Slavnost Zjevení Pána

Slavení Zjevení Pána je starší než slavení Narození Páně. I nám - původně pohanům - byl zjeven Mesiáš. Mesiáš znamená „vonící po Bohu“. Mesiáš nám voní, my máme také vonět Boží vůní - i těm, kteří Ježíšovu vůni neznají. 

Izaiáš mluví v obrazech Izraeli známých a srozumitelných. Vychází z toho, co Bůh o sobě řekl.
Světlo je životadárné. Bůh je „Světlem“, dárcem veškerého života.  –  „I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo.“ (Gn 1,3)  

My čteme Izaiáše navíc i z úhlu pohledu křesťanského. – „To světlo (Kristus) ve tmě svítí a tma je nepohltila … Přichází a osvěcuje každého člověka.“ (J 1,5-9)
Jako měsíc odráží světlo slunce, tak podobně má Izrael svítit ostatním národům. – „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,14-16) – Ta slova jsou určena i nám, vážíme si našeho připojení k Izraeli!   

Izrael dostal program od Hospodina. Izaiáš mu zvěstuje další požehnání a nově formuluje poslání Izraele: „Ve světle Hospodina budete šířit osvětu o Bohu, který nemá žádné nevlastní děti, všechny lidi a národy má za své“.
„A ostatní národy ti, Izraeli, budou za tvou osvětu vděčné, a budou tě obdarovávat.“
– Toho jsme si měli dávno všimnout!
Jak to, že jsme po všechny křesťanské časy neříkali: „Vy židé máte u nás navždy předplaceno, vám vděčíme téměř za vše“. [1]
Jak to, že jsme dokonce mnohokráte nenávist k židům vyvolávali?
Tím jsme znehodnotili své modlitby. [2]

I díky Izaiášově textu, ze Zjevení Páně pohanským mudrcům a dalším biblickým textům (včetně slov apoštola Pavla), jsme došli poznání, že jsme naroubováni na (původní) Izrael.
Smíme patřit k jedinečnému celku, k velkým biblickým osobnostem a k mnoha Ježíšovým učedníkům (včetně těch, kteří nebyli pokřtění, např. Mahátma Gánhí).   

Klaníme se Bohu za to, že sestupuje ke každému člověk. Známe boží názory, proto víme, že naše vděčnost Izraeli a Bohu nás zve stavět se proti antijudaismu, rasismu, proti nesnášenlivosti jakýchkoliv menšin a k ochraně potřebných.  (Modlitba je činem, který nás má pohnout k dalšímu činu.)

Bůh není proti našemu klanění, ale nikdy ho od nás nevyžadoval. Stvořil nás „ke své podobě“, k podobnému jednání, jak jedná on. Ježíš také nikdy neřekl: „Klanějte se mi“, ale zve k  následování. To je podstatné.

Vyprávění o mudrcích z Východu je důležitým vyučovacím vyprávěním.

Oceňujeme, že Bůh k nám sestupuje a mluví naší řečí, abychom mu mohli porozumět .
K pohanským hvězdopravcům, hledajícím Pravdu, Bůh mluvil jejich řečí.
Bůh nás od začátku učí mluvit s druhými „jejich jazykem“.  [3]
V evangelijním vyprávění přinášejí pohanští kněží (kteří se zabývali hvězdopravectvím) novému králi Izraele to nejvzácnější, co jejich země Východu mají: zlato, kadidlo a myrhu. [4]
Tím vším evangelium básnicky popisuje, jak jedinečnou - královskou osobností Ježíš je.

My navíc z konce evangelia víme, že Ježíš je pro nás Stromem života. Žije pro nás, nic si pro sebe neponechává, kromě lásky; vyživuje nás a obětavě se pro nás vydává. [5]
Vládcové si nechávali to nejcennější pro sebe. Ne tak Hospodin, ten nám dopřává to nejlepší a navíc nám dává sám sebe v osobním přátelství.
Bůh od nás pro sebe nic hmotného nechce, ani oběti, ani dary. [6]
Potěší ho, když mu budeme důvěřovat, dáme na jeho rady a necháme se od Ježíše vyučit lidskosti. Na jeho přátelství chceme odpovědět svým přátelství k němu a k ostatním Božím dětem. To je královský dar hodný jeho velikosti.

Kdysi jsme si říkali, jak je divné, že znalci Písma věděli, kdy a kde se Mesiáš narodí, Ale v Betlémě v ten čas nevartovali.
V náboženství je rabíni učili, že jednoho dne se Mesiáš objeví na střeše jeruzalémské svatyně a andělé jej snesou dolů na nádvoří mezi zbožné. Čekali, přesvědčeni, že jsou pořádku a Mesiáš je pochválí za jejich zbožnost (poutě, oběti, modlitby, posty a zbožné skutky), patřičně odmění jejich věrnost a jmenuje je mezi nejpřednější dvořany svého paláce. 
Všimněme si, jak my také - ovšem bez nadšení - čekáme „na Ježíšův druhý příchod“, jako když na nádraží očekáváme příjezd vlaku.
Copak jsme neslyšeli, že Ježíš není někde daleko tam, ale přebývá uprostřed nás a že se s ním můžeme setkat v jeho potřebných bratřích? [7]
Ježíš nám vysvětlil, jak můžeme jeho království budovat a ukazovat druhým lidem, že žít podle něho, má pro nás nejhlubší smysl. A že nám to voní, chutná, uzdravuje a zve ke krásným vztahům (můžeme a máme budovat vztahy až na věčnost).

Mudrci od Východu nás pozvali na cestu do Jeruzaléma. Podobně se máme i my - hledající a  nacházející Moudrost - vydávat na cestu k druhým lidem a zvát je do nového Jeruzaléma, aby oni okusili radost a zakusili, co znamenají Izaášova slova:
„Vstaň, rozsviť se (dalo by se to přeložit, „usměj se“) Jeruzaléme,
neboť vzešlo tvé světlo
a Hospodinova velikost se zjeví nad tebou“ („zakusíš opojnost Hospodinova přátelství“
- neboť nastává něco neslýchaného - Bůh přebývá v člověku a mezi lidmi, kteří se mu otvírají
a přijímají ho).

Dostalo se nám Světla a Vůně. Máme svět prosvítit a provonět božskou vůní. 

---

[1] Židé v Izraeli nám jsou vděční za vojenskou pomoc v 2. polovině 40. let. Rusíni z Podkarpatské Ukrajiny s vděčností vzpomínají na předválečnou dobu, kdy patřili do Masarykovy republiky.

[2] Kdysi, když bylo běžným zvykem líbat ruku ženám i autoritám, někteří vůči nemilovaným používali trik – ruku autority vzali do své ruky, políbili si vlastní palec a nosem se dotkli ruky autority. Autorita trik nepostřehla, pohyb byl rychlý a nos bývá vlhký … Boha ale neošálíme, neupřímnost a falešnost našich modliteb prohlédne.   

[3] Bůh - aby se s námi domluvil - mluví srozumitelně „naším jazykem“, vypráví-li o sobě, používá k tomu obrazy z našeho světa („otec, matka, ženich, manžel, Bůh se rozhněval, Bůh má srdce, ruce …“)
Naše církev konečně lidem jiných kontinentů a jiných kultur přestává vnucovat naši evropskou a západní „řeč“, naše zvyky, symboly, rituály …, protože pro ně jsou nesrozumitelné. Konečně jim přiznáváme právo na jejich vyjádření vztahu k Bohu. Mají právo si „přeložit“ poselství evangelia do své „řeči“ a své kultury.
Když přišli jezuitští misionáři mezi Eskymáky, místo: „Hle beránek boží“, říkali: „Hle, tuleň boží“ (protože Eskymáci se neživí skopovým, ale tulením masem). Když františkáni jezuity udali, Vatikán „tuleně“ okamžitě zakázal. 

[4] Ten, kdo zná básnické líčení Ráje z knihy Genesis, tomu může porozumět. Stvořitel se nebojí zahradu vytvořenou pro lidi nazvat (doslovně „místem rozkošným“) Rozkoší. Daroval nám tělo a jeho smysly, abychom zakoušeli jeho dary a měli z nich potěšení. V zahradě je mimo jiné zlato, a vonná pryskyřice. To jsou další daru pro potěšení. Bůh je štědrý a zahrnuje nás mnohým božstvím. Zlato odedávna patří mezi královské dary, zlato nekoroduje, zlaté nádoby se požívaly ve svatyni (v pohanských chrámech) i na dvorech bohatých vládců. Ze zlata se vyrábějí šperky pro potěšení a k vyjádření hlubokých vztahů. Vůně je jedním z biblických obrazů pro Ducha božího (podobně jako dech, vzduch a vítr - nic z toho není vidět). Vůně byla pokládána to nejlepší z rostlin. Vzácné vůně pro ně byly léčivé. Stoupající vůně kadidla ve svatyni byla obrazem modliteb (měla také připomínat péči o hodnověrnost modliteb, aby byly Bohu příjemné, jako vůně.) Vonný prášek (kadidlo) byl směsí řady vonných látek.  Myrha mezi ně patřila, navíc byla používána v lékařství a k balzamování mrtvol - aby se nerozpadly v prach.

[5] Připomínám krásný obraz hnízdícího pelikána, živícího svá mláďata vlastním masem. Nebo obraz sv. Luitgardy, kterou Ukřižovaný kojí krví vyvěrající z jeho rány).

[6] „Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo chtěl jsi abych byl člověkem. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli (rád budu člověkem). (Srv. Žid 10,5-7)   

[7] V loňském roce Češi přispěli přes osm miliard korun na charitu. Nejčastěji podporují děti a hendikepované.

Čeští evangelíci podpoří prostřednictvím Lékařů bez hranic uprchlíky v Řecku

Praha - Synodní rada Českobratrské církve evangelické podpoří mimořádným příspěvkem organizaci Lékaři bez hranic. Částka 200 tisíc Kč by měla přispět k řešení znepokojivé situace uprchlíků na řeckých ostrovech.
Synodní rada rozhodla o uvolnění peněz z fondu Sociální a charitativní pomoci. Sumu věnuje české pobočce celosvětové organizace Lékaři bez hranic, která působí i na řeckých ostrovech a poskytuje v této lokalitě potřebné formy materiální či odborné psychologické pomoci. Konkrétní využití daru závisí na rozhodnutí Lékařů bez hranic a jejich znalostí místních podmínek i potřeb.
Situaci vnímá vedení ČCE jako dramatickou. Například na ostrově Lesbos je v současné době více než třicet tisíc lidí, tedy téměř trojnásobek kapacity tamějšího uprchlického tábora. Kritické a často bezvýchodné podmínky s sebou přináší šikanu, sebepoškozování i sebevraždy…
Synodní rada zároveň povzbuzuje členy a sbory, aby se připojili k právě vyhlášené celocírkevní sbírce na tento účel. Sbírka trvá do konce ledna 2020 a dary lze věnovat prostřednictvím jednotlivých farních sborů ČCE. „Veškeré takto vybrané prostředky budou následně poukázány partnerským evangelickým sborům v Řecku nebo dalším organizacím, které se podílejí na humanitární pomoci na místě,“ upřesňuje synodní rada ve své výzvě.
V minulosti Českobratrská církev evangelická opakovaně apelovala na českou politickou reprezentaci, na příslušná ministerstva i na premiéra Andreje Babiše, abychom se jako země připojili a svou pomocí přispěli k řešení eskalující situace. "Nejde přitom pouze o humanitární rozměr katastrofy. Neutěšená situace lidí na řeckých ostrovech se může obrátit i v bezpečnostní hrozbu. Dlouhodobé přehlížení problému není ani politicky prozíravé," uvádí evangelíci na webu e-cirkev.cz.
Synodní rada ČCE tímto krokem odpovídá také na četné prosby zahraničních partnerských církví. Dává najevo svoji připravenost pomoci v řešení těžké a dlouhodobě neudržitelné humanitární situace a nadále bude hledat cesty, jak se efektivně zapojit do pomoci konkrétním lidem na útěku z válečných zón.