Svátek Svaté Rodiny
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sir 3,3-14a
Datum: 29. 12. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sir 3,3-14a
; Kol 3,12-21
; Mt 2,13-23
Datum: 29. 12. 2019
Co dnes
slavíme?
Co to znamená „svatý“?
O čem mluvíme? Co tím míníme? Jak tomu rozumíme nebo nerozumíme?
„Serafové stáli nad Panovníkem a volali jeden k druhému: ,Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.´“ (Iz 6,3
Bůh je naprosto jiný než my …,
nesmírně nás převyšuje …
a přesto se s námi umí domluvit.
Když o sobě mluví, představuje se nám v podobenstvích jako TÁTA-MÁMA, ŽENICH, MANŽEL, PŘÍTEL. Tyto modely z rodinného soužití nám umožňují Bohu porozumět.
(Jen se nenechme odradit tím, že některým biblickým textům nerozumíme na první přečtení.)
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem“. (Gn 1,27
„Vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2,7
Nemáme život sami od sebe, ale od Boha. [2]
Podobně, jako jsme závislí na slunci, tak jsme (ještě více) závislí na Bohu.
Jako rodiče pečují o malé děti, tak podobně o nás pečuje Bůh.
„Já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl vaším Bohem. Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (srv. Lv 11,45
Přátelství rodičů ovlivňuje děti, přátelství Boha nás také velice ovlivňuje.
Bůh nás zve zvláštním, důvěrným způsobem do své blízkosti, abychom jej poznávali a učili se od něj jeho ušlechtilosti.
Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. (Srv. 1 K 3,17
Nazývá se naším manželem. (Srv. Iz 54,5
A teď něco ještě neslýchanějšího: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha …“ (Srv. Iz 57,15
To vše jsou slova o neslýchané a strhující kráse božího přátelství k nám.
Když jsme byli malí, pozorovali jsme jednání rodičů a nechali jsme se od nich vést a vychovávat.
Bůh je skvělý „rodič“ a my už nejme malými dětmi, ale podobenství způsobu dobré rodinné výchovy je srozumitelné.
Jako nás rodiče uváděli do života, tak nás i Bůh svými micvot (pokyny k životu) zasvěcuje do dobrého způsobu života, k soužití s druhými - aby nám spolu bylo dobře a život nás těšil. [3]
Jako se děti, až dospějí, stávají partnery dospělých, tak my můžeme (ve svobodě) dorůstat – jednou až na úroveň Boží manželky a královny.
„Jak se to může stát?“ ptáme se s Marií (příkladnou dcerou božího lidu).
Slyšíme: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“. To je „technologie“, způsob božího přebývání v nás (pokud jsme otevřeni Duchu božímu).
Už před křtem jsme se „zapsali“ do vzdělávacího kurzu o božím přátelství a křtem jsme vstoupili „do Jordánu“ - do pramene živé vody, který nás omývá a udržuje v nás nový život. S ostatními učedníky Ježíše se noříme do Ducha božího. Nadechujeme Dech boží a vydechujeme lásku k Bohu a sestrám a bratřím.
„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdo vidí mne, vidí Otce. Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky“ (J 14,6-9
Vydali jsme se na cestu s ním.
Zachutnala nám zázračná výživa slova Božího, zakoušíme, jak nás ovlivňuje Ježíšovo přátelství a posiluje jeho Hostina. „Vy jste moji přátelé, činíte-li to, čemu vás učím.“ (J 15,14
Vraťme se ke Svaté Rodině.
„Mít za manžela světce (za manželku světici) a mít svaté děti – to by byl Ráj na zemi“, pravila studentka.
Kdo měl v Ježíšově rodině hlavní slovo? Jak se spolu domlouvali?
Nehádejme, z evangelií toho lze dost vyčíst.
Kudy vede cesta k vzájemnému porozumění?
Je jen jedna pravda nebo má každý svou pravdu?
Co znamená pravda?
Ten, kdo o ni stojí, je zásadně otevřen novému poznání a novým věcem. Vydává se cestou poznávání, ověřování a přijímání nového, lepšího, přesnějšího a krásnějšího porozumění.
(Ten, kdo si hraje na božstvo, nesnáší kritiku a myslí si, že už vše zná a umí.)
Prosím Vás o trpělivost, když budu záměrně mluvit o zdánlivých banalitách.
Na řešení jednoduchých věcí se učíme správnému hledání jak dojít ke správnému poznání co je pravda a co je správné.
Někdo píše pravou rukou jiný levou; co je lepší?
My píšeme zleva doprava, židé zprava doleva. Co je výhodnější?
Děcko nejprve leze. Pak jsme se učili chodit po dvou, na chůdách, jezdit na kole, plavat různými styly. [4]
Velice mnoho jsme se naučili od druhých.
Rodina a škola nás mají učit správně, přesně a pečlivě myslet (rodiče a učitelé, kteří nekontrolují, zda děti rozumí tomu, co říkají, jsou pro děti pohromou).
I Bůh nás učí správně přemýšlet. Abychom porozuměli řádu, který vymyslel pro všechno stvoření, abychom porozuměli sobě i Bohu.[5]
Dobré soužití mezi manžely, rodiči a dětmi, spolupracovníky, občany a státy je velikým uměním.
Nikdo učený nespadl z nebe. Jako jsme se naučili mluvit a chodit, tak je třeba se učit vzájemnému porozumění a výchově dětí.
Partneři, kteří se neučí dobrému soužití, řešení sporů a hledání pravdy, rostou „jako stromy v lese“, každý prosazuje svou, každý je přesvědčený o své „pravdě“ a tak se vzájemně trápí a žijí ve stálém, život narušujícím neporozumění.
Základem příjemného soužití je dobrá vůle a vědomí, že nemám ve všem pravdu. Mám-li dostatečný motiv k pěknému soužití a stojím-li o další poznání, mám otevřenou cestu.
Ježíš nás upozornil na veliké nebezpečí naši slepoty. Vzpomínáte?: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,41
Nevidíme si na záda, nevidíme za roh, nevidíme do svého těla (zda v něm není něco nemocného), nedokážeme sami dohlédnout nebezpečí našeho nedobrého jednání. Podceníme-li náročnost situace a přeceníme-li sami sebe, ocitáme se v ohrožení. Kdo si svou slepotu nepřipouští, řítí se do nebezpečí.
Máme prosit Boha i své blízké, aby nás upozornili na to, co sami nevidíme.
Ježíš nám radí: „Co chceš, aby druzí činili vám, čiňte i vy jim“.
Máme se učit, jak si spravedlivě stanovit pravidla jednání, podle kterých budeme oba jednat. Tato pravidla se nemusí podařit napoprvé, ale máme přece možnost hledat, jak sporné věci opravit (ubrat nebo zpřísnit) a své jednání vylepšit. Podmínkou je, aby každý začínal u sebe a nesnažil se manipulovat s druhým. Kdo se naučí vylepšovat malé věci, má otevřenou cestu k řešení složitějších situací.
Naslouchají-li manželé vzájemně jeden druhému, naučí-li se hledat cestu k vzájemnému porozumění a ke způsobu dobrého soužití, nechají-li si poradit, opravuje-li si každý z nich své kroky k dobrému jednání – pak jejich děti uvidí, kudy cesta k porozumění vede.
Samozřejmě, že každý máme začínat u sebe. V moci každého z nás je úsilí o vlastní pravdivost, dobrou vůli a velkorysost. Všímáme-li si a zakoušíme-li, že Bůh má zalíbení v nás (hříšných) lidech a přináší nám šalom, máme kde nasávat odvahu a sílu k šíření božího pokoje.
Dnešní biblické texty (o soužití s nejbližšími) předpokládají naše určité poznání slova božího a určitou pokročilost v biblickém vedení. Když nám Bůh někoho svěřuje, dodává nám k tomu patřičnou výbavu. Úctu k autoritě má předcházet spravedlivá a velkorysá služba autority tak, jak to vidíme na Bohu. Bůh si úctu nevymáhá sankcemi, umí si získávat naše srdce …
Boží vyučování nám pomáhá i k dobrému soužití s lidmi i v širších kruzích (nejen v rodině).
I dobrou rodinu může zničit něco zvenku (nemoc, nedodržení bezpečnosti - třeba v silničním provozu) nebo někdo cizí (špatný člověk, lékař, soudce, učitel, kněz, politik …).
Herodes, Kaifáš nebo Hitler se nenarodili jako zločinci. Lidé okolo nich se včas nebránili, mlčeli k jejich zlu.
Svatý Josef byl tak otevřený Bohu, že dokázal reagovat na sny od Boha a okamžitě jednat.
Apoštol Pavel ve druhém čtení popisuje, jakému jednání se můžeme od Ježíše vyučit.
My sami jsme už určitou zkušenost s božím vyučováním božím udělali. Boží moudrostí a přátelstvím jsme ovlivňováni. To nám ukazuje, co znamenají slova: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ a jak do podoby s Bohem růst.
(K pokračování o úvaze nad „Modlitbou Páně“ se vrátím po svátcích.)
Poznámka ke svátku sv. Štěpána. [6]
[1] Stačí, abychom ta slova opakovali? Dělá to Bohu dobře? Dělá to dobře nám? Máme z opakování těch slov pocit, že pro Boha něco děláme? (Žije snad ze záře reflektorů a naší pochvaly?)
Nespěchejme, neříkejme náboženské fráze, kterým nerozumíme.
[2] „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Učinil to proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti.´“(Sk 17,24-28
„Tvůrce nás rozdýchal nás do rytmu svého srdce“ (řekl pan profesor Jan Heller). Všímáme si, že s ním máme podobný „vkus“ (máme zalíbení v kráse, obětavosti, statečnosti, věrnosti, pečlivosti …), toužíme po pravdě, spravedlnosti …, vážíme si svobody …
[3] Slovo svatý je poškozené, nesrozumitelné, ztratilo původní vypovídající hodnotu. Ale slovo zasvěcení je srozumitelné. Jako rodiče žijí pro své děti, a jako někdo znalý zasvěcuje zájemce do nového poznání a umění svého oboru, tak podobně se nám zasvětil Bůh.
„Smlouva sama v sobě je svatá a micvot (nesprávně: „přikázání“) jsou svaté, spravedlivé a dobré.“ (Ř 7,12
[4] I pohybu lezení jsme se učili. Vojáci se učí plížit. Někteří ptáci a živočichové poskakují, jiní kráčejí. Kůň kráčí, běží, kluše, cválá. Některá zvířata jsou mimochodníci. Jízda na koni je náročnější než na kole. Jet na neznámém koni je náročnější než na vlastním. Jinak přeskakujeme potůček, jinak se skáče do dálky, jinak do veliké výšky. Různé tance mají různý sled kroků, podle různého rytmu…
Naše děti se učí všechny možné výtvarné dovednosti, ale na pěkné psaní už škola nedbá, a přece je pěkné písmo velikým kulturním projevem.
Naučit se dobře padat je uměním. Kočka dopadne na zem všemi čtyřmi.
Kolik různých akrobacií existuje?
Mohli bychom mluvit o různých technikách malování, různého způsobu hraní na různé hudební nástroje (varhaník hraje rukama i nohama). Spolupráce s druhými, nejen při tanci, vyžaduje další dovednosti.
Proč o tom mluvím? Abychom si uvědomili, že osvojení si nějaké činnosti, dovednosti vyžaduje určitou pozornost, pečlivost a vytrvalost. Děti chtějí poznávat nové, ptají se a chtějí růst. „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“. (Mt 18,3
Naopak někdo má špatné návyky chůze, mluvení…, všelijaké zlozvyky … a nikdo mu s nimi nepomohl, nebo on sám si nechce nechat poradit. Někdo každé upozornění popuzeně pokládá za osobní útok.
[5] Naši předkové nebyli církví vedeni k samostatnému přemýšlení, jen ke slepé poslušnosti vůči vrchnosti.
K životu s Bohem jim bylo předhozeno jen Desatero „přikázání“, nikoliv moudrost dalších pokynů k životu. K samostatnému jednání podle vlastní odpovědnosti, je nikdo nevedl.
Ježíš nás vyučuje, kdy je třeba micvot dodržovat (např. pokyny ke slavení soboty) a kdy se máme zachovat podle úmyslu Zákonodárce, podle poučeného svědomí tak, abychom sloužili životu.
Tomu učila už Bible před Ježíšem (např. v příběhu o Rút, kterou - přes zákaz přijímat Moábce - všichni přijali),
ale „zákoníci“, lpějící na liteře, moudrost boží opustili.
[6] Příběh Štěpána nám opět připomněl, jaké následky má zanedbání dobra – neučiníme-li to, co je v našich silách. Apoštolové nepoužili Ježíšovu výbavu k obraně proti zlu. Místo aby vzkřísili zavražděného Štěpána, sklonili hlavu. Nebyl to hřích (vědomé spáchání zla), ale zanedbání možnosti. Od té doby jsme zbaběle opovrhli možností sebeobrany a utrpení začali prohlašovat za Bohu milou oběť. (Proč si tedy ale stěžujeme na pronásledování křesťanů?)
Tak jako apoštolové neodstavili veleradu od moci, tak jsme i my (i já na tom mám svůj podíl viny) neodstavili komunistické (a jiné) zločince po našem převratu. Nejde o pomstu, ale o pojmenování zla a stavění se proti zločinnému jednání.
Svým nekonáním toho, co máme konat, hlásáme Boha mlčícího ke zlu a lhostejnému k utrpení.
Co budeme dělat se svou dnešní vinou za neposkytnutí pomoci lidem utíkajícím před smrtelným válečným nebezpečným - alespoň sirotkům nebo pronásledovaným čínským křesťanům?
Naši politici té pomoci zabraňují a my mlčíme. Budeme čekat až na nové politiky z příštích voleb?
Snad jsme vděčni Egypťanům za jejich přízeň prokázanou Svaté Rodině, ale pokyny jak se máme chovat k cizincům, hostům a přistěhovalcům (např. Ex 22,20
Co to znamená „svatý“?
O čem mluvíme? Co tím míníme? Jak tomu rozumíme nebo nerozumíme?
„Serafové stáli nad Panovníkem a volali jeden k druhému: ,Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.´“ (Iz 6,3
) [1]
Bůh je naprosto jiný než my …,
nesmírně nás převyšuje …
a přesto se s námi umí domluvit.
Když o sobě mluví, představuje se nám v podobenstvích jako TÁTA-MÁMA, ŽENICH, MANŽEL, PŘÍTEL. Tyto modely z rodinného soužití nám umožňují Bohu porozumět.
(Jen se nenechme odradit tím, že některým biblickým textům nerozumíme na první přečtení.)
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem“. (Gn 1,27
)
„Vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2,7
)
Nemáme život sami od sebe, ale od Boha. [2]
Podobně, jako jsme závislí na slunci, tak jsme (ještě více) závislí na Bohu.
Jako rodiče pečují o malé děti, tak podobně o nás pečuje Bůh.
„Já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl vaším Bohem. Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (srv. Lv 11,45
; 1 P 1,15-16
)
Přátelství rodičů ovlivňuje děti, přátelství Boha nás také velice ovlivňuje.
Bůh nás zve zvláštním, důvěrným způsobem do své blízkosti, abychom jej poznávali a učili se od něj jeho ušlechtilosti.
Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. (Srv. 1 K 3,17
; 1 P 2,9
)
Nazývá se naším manželem. (Srv. Iz 54,5
)
A teď něco ještě neslýchanějšího: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha …“ (Srv. Iz 57,15
) I hříšník je dítětem božím a Bůh mu nabízí
pomoc.
To vše jsou slova o neslýchané a strhující kráse božího přátelství k nám.
Když jsme byli malí, pozorovali jsme jednání rodičů a nechali jsme se od nich vést a vychovávat.
Bůh je skvělý „rodič“ a my už nejme malými dětmi, ale podobenství způsobu dobré rodinné výchovy je srozumitelné.
Jako nás rodiče uváděli do života, tak nás i Bůh svými micvot (pokyny k životu) zasvěcuje do dobrého způsobu života, k soužití s druhými - aby nám spolu bylo dobře a život nás těšil. [3]
Jako se děti, až dospějí, stávají partnery dospělých, tak my můžeme (ve svobodě) dorůstat – jednou až na úroveň Boží manželky a královny.
„Jak se to může stát?“ ptáme se s Marií (příkladnou dcerou božího lidu).
Slyšíme: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“. To je „technologie“, způsob božího přebývání v nás (pokud jsme otevřeni Duchu božímu).
Už před křtem jsme se „zapsali“ do vzdělávacího kurzu o božím přátelství a křtem jsme vstoupili „do Jordánu“ - do pramene živé vody, který nás omývá a udržuje v nás nový život. S ostatními učedníky Ježíše se noříme do Ducha božího. Nadechujeme Dech boží a vydechujeme lásku k Bohu a sestrám a bratřím.
„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdo vidí mne, vidí Otce. Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky“ (J 14,6-9
), říká Ježíš učedníkům.
Vydali jsme se na cestu s ním.
Zachutnala nám zázračná výživa slova Božího, zakoušíme, jak nás ovlivňuje Ježíšovo přátelství a posiluje jeho Hostina. „Vy jste moji přátelé, činíte-li to, čemu vás učím.“ (J 15,14
)
Vraťme se ke Svaté Rodině.
„Mít za manžela světce (za manželku světici) a mít svaté děti – to by byl Ráj na zemi“, pravila studentka.
Kdo měl v Ježíšově rodině hlavní slovo? Jak se spolu domlouvali?
Nehádejme, z evangelií toho lze dost vyčíst.
Kudy vede cesta k vzájemnému porozumění?
Je jen jedna pravda nebo má každý svou pravdu?
Co znamená pravda?
Ten, kdo o ni stojí, je zásadně otevřen novému poznání a novým věcem. Vydává se cestou poznávání, ověřování a přijímání nového, lepšího, přesnějšího a krásnějšího porozumění.
(Ten, kdo si hraje na božstvo, nesnáší kritiku a myslí si, že už vše zná a umí.)
Prosím Vás o trpělivost, když budu záměrně mluvit o zdánlivých banalitách.
Na řešení jednoduchých věcí se učíme správnému hledání jak dojít ke správnému poznání co je pravda a co je správné.
Někdo píše pravou rukou jiný levou; co je lepší?
My píšeme zleva doprava, židé zprava doleva. Co je výhodnější?
Děcko nejprve leze. Pak jsme se učili chodit po dvou, na chůdách, jezdit na kole, plavat různými styly. [4]
Velice mnoho jsme se naučili od druhých.
Rodina a škola nás mají učit správně, přesně a pečlivě myslet (rodiče a učitelé, kteří nekontrolují, zda děti rozumí tomu, co říkají, jsou pro děti pohromou).
I Bůh nás učí správně přemýšlet. Abychom porozuměli řádu, který vymyslel pro všechno stvoření, abychom porozuměli sobě i Bohu.[5]
Dobré soužití mezi manžely, rodiči a dětmi, spolupracovníky, občany a státy je velikým uměním.
Nikdo učený nespadl z nebe. Jako jsme se naučili mluvit a chodit, tak je třeba se učit vzájemnému porozumění a výchově dětí.
Partneři, kteří se neučí dobrému soužití, řešení sporů a hledání pravdy, rostou „jako stromy v lese“, každý prosazuje svou, každý je přesvědčený o své „pravdě“ a tak se vzájemně trápí a žijí ve stálém, život narušujícím neporozumění.
Základem příjemného soužití je dobrá vůle a vědomí, že nemám ve všem pravdu. Mám-li dostatečný motiv k pěknému soužití a stojím-li o další poznání, mám otevřenou cestu.
Ježíš nás upozornil na veliké nebezpečí naši slepoty. Vzpomínáte?: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,41
)
Nevidíme si na záda, nevidíme za roh, nevidíme do svého těla (zda v něm není něco nemocného), nedokážeme sami dohlédnout nebezpečí našeho nedobrého jednání. Podceníme-li náročnost situace a přeceníme-li sami sebe, ocitáme se v ohrožení. Kdo si svou slepotu nepřipouští, řítí se do nebezpečí.
Máme prosit Boha i své blízké, aby nás upozornili na to, co sami nevidíme.
Ježíš nám radí: „Co chceš, aby druzí činili vám, čiňte i vy jim“.
Máme se učit, jak si spravedlivě stanovit pravidla jednání, podle kterých budeme oba jednat. Tato pravidla se nemusí podařit napoprvé, ale máme přece možnost hledat, jak sporné věci opravit (ubrat nebo zpřísnit) a své jednání vylepšit. Podmínkou je, aby každý začínal u sebe a nesnažil se manipulovat s druhým. Kdo se naučí vylepšovat malé věci, má otevřenou cestu k řešení složitějších situací.
Naslouchají-li manželé vzájemně jeden druhému, naučí-li se hledat cestu k vzájemnému porozumění a ke způsobu dobrého soužití, nechají-li si poradit, opravuje-li si každý z nich své kroky k dobrému jednání – pak jejich děti uvidí, kudy cesta k porozumění vede.
Samozřejmě, že každý máme začínat u sebe. V moci každého z nás je úsilí o vlastní pravdivost, dobrou vůli a velkorysost. Všímáme-li si a zakoušíme-li, že Bůh má zalíbení v nás (hříšných) lidech a přináší nám šalom, máme kde nasávat odvahu a sílu k šíření božího pokoje.
Dnešní biblické texty (o soužití s nejbližšími) předpokládají naše určité poznání slova božího a určitou pokročilost v biblickém vedení. Když nám Bůh někoho svěřuje, dodává nám k tomu patřičnou výbavu. Úctu k autoritě má předcházet spravedlivá a velkorysá služba autority tak, jak to vidíme na Bohu. Bůh si úctu nevymáhá sankcemi, umí si získávat naše srdce …
Boží vyučování nám pomáhá i k dobrému soužití s lidmi i v širších kruzích (nejen v rodině).
I dobrou rodinu může zničit něco zvenku (nemoc, nedodržení bezpečnosti - třeba v silničním provozu) nebo někdo cizí (špatný člověk, lékař, soudce, učitel, kněz, politik …).
Herodes, Kaifáš nebo Hitler se nenarodili jako zločinci. Lidé okolo nich se včas nebránili, mlčeli k jejich zlu.
Svatý Josef byl tak otevřený Bohu, že dokázal reagovat na sny od Boha a okamžitě jednat.
Apoštol Pavel ve druhém čtení popisuje, jakému jednání se můžeme od Ježíše vyučit.
My sami jsme už určitou zkušenost s božím vyučováním božím udělali. Boží moudrostí a přátelstvím jsme ovlivňováni. To nám ukazuje, co znamenají slova: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ a jak do podoby s Bohem růst.
(K pokračování o úvaze nad „Modlitbou Páně“ se vrátím po svátcích.)
Poznámka ke svátku sv. Štěpána. [6]
[1] Stačí, abychom ta slova opakovali? Dělá to Bohu dobře? Dělá to dobře nám? Máme z opakování těch slov pocit, že pro Boha něco děláme? (Žije snad ze záře reflektorů a naší pochvaly?)
Nespěchejme, neříkejme náboženské fráze, kterým nerozumíme.
[2] „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Učinil to proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti.´“(Sk 17,24-28
)
„Tvůrce nás rozdýchal nás do rytmu svého srdce“ (řekl pan profesor Jan Heller). Všímáme si, že s ním máme podobný „vkus“ (máme zalíbení v kráse, obětavosti, statečnosti, věrnosti, pečlivosti …), toužíme po pravdě, spravedlnosti …, vážíme si svobody …
[3] Slovo svatý je poškozené, nesrozumitelné, ztratilo původní vypovídající hodnotu. Ale slovo zasvěcení je srozumitelné. Jako rodiče žijí pro své děti, a jako někdo znalý zasvěcuje zájemce do nového poznání a umění svého oboru, tak podobně se nám zasvětil Bůh.
„Smlouva sama v sobě je svatá a micvot (nesprávně: „přikázání“) jsou svaté, spravedlivé a dobré.“ (Ř 7,12
)
[4] I pohybu lezení jsme se učili. Vojáci se učí plížit. Někteří ptáci a živočichové poskakují, jiní kráčejí. Kůň kráčí, běží, kluše, cválá. Některá zvířata jsou mimochodníci. Jízda na koni je náročnější než na kole. Jet na neznámém koni je náročnější než na vlastním. Jinak přeskakujeme potůček, jinak se skáče do dálky, jinak do veliké výšky. Různé tance mají různý sled kroků, podle různého rytmu…
Naše děti se učí všechny možné výtvarné dovednosti, ale na pěkné psaní už škola nedbá, a přece je pěkné písmo velikým kulturním projevem.
Naučit se dobře padat je uměním. Kočka dopadne na zem všemi čtyřmi.
Kolik různých akrobacií existuje?
Mohli bychom mluvit o různých technikách malování, různého způsobu hraní na různé hudební nástroje (varhaník hraje rukama i nohama). Spolupráce s druhými, nejen při tanci, vyžaduje další dovednosti.
Proč o tom mluvím? Abychom si uvědomili, že osvojení si nějaké činnosti, dovednosti vyžaduje určitou pozornost, pečlivost a vytrvalost. Děti chtějí poznávat nové, ptají se a chtějí růst. „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“. (Mt 18,3
)
Naopak někdo má špatné návyky chůze, mluvení…, všelijaké zlozvyky … a nikdo mu s nimi nepomohl, nebo on sám si nechce nechat poradit. Někdo každé upozornění popuzeně pokládá za osobní útok.
[5] Naši předkové nebyli církví vedeni k samostatnému přemýšlení, jen ke slepé poslušnosti vůči vrchnosti.
K životu s Bohem jim bylo předhozeno jen Desatero „přikázání“, nikoliv moudrost dalších pokynů k životu. K samostatnému jednání podle vlastní odpovědnosti, je nikdo nevedl.
Ježíš nás vyučuje, kdy je třeba micvot dodržovat (např. pokyny ke slavení soboty) a kdy se máme zachovat podle úmyslu Zákonodárce, podle poučeného svědomí tak, abychom sloužili životu.
Tomu učila už Bible před Ježíšem (např. v příběhu o Rút, kterou - přes zákaz přijímat Moábce - všichni přijali),
ale „zákoníci“, lpějící na liteře, moudrost boží opustili.
[6] Příběh Štěpána nám opět připomněl, jaké následky má zanedbání dobra – neučiníme-li to, co je v našich silách. Apoštolové nepoužili Ježíšovu výbavu k obraně proti zlu. Místo aby vzkřísili zavražděného Štěpána, sklonili hlavu. Nebyl to hřích (vědomé spáchání zla), ale zanedbání možnosti. Od té doby jsme zbaběle opovrhli možností sebeobrany a utrpení začali prohlašovat za Bohu milou oběť. (Proč si tedy ale stěžujeme na pronásledování křesťanů?)
Tak jako apoštolové neodstavili veleradu od moci, tak jsme i my (i já na tom mám svůj podíl viny) neodstavili komunistické (a jiné) zločince po našem převratu. Nejde o pomstu, ale o pojmenování zla a stavění se proti zločinnému jednání.
Svým nekonáním toho, co máme konat, hlásáme Boha mlčícího ke zlu a lhostejnému k utrpení.
Co budeme dělat se svou dnešní vinou za neposkytnutí pomoci lidem utíkajícím před smrtelným válečným nebezpečným - alespoň sirotkům nebo pronásledovaným čínským křesťanům?
Naši politici té pomoci zabraňují a my mlčíme. Budeme čekat až na nové politiky z příštích voleb?
Snad jsme vděčni Egypťanům za jejich přízeň prokázanou Svaté Rodině, ale pokyny jak se máme chovat k cizincům, hostům a přistěhovalcům (např. Ex 22,20
; Ex 23,9
), jsme
k Desateru nepřipojili.