31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sol 2,7b-9.13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 1,14b-2,2b.8-10; 1 Sol 2,7b-9.13; Mt 23,1-12
Datum: 1. 11. 2020
Děkuji (dobrořečím) doktorům, že mně včas odhalili (a léčili) smrtelnou nemoc, sám bych na ni nepřišel.
Děkuji Ježíšovi, za varování před velkým nebezpečím, hrozícím „pravověrným“. Sám bych na toto ohrožení nepřišel.

Ježíš (nám?) sloupům místních církevních obcí říká: „Běda Vám“.
Proti zlodějům nebo nevěstkám Ježíš nepoužil své nejostřejší slovo: „Běda vám“.
Vysvětluje nám, z čeho to nebezpečí pramení a co způsobuje.
Jeho slovům z 23. kap. Mt, dám přednost před texty ke Slavnosti Všech svatých. [1]

K prvnímu čtení.
Slovo král je zdevalvované, ale můžeme říci: „Bůh jedná královsky“.
Ctít, vzdávat úctu jeho Jménu, znamená jednat podle jeho přání a pokynů.
Je zlé, že jsme Manželskou smlouvu (Hospodina s námi) a boží učení (Tóru) zaměnili za Zákon, který vykládáme bezduše, mechanicky a ne podle úmyslu Ženicha.
Nejednáme podle srdce (lásky k božímu Jménu).
Hospodin v Talmudu říká: „Studujete-li Tóru, jako byste mě korunovali králem“. My raději korunujeme sochy a obrazy. Opovrhli jsme moudrostí Izraelitů našich starších bratrů Lidu božího.
Některý lidem upíráme jejich postavení před Bohem. [2]

K druhému čtení.
Pokrevní pouto je velikým darem, krásným poutem lásky rodičů a předků ke svým potomkům. Tento poklad máme pěstovat jako veliký odkaz. Máme být věrní obětavosti rodičů, kteří pro nás žili a žijí. Každý vztah se má čistit a budovat. Kdo jiný nám bude nablízku, ocitneme-li se v nouzi? To neznamená, že nemůžeme mít další přátele, ale je bláhové a laciné měnit sourozence a příbuzné za vzdálenější. Naše srdce je dost pružné, aby se do něj vešli další přátelé.
Naše pokrevnost skrze oživující a zachraňující krev Ježíšovu a Ducha Božího je ještě silnější poutem. [3]
Všímat si těch, kteří nás mají rádi, je projevem spravedlnosti. [4]
Apoštol Pavel nás za svého pozemského života neznal, ale teď nás už zná a má k nám osobní vztah. Lidské srdce se běhen času rozšiřuje a na věčnosti zřejmě narůstá do nekonečna. [5]

K evangeliu.
Úryvek z 23. Matoušovy kapitoly nás zve k promyšlení celé kapitoly.
Zdalipak jste někdy - např. na pouti - slyšeli výklad k těmto Ježíšovým slovům?

Dětem nahraďme slovo Zákon a vysvětleme jim, co znamená farizeismus (dnes klerikalismus), význam filekterií a třásní cicit (Ježíš je nosil).     
Pohoršujeme se nad náboženskou namyšleností některých zbožných židů, ale jsme daleko horší. Představeným neříkáme Rabbi, ale Monsignore, Vaše Eminence, Excelence, Svatosti - a oni nám podrží. Filakteria (s řemínky) nenosíme, ale rádi jsme rozšířili množství odznaků moci a úřadu - podle vzorů mocných tohoto světa. Místo prodlužování třásní jsme si vymysleli množství „čabrak na cirkusové koně“. Ladí to namyšlenému oku, je v čem se předvádět, co fotografovat a filmovat.[6]

Bratři protestanté se před půl tisíciletím vrátili k Písmu a měli odvahu se toho balastu zbavit.
My se neptáme, proč Ježíšovi vadí některé tituly a náboženské parády.
Jakou úctu k němu máme? Za koho jej pokládáme, že prosazujeme své názory a svůj vkus?
Nepustíme ho ke slovu - zahltíme ho množstvím slov svých modliteb. [7]

Za minulého režimu jsem zažil zašlé zbytky „parády knížat kněžských“ a oproti tomu veliké kněžské osobnosti v civilu. (Polákům jsem říkal: „Vaší církvi hrozí pompa.) I my jsme se k ní navrátili. [8]

„ Kdo je z vás největší, budiž vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ [9]

Patřil jsem k těm, kteří rádi vyměnili řadu oslovení duchovních: „Důstojný Pane (Veledůstojný, Nejdůstojnější“, a titulaturu prelátů, za: „Otče“. 
Ale už v semináři jsem nahlédl na nebezpečí tohoto oslovení a pak jsem si - při čtení Písma – všiml Ježíšova zákazu nadřazených titulování. (Mnohokráte jsem to vysvětloval a jsem ochoten to komukoliv zopakovat.
Ježíš nikdy nemluvil do větru. I poslední strašné skandály s manipulací moci okolo sexuálních zneužívání duchovními a krytí pachatelů dávají Ježíšovi za pravdu, že si nikdo nemá na autoritu hrát. (Proto jsem vám doporučoval vyslechnout debatu u dominikánů: https://soundcloud.com/dominikanska8/zneuzivani).
Jediným zdrojem autority v božím království je nezištná služba.
Ježíš má vše promyšlené a je nejlepším psychologem.
Konečně se osvobozujeme od nadřazenosti a duchovních vůdců. Dlouho jsme lidem tlumočili „boží vůli“. [10]
Ještě v semináři nás učili, že Boží vůle k nám pochází skrze rozhodnutí představených. Až v hrůzách posledních válek si sami svěcení kněží tuto roli zpochybnili. Ale církev je velkým kolosem, který se dlouho a dlouho pohybuje setrvačně.

Touha po moci je velice nebezpečná a hrozí v nějaké míře každému. Máme snahu manipulovat s kdekým a s kdečím. Kdo o ní neví, ať si své jednání zkonzultuje s někým moudrým.
Prosím vás, upozorněte mě, když se vám bude zdát, že někoho manipuluji nebo nespravedlivě soudím. 
Rozum máme k posuzování (dnešní nerozlišování pravdy od lživých zpráv je velkým neštěstím), ale nad nikým nemáme vynášet opovážlivé a konečné soudy. [11]

Z povýšenosti vyrůstá samolibost. Už snoubencům říkám: kdo neumí přiznat chybu, omluvit se a napravit ji, je nedospělý.
My jsme se zaměřili jen na nepáchání hříchů. Ale Ježíšovo „Běda vám“ patří těm, kteří nedbají na Mojžíšovo: Všechno, co vám říkám, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš. Nic nepřidáš a nic neubereš.“ (Dt 13,1) (Tak nesmí jednat ani lékař, konstruktér nebo soudce).
Už staří Izraelité byli s Božími pokyny seznámeni a všichni je přijali. [12]
Stále si je připomínali nasloucháním Tóry a učili tak své děti.
Ježíš nás učí, že už pouhé prohození pořadí je závažným proviněním. „Opustili jste spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“
Přidávání počtu modliteb, postů a sebezáporů je nebezpečné, vede k pocitu, že jsem zbožnější než druzí. Odvádí nás od podstatného, promýšlej, co má boží slovo na mysli, když něco říká.
Např., co znamená: „Nikomu neříkej Otče. Vy všichni jste bratři.“
Co znamená: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků. …“
Nikdo nebude trestán za hříchy jiných (ani za selhání v Ráji nebo Kainovu smrt), ale kdo se nepoučí z jejich selhání a bude jednat stejně, je vinen. Kdo si nalhává si, že je lepší, snadno se proviní podobným hříchem. (Známe reakci Nazaretských na Ježíšovu otázku, zda přijmou Mesiáše.)

Kdy zpracujeme tuto Ježíšovu vyučovací lekci a kdy ji my - lid boží - přijmeme do svého života?
[1] Škoda, že jsme ze svatých udělali pouze lobbisty, kteří se mají za nás přimlouvat u Trůnu nebeského, místo toho, abychom se jimi nechávali pozvat ke krásnému zasvěcení do práce pro boží království.
Bůh je dostatečně mocný, odpovědný, velkorysý a nejvýše milosrdný. Těší ho, když myslíme jeden na druhého - stačí jedna přímluva (Bůh netrpí zapomnětlivostí) - těší ho naše trvalá pomoc potřebným.

[2] K Izraelitům - „prvorozeným synům“ Božím - jsme se zachovali jako kukaččí mládě, které děti pěstounů vyhodí z hnízda. Dnes jsme nesnášenliví k muslimům, uplatňujeme na nich kolektivní vinu (podobně jako Češi na Němce po 2. světové válce). O nepokřtěných opovážlivě tvrdíme, že nejsou božími dětmi. Zkreslujeme, znesvěcujeme manželskou Smlouvu Hospodina s lidmi (v té smlouvě se počítá se všemi národy). 

[3] Jedním z obrazů Ducha je krev (podobně jako další obrazy Ducha: proudící vzduch, pohyb duchu, tryskající voda, šlehající plameny ohně a jeho vyzařované teplo).

[4] Do srdce druhého sice úplně nevidíme, ale nezištné přátelství se dá poznat. Je přinejmenším otázkou kultury si navzájem projevovat svou přízeň. Manžel a manželka by si měli 30x denně různými způsoby projevovat svou přízeň.
Nejen rodiče, ale i řada učitelů, duchovních, zpovědníků a dalších přátel mívají ke svým svěřencům větší vztah než my k nim (vícekrát jsem v poslední době chválil lékaře, sestry a další lidi, kteří nám nezištně slouží. Ani úsměv se nedá zaplatit …)

[5] Naši rodiče, prarodiče a další předkové nás mají mnohem více rádi, než za svého pozemského života. Nemusíme to pociťovat svými smysly, ale máme o tom vědět a můžeme se těšit, až jejich lásku budeme nazírat tváří v tvář.
Blahoslavený, kdo se učí v boží škole a dobrořečí za to Učiteli i lidem.

[6] Mocní světa, cirkusáci a komedianti dobře vědí, čeho si dav žádá a jak se fanoušci rádi hlásí ke svým celebritám.
Jednou po válce do vlakového kupé, v jehož rohu seděl skromně litoměřický pan biskup Weber nevelký postavou, vstoupila majestátní postava jistého preláta, patřičně vyparáděná. Na celé kupé hodnostář pravil: „Víte, kdo já jsem? Já jsem infulovaný prelát, monsignor J. P.“ Při vystupování se se shovívavým úsměvem představil i „neznámý velebníček: „Já jsem biskup Weber“. (Biskup Weber byl úžasný člověk. Ale ani pan prelát J.P. nebyl bezvýznamný.) 

[7] Když mě někdo osloví: „Otče“, s úsměvem odpovídám, „Šéf je proti takovému oslovení“. Většina vůbec neví, na co odkazuji. Vzpomínám na první návštěvu Jana Pavla II. V Československu. Jeden kněz na něj volal: „Bratře Jane Pavle …“, bylo to neobvyklé, ale pravdivé.
Z legrace jsem říkával: „Kněz je naším otcem. Vztah biskupa a kněží, je také otcovský. Papeže a biskupů taktéž. Tak biskup je naším dědečkem a papež pradědečkem.“ Už Pavel VI. se na církevních dokumentech podepisoval: „biskup římský“.  

[8] Už jen naše a pravoslavná církev a některé panovnické domy, muzeálně zamrzly v byzantské a feudální pompě. Jsem ochoten hrát jakéhokoliv klauna, ale nevzal bych na sebe krajky a církevní postoje. Vidím-li „kníže kněžské“ v „plné polní“, smutně říkám: „Celý Kristus Pán, jakby mu z oka vypadl“.
Známe přísloví: „Kdo nemá v hlavě, musí mít na hlavě“. Je naší chybou, nemáme-li někoho, kdo by nám řekl: „Jste směšní“. Ovšem to, že nedáme na Ježíše, je katastrofální.

[9] Mariánský ctitel se ta slova propojí s modlitbou Ježíšovy matky. (Lk 1,46n)

[10] Lidem, kteří se bojí rizika, vyhovuje, když je někdo řídí. Někteří volají některým šamanům a léčitelům: „Mám přijmout toto zaměstnání, podstoupit tuto operaci, studovat tuto školu, mám jít doleva nebo doprava? Potřebují nějakou vyšší GPSku. Znám kněze, kteří si rádi závislost svých oveček na své osobě vytvářeli. Moc chutná.  

[11] Četl jsem některé dopisy hodnotící duchovní a osobnostní úroveň druhých, nezadaly si s kádrovými posudky komunistických funkcionářů. Nikdy bych si něco takového, ani jako zpovědník, ani na přímou žádost, nedovolil. 

[12] „Když Mojžíš sestoupil z hory, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: “Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil´." (Ex 24,3)