Slavnost Ježíšovy Matky

(Letos nám vypadne 2. neděle po Narození Pána, tak jsem z ní přejal evangelium.)  

Den Nového roku vnímáme jako nový počátek občanského roku a obohatili jsme ho Slavností Ježíšovy Matky – neboť ona je příkladným, otevřeným a pružným člověkem ve vztahu s Bohem (ve „víře“). Svědčí nám o pravdivosti božího slova: „Těm, kteří přijali Slovo, důvěřují mu a následují ho, dal moc stát se Božími dětmi.“

První čtení nám na cestu do nového roku připomíná Boží žehnání (boží přejícnost a péči).
Všimněme si rozdílu mezi Áronským požehnáním a žalmem 67. Žalm je prosbou o boží požehnání. Požehnání je (oficiálním) prohlášením (z božího pověření) o boží péči, o tom co se děje, co pro nás Bůh koná.

Je více než škoda, že my duchovní (prohlašující se učitelský úřad církve) jsme nenaučili rodiče žehnat svým dětem. Rodiče jsou přece pro děti prvními posly (anděly) od Boha. Rodičovské žehnání nikdo nemůže nahradit, protože nikdo nemá takovou důvěru dětí jako rodiče – nikdo o ně nepečuje více.

Mluvil jsem v jedné rodině o požehnání. Pár dní na to, se kluk dožadoval: „Táto, já od tebe nechci křížek, ale pořádné požehnání.“ [1]
Děti chtějí být velké, chtějí růst, odvážně se pouštějí do nových objevování a ptají se, proto nám je Ježíš dává za příklad.
Škoda, že řada dospělých v náboženství brzy ustrne. Ježíš naši nemoc přesně pojmenoval: „Kdo se napije starého vína, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší‘“ (L 5,39). Tvrdíme: „Co bych se měnil a napravoval, jsem v pravé církvi. Ať se mění ti druzí.“ – Jsme povrchní a pyšní.

Proto Ježíš se svou náboženskou nápravou u Izraelitů mnoho neuspěl. „Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali.“
Izraelité zkreslili „Mojžíše“ a nechtěli se obrátit.
My jsme zkreslili učení Mojžíšovo i Ježíšovo. I my se potřebujeme k těmto pramenům navrátit. Proč o ně málo stojíme? Proč své děti šidíme (víc než jen o požehnání)?   

Apoštolové jsou pokorní a nám přející, varují nás před opakováním svých chyb. [2]
Malachiášovo proroctví (Mal 3,1) dodneška nevychladlo, nejprve jsou tříbeni „synové Léviho“ – tedy my. [3]
Baptista toto tříbení potvrdil: „Mesiáš vás bude nořit do ohně a do Ducha.“
Izraelité si od Ježíše nedali poradit (desetitisíce jich pak Římané ukřižovali a ostatní vyhnali ze země). My jsme také ve zkouškách (nejen ve 20. století) mnoho neobstáli.

Jednou provždy bychom si měli zapamatovat zásadní postoj učedníků: Pravdu nevlastníme, proto si máme vědomě a vytrvale pěstovat otevřenost k dalšímu hledání a novému poznávání.

Do nového roku nás také obdarovávají slova Prologu Janova evangelia. Jsou nevyčerpatelná; kdo je promýšlí, čím dál víc jim rozumí.

Ježíš není jen kazatelem. Není jen průvodcem. Je manželem, který svou nevěstu stále obdarovává, pozvedá ji, podpírá, ovlivňuje a proměňuje.

Jak? Pokusím se to znovu ukázat na slovech: „Těm, kteří přijali Slovo, důvěřují mu a následují ho, dal moc stát se Božími dětmi.“
Působení svého obdarování, svůj vliv na nás, chytře vysvětluje na modelu kmene vinného keře a ratolestí (na nich rostou hrozny).
Pro koho by nebylo zážitkem jít po úrodné vinici a ochutnávat lahodnou, ušlechtilou a bohatou chuť hroznů?
Kdo to zažil, ocení Ježíšovo podobenství: 
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Kdo nezůstane ve mně, bude odlomen jako neplodná ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.
Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.
Zachováte-li mé pokyny (má slova), zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám slova svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“(J 15,1-11)

Apoštol Pavel v listu Římanům to popisuje: „My, ponoření (křtem) do Ježíšova života jsme přijali jeho obětavost (až na smrt) a tím jsme s ním vstoupili na cestu do nového způsobu života. A Kristus nám dá účast na svém zmrtvýchvstání. (Ř 6,3-11)
A pak přidává: „Ti, kdo se dají vést Duchem, žijí z jeho moci a dostávají život a pokoj.“ (Srv. Ř 8,5-9)
V 11. kapitole pak Pavel mluví o našem naroubování na kmen Izraele. – Ježíš je největším, nejvzácnějším, nejkrásnějším a nejvyšším vrcholem a nejsladším plodem Izraele. Je neoddělitelný od Otce. „Já a Otec jedno jsme. Kdo vidí mě, vidí Otce. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.“
Jsme tedy naroubováni nejen na samotného Ježíše, ale dostává se nám celého bohatství od Boha. Nedostali jsme jen Ježíšova slova a jeho moudrost. Zdědili jsme vše, co dostal Abrahám, Mojžíš a celý Izrael. (Do vyšších poschodí boží moudrosti lze vystupovat jen skrze ty nižší. Ježíš nám nějakou helikoptéru neposkytuje.)

Naši biologové nám, podrobně popisují, co se mezi podnoží a roubem děje. Jak naroubovaná část rostliny přijímá cenné informace z podnože a výživu z jejích kořenů.
My, křesťané jsme naroubováni na cennou a jedinečnou podnož Izraele – na vyučování „Mojžíšovské Smlouvy“. Kdo by nečerpal mízu z této boží moudrosti, ošidí se a zplaní do pohanství.
To se stalo, když křesťané z pohanství odložili znalosti Tóry a nechali se vést toliko „řeckou“ moudrostí. Ošidili sebe, následující generace i nás. Těžko se dostáváme k nápravě. [4]

Z celého bohatství Izraele (před Ježíšem i po něm) můžeme čerpat mízu božího přátelství, boží moudrosti a požehnání: „Těm, kteří přijali Slovo, důvěřují mu a následují ho, dal moc stát se Božími dětmi.“ My – boží vinice – můžeme plodit čím dál bohatší a chutnější hrozny.

Viděli jsme americký film „Manželská historie“. Manželé si podle jejich slov léta rozuměli. Pak se manželka rozhodla odejít. Hned se jí chytila mazaná právnička. Právníci rozjeli nemilosrdnou válku, ve které se manželé těžce zraňovali. U soudu se manželé téměř nedostali ke slovu. Nikdo nehájil jejich dítě ani jejich manželství. Nikdo jim neukazoval velké bohatství, které spolu za léta soužití vytvořili, a nikdo jim nepomáhal nemocný vztah uzdravit. Nic nezískali. Jejich zranění se – až v rozvodovém řízení – strašně prohloubila a soudní proces a rozvod je samozřejmě stál obrovské peníze. Je to smutný, ale důležitý film.

Nám se do manželství dostává velikých obdarování. Manželství je vymyšleno podle Božího obrazu, podle soužití v Bohu. Bůh je vinař, Kristus je kmenem, my máme, jako ratolesti, rodit hrozny. Ježíš nám ukazuje, jak v porušeném světě obstát, jak se domlouvat a kde k tomu čerpat živiny a sílu.

Víme, jak vypadá křesťanské manželství. Ti, kteří přijali Ježíše za svého Učitele, Průvodce, Přítele, Supervizora, Lékaře a Ženicha mají nesmírné výhody a mohou k němu dojít.

Čím dál víc můžeme Prologu Janova evangelia rozumět.

V druhém čtení je řeč o Zákonu. Proč se šidíme? My jsme přece s vděčností přijali Manželství (Manželskou smlouvu) Boha s námi.

Do roku 2020 Vám přeji vnímavost a pozornost Božího požehnáni. Z božích darů lze bohatě žít a rozdávat.
Bůh s námi rád mluví, vyučuje nás a rád nás obdarovává. Mnoho nám svěřil, i děti a vnuky. To, co řekl Abrahámovi, říká i nám:
„Žehnám ti a vždy ti budu žehnat. Velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním pro mnohé.“

---

[1]  Požehnání patří do množiny dobrořečení. Není pouhým vyprávěním o štědrosti Boha. Není prosbou o přízeň Boží v budoucnu: „Ať ti Hospodin dopřeje to a to.“ Požehnání přízeň u Boha nevyprošuje, Bůh nás stále obdarovává svými dary a svou přízní. Žehnající je ověřeným („úředním“) svědkem božím, z pověření božího prohlašuje, že je nám Hospodin nakloněn, sděluje, co nám dopřává (v čem nám žehná) a jak o nás pečuje. Žehnající je pověřeným mluvčím Hospodina.
Žehnání má svůj řád. Žehnající má hodnověrně svědčit o tom, co zvěstuje žehnanému. Žehnající jsou pověřeni, komu mají žehnat (např. rodiče dětem). Vyšší žehná nižšímu (srv. Žid 7,7). Cizí člověk nemůže žehnat, není pro žehnaného autoritou – požehnání není magií, která působí samočinně. Žehnající přijímá odpovědnost za slova žehnání, za sdělené zvěstování boží péče. Příjemce požehnání se zavazuje s darem požehnání dobře hospodařit.
Náš překlad obrazné orientální řeči z Nm 6,22-27, je otrocký, plochý a zúžený. Hebrejština nezná časování, Bůh o nás stále pečuje (pečoval o nás v minulosti, pečuje o nás nyní a bude o nás pečovat vždy).
Podle smyslu požehnání zní:
„Hospodin tě obdarovává a chrání tě, bdí nad tebou.
Hospodin se na tebe usmívá, stojí při tobě, slitovává se nad tebou, odpouští ti.
Objímá tě a obdarovává tě plností svých darů – svým pokojem.“

[2] Petr nám odkryl příčinu svého selhání. Prohlásil sice: „Ježíši, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého,“ (byl otevřený, jinak by si jej Ježíš nevybral za učedníka a nemohlo by mu být zjeveno, že Ježíš je Mesiášem), ale ustrnul ve své představě politického Mesiáše. Další informace o Mesiáši už od Ježíše nepřijímal. Navíc suverénně tvrdil, že by nikdy Mesiáše nezapřel. (To je pro mě – konečně(!) – velkým varováním, také jsem se spálil, myslel jsem si jako Petr: „To se mi nikdy nemůže stát.“ Nejsem lepší než Petr.)   

[3] „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do své svatyně Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet dary korbanu. Tyto dary „přinášení“ (korbanu) Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinem vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech. Předtím vás však přijdu soudit.“ (Srv. Mal 3,1-5).

[4] Antická moudrost má velikou cenu pro poznávání okolního světa – pro naši vědu. Ale není schopna pořádně mluvit o Bohu. Boha nikdo nikdy neviděl a tak o něm nemůže nikdo z nás mluvit. Jedinečným přínosem pro poznávání Boha je jeho vypravování o sobě. To nelze ničím nahradit.
Dodám k tomu přirovnání. Čteme literární díla spisovatelů, nasloucháme muzice skladatelů, obdivujeme architekturu stavitelů …, a přesto nás zajímají rozhovory s jejich autory. Dozvídáme se z nich o vnitřním životě těch osobností, o jejich myšlení, objevech, pohnutkách, záměrech a o „řeči jejich vyjadřování“. Nikdo jiný o nich nemůže vypovědět víc, než oni sami.