířil na ty, kteří se na ženu dívali nemravně s úmyslem, že by byla lepší, žádostivější než jeho manželka.)
Znovu povím: život v manželství je nejvýše posvátný - manželé se zasvěcují jeden druhému a Bůh jim žehná. Jsme odpovědní jeden druhému a i Bohu za dary, které dostáváme. I církev má o manželství všemožně pečovat. (Nemáme zapotřebí některou svátost vyvyšovat nad druhou, každá je důležitá a cenná.)   
Jako si dáváme pozor, abychom nepřišli o ruku, nohu nebo oko, tak máme být opatrní na manželství. Každý jsme rizikovým faktorem. Kdo neví, že může manželství rozbít, je neodpovědný, namyšlený nebo naivní hlupák. Cizí žena (svobodná nebo vdaná) je nedotknutelná. O svobodnou se lze ucházet.)
Rozbít manželství je zločin. Nepečovat o manželství je ohromný hřích. Prosba za odpuštění: „Vyznávám se i za to, co jsem neučinil“, není prázdnou formulí. K přípravě na bohoslužbu je třeba se nejprve smířit a pevně se rozhodnout pro nápravu. A k posílení toho rozhodnutí máme vykonat nějaký krok k přiblížení se druhému.
Jak to, že to v církvi nemáme zavedeno? Nevyučujeme Ježíšovým pokynům. Nemáme je za veliké dary životní moudrosti. Nevyužíváme nabídky božích darů. Nenaučili jsme manžely každou „sobotu“ děkovat Bohu za manželku a matku svých dětí jako židé (i apoštolové tak věrně činili). Dar sexuality jsme manželům přiškrtili, dovolili jsme proniknout do myšlení lidí pohanským názorům, že tělo je nečisté. A zkreslili jsme boží pohled na člověka.
Nebyli jsme světlem. Následkem toho se sexualita utrhla ze řetězu do druhého extrému - do nevázaného přístupu.  
Velice jsem se ve své službě snažil pomáhat manželům (možná víc než mnozí jiní). To říkám pro to, aby mě nikdo z následujících slov, která řeknu, nespravedlivě neobvinil. Byl by zlý. 

Když někdo někoho zavraždí, Bůh i my se ujímáme oběti i pachatele. I vrahovi řekneme: Tvá odpovědnost i následky tvého činu trvají, ale vina ti byla odpuštěna. Snaž se o nápravu. Snaž se ze svého života vytěžit co nejvíce dobrého. Bůh (i my) ti dáváme novou příležitost.
Tak jak se snažím porozumět Ježíšovi a božímu slovu, mám za to, že Bůh dává lidem, kteří zapříčinili rozpad manželství a kteří se obrátili, nesou následky svého jednání, pečují o děti atd., aby v novém manželství sloužili partnerovi (případně jeho dětem). Mám za to, že jim Bůh přeje a žehná jim. Jednonohý jednoruký nebo slepý člověk může vstoupit do manželství, přesto, že je něčím omezený. Tak i člověk postižný rozpadem prvního manželství se může ucházet o pomoc boží.
My mu to zakazujeme pro sexualitu. Jakoby sexualita byla nepřekonatelnou překážkou. Sexualita je lidem darem od Tvůrce podobně jako jídlo. [10]
Sexualita slouží nejen plodnosti (jestli je manžel druhý den laskavější na manželku, s něčím ji pomůže a věnuje-li se dětem, pak manželské milování bylo plodné), ale je také potěšením, krásným zážitkem, podporujícím náročnost soužití dvou zcela odlišných lidí. Může a má být zážitkem bytostného porozumění a náklonnosti, prožitkem tělesným, duševním a duchovním, má být modlitbou, slavením manželství a opakováním manželského slibu beze slov. 
Křesťané jiných církví (včetně pravoslavných) neodpírají lidem vstupujícím do dalšího manželství  požehnání. Máme se řídit Ježíšovými názory a máme poctivě hledat smysl Ježíšových pokynů.
(Víc toho nestihnu.) 

Nesmíření se s druhým je podstatnou překážkou k Ježíšově hostině. Kdo by stoloval bez smíření, velice by si škodil. [11]
Křest v jiné církvi není překážkou ke Stolu Páně. Ježíšův přístup k neznámému učedníku oproti nesnášenlivosti apoštolů o tom svědčí. 

Ježíš nás učí: „Nedělej druhému něco, co by sis nepřál, aby druhý činil tobě. A jednej s druhým tak, jak by sis přál, aby on jednal s tebou“. 

---

[1] Místo Zákon, si dosaďte Smlouvu (manželskou Úmluvu Hospodina s jeho milovaným lidem). Přikázání nahraďme micvou (životadárným pokynem).

[2] „Boží králství se přiblížilo“, hlásal Ježíš.
Opakuji: boží království je uspořádání sebe a vztahů s druhými a s Bohem podle Ježíšových pravidel. Do jaké míry podle nich jednáme, do takové míry můžeme krásu boží království zakoušet už teď.

[3] Až podle Ježíšových pravidel (Mt 18,15-17) může být někdo prohlášen za toho, kdo se vylučuje z Ježíšových učedníků (aby byl stimulován k obrácení a návratu). Ani biskup nemůže sám někoho prohlásit ta bludaře nebo kacíře.
Jan Hus byl koncilem prohlášen za kacíře, ale nebylo to podle Ježíšových pravidel o řešení sporu. Církev se omluvila až po šesti stoletích. 
K zatracování patří také svévolné vylučování druhých od Ježíšovy Hostiny. Ježíšova pravidla jsou jasná, kdo k nim něco přidává, proviňuje se.     

[4] Sexuální samoobsluhu, kterou mladí kluci řeší sexuální přetlak, jsme pokládali za smrtelný hřích a za větší provinění než pomluvu druhého (např. arcibiskupa Bezáka nebo Prof. Halíka nebo Prof. Petráčka). Sexualita byla nanejvýš trpěna, ideálem byla frigidita - takoví lidé byli automaticky téměř světci.

[5] U Ježíšovy matky si nejvíce ceníme jejího panenství. Za vzor manželky ji nemáme, o jejím manželovi mluvíme jen jako o snoubenci. Její velikost nedoceňujeme, za to se ale samolibě prohlašujeme za mariánské ctitele.

[6] Svatba v kostele není lepším lepidlem. Pokud manželé vztah nebudují, svátost manželství jim nepomůže. Svátosti nepůsobí mechanicky. Naopak někteří manželé i bez církevní svatby vytvoří krásný bohulibý vztah. Někteří lidé slouží božímu království vědomě, jiní nevědomě. (Srov. Mt 25,40)
Křesťanské manželství nastává tehdy, když manželé přijmou Ježíše za svého Mistra, a spolupracují s ním na budování lepšího světa (včetně svého manželstství). 
[7] Manželská setkání pokládám za největší dílo v církvi, které jsem zažil. Za týden tam manželé s pomocí druhých udělají víc práce než za rok v manželské poradně.

[8] Slovo laik pochází z láos - lid, rozuměj boží lid. To bylo označení plnohodnotného křesťana. My jsme křesťany neduchovního stavu prohlásili jen za pokřtěné druhé kategorie. Ti mají pracovat, poslouchat a mlčet. 

[9]  Běda vám zákoníkům! Zatěžujete lidi břemeny, která nemohou unést, a sami se těch břemen nedotknete ani jediným prstem. (L 11,46)

[10] Vážíme si jídla, nešeredíme s ním, jedení jsme povýšili na stolování, je pro nás modlitbou a jídlo Bůh už před Ježíšem použil k bohoslužbě (při „obětní“ hostině nebylo nikoho, kdo by nejedl, to jedení patřilo k podstavně „oběti“ - Bůh vaše díkůvzdání přijal, jste jeho hosty, jezte a pijte).

[11] „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (1 K 11,29).
Ježíšova hostina slouží ke sjednocení s Ježíšem a bratřími, kdo by druhého ignoroval - nesmířil by se s ním - nerozpoznává v druhém Ježíšova bratra (sestru), přehlíží ho. Neuznává, že s druhým má vytvářet Nové Ježíšovo tělo.