Velikonoce 2010
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Poznámky k biblickým textům liturgie Velikonočního třídenní r. 2010
Hledaný citát: Mt 5,25-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 4. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Poznámky k biblickým textům liturgie Velikonočního třídenní r. 2010
Hledaný citát: Mt 5,25-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 4. 2010
Úvod
Do Velikonočního třídenní patří pátek, sobota a neděle. Ne Zelený Čtvrtek.
Nejen u židů, i v naší liturgii, začíná den po západu slunce, proto večerní liturgie Zeleného čtvrtku patří už do Velkého pátku, jí začíná Třídenní. Někde říkají „Dobrý pátek“ – Ježíš nám podal nejvyšší důkaz svého přátelství.
Při večerní liturgii Zeleného čtvrtku slavíme dar Ježíšovy Svaté večeře.
(Společné stolování v mnoha kulturách zakládá přátelský vztah, u židů ještě významnějším způsobem. O dalším povýšení židovského rituálu Ježíšem jsme mluvili vícekrát.)
Na Velký pátek myslíme na Ježíšovu obětavost a věrnost – to je důvod k velikému ocenění.
Promýšlíme, proč a jak se to vše s Ježíšem stalo …
Nemusíme se nutit do zbožných pocitů, víme o jeruzalémských ženách, které litovaly Ježíše, jak ho chudáka „zřídili“, víme o odpovědi, které se jim dostalo: „Mě nelitujte, nejsem chudinka, plačte nad sebou a nad tím, jak jste špatně vychovaly své děti“.
Promýšlíme, kde bychom tenkráte stáli my – a kde stojíme dnes ...
Ježíš prošel nocí temnoty, už netrpí tělesně, ale trpí ve svých sourozencích. Je s nimi víc než solidární: „Co jste komukoliv udělali, jako byste to udělali mně“.
Je s námi propojen víc než máma s děckem při lékařském zákroku, naše bolesti jsou jeho bolestmi. Říká-li o chlebu života: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mě a já v něm“ (J 6,56
Bílá sobota je dnem ticha. Ježíš už není ponížen smrtí v hrobě, ale v našem současném světě je nesčetné množství lidí ponižováno, mnoho lidí nemá hrob, nesčíslné množství obětí nebylo rehabilitováno a nespočetné množství zločinů nebylo a není odsouzeno.
Ježíš vstal třetího dne (konečně slavíme vzkříšení v neděli ráno).
Neděle je Dnem Páně, vítězným dnem vzkříšení (rusky: „vaskresenie“).
Večerní liturgie Zeleného čtvrtku
Na velikonoční slavnosti jsme se připravovali, říkali jsme si také: „Čím žijeme a co můžeme nabídnout druhým (dětmi počínajíc a nevěřícími končíc)?
Židé dětem vše vysvětlují. Nejen o Velikonocích.
Prosím Vás, vysvětlujte vše doma dětem. K pochopení Velikonoc nabízím také promýšlení těchto témat: jídlo, vejce, krev, housenka a motýl.
Jen heslovitě:
Co znamená chléb (jídlo), k čemu slouží (k růstu, posile, ke slavení), co, kdo do jídla vkládá.
Ptávám se dětí, kde je ve vejci kuře (až na výjimky to nevědí), co vše rodiče pro svého potomka do vejce připravili, co je to stálo práce, dovedností a opatrnosti (aby je nechytil jestřáb nebo liška) …
Jak kuře žije ze zásoby žloutku? A jak se pak dostane na světlo?
My se nerodíme z vejce, maminka živí dítě jinak. Jakou funkci má v těle krev, jak krev v biblické řeči souvisí s duchem.
Jaký je život housenky a její přeměna v motýla. Jaký je mezi nimi rozdíl? Nová forma života, nové možnosti, pohyblivost a krása.
Na tom všem můžeme pochopit něco z toho, co Ježíš vložil do své Hostiny…
Co je určitým obrazem vzkříšeného života.
Co pro nás znamená společné jídlo a blízkost druhých?
„Člověk je to, co jí.“
Nejen chlebem živ je člověk, také duchem.
V každé rodině je trochu jiný duch. Někde muzicírují, někde se vypráví, jinde pomlouvají, někde je stále puštěná televize, někde čtou knížky, jinde bulvární tisk. I apoštoly někdy Ježíš varoval: „Nevíte, jakého (čího) ducha jste“, když navrhli: „Máme nechat vypálit samařskou vesnici?“ (Lk 9,55
Přejeme si, aby naše děti měly dobré kamarády. Sami si své přátele pečlivě vybíráme. Přátelíme se s Ježíšem, pracujeme s ním, slavíme s ním.
Škoda, že v našich kostelích si často hrajeme hru „na jako“. Tváříme se, že věříme v Ježíšovu přítomnost. Odkýváme: „Slyšeli jsme slovo boží“.
V neděli jsme slyšeli v pašijích: „Kdo chce být největším, ať slouží všem“. /1 Dnes jsme si četli o Ježíšově mytí nohou apoštolům (To je mnohem a mnohem víc než kdyby nám pan biskup umyl auto nebo složil babičce uhlí.)
Slyšíme to přinejmenším dvakrát do roka. Ježíš si k mytí vzal „montérky“ (zástěru), zatímco my si dokazujeme svou důležitost všelijakými parádami, jak samečci v toku (zvětšujeme ramena vycpávkami a nárameníky, nastavujeme svou výšku vysokými čepicemi a všelijakými atributy moci). Máma a táta slouží dětem kdykoliv z obětavosti svého srdce. V noci vstávají k dětem v pyžamu a noční košili a děti je poznají i bez nějaké uniformy. Buď dětem slouží, nebo ne. Buď to děti ocení, nebo ne. Opravdová autorita slouží a to stačí. (Proč mají dobří rodiče velikou autoritu? Protože své přátelství k dětem doopravdy žijí. Podobně si některé osobnosti získali velikou autoritu.) /2
Kardinál Martini každý čtvrtek sloužil jako řadový kaplan v nemocnici.
Takovýto způsob nezištné služby začal a potvrdil ten, kterého nazýváme svým Pánem a Mistrem (nejen mytím nohou). /3
K pochopení je to naprosto jednoduché.
Ježíš nám nikdy nemyje hlavu, ale nohy. Dal nám dar své Večeře, abychom věděli, jak mnoho je s námi – a do té slavnosti vložil celou hloubka a šířku svého přátelství („na život a na smrt“).
Jeho slova při poslední večeři jsou manželským slibem Mesiáše nevěstě. Na nás je, zda odpovíme svým přátelstvím a přidáme se k jeho službě.
Kdy jindy než právě dnes je dobré si přečíst Ježíšovu „velekněžskou modlitbu“ z Janova evangelia (14. - 17. kapitolu).
Kdy si v kostele přestaneme na křesťany jen hrát?
Kdy spolu začneme jednat tak, jako s námi jedná Ježíš?
Kdy budeme brát vážně „Pozdravení pokoje“?
Podáváme si ruce a ubezpečujeme se: „Chci s tebou jednat jako s Kristem – a tak, jako by s tebou jednal Kristus.“
Jiná věc je, že to ještě tak dokonale neumíme, proto se na začátku bohoslužby smiřujeme (úkon kajícnosti není pro srandu králíkům). /4
Ale pokaždé se hlásíme k této vysoko nastavené laťce a znovu a znovu se pokoušíme být „tvůrci pokoje“ („Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni syny Božími“ Mt 5,9
Ježíš nás bere vážně. Kdy my začneme Ježíše brát vážně a rovně s ním jednat? „Co jste komukoliv prokázali, jak jednáte s druhými, jako byste to prokázali mě.“
-------------------
Poznámky:
/1 Po večeři mezi apoštoly vznikl spor, kdo z nich je asi největší.
Ježíš jim řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. (Lk 22,24-27
/2 M. Gándhí obětavě a opravdově žil v nasazení pro druhé. Když prohlásil, že raději zemře, pokud se budou Indové mezi sebou zabíjet v občanské válce (znepřátelené strany – hinduisté a muslimové se už mezi sebou dopustili strašného násilí a hrůznými masakry rozpoutali tak strašné vášně a vzájemná ukřivdění, že nebyla žádná lidská naděje, jak to vše zastavit) – a občanská válka skončila. A Gándhí k tomu nepotřeboval žádné vnější atributy moci, žádnou parádu ani vojáky.
Když Roger Schütz přijel za minulého režimu do Prahy, nesměl veřejně vystoupit (byl jen, jako vždy, v jednoduchém řeholním hábitu) a přece každý cítil váhu jeho autority. Podobně současný dalajláma nebo Matka Tereza..
/3 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal jim svou lásku až do krajnosti.
Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"
Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.
Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,1-17
/4 Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.
A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
Amen, pravím vám: dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.
Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,14-26
Velký pátek
Kříž je pro nás velikým znamením Boží lásky a zároveň velikým výstražným znamením před ubližováním nevinným.
V Janových pašijích je Ježíš vykreslen jako vítěz. Nádherný a statečný chlap.
Dal život kvůli Otci, neboť je obrazem jeho přejícnosti člověku. – Aby nás dovedl do Boží náruče.
Dal život kvůli sobě, neboť od nedokončené práce se neodchází (ani „český král neutíká z boje“).
Ježíš dal život pro nás, kvůli nám. Když vyčerpal všechny možnosti jak nás získat k důvěřování Bohu, přistoupil na poslední možnost: „Přestanu se bránit a skrývat a ukáže se, kdo má pravdu, když oni tvrdí jak si s Bohem rozumí a já jim říkám, že jejich zbožnost je pokřivená a nebezpečná. Až pak jsme se chytli za hlavu. Dříve ne.
Máme co slavit (nemusíme tlačit slzu z oka nad Ježíšovým utrpením), Ježíš nám znovu (oproti době před ním) podal nový důkaz, jakou cenu pro Boha máme.
Přijmout takový dar a dát se s Ježíšem do party něco znamená.
Nedávno u nás herec Víťa Marčík dával „Moravské pašije“. Nezapomněl jsem, že jsem v kostele, ale Víťa nás vtáhl do „té pravdy“ tak, že jsem několikrát utíral slzy.
Čím to je, že v kostele zůstáváme při té hře „jako“. Nejde o to, abychom třeba při pašijích slzeli, ale abychom se nechali vtáhnout do živého vztahu s Bohem. Větší přátelství nám nikdo ani není schopen nabídnout.
(Proč je někomu bohoslužba dlouhá? V hospodě, na plese nebo na fotbale si nestěžuje.
„Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“, říká Ježíš, Lk 12,34
Pašije nabízejí mnoho důležitých informací.
Zastavím se u jedné z nich.
Přemýšliví lidé se ptají: „Proč Ježíš vyzval učedníky k nákupu zbraní a pak se na Petra osopil: „Co si to dovoluješ, dávno jsme se dohodli, že nebudeme používat násilí!“ (Pochopení vyžaduje určitou námahu.)
Mně je Petr sympatický obranou Ježíše. Ale otázku násilí si musím (já osobně) znovu řešit. Vícekrát jsem někoho v mysli „zabíjel“ – při čtení knih, ve filmech a snech (tím nechci tvrdit, že sny jsou hříšné). Když někdo někomu ubližuje, byl bych schopen násilí. Tíhnu k postoji – čím víc zabitých nepřátel (třeba za války) – tím lépe.
To, co se odehrává v naší mysli – pokud s tím souhlasím – téměř jakoby se to stalo. Ježíš nás o tom poučuje – proto se „vyznáváme Bohu i všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky“.
Agresivita je výbavou od Stvořitele, jen ji nesmíme zneužívat a máme ji kultivovat.
Ženy prosím, aby nám mužským neměly naši agresivitu za zlé: „Nepohoršujte se nad námi, my chlapi máme větší dávku agresivity než vy, ženy (prý 16x větší). Kdo by vás, ženy, děti a slabší, bránil?“
Zbabělce prosím, aby se nenaparovali. Lhostejnost a zbabělost se mi velice oškliví (možná to je tím, že mám strach, abych nebyl zbabělý nebo lhostejný – vím co je strach a jak dokáže ochromit).
Navíc, každý máme nějaký stín, s kterým máme pracovat. K podobě Ježíšovy osobnosti vede dost dlouhá cesta.
Někdo měl, má, štěstí, že nikoho v životě nezabil.
Někdo měl, má, štěstí, že zabil útočníka dřív, než byl sám zabit.
Někdo si právem vyčítá, že nezabil.
Někdo si vyčítá, že zabil, i když to bylo v obraně.
Někteří z těch, kteří přežili koncentrační tábor nebo se zachránili z pochodu smrti (někdo jiný byl třeba určen místo nich) si to do smrti vyčítají.
Řada lidí, kteří byli ve válce, v koncentráku nebo někoho zabili, má strašné sny.
Někdo není schopen zabít ani zvíře.
Ten, kdo někoho zabil (neříkám zavraždil), tím může být nadosmrti poznamenán. I když to byla jeho povinnost.
Podle Mojžíšových příkazů měl každý Izraelita povinnost stát proti zlu. Zločin, jehož byl svědkem, musel oznámit. K odsouzení bylo třeba nejméně dvou svědků a ti museli vlastní rukou zločince popravit. /1
Ježíš nás rozhodně nechce vydávat na pospas zlu! Ale člověk se jen blíží ke spravedlnosti a násilí často plodí další násilí.
Jestli někdo říká, netrestejte děti fyzickými tresty, je zapotřebí se jej ptát, jak si tedy máme počínat. (Někdo mávne rukou: „škoda každé rány …)
Ježíš nás chce vyzbrojit účinnější obranou. To dnes jen načneme.
Zlo někde začíná, klíčí a narůstá. Proto Ježíš varuje před nenávistí; ta nás může zevnitř vyžrat jako červ. (Už závist, nepřejícnost nebo lakota – rodné sestry nenávisti – někdy úplně zničí člověka).
Spravedlivý hněv muže být ctností. I Ježíš se někdy takto hněval. Ale i spravedlivý hněv musíme v sobě krotit a ovládat. /2
Ježíš zakazuje násilí, ale není pacifista. Zlu odporoval a odporuje.
Nikdy nikoho nehodil přes palubu. /3
Mějme na paměti, že sám Bůh se zastává ponižovaných a ubližovaných. Některými lidmi zatřese smrtí a postaví okamžitě k odpovědnosti za jejich jednání (smrt ovšem není absolutním trestem).
Ježíš nám nabízí účinnější zbraň proti zlu.
Mojžíš, Eliáš, Elíša se ubránili násilníkům, někdy i bez násilí.
I Ježíš je tak vybaven, že nemá zapotřebí používat násilí (v Nazaretě paralyzoval útočníky;
vojáky, kteří jej zatýkali, povalil na zem).
(To, že se vydal k ukřižování, má úplně jiný smysl. /4 )
Ježíš nebyl pacifista!
Gándhí byl velikým učedníkem Ježíšovým, i když nebyl pokřtěn. Zlu odporoval. Prohlásil, že kdyby vyčerpal všechny prostředky a nedosáhl účinku, neváhal by v krajní nutnosti použít zbraň.
Ježíš nabídl svým učedníkům svou výbavu. Pokud o ni nestojíme, budeme trpět. Trápení nás má vyburcovat k řešení nouze, ale my křesťané nemáme právo na vlastní řešení.
Nevím, jak vy, já si to musím znovu přestavět. Ukřižování s námi může užitečně otřást.
Znovu se potřebujeme ptát, na kolik důvěřujeme v Ježíšův přístup k životu a ke zlu.
Kdo chce, ať si vyhledá: Mk 16,14-20
Pašije nám kladou mnoho otázek. Nechceme patřit k většině, která odpovědi nehledá.
-----------------------
Poznámky:
/1 Aby se ztížila možnost křivého svědectví, museli svědkové při kamenování hodit první kamenem. A před popravou museli veřejně prohlásit: „Pokud svědčíme lživě, ať vina za prolitou krev tohoto člověka padne na nás a na naše děti“.
Antisemité (přesněji antijudaisté) pak tuto věc trestuhodně mnohokráte zneužili ve své nenávisti vůči Židům.
/2 Pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se (nespravedlivě) hněvá na svého bratra, bude se za to odpovídat soudu;
ale řekne-li někdo svému bratru „rácha“ („prázdná hlava“, „vylízanej mozek“ nebo „idiot“), snižuje svého bratra, a bude za to vydán veleradě (nejvyššímu církevnímu soudu);
a nazve-li ho „bezbožníkem“ („odpadlíkem, heretikem“), tím svého bratra zatracuje a bude se za to zodpovídat v pekelném ohni. (Mt 5,2-22
(Prohlásit někoho za odpadlíka může pouze církevní soud řádným (!) procesem s možností obhajoby. Žádný jednotlivec si nesmí toto právo osobovat!) Ježíš, ale ani Luther nebyli souzeni řádným procesem.
/3 Ježíš se otázal vojáků: "Koho hledáte?" A oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít." Tak se mělo naplnit slovo: `Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.´ (J 18,7-9
/4 V tom bychom si měli udělat jasno.
„Nastavit druhou tvář“ neznamená nebránit zlu nebo snášet utrpení. To je třeba podrobně promyslet, abychom ze sebe nedělali slabochy a nepoddávali se vlastní zbabělosti.
Vigilie a slavnost vzkříšení
Na celém světě o Veliké noci křesťané bdí, naslouchají božímu slovu, obnovují své křestní vyznání a slaví Boží vítězství nad smrtí, nenávistí a hříchem.
Čteme řadu skvostných četní (kdo si je promýšlel, má veliký zážitek, ostatním jsou pobídkou …)
Když jsem si psal s děvčetem, týden jsem nosil její dopis v srdci, promýšlel to, co napsala, a ptal jsem se, co je za napsanými slovy. Tak máme nakládat se slovem Božím (i s lekcí, která nám je po nedělích nabízena.) Písmo je velikým darem (někdy si vyčítám, že jsem si to a to nenapsal), kdykoliv si můžeme číst to, co nám Bůh říká.
Bůh se zastal Ježíše, kterého jsme strašným způsobem ponížili. Už nemusíme „chodit kanálama“ neleží na nás neodpustitelná vina. Zločin zůstane zločinem, zbabělost zbabělostí, ale oběť je rehabilitována a nám je nabídnuta možnost odpuštění. /1
Máme tedy veliký důvod ke slavení.
Z naší strany vrcholí slavnost Velikonoc obnovou křestního slibu.
Snad trochu rozumíme, co znamená a obnáší být „kristupodobným“.
Věřit neznamená jen prohlásit, že Ježíš je Syn Boží, nebo bezchybně odříkat poučky z Katechismu. Ďábel nepopírá, že Ježíš je Boží Syn, není hloupý. Ale ďábel Ježíšovi (ani Bohu) nedůvěřuje a nedal se s ním do party, nespolupracuje s ním.
M. Gándhí nebyl pokřtěn a přesto byl velikým učedníkem Ježíšovým, nechal se jím náramně ovlivnit. Já jsem nejen pokřtěný, absolvoval jsem určité zkoušky z teologie, ale netroufnu si říci, že jsem se nechal Ježíšem do takové míry ovlivnit, jako Gándhí. Je to moje bída, ale nechci si na něco hrát. Doufám, že ještě povyrostu.
Několik týdnů jsme se na Velikonoce připravovali i na obnovu svého křestního zasvěcení.
Můžeme-li být hrdí na rodinu, do které jsme se narodili – dostali jsme dobrý základ pro porozumění Bohu. (Těm méně šťastným Bůh nabízí, že je dodatečně domiluje.) Všem nám Bůh nabízí novou urozenost svých dětí: „Izraeli, budeš mým lidem, budeš mi zvláštním vlastnictvím, budeš mou chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina.“ (Srov. Dt 26,18-19
Říkali jsme si, jak se můžeme stát svatým lidem. Jako rodiče zasvětili svůj život dětem, manžel manželce, tak se Bůh dávno zasvětil nám lidem.
Rodiče se snaží předat dětem to, co pokládají za nejdůležitější. Bůh se o to snaží ještě více. Spolupracují-li děti s rodiči, manželé jeden s druhým, rosteme k dospělosti a partnerství. Spolupracujeme-li s Bohem, rosteme k úrovni dcer a synů božích, Ježíšových sourozenců. Bible řekne: „posvěcujeme se“ – odpovídáme na zasvěcení se Boha nám. To je vrchol lidské civilizace. Všechno začíná v jednání s nejbližšími a šíří se dál a dál v odpovědnosti a péči o svěřený svět a životní prostředí, v službě a obraně života. Neznáme větší zdroj k lidskosti. To je víc než jen volnost, rovnost a bratrství. Nehlásíme se jen k právům, ale i k povinnostem.
Říkali jsme si, že k tomu, abychom toho všeho byli schopni, potřebujeme se vzdělávat k rozpoznávání dobra od zla, potřebujeme si pěstovat obětavost, odvahu a statečnost, překonávat překážky, být ohleduplný a pozorný k druhým. Umět se brát za práva druhých i za práva vlastní. Od dětství jsme vedeni k vysokému kurzu vlastních slov, dodržování slibů a závazků, abychom byli důvěryhodnými partnery.
Říkali jsme si, že se neobejdeme bez pevných rozhodnutí: „Kdyby všichni okolo mě selhávali, já neselžu“. Poučeni Petrovým selháním to neříkáme suverénně.
Přátelíme se s Ježíšem a s lidmi stejných rozhodnutí: „Kdyby všichni selhali, já ne“. Přátelství nás ovlivňuje.
Bůh se nám věnuje svou moudrostí a péčí, abychom povstávali ze svých chyb a vytrvali v dobrém. Tak získáváme protilátky, aby nás nestrhl kalný proud davu k otupělosti, hlouposti, zbabělosti a pohodlnosti. To vše patří ke křesťanské sebevýchově a výchově.
Ježíš každému z nás říká: „Kdyby tě všichni opustili, já – tebe – neopustím!“
Říkáme si, že nám v kostele hrozí hra na „jako“. Nechceme se jen tvářit, že věříme v přítomnost Ježíše, že bereme vážně jeho slova, že souhlasíme se vším, co nám říká a nabízí. Chceme si jeho životní styl osvojit, přijmout za svůj.
Každé Velikonoce znovu prožíváme Ježíšovu hodnověrnost a přátelství v nejvýš představitelné míře a odpovídáme na ně obnovou křtu. Nechceme být mluvky. Víra je důvěřujícím vztahem, poznáváním druhého a spoluprací.
Tváří tvář Bohu, katechumenu, kterého křtíme a tváří tvář jednoho druhému, chceme znovu prohlásit, že budeme usilovat o poctivý život i práci, žít spravedlivě a láskyplně doma, v zaměstnání, na veřejnosti, kdekoliv.
Jen prosíme Boha a druhé lidi za shovívavost. Dobře víme, že jsme teprve na cestě a že jsme chybující lidé.
Přijali jsme od Boha život, svobodu a mnoho dalších darů. Jsme za to vděční a chceme se vším dobře hospodařit. Máme svou zkušenost nejen se zlem okolo nás, ale i se zlem v sobě. Proto jsme Bohu vděční nejen za Desatero, ale i všechna ostatní moudrá a život udržující doporučení a pokyny. Nic lepšího bychom pro pěkné soužití s druhými nevymysleli.
Než budeme slavit díkůvzdání (mši), chceme Bohu poděkovat za jeho dary a péči.
Děkování
Bože, Tys nám při křtu otevřel a dalším lidem otvíráš, pramen nového života a přijímáš nás
za své dcery a syny.
V. (všichni, kteří chtějí odpovědět): Děkujeme ti, Bože.
Ty, Bože, ve svém Synu Ježíši Kristu sjednocuješ všechny, kdo jsou ponořeni do vody
a do Ducha svatého, aby byli tvým lidem.
V. Děkujeme ti, Bože.
Ty vléváš do našeho srdce svou lásku, svatého Ducha, a dáváš nám svou svobodu a svůj mír.
V. Děkujeme ti, Bože.
Ty posíláš křesťany, aby všem lidem radostně hlásali evangelium tvého Krista.
V. Děkujeme ti, Bože.
Vyznání
Víra je důvěřujícím vztahem. Má růst, ale také může slábnout nebo umřít.
Ptám se vás, sestry a bratři: Chcete i nadále důvěřovat Bohu, Otci Nebeskému,
Stvořiteli nebe i země?
V. Ano.
Chcete důvěřovat Ježíši Kristu, Synu Božímu, Pánu našemu, který se narodil z Marie Panny,
ukázal nám Otce, těšil, pozvedal padlé, uzdravoval nemocné, odpouštěl hříšníkům, dal za nás život, byl pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově?
V. Ano.
Chcete důvěřovat Duchu svatému, který z nás vytváří církev pro všechny, věříte v odpuštění hříchů,
vzkříšení mrtvých a život věčný?
V. Ano.
Zřeknutí se zlého
Bůh o nás pečuje. Nepřidávat se ke zlu a stavět se proti němu vyžaduje rozhodnost a odvahu. Proto se ptám (sebe i vás):
Chcete žít ve svobodě dětí božích a zříkáte se proto hříchu ?
V. Ano.
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?
V. Ano.
Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní?
V. Ano.
Přijetí sebe a služby druhým
Přátelství druhého – i přátelství Boha nás ovlivňuje, ptám se:
Chcete mít rádi sebe sama, jako vás miluje Bůh?
V. Ano.
Chcete po celý život zemský a po celou věčnost milovat Boha celou svou bytostí
a své bližní jako sebe sama?
V. Ano.
Chcete s Kristem nést odpovědnost za dnešní svět?
V. Ano.
Chcete v dnešním světě být s ostatními křesťany světlem, kvasem a solí?
V. Ano.
Všechno toto bohatství se nám dostává. Při křtu jsme byli ponořeni do Boží lásky – do Jména Otce, Syna i Ducha svatého. Ježíš nás ponořuje do lásky Otce, Ducha i do lásky své.
Chceme žít jako noví, zachránění lidé. V nové urozenosti, v nové důstojnosti, aby se nám líbil život a abychom mohli být radostí i požehnáním pro druhé.
Abychom byli schopní být Ježíši k ruce při zachraňování jeho věci ve světě (tam, kde jsme my), dostali jsme Božího Ducha a byli jsme vybaveni jeho dary.
Už na začátku naší existence do nás Bůh vdechl svého Ducha a „rozdýchal nás do rytmu svého srdce“ (říká Jan Heller).
Při biřmování do nás Duch boží znovu a hlouběji vtiskl svou podobu jako obraz pečetidla do vosku
pečetě. Chceme tvar toho reliéfu vyplnit svým způsobem života do podoby Krista.
Chceme splnit vynikající úlohu, kterou nám Ježíš svěřil.
On sám nás (nejen dnes) zve jako své přátele a blízké spolupracovníky ke svému Stolu. Co si víc přát?
--------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš zemřel pro každého člověka, každého chce smířit s Bohem a s druhými(!), ale ne každý si od něj pomoct nechá.
Modlil se za oba lotry i za velekněze. O jednom z lotrů víme, že se kál – o tom víme, že mu bylo odpuštěno, jak to dopadlo s druhým odsouzencem a s veleknězem, nevíme – káli se?
Do Velikonočního třídenní patří pátek, sobota a neděle. Ne Zelený Čtvrtek.
Nejen u židů, i v naší liturgii, začíná den po západu slunce, proto večerní liturgie Zeleného čtvrtku patří už do Velkého pátku, jí začíná Třídenní. Někde říkají „Dobrý pátek“ – Ježíš nám podal nejvyšší důkaz svého přátelství.
Při večerní liturgii Zeleného čtvrtku slavíme dar Ježíšovy Svaté večeře.
(Společné stolování v mnoha kulturách zakládá přátelský vztah, u židů ještě významnějším způsobem. O dalším povýšení židovského rituálu Ježíšem jsme mluvili vícekrát.)
Na Velký pátek myslíme na Ježíšovu obětavost a věrnost – to je důvod k velikému ocenění.
Promýšlíme, proč a jak se to vše s Ježíšem stalo …
Nemusíme se nutit do zbožných pocitů, víme o jeruzalémských ženách, které litovaly Ježíše, jak ho chudáka „zřídili“, víme o odpovědi, které se jim dostalo: „Mě nelitujte, nejsem chudinka, plačte nad sebou a nad tím, jak jste špatně vychovaly své děti“.
Promýšlíme, kde bychom tenkráte stáli my – a kde stojíme dnes ...
Ježíš prošel nocí temnoty, už netrpí tělesně, ale trpí ve svých sourozencích. Je s nimi víc než solidární: „Co jste komukoliv udělali, jako byste to udělali mně“.
Je s námi propojen víc než máma s děckem při lékařském zákroku, naše bolesti jsou jeho bolestmi. Říká-li o chlebu života: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mě a já v něm“ (J 6,56
), pak to má
dalekosáhlé účinky i následky – nejen pro nás, ale i pro něj(!).
Bílá sobota je dnem ticha. Ježíš už není ponížen smrtí v hrobě, ale v našem současném světě je nesčetné množství lidí ponižováno, mnoho lidí nemá hrob, nesčíslné množství obětí nebylo rehabilitováno a nespočetné množství zločinů nebylo a není odsouzeno.
Ježíš vstal třetího dne (konečně slavíme vzkříšení v neděli ráno).
Neděle je Dnem Páně, vítězným dnem vzkříšení (rusky: „vaskresenie“).
Večerní liturgie Zeleného čtvrtku
Na velikonoční slavnosti jsme se připravovali, říkali jsme si také: „Čím žijeme a co můžeme nabídnout druhým (dětmi počínajíc a nevěřícími končíc)?
Židé dětem vše vysvětlují. Nejen o Velikonocích.
Prosím Vás, vysvětlujte vše doma dětem. K pochopení Velikonoc nabízím také promýšlení těchto témat: jídlo, vejce, krev, housenka a motýl.
Jen heslovitě:
Co znamená chléb (jídlo), k čemu slouží (k růstu, posile, ke slavení), co, kdo do jídla vkládá.
Ptávám se dětí, kde je ve vejci kuře (až na výjimky to nevědí), co vše rodiče pro svého potomka do vejce připravili, co je to stálo práce, dovedností a opatrnosti (aby je nechytil jestřáb nebo liška) …
Jak kuře žije ze zásoby žloutku? A jak se pak dostane na světlo?
My se nerodíme z vejce, maminka živí dítě jinak. Jakou funkci má v těle krev, jak krev v biblické řeči souvisí s duchem.
Jaký je život housenky a její přeměna v motýla. Jaký je mezi nimi rozdíl? Nová forma života, nové možnosti, pohyblivost a krása.
Na tom všem můžeme pochopit něco z toho, co Ježíš vložil do své Hostiny…
Co je určitým obrazem vzkříšeného života.
Co pro nás znamená společné jídlo a blízkost druhých?
„Člověk je to, co jí.“
Nejen chlebem živ je člověk, také duchem.
V každé rodině je trochu jiný duch. Někde muzicírují, někde se vypráví, jinde pomlouvají, někde je stále puštěná televize, někde čtou knížky, jinde bulvární tisk. I apoštoly někdy Ježíš varoval: „Nevíte, jakého (čího) ducha jste“, když navrhli: „Máme nechat vypálit samařskou vesnici?“ (Lk 9,55
)
Přejeme si, aby naše děti měly dobré kamarády. Sami si své přátele pečlivě vybíráme. Přátelíme se s Ježíšem, pracujeme s ním, slavíme s ním.
Škoda, že v našich kostelích si často hrajeme hru „na jako“. Tváříme se, že věříme v Ježíšovu přítomnost. Odkýváme: „Slyšeli jsme slovo boží“.
V neděli jsme slyšeli v pašijích: „Kdo chce být největším, ať slouží všem“. /1 Dnes jsme si četli o Ježíšově mytí nohou apoštolům (To je mnohem a mnohem víc než kdyby nám pan biskup umyl auto nebo složil babičce uhlí.)
Slyšíme to přinejmenším dvakrát do roka. Ježíš si k mytí vzal „montérky“ (zástěru), zatímco my si dokazujeme svou důležitost všelijakými parádami, jak samečci v toku (zvětšujeme ramena vycpávkami a nárameníky, nastavujeme svou výšku vysokými čepicemi a všelijakými atributy moci). Máma a táta slouží dětem kdykoliv z obětavosti svého srdce. V noci vstávají k dětem v pyžamu a noční košili a děti je poznají i bez nějaké uniformy. Buď dětem slouží, nebo ne. Buď to děti ocení, nebo ne. Opravdová autorita slouží a to stačí. (Proč mají dobří rodiče velikou autoritu? Protože své přátelství k dětem doopravdy žijí. Podobně si některé osobnosti získali velikou autoritu.) /2
Kardinál Martini každý čtvrtek sloužil jako řadový kaplan v nemocnici.
Takovýto způsob nezištné služby začal a potvrdil ten, kterého nazýváme svým Pánem a Mistrem (nejen mytím nohou). /3
K pochopení je to naprosto jednoduché.
Ježíš nám nikdy nemyje hlavu, ale nohy. Dal nám dar své Večeře, abychom věděli, jak mnoho je s námi – a do té slavnosti vložil celou hloubka a šířku svého přátelství („na život a na smrt“).
Jeho slova při poslední večeři jsou manželským slibem Mesiáše nevěstě. Na nás je, zda odpovíme svým přátelstvím a přidáme se k jeho službě.
Kdy jindy než právě dnes je dobré si přečíst Ježíšovu „velekněžskou modlitbu“ z Janova evangelia (14. - 17. kapitolu).
Kdy si v kostele přestaneme na křesťany jen hrát?
Kdy spolu začneme jednat tak, jako s námi jedná Ježíš?
Kdy budeme brát vážně „Pozdravení pokoje“?
Podáváme si ruce a ubezpečujeme se: „Chci s tebou jednat jako s Kristem – a tak, jako by s tebou jednal Kristus.“
Jiná věc je, že to ještě tak dokonale neumíme, proto se na začátku bohoslužby smiřujeme (úkon kajícnosti není pro srandu králíkům). /4
Ale pokaždé se hlásíme k této vysoko nastavené laťce a znovu a znovu se pokoušíme být „tvůrci pokoje“ („Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni syny Božími“ Mt 5,9
).
Ježíš nás bere vážně. Kdy my začneme Ježíše brát vážně a rovně s ním jednat? „Co jste komukoliv prokázali, jak jednáte s druhými, jako byste to prokázali mě.“
-------------------
Poznámky:
/1 Po večeři mezi apoštoly vznikl spor, kdo z nich je asi největší.
Ježíš jim řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. (Lk 22,24-27
)
/2 M. Gándhí obětavě a opravdově žil v nasazení pro druhé. Když prohlásil, že raději zemře, pokud se budou Indové mezi sebou zabíjet v občanské válce (znepřátelené strany – hinduisté a muslimové se už mezi sebou dopustili strašného násilí a hrůznými masakry rozpoutali tak strašné vášně a vzájemná ukřivdění, že nebyla žádná lidská naděje, jak to vše zastavit) – a občanská válka skončila. A Gándhí k tomu nepotřeboval žádné vnější atributy moci, žádnou parádu ani vojáky.
Když Roger Schütz přijel za minulého režimu do Prahy, nesměl veřejně vystoupit (byl jen, jako vždy, v jednoduchém řeholním hábitu) a přece každý cítil váhu jeho autority. Podobně současný dalajláma nebo Matka Tereza..
/3 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal jim svou lásku až do krajnosti.
Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"
Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.
Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,1-17
)
/4 Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.
A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
Amen, pravím vám: dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.
Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,14-26
)
Velký pátek
Kříž je pro nás velikým znamením Boží lásky a zároveň velikým výstražným znamením před ubližováním nevinným.
V Janových pašijích je Ježíš vykreslen jako vítěz. Nádherný a statečný chlap.
Dal život kvůli Otci, neboť je obrazem jeho přejícnosti člověku. – Aby nás dovedl do Boží náruče.
Dal život kvůli sobě, neboť od nedokončené práce se neodchází (ani „český král neutíká z boje“).
Ježíš dal život pro nás, kvůli nám. Když vyčerpal všechny možnosti jak nás získat k důvěřování Bohu, přistoupil na poslední možnost: „Přestanu se bránit a skrývat a ukáže se, kdo má pravdu, když oni tvrdí jak si s Bohem rozumí a já jim říkám, že jejich zbožnost je pokřivená a nebezpečná. Až pak jsme se chytli za hlavu. Dříve ne.
Máme co slavit (nemusíme tlačit slzu z oka nad Ježíšovým utrpením), Ježíš nám znovu (oproti době před ním) podal nový důkaz, jakou cenu pro Boha máme.
Přijmout takový dar a dát se s Ježíšem do party něco znamená.
Nedávno u nás herec Víťa Marčík dával „Moravské pašije“. Nezapomněl jsem, že jsem v kostele, ale Víťa nás vtáhl do „té pravdy“ tak, že jsem několikrát utíral slzy.
Čím to je, že v kostele zůstáváme při té hře „jako“. Nejde o to, abychom třeba při pašijích slzeli, ale abychom se nechali vtáhnout do živého vztahu s Bohem. Větší přátelství nám nikdo ani není schopen nabídnout.
(Proč je někomu bohoslužba dlouhá? V hospodě, na plese nebo na fotbale si nestěžuje.
„Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“, říká Ježíš, Lk 12,34
).
Pašije nabízejí mnoho důležitých informací.
Zastavím se u jedné z nich.
Přemýšliví lidé se ptají: „Proč Ježíš vyzval učedníky k nákupu zbraní a pak se na Petra osopil: „Co si to dovoluješ, dávno jsme se dohodli, že nebudeme používat násilí!“ (Pochopení vyžaduje určitou námahu.)
Mně je Petr sympatický obranou Ježíše. Ale otázku násilí si musím (já osobně) znovu řešit. Vícekrát jsem někoho v mysli „zabíjel“ – při čtení knih, ve filmech a snech (tím nechci tvrdit, že sny jsou hříšné). Když někdo někomu ubližuje, byl bych schopen násilí. Tíhnu k postoji – čím víc zabitých nepřátel (třeba za války) – tím lépe.
To, co se odehrává v naší mysli – pokud s tím souhlasím – téměř jakoby se to stalo. Ježíš nás o tom poučuje – proto se „vyznáváme Bohu i všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky“.
Agresivita je výbavou od Stvořitele, jen ji nesmíme zneužívat a máme ji kultivovat.
Ženy prosím, aby nám mužským neměly naši agresivitu za zlé: „Nepohoršujte se nad námi, my chlapi máme větší dávku agresivity než vy, ženy (prý 16x větší). Kdo by vás, ženy, děti a slabší, bránil?“
Zbabělce prosím, aby se nenaparovali. Lhostejnost a zbabělost se mi velice oškliví (možná to je tím, že mám strach, abych nebyl zbabělý nebo lhostejný – vím co je strach a jak dokáže ochromit).
Navíc, každý máme nějaký stín, s kterým máme pracovat. K podobě Ježíšovy osobnosti vede dost dlouhá cesta.
Někdo měl, má, štěstí, že nikoho v životě nezabil.
Někdo měl, má, štěstí, že zabil útočníka dřív, než byl sám zabit.
Někdo si právem vyčítá, že nezabil.
Někdo si vyčítá, že zabil, i když to bylo v obraně.
Někteří z těch, kteří přežili koncentrační tábor nebo se zachránili z pochodu smrti (někdo jiný byl třeba určen místo nich) si to do smrti vyčítají.
Řada lidí, kteří byli ve válce, v koncentráku nebo někoho zabili, má strašné sny.
Někdo není schopen zabít ani zvíře.
Ten, kdo někoho zabil (neříkám zavraždil), tím může být nadosmrti poznamenán. I když to byla jeho povinnost.
Podle Mojžíšových příkazů měl každý Izraelita povinnost stát proti zlu. Zločin, jehož byl svědkem, musel oznámit. K odsouzení bylo třeba nejméně dvou svědků a ti museli vlastní rukou zločince popravit. /1
Ježíš nás rozhodně nechce vydávat na pospas zlu! Ale člověk se jen blíží ke spravedlnosti a násilí často plodí další násilí.
Jestli někdo říká, netrestejte děti fyzickými tresty, je zapotřebí se jej ptát, jak si tedy máme počínat. (Někdo mávne rukou: „škoda každé rány …)
Ježíš nás chce vyzbrojit účinnější obranou. To dnes jen načneme.
Zlo někde začíná, klíčí a narůstá. Proto Ježíš varuje před nenávistí; ta nás může zevnitř vyžrat jako červ. (Už závist, nepřejícnost nebo lakota – rodné sestry nenávisti – někdy úplně zničí člověka).
Spravedlivý hněv muže být ctností. I Ježíš se někdy takto hněval. Ale i spravedlivý hněv musíme v sobě krotit a ovládat. /2
Ježíš zakazuje násilí, ale není pacifista. Zlu odporoval a odporuje.
Nikdy nikoho nehodil přes palubu. /3
Mějme na paměti, že sám Bůh se zastává ponižovaných a ubližovaných. Některými lidmi zatřese smrtí a postaví okamžitě k odpovědnosti za jejich jednání (smrt ovšem není absolutním trestem).
Ježíš nám nabízí účinnější zbraň proti zlu.
Mojžíš, Eliáš, Elíša se ubránili násilníkům, někdy i bez násilí.
I Ježíš je tak vybaven, že nemá zapotřebí používat násilí (v Nazaretě paralyzoval útočníky;
vojáky, kteří jej zatýkali, povalil na zem).
(To, že se vydal k ukřižování, má úplně jiný smysl. /4 )
Ježíš nebyl pacifista!
Gándhí byl velikým učedníkem Ježíšovým, i když nebyl pokřtěn. Zlu odporoval. Prohlásil, že kdyby vyčerpal všechny prostředky a nedosáhl účinku, neváhal by v krajní nutnosti použít zbraň.
Ježíš nabídl svým učedníkům svou výbavu. Pokud o ni nestojíme, budeme trpět. Trápení nás má vyburcovat k řešení nouze, ale my křesťané nemáme právo na vlastní řešení.
Nevím, jak vy, já si to musím znovu přestavět. Ukřižování s námi může užitečně otřást.
Znovu se potřebujeme ptát, na kolik důvěřujeme v Ježíšův přístup k životu a ke zlu.
Kdo chce, ať si vyhledá: Mk 16,14-20
; J 14,12
; napadení Eliáše a Elíšy trestným
komandem královského vojska. (Třeba se k tomu někdy více dostaneme.)
Pašije nám kladou mnoho otázek. Nechceme patřit k většině, která odpovědi nehledá.
-----------------------
Poznámky:
/1 Aby se ztížila možnost křivého svědectví, museli svědkové při kamenování hodit první kamenem. A před popravou museli veřejně prohlásit: „Pokud svědčíme lživě, ať vina za prolitou krev tohoto člověka padne na nás a na naše děti“.
Antisemité (přesněji antijudaisté) pak tuto věc trestuhodně mnohokráte zneužili ve své nenávisti vůči Židům.
/2 Pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se (nespravedlivě) hněvá na svého bratra, bude se za to odpovídat soudu;
ale řekne-li někdo svému bratru „rácha“ („prázdná hlava“, „vylízanej mozek“ nebo „idiot“), snižuje svého bratra, a bude za to vydán veleradě (nejvyššímu církevnímu soudu);
a nazve-li ho „bezbožníkem“ („odpadlíkem, heretikem“), tím svého bratra zatracuje a bude se za to zodpovídat v pekelném ohni. (Mt 5,2-22
)
(Prohlásit někoho za odpadlíka může pouze církevní soud řádným (!) procesem s možností obhajoby. Žádný jednotlivec si nesmí toto právo osobovat!) Ježíš, ale ani Luther nebyli souzeni řádným procesem.
/3 Ježíš se otázal vojáků: "Koho hledáte?" A oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít." Tak se mělo naplnit slovo: `Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.´ (J 18,7-9
)
/4 V tom bychom si měli udělat jasno.
„Nastavit druhou tvář“ neznamená nebránit zlu nebo snášet utrpení. To je třeba podrobně promyslet, abychom ze sebe nedělali slabochy a nepoddávali se vlastní zbabělosti.
Vigilie a slavnost vzkříšení
Na celém světě o Veliké noci křesťané bdí, naslouchají božímu slovu, obnovují své křestní vyznání a slaví Boží vítězství nad smrtí, nenávistí a hříchem.
Čteme řadu skvostných četní (kdo si je promýšlel, má veliký zážitek, ostatním jsou pobídkou …)
Když jsem si psal s děvčetem, týden jsem nosil její dopis v srdci, promýšlel to, co napsala, a ptal jsem se, co je za napsanými slovy. Tak máme nakládat se slovem Božím (i s lekcí, která nám je po nedělích nabízena.) Písmo je velikým darem (někdy si vyčítám, že jsem si to a to nenapsal), kdykoliv si můžeme číst to, co nám Bůh říká.
Bůh se zastal Ježíše, kterého jsme strašným způsobem ponížili. Už nemusíme „chodit kanálama“ neleží na nás neodpustitelná vina. Zločin zůstane zločinem, zbabělost zbabělostí, ale oběť je rehabilitována a nám je nabídnuta možnost odpuštění. /1
Máme tedy veliký důvod ke slavení.
Z naší strany vrcholí slavnost Velikonoc obnovou křestního slibu.
Snad trochu rozumíme, co znamená a obnáší být „kristupodobným“.
Věřit neznamená jen prohlásit, že Ježíš je Syn Boží, nebo bezchybně odříkat poučky z Katechismu. Ďábel nepopírá, že Ježíš je Boží Syn, není hloupý. Ale ďábel Ježíšovi (ani Bohu) nedůvěřuje a nedal se s ním do party, nespolupracuje s ním.
M. Gándhí nebyl pokřtěn a přesto byl velikým učedníkem Ježíšovým, nechal se jím náramně ovlivnit. Já jsem nejen pokřtěný, absolvoval jsem určité zkoušky z teologie, ale netroufnu si říci, že jsem se nechal Ježíšem do takové míry ovlivnit, jako Gándhí. Je to moje bída, ale nechci si na něco hrát. Doufám, že ještě povyrostu.
Několik týdnů jsme se na Velikonoce připravovali i na obnovu svého křestního zasvěcení.
Můžeme-li být hrdí na rodinu, do které jsme se narodili – dostali jsme dobrý základ pro porozumění Bohu. (Těm méně šťastným Bůh nabízí, že je dodatečně domiluje.) Všem nám Bůh nabízí novou urozenost svých dětí: „Izraeli, budeš mým lidem, budeš mi zvláštním vlastnictvím, budeš mou chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina.“ (Srov. Dt 26,18-19
)
Říkali jsme si, jak se můžeme stát svatým lidem. Jako rodiče zasvětili svůj život dětem, manžel manželce, tak se Bůh dávno zasvětil nám lidem.
Rodiče se snaží předat dětem to, co pokládají za nejdůležitější. Bůh se o to snaží ještě více. Spolupracují-li děti s rodiči, manželé jeden s druhým, rosteme k dospělosti a partnerství. Spolupracujeme-li s Bohem, rosteme k úrovni dcer a synů božích, Ježíšových sourozenců. Bible řekne: „posvěcujeme se“ – odpovídáme na zasvěcení se Boha nám. To je vrchol lidské civilizace. Všechno začíná v jednání s nejbližšími a šíří se dál a dál v odpovědnosti a péči o svěřený svět a životní prostředí, v službě a obraně života. Neznáme větší zdroj k lidskosti. To je víc než jen volnost, rovnost a bratrství. Nehlásíme se jen k právům, ale i k povinnostem.
Říkali jsme si, že k tomu, abychom toho všeho byli schopni, potřebujeme se vzdělávat k rozpoznávání dobra od zla, potřebujeme si pěstovat obětavost, odvahu a statečnost, překonávat překážky, být ohleduplný a pozorný k druhým. Umět se brát za práva druhých i za práva vlastní. Od dětství jsme vedeni k vysokému kurzu vlastních slov, dodržování slibů a závazků, abychom byli důvěryhodnými partnery.
Říkali jsme si, že se neobejdeme bez pevných rozhodnutí: „Kdyby všichni okolo mě selhávali, já neselžu“. Poučeni Petrovým selháním to neříkáme suverénně.
Přátelíme se s Ježíšem a s lidmi stejných rozhodnutí: „Kdyby všichni selhali, já ne“. Přátelství nás ovlivňuje.
Bůh se nám věnuje svou moudrostí a péčí, abychom povstávali ze svých chyb a vytrvali v dobrém. Tak získáváme protilátky, aby nás nestrhl kalný proud davu k otupělosti, hlouposti, zbabělosti a pohodlnosti. To vše patří ke křesťanské sebevýchově a výchově.
Ježíš každému z nás říká: „Kdyby tě všichni opustili, já – tebe – neopustím!“
Říkáme si, že nám v kostele hrozí hra na „jako“. Nechceme se jen tvářit, že věříme v přítomnost Ježíše, že bereme vážně jeho slova, že souhlasíme se vším, co nám říká a nabízí. Chceme si jeho životní styl osvojit, přijmout za svůj.
Každé Velikonoce znovu prožíváme Ježíšovu hodnověrnost a přátelství v nejvýš představitelné míře a odpovídáme na ně obnovou křtu. Nechceme být mluvky. Víra je důvěřujícím vztahem, poznáváním druhého a spoluprací.
Tváří tvář Bohu, katechumenu, kterého křtíme a tváří tvář jednoho druhému, chceme znovu prohlásit, že budeme usilovat o poctivý život i práci, žít spravedlivě a láskyplně doma, v zaměstnání, na veřejnosti, kdekoliv.
Jen prosíme Boha a druhé lidi za shovívavost. Dobře víme, že jsme teprve na cestě a že jsme chybující lidé.
Přijali jsme od Boha život, svobodu a mnoho dalších darů. Jsme za to vděční a chceme se vším dobře hospodařit. Máme svou zkušenost nejen se zlem okolo nás, ale i se zlem v sobě. Proto jsme Bohu vděční nejen za Desatero, ale i všechna ostatní moudrá a život udržující doporučení a pokyny. Nic lepšího bychom pro pěkné soužití s druhými nevymysleli.
Než budeme slavit díkůvzdání (mši), chceme Bohu poděkovat za jeho dary a péči.
Děkování
Bože, Tys nám při křtu otevřel a dalším lidem otvíráš, pramen nového života a přijímáš nás
za své dcery a syny.
V. (všichni, kteří chtějí odpovědět): Děkujeme ti, Bože.
Ty, Bože, ve svém Synu Ježíši Kristu sjednocuješ všechny, kdo jsou ponořeni do vody
a do Ducha svatého, aby byli tvým lidem.
V. Děkujeme ti, Bože.
Ty vléváš do našeho srdce svou lásku, svatého Ducha, a dáváš nám svou svobodu a svůj mír.
V. Děkujeme ti, Bože.
Ty posíláš křesťany, aby všem lidem radostně hlásali evangelium tvého Krista.
V. Děkujeme ti, Bože.
Vyznání
Víra je důvěřujícím vztahem. Má růst, ale také může slábnout nebo umřít.
Ptám se vás, sestry a bratři: Chcete i nadále důvěřovat Bohu, Otci Nebeskému,
Stvořiteli nebe i země?
V. Ano.
Chcete důvěřovat Ježíši Kristu, Synu Božímu, Pánu našemu, který se narodil z Marie Panny,
ukázal nám Otce, těšil, pozvedal padlé, uzdravoval nemocné, odpouštěl hříšníkům, dal za nás život, byl pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově?
V. Ano.
Chcete důvěřovat Duchu svatému, který z nás vytváří církev pro všechny, věříte v odpuštění hříchů,
vzkříšení mrtvých a život věčný?
V. Ano.
Zřeknutí se zlého
Bůh o nás pečuje. Nepřidávat se ke zlu a stavět se proti němu vyžaduje rozhodnost a odvahu. Proto se ptám (sebe i vás):
Chcete žít ve svobodě dětí božích a zříkáte se proto hříchu ?
V. Ano.
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?
V. Ano.
Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní?
V. Ano.
Přijetí sebe a služby druhým
Přátelství druhého – i přátelství Boha nás ovlivňuje, ptám se:
Chcete mít rádi sebe sama, jako vás miluje Bůh?
V. Ano.
Chcete po celý život zemský a po celou věčnost milovat Boha celou svou bytostí
a své bližní jako sebe sama?
V. Ano.
Chcete s Kristem nést odpovědnost za dnešní svět?
V. Ano.
Chcete v dnešním světě být s ostatními křesťany světlem, kvasem a solí?
V. Ano.
Všechno toto bohatství se nám dostává. Při křtu jsme byli ponořeni do Boží lásky – do Jména Otce, Syna i Ducha svatého. Ježíš nás ponořuje do lásky Otce, Ducha i do lásky své.
Chceme žít jako noví, zachránění lidé. V nové urozenosti, v nové důstojnosti, aby se nám líbil život a abychom mohli být radostí i požehnáním pro druhé.
Abychom byli schopní být Ježíši k ruce při zachraňování jeho věci ve světě (tam, kde jsme my), dostali jsme Božího Ducha a byli jsme vybaveni jeho dary.
Už na začátku naší existence do nás Bůh vdechl svého Ducha a „rozdýchal nás do rytmu svého srdce“ (říká Jan Heller).
Při biřmování do nás Duch boží znovu a hlouběji vtiskl svou podobu jako obraz pečetidla do vosku
pečetě. Chceme tvar toho reliéfu vyplnit svým způsobem života do podoby Krista.
Chceme splnit vynikající úlohu, kterou nám Ježíš svěřil.
On sám nás (nejen dnes) zve jako své přátele a blízké spolupracovníky ke svému Stolu. Co si víc přát?
--------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš zemřel pro každého člověka, každého chce smířit s Bohem a s druhými(!), ale ne každý si od něj pomoct nechá.
Modlil se za oba lotry i za velekněze. O jednom z lotrů víme, že se kál – o tom víme, že mu bylo odpuštěno, jak to dopadlo s druhým odsouzencem a s veleknězem, nevíme – káli se?