4. neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 17,34-37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 7,10-14
Datum: 22. 12. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 17,34-37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 7,10-14
; Ř 1,1-7
; Mt 1,18-25
Datum: 22. 12. 2019
„Vyžádej si znamení“ – neznáme-li řeč zázraků
v Bibli a jejich smysl, připadají nám jako pohádková líčení
(např. „Hrnečku, vař.“). [1]
Judský král Achaz na Hospodina nedbal. Časem se dostal do velice těžké politické situace. [2]
Hospodin k němu poslal proroka s výzvou: „Boží příslib stálé pomoci trvá, sousedů se neboj, drž se Hospodina a ne krále aramejské mocnosti.“ (Iz 7,1-9
Achaz věděl, že boží pomoc je podmíněna dodržováním pravidel života daných Hospodinem, ale ke změně života (do obrácení k Bohu) se mu nechtělo. Přesto Achazovi znovu Hospodin skrze proroka vzkázal: „Vyžádej si ode mne znamení, abys věděl, že ti pomohu.“ Ale král uhnul zbožnou frázi: „Kdo jsem já, abych žádal Hospodina.“ To je zdánlivě v souladu s Dt 6,16
Aby se Achaz nemohl vymlouvat, dává mu Hospodin sám srozumitelné znamení: „Dívce (tvé ženě) se narodí syn (bude významným králem, protože na mě dá).“ (Pro každého krále je syn důležitý.)
Izaiáš mluví o dívce (´alma), to je mladá žena, zralá k manželství. Křesťané v Izaiášově textu změnili dívku za pannu (betúlá) a slova proroka vztáhli především na Mesiáše a jeho matku.
Proroctví mívá často význam pro přítomnost i pro budoucnost, ale kdyby prorokova slova předpovídala narození Mesiáše za sedm století, nebyla by nepopiratelným znamením pro krále Achaze.
Škoda, že se z Izaiáše nečtou další verše. Achazův syn Chizkiáš pak dbal na Hospodina a převyšoval ostatní judské krále. Ale než se ujme vlády, bude zpustošen nejen Aram (severní) Izrael, ale i Juda si způsobí soužení – Achaz svou neposlušností a neochotou sloužit Hospodinu zavede lid do velkých trápení. Nechtěl uznat zřetelné znamení velkorysé pomoci Hospodina.
Stále se přikláníme k životu nebo ke zkáze. Máme možnost učit se moudrosti i z jednání našich duchovních předků – Izraelitů. Pak budeme mít co říkat svým dětem i lidem, ke kterým nás Bůh posílá. [3]
Podle Písma je zachráněn k životu („spasen“) ten, kdo důvěřuje Bohu a žije podle jeho pokynů.
Ježíš k důvěřování Bohu dává důležitá pravidla:
Pečlivě naslouchej tomu, co ti vzkazuji.
Ověř si hodnověrnost posla.
A poznané a ověřené přijmi do svého života.
Marie a Josef patří mezi ty, kteří tak činili.
Mnohá židovská děvčata a mnozí manželé dodneška touží, aby se Mesiáš narodil jim. [4]
„Ukázalo se, že Marie počala z Ducha svatého.“ Komu se „ukázalo“? Zřejmě Josefovi. [5]
Zřejmě se Josef pokládal za nehodného, být manželem matky Mesiáše – nikdo s ním totiž nejednal.
Josef Marii věřil – jinak by byl povinen oznámit její nevěrnost podle biblických pokynů: „Nebudeš mlčet ke zlu, ale oznámíš zločin.“ Chtěl chránit Mariinu čest a pověst, proto chtěl vzít otcovství Mariina syna na sebe a vystavit jí rozlukový list. – Tak jedná spravedlivý – ne podle litery, ale podle smyslu zákonodárce – sloužit životu. „Josefe, vážím si tvého postoje, že Marii věříš! Jsi skvělý, počítám s tebou, ty budeš otcem Mesiáše. Mesiáš potřebuje dobrého tátu. Ty budeš Marii výtečným manželem.“
Škoda, že my Josefa nemáme za příkladného manžela a tátu (místo výpovědi evangelia dáváme přednost zbožné ideologii). [6]
Ocenění: „Josef byl muž spravedlivý,“ patří mezi nejvyšší ocenění Boha.
Dodatek k úvaze nad slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení.“
Nejsem spokojen se svým dosavadním výkladem. Říkal jsem, že apoštolové byli výbornými učedníky Mojžíše a pak pokročilými učedníky Ježíše. Ten je provedl patřičnými vyučovacími lekcemi a až pak jim daroval „Otčenáš“. Pokusil jsem se k Modlitbě Páně něco stručně povědět, ale asi to není možné. Ve vyučování nelze předbíhat. Něco ještě přidám a shrnu, třeba to někoho přivede k podrobnějšímu a řádnému hledání.
Už vyprávění o selhání lidí v Ráji nás vede k hledání příčiny našich chyb a hříchů. Adam a Eva nejedli dostatečně ze Stromu života, byli zamilovaní jeden do druhého a zanedbali vztah s Bohem. (My, jejich děti, to selhání stále opakujeme.)
Bůh v Ráji připravil svým dětem veliké bohatství, nejcennější a nejvzácnější byl Strom života – jeho ovoce vyživuje lidi k věčnému životu.
Jíst ze „Stromu života“ je metaforou, obrazem pro získávání boží moudrosti a k budování důvěrného a důvěřujícího vztahu s Bohem a s lidmi. Dobře víme, jak důležité je pěstovat vztah k partnerovi. Nerozumíme-li si, hrozí nám nebezpečí, že se zamilujeme do někoho cizího. Někteří lidí se rozvedli i s Bohem.
Kristus je pro nás Stromem života. [7]
Ježíš nás živí svým slovem a ovlivňuje svým přátelstvím. (Vyučuje nás životní moudrosti, s láskou o nás i v nouzi pečuje, ukazuje nám, že je možné Bohu důvěřovat. Pomáhá nám nacházet smysl života.)
O metafoře Stromu poznání jsme si něco řekli. Mate nás slovo poznání, protože poznání je pro nás velikou hodnotou. Měli bychom (alespoň v závorce) přidat označení: „Strom svévolného rozhodování o dobru a zlu.“
Nedůvěřovat dárci života (třeba i dobrému rodiči) a příteli je zradou. A ochutnat zlo, dopustit se zločinu, je strašným selháním s katastrofálními následky (už nikdy nebudeme jako před tím).
Nedůvěřovat Bohu a svěřit se do rukou svůdce je naším neštěstím. Uvedu pár příkladů.
Izraelité si na Hospodinu vymohli lidského krále a opovrhli Hospodinem. Co měl Bůh dělat, daroval jim přece svobodu. (Dlouho jim trvalo, než se jim králové přejedli, měli ruce od krve …)
Němci (většinou pokřtění) si zvolili za svého vůdce nacistu. (Příliš dlouho jim trvalo, než přiznali, že má ruce od krve.) Nevěděli o Hitlerovi vše to, co vyšlo najevo po válce, ale kdo chtěl vidět, viděl jeho nenávist, lhaní, krádeže a vraždění.
Kdyby byl Hitler odstraněn (přežil 42 pokusů o atentát), pomohlo by to těm mnoha Němcům, kteří svému vůdci a jeho slibům holdovali?
Nepomohlo, německý kulturní a zbožný německý národ byl nemocný.
Vrátím se ještě v historii nazpět, na začátek 20. století. Pradědové mojí generace byli poctiví a zbožní lidé. Ale byli vychovaní k poslušnosti císaři Pánu („z boží milosti“). Jemu přísahali věrnost, ne Bohu.
Církev je patřičně nevzdělala. [8]
Nepamatuji, že by se někdy ve škole nebo v církvi mluvilo o našich krvavých rukou. Naše křesťanství bylo malo-mocné, neboť pastýři byli malomocní. Neobraceli jsme se k Bohu, ale vzdalovali se od něho jako saduceové a farizeové doby Ježíšovy.
Víme, jak na konci 19. stol. ve Francii dopadla antisemitská štvanice na Alfreda Dreyfuse. Zastal se ho jen Émile Zola s několika málo přáteli. Francouzi své hrdě hlásané heslo: „Volnost, rovnost, bratrství“ národu Ježíše odepřeli. Ještě hůře jsme o něco dříve dopadli u nás. Víte o nějakém biskupovi, který by se přidal k Masarykově obhajobě Leopolda Hilsnera, nespravedlivě obviněného z rituální vraždy Anežky Hrůzové?
Nenaslouchali jsme nářku Židů na naši nesnášenlivost k nim, smáli jsme se odporným karikaturám ponižujícím Židy a zapírali svůj antisemitismus.
Co si měl s námi Bůh počít?
Katolíci nesnášeli jak Émile Zolu, tak T.G. Masaryka.
Byl komunismus a nacismus pokušením? Proč Bůh nenechal na malého Adolfka Hitlera spadnou tašku ze střechy, když šel od prvního svatého přijímání? V „milosti posvěcující“ by šel rovnýma nohama do nebe. Uvedl nás Bůh v pokušení skrze Hitlera a Marxe?
Jak to říci a jak tomu rozumět?
V první i druhé světové válce se Evropané velice modlili, ale neobrátili se podle Jana Baptisty a Ježíše.
Místo toho, jsme se (včetně nemalého množství pokřtěných) obrátili ke Stalinovi a Rudé armádě. Mnozí vytěsnili nenávist a krutost komunistů. „My jsme nevěděli, že jsou nějaké koncentráky,“ lhali. Kdo chtěl vědět, věděl.
My, čechoslováci Masarykovy demokracie, jsme se před 2. válkou pyšnili: „Nejsme antisemity jako Němci. Ale jen co se Hitler přiblížil, už česká komora právnická, lékařská a inženýrská prohlásila: „Židé ven z našich pracovišť a už nikdy nazpět.“
My, katolíci jsme až do 70. let 20. stol. při obřadech Velkého pátku říkali modlitbu „Za věrolomné židy“ v duchu kolektivní viny.
Nebýt „Osvětimi“, popírali bychom, že do r. 1925 jsme my, evropští pokřtění, v pogromech zavraždili 8 milionů Židů.
V knize Jób je sice líčeno, že se Bůh nechá satanem vyprovokovat ke krutému zkoušení spravedlivého Jóba, ale pokládáme to jen za určitou literární formu, důležitý smysl poselství té knihy vidíme jinde.
Ježíš mluví podobným způsobem: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ (L 22,31
To my vyzkoušení Abraháma s obětováním Izáka mylně nazýváme „zkouškou poslušnosti“.
(Učitel nejprve zadává žákům úlohy a pak je zkouší, aby poznal, zda rozumí vyučovací látce. Bůh to nepotřebuje zjišťovat, ale různými způsoby nás učí jak v protivenstvích obstát.) [9]
Mnoho jsme zanedbali.
Nevysvětlili nám, co znamenají dva důležité stromy v Ráji. Selhání v Ráji jsme prohlásili za dědičný hřích, který lze prý spravit pár kapkami vody při křtu. A pak jsme z hříchů udělali „šťastnou vinu, pro kterou přišel Vykupitel vznešený a veliký“. Neboť naše vykoupení prý nastává usmířením Otcova hněvu prolitím Ježíšovy krve. [10]
V kostele jsme se neučili jak hledat příčiny selhání lidí v Ráji. Neřekli nám, že selhání v Ráji bez obrácení a nápravy stále přináší další a další bratrovraždu, potopy a stavění měst bez Boha. Neupozornili nás, že to jsou typy hříchů, které stále opakujeme. Při vyučování náboženství ani ve škole nás nevedli k rozpoznávání náboženských příčin selhání před světovými válkami nebo nástupem komunistů. Nemluvilo se o umění modlitby „Otče náš“. [11]
Nevymlouváme se, chceme to změnit.
Moje zkušenost s vlastní bídou, s historickým opakovaným selháváním národů a s vyučováním Písma a Ježíše jsem nad slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení,“ došel k prosbě: „Otče, pomoz mi rozpoznávat příčiny mých selhání včas, abych se nedopouštěl horších selhání. Bože prosím tě, pomáhej mi budovat vztah k tobě, abych ti čím dál víc důvěřoval a řídil se tvými radami.
Chci být otevřený k novým možnostem poznání. Chci poctivě naslouchat upozorněním druhých a hledat nakolik mají pravdu. K tomu tě, Bože, prosím o pomoc.“
Vám všem přeji dobré prožití vánočních svátků.
Vánoční stromek nám může připomínat bohatství Stromu života. Boží štědrost a Ježíšovu péči. Štědrostí k blízkým i vzdálenějším dorůstáme do podoby boží.
[1]Za biblickou vyučovací lekcí o zázracích jsem Písmu vděčný. Stručné opakování: Setkání Mojžíše s Hospodinem na Sinaji provázely silné úkazy a veliký rachot (vzpomeňme na vojenské přehlídky, kterými vládcové předváděli svou moc nejen poddaným, ale především zahraničním delegacím na odstrašení nepřítele). Izraelité, stojící pod horou strachem zvraceli a podělali se. Mojžíše pak prosili, aby jim to Bůh už nikdy nedělal, ale v případě potřeby jim posílal posly. Hospodin souhlasil a stanovil pravidlo: „Posel je povinen se adresátovi poselství prokázat znamením a adresát poselství je povinen vyžadovat od posla, aby se legitimoval. (Srv. Ex 19,1-25
[2] Moc asyrského krále Tiglat-pilesara nebezpečně rostla. Aramejský král Resín chtěl na západě vytvořit protiasyrskou koalici vládců měst a malých státečků. Izraelský král Pekach se připojil, ale judský král Achaz nechtěl. Resín a Pekach proto vytáhli s vojskem proti Achabovi, aby ho přinutili spolupracovat. Achaz se dostal do zlého postavení, utrpěl od nich porážku, ztratil přístav Élat. Od jihu na něj dotírali Pelištejci a Edomci. Proto začal hledat pomoc u asyrského krále.
[3] Škoda, že my, katolíci si myslíme, že vyučování z Písma („Starého Zákona“ zvláště) nepotřebujeme. Svatý Jeroným (kterého jsme prohlásili za „Učitele církve“) řekl: „Bez porozumění ,Starému Zákonu´ neporozumíme Kristu.“ Zbrkle se jen oháníme svým Spasitelem a jeho matkou – (O ní tvrdíme, že „nám vše potřebné vyprosí“. Neprošli jsme snad – přes naše předválečné úpěnlivé modlitby za mír – strašnými světovými válkami? Před první volbou prezidenta Zemana, jedna vzdělaná řeholnice prohlásila: „Nebojte se, my se s panem kardinálem modlíme novénu ke svaté Zdislavě, ta nedopustí, aby byl Zeman zvolen.“)
[4] Opakování. Když neznámý posel řekl Marii: „Raduj se, vyhrála jsi konkurz na matku Mesiáše …,“ Marie začala uvažovat nad tím, co slyšela. Ptala se (ptát se, je chvályhodné): „Říkáš, že můj syn bude vládnout nad Jákobovým rodem navěky, co to znamená? Všichni jsme smrtelní, jak by mohl můj syn vládnout na věky? Takového muže, který by mě dal nesmrtelného syna, neznám.“ – „Však otcem dítěte nebude Josef, ani jiný muž, ale „Duch svatý sestoupí na tebe …“ U Boha není nic nemožného, i tvoje stařičká příbuzná čeká dítě …“ – „Je-li to tak, jsem k službám,“ odpověděla Marie. A pak si šla ověřit pravdivost posla i znamení, o kterém posel mluvil. Když poznala, že obojí je pravda, dostalo se jí od Alžběty dalšího ujištění o správné cestě: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Alžbětě muselo být zjeveno, že Marie čeká syna a kým syn bude, sama by na to nepřišla. A dalším potvrzením jí bylo blahopřání Alžběty: „Marie, blahopřeji ti, že jsi „uvěřila“ – že jsi poctivě šla cestou „tří pravidel víry“ (uvedených výše), že jsi zkoumala hodnověrnost posla a jeho slov.“
[5] Nesnáším hloupé vtipy na adresu Josefa. Máme na tom svůj podíl. Dodneška o Josefovi nemluvíme jako o manželovi. Až Benedikt XVI. opatrňounce zavedl, že v eucharistické modlitbě už smíme jmenovat i „snoubence sv. Josefa“. – Snoubence? Žil snad s Marií „na hromádce“?
V neděli jeden kamarád z chlapů pravil: „Josef byl u porodu,“ – ještě že ho neslyšeli staromilci.
V dnešním čtení z lekcionáře už není v. 25.: „Avšak nepoznal ji (katolický překlad) – nežili spolu (protestantský překlad) dříve, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.“
Pamatuji ještě starou teologii, vysvětlující, co znamená, že Marie je pannou i při a po porodu. „Porod neprobíhal přirozeně, Panna Maria se modlila a najednou se dítě objevilo před ní. Jako Ježíš při vzkříšení prošel skálou hrobu, tak i při porodu neprocházel porodní cesty.“ Nikomu se neposmívám, jen vítám nové poznávání a lepší porozumění biblickému textu.
[6] Máme ukazovat Josefovu výjimečnost, hájit jeho čest a nevystavovat ho hloupým posměškům, které ho líčí jako dobrohloupého. (To je mnohem důležitější než protesty pana kardinála proti nějakým divadelním hrám v Brně.)
[7] „Já jsem chléb života (to platí o Ježíšově slovu i o jeho Hostině). Kdo z něho jí, nezemře. Bude živ na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Toto je chléb, který sestoupil z nebe. Kdo ho jí, živ bude navěky.“ (Srv. J 6,48-58
Oproti obrazu prvního Ráje, je v Knize Zjevení obraz nového Jeruzaléma. Porovnejte si štědrost obou obrazů. Která je větší?
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře (obraz zla) již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo." Jeden anděl mi řekl: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu… a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
Avšak svatyni jsem v něm nespatřil: Jeho svatyní je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.
Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní."
A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
Jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě …
„Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Srv. Zj 21
Kontrolní otázka: Máme očekávat Boží království až v nebi, nebo už někde a někdy může – i naším přispěním – začínat?
[8] O nás, duchovních stále platí: „Všichni, kdo přišli přede mnou (i po mně), jsou (jsme) zloději a lupiči.“ (srv. J 10,8
[9] Jeden starší salesián mně líčil výchovnou metodu jednoho představeného. Když hoch vyčistil záchodovou mísu, představený do ní skrytě nacpal hadr a pak kluka seřval za špatnou práci – aby si hoši zvykali na nespravedlivé jednání. Tak Bůh nejedná. (Psychologové schvalují dřívější učitelskou praxi, kdy byl dětem ve škole určen spolužák, s kterým seděli v jedné lavici. Děti se potřebují pro život naučit spolupracovat s lidmi, kteří nejsou ideální.)
Jedna výborná vdaná paní se zamilovala do kaplana. Prosila Boha, aby ji té zamilovanosti zbavil. Řekl jsem jí: „Z toho vás Bůh nevysvobodí. V krizi vašeho manželství se můžete naučit jak obstát. Krize je příležitostí k dalšímu růstu a růstu lásky k vašemu manželovi.“
Ve válkách, které jsme si přivodili, Bůh nepobíjí naše nepřátele a nekřísí naše oběti. Co by z nás vyrostlo, kdyby Bůh hned napravoval naše selhávání?
[10] Při velikonočním chvalozpěvu zpívám: „Ó šťastní lidé, pro které přišel …“
Ježíš nám přece přišel otevřít oči, abychom se navrátili k Otci a naučili se mu důvěřovat. Stálo ho to život. Nás přišel Ježíš smířit s Bohem ne Boha s námi, my jsme byli a jsme svévolní a uražení. My jsme se Bohu vzdálili.
[11] Až potkáte někoho, kdo vychvaluje latinskou liturgii a Otčenáš, zeptejte se ho, jak rozumí slovům: „et ne nos indúcas in tentatiónem“.
Judský král Achaz na Hospodina nedbal. Časem se dostal do velice těžké politické situace. [2]
Hospodin k němu poslal proroka s výzvou: „Boží příslib stálé pomoci trvá, sousedů se neboj, drž se Hospodina a ne krále aramejské mocnosti.“ (Iz 7,1-9
)
Achaz věděl, že boží pomoc je podmíněna dodržováním pravidel života daných Hospodinem, ale ke změně života (do obrácení k Bohu) se mu nechtělo. Přesto Achazovi znovu Hospodin skrze proroka vzkázal: „Vyžádej si ode mne znamení, abys věděl, že ti pomohu.“ Ale král uhnul zbožnou frázi: „Kdo jsem já, abych žádal Hospodina.“ To je zdánlivě v souladu s Dt 6,16
.
Aby se Achaz nemohl vymlouvat, dává mu Hospodin sám srozumitelné znamení: „Dívce (tvé ženě) se narodí syn (bude významným králem, protože na mě dá).“ (Pro každého krále je syn důležitý.)
Izaiáš mluví o dívce (´alma), to je mladá žena, zralá k manželství. Křesťané v Izaiášově textu změnili dívku za pannu (betúlá) a slova proroka vztáhli především na Mesiáše a jeho matku.
Proroctví mívá často význam pro přítomnost i pro budoucnost, ale kdyby prorokova slova předpovídala narození Mesiáše za sedm století, nebyla by nepopiratelným znamením pro krále Achaze.
Škoda, že se z Izaiáše nečtou další verše. Achazův syn Chizkiáš pak dbal na Hospodina a převyšoval ostatní judské krále. Ale než se ujme vlády, bude zpustošen nejen Aram (severní) Izrael, ale i Juda si způsobí soužení – Achaz svou neposlušností a neochotou sloužit Hospodinu zavede lid do velkých trápení. Nechtěl uznat zřetelné znamení velkorysé pomoci Hospodina.
Stále se přikláníme k životu nebo ke zkáze. Máme možnost učit se moudrosti i z jednání našich duchovních předků – Izraelitů. Pak budeme mít co říkat svým dětem i lidem, ke kterým nás Bůh posílá. [3]
Podle Písma je zachráněn k životu („spasen“) ten, kdo důvěřuje Bohu a žije podle jeho pokynů.
Ježíš k důvěřování Bohu dává důležitá pravidla:
Pečlivě naslouchej tomu, co ti vzkazuji.
Ověř si hodnověrnost posla.
A poznané a ověřené přijmi do svého života.
Marie a Josef patří mezi ty, kteří tak činili.
Mnohá židovská děvčata a mnozí manželé dodneška touží, aby se Mesiáš narodil jim. [4]
„Ukázalo se, že Marie počala z Ducha svatého.“ Komu se „ukázalo“? Zřejmě Josefovi. [5]
Zřejmě se Josef pokládal za nehodného, být manželem matky Mesiáše – nikdo s ním totiž nejednal.
Josef Marii věřil – jinak by byl povinen oznámit její nevěrnost podle biblických pokynů: „Nebudeš mlčet ke zlu, ale oznámíš zločin.“ Chtěl chránit Mariinu čest a pověst, proto chtěl vzít otcovství Mariina syna na sebe a vystavit jí rozlukový list. – Tak jedná spravedlivý – ne podle litery, ale podle smyslu zákonodárce – sloužit životu. „Josefe, vážím si tvého postoje, že Marii věříš! Jsi skvělý, počítám s tebou, ty budeš otcem Mesiáše. Mesiáš potřebuje dobrého tátu. Ty budeš Marii výtečným manželem.“
Škoda, že my Josefa nemáme za příkladného manžela a tátu (místo výpovědi evangelia dáváme přednost zbožné ideologii). [6]
Ocenění: „Josef byl muž spravedlivý,“ patří mezi nejvyšší ocenění Boha.
Dodatek k úvaze nad slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení.“
Nejsem spokojen se svým dosavadním výkladem. Říkal jsem, že apoštolové byli výbornými učedníky Mojžíše a pak pokročilými učedníky Ježíše. Ten je provedl patřičnými vyučovacími lekcemi a až pak jim daroval „Otčenáš“. Pokusil jsem se k Modlitbě Páně něco stručně povědět, ale asi to není možné. Ve vyučování nelze předbíhat. Něco ještě přidám a shrnu, třeba to někoho přivede k podrobnějšímu a řádnému hledání.
Už vyprávění o selhání lidí v Ráji nás vede k hledání příčiny našich chyb a hříchů. Adam a Eva nejedli dostatečně ze Stromu života, byli zamilovaní jeden do druhého a zanedbali vztah s Bohem. (My, jejich děti, to selhání stále opakujeme.)
Bůh v Ráji připravil svým dětem veliké bohatství, nejcennější a nejvzácnější byl Strom života – jeho ovoce vyživuje lidi k věčnému životu.
Jíst ze „Stromu života“ je metaforou, obrazem pro získávání boží moudrosti a k budování důvěrného a důvěřujícího vztahu s Bohem a s lidmi. Dobře víme, jak důležité je pěstovat vztah k partnerovi. Nerozumíme-li si, hrozí nám nebezpečí, že se zamilujeme do někoho cizího. Někteří lidí se rozvedli i s Bohem.
Kristus je pro nás Stromem života. [7]
Ježíš nás živí svým slovem a ovlivňuje svým přátelstvím. (Vyučuje nás životní moudrosti, s láskou o nás i v nouzi pečuje, ukazuje nám, že je možné Bohu důvěřovat. Pomáhá nám nacházet smysl života.)
O metafoře Stromu poznání jsme si něco řekli. Mate nás slovo poznání, protože poznání je pro nás velikou hodnotou. Měli bychom (alespoň v závorce) přidat označení: „Strom svévolného rozhodování o dobru a zlu.“
Nedůvěřovat dárci života (třeba i dobrému rodiči) a příteli je zradou. A ochutnat zlo, dopustit se zločinu, je strašným selháním s katastrofálními následky (už nikdy nebudeme jako před tím).
Nedůvěřovat Bohu a svěřit se do rukou svůdce je naším neštěstím. Uvedu pár příkladů.
Izraelité si na Hospodinu vymohli lidského krále a opovrhli Hospodinem. Co měl Bůh dělat, daroval jim přece svobodu. (Dlouho jim trvalo, než se jim králové přejedli, měli ruce od krve …)
Němci (většinou pokřtění) si zvolili za svého vůdce nacistu. (Příliš dlouho jim trvalo, než přiznali, že má ruce od krve.) Nevěděli o Hitlerovi vše to, co vyšlo najevo po válce, ale kdo chtěl vidět, viděl jeho nenávist, lhaní, krádeže a vraždění.
Kdyby byl Hitler odstraněn (přežil 42 pokusů o atentát), pomohlo by to těm mnoha Němcům, kteří svému vůdci a jeho slibům holdovali?
Nepomohlo, německý kulturní a zbožný německý národ byl nemocný.
Vrátím se ještě v historii nazpět, na začátek 20. století. Pradědové mojí generace byli poctiví a zbožní lidé. Ale byli vychovaní k poslušnosti císaři Pánu („z boží milosti“). Jemu přísahali věrnost, ne Bohu.
Církev je patřičně nevzdělala. [8]
Nepamatuji, že by se někdy ve škole nebo v církvi mluvilo o našich krvavých rukou. Naše křesťanství bylo malo-mocné, neboť pastýři byli malomocní. Neobraceli jsme se k Bohu, ale vzdalovali se od něho jako saduceové a farizeové doby Ježíšovy.
Víme, jak na konci 19. stol. ve Francii dopadla antisemitská štvanice na Alfreda Dreyfuse. Zastal se ho jen Émile Zola s několika málo přáteli. Francouzi své hrdě hlásané heslo: „Volnost, rovnost, bratrství“ národu Ježíše odepřeli. Ještě hůře jsme o něco dříve dopadli u nás. Víte o nějakém biskupovi, který by se přidal k Masarykově obhajobě Leopolda Hilsnera, nespravedlivě obviněného z rituální vraždy Anežky Hrůzové?
Nenaslouchali jsme nářku Židů na naši nesnášenlivost k nim, smáli jsme se odporným karikaturám ponižujícím Židy a zapírali svůj antisemitismus.
Co si měl s námi Bůh počít?
Katolíci nesnášeli jak Émile Zolu, tak T.G. Masaryka.
Byl komunismus a nacismus pokušením? Proč Bůh nenechal na malého Adolfka Hitlera spadnou tašku ze střechy, když šel od prvního svatého přijímání? V „milosti posvěcující“ by šel rovnýma nohama do nebe. Uvedl nás Bůh v pokušení skrze Hitlera a Marxe?
Jak to říci a jak tomu rozumět?
V první i druhé světové válce se Evropané velice modlili, ale neobrátili se podle Jana Baptisty a Ježíše.
Místo toho, jsme se (včetně nemalého množství pokřtěných) obrátili ke Stalinovi a Rudé armádě. Mnozí vytěsnili nenávist a krutost komunistů. „My jsme nevěděli, že jsou nějaké koncentráky,“ lhali. Kdo chtěl vědět, věděl.
My, čechoslováci Masarykovy demokracie, jsme se před 2. válkou pyšnili: „Nejsme antisemity jako Němci. Ale jen co se Hitler přiblížil, už česká komora právnická, lékařská a inženýrská prohlásila: „Židé ven z našich pracovišť a už nikdy nazpět.“
My, katolíci jsme až do 70. let 20. stol. při obřadech Velkého pátku říkali modlitbu „Za věrolomné židy“ v duchu kolektivní viny.
Nebýt „Osvětimi“, popírali bychom, že do r. 1925 jsme my, evropští pokřtění, v pogromech zavraždili 8 milionů Židů.
V knize Jób je sice líčeno, že se Bůh nechá satanem vyprovokovat ke krutému zkoušení spravedlivého Jóba, ale pokládáme to jen za určitou literární formu, důležitý smysl poselství té knihy vidíme jinde.
Ježíš mluví podobným způsobem: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ (L 22,31
) Baptista řekl: „Mesiáš vás protříbí, pšenici
vyčistí od plev, pšenici uloží do sýpky, plevy spálí,“ (srv. Mt 3,12
)
– rozumíme tomu, že nejsme věcí, my rozhodujeme o své užitečnosti, kým
se staneme. (Srv. L 17,34-37
)
To my vyzkoušení Abraháma s obětováním Izáka mylně nazýváme „zkouškou poslušnosti“.
(Učitel nejprve zadává žákům úlohy a pak je zkouší, aby poznal, zda rozumí vyučovací látce. Bůh to nepotřebuje zjišťovat, ale různými způsoby nás učí jak v protivenstvích obstát.) [9]
Mnoho jsme zanedbali.
Nevysvětlili nám, co znamenají dva důležité stromy v Ráji. Selhání v Ráji jsme prohlásili za dědičný hřích, který lze prý spravit pár kapkami vody při křtu. A pak jsme z hříchů udělali „šťastnou vinu, pro kterou přišel Vykupitel vznešený a veliký“. Neboť naše vykoupení prý nastává usmířením Otcova hněvu prolitím Ježíšovy krve. [10]
V kostele jsme se neučili jak hledat příčiny selhání lidí v Ráji. Neřekli nám, že selhání v Ráji bez obrácení a nápravy stále přináší další a další bratrovraždu, potopy a stavění měst bez Boha. Neupozornili nás, že to jsou typy hříchů, které stále opakujeme. Při vyučování náboženství ani ve škole nás nevedli k rozpoznávání náboženských příčin selhání před světovými válkami nebo nástupem komunistů. Nemluvilo se o umění modlitby „Otče náš“. [11]
Nevymlouváme se, chceme to změnit.
Moje zkušenost s vlastní bídou, s historickým opakovaným selháváním národů a s vyučováním Písma a Ježíše jsem nad slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení,“ došel k prosbě: „Otče, pomoz mi rozpoznávat příčiny mých selhání včas, abych se nedopouštěl horších selhání. Bože prosím tě, pomáhej mi budovat vztah k tobě, abych ti čím dál víc důvěřoval a řídil se tvými radami.
Chci být otevřený k novým možnostem poznání. Chci poctivě naslouchat upozorněním druhých a hledat nakolik mají pravdu. K tomu tě, Bože, prosím o pomoc.“
Vám všem přeji dobré prožití vánočních svátků.
Vánoční stromek nám může připomínat bohatství Stromu života. Boží štědrost a Ježíšovu péči. Štědrostí k blízkým i vzdálenějším dorůstáme do podoby boží.
[1]Za biblickou vyučovací lekcí o zázracích jsem Písmu vděčný. Stručné opakování: Setkání Mojžíše s Hospodinem na Sinaji provázely silné úkazy a veliký rachot (vzpomeňme na vojenské přehlídky, kterými vládcové předváděli svou moc nejen poddaným, ale především zahraničním delegacím na odstrašení nepřítele). Izraelité, stojící pod horou strachem zvraceli a podělali se. Mojžíše pak prosili, aby jim to Bůh už nikdy nedělal, ale v případě potřeby jim posílal posly. Hospodin souhlasil a stanovil pravidlo: „Posel je povinen se adresátovi poselství prokázat znamením a adresát poselství je povinen vyžadovat od posla, aby se legitimoval. (Srv. Ex 19,1-25
; Ex 20,18-21
; Dt 5,22-33
; Dt 18,9-22
) Pravého posla poslechni
(jsi odpovědný za to, co slyšíš a co ti je nabízeno). Podvodníka si
nevšímej, já sám ho vyrychtuju.“
[2] Moc asyrského krále Tiglat-pilesara nebezpečně rostla. Aramejský král Resín chtěl na západě vytvořit protiasyrskou koalici vládců měst a malých státečků. Izraelský král Pekach se připojil, ale judský král Achaz nechtěl. Resín a Pekach proto vytáhli s vojskem proti Achabovi, aby ho přinutili spolupracovat. Achaz se dostal do zlého postavení, utrpěl od nich porážku, ztratil přístav Élat. Od jihu na něj dotírali Pelištejci a Edomci. Proto začal hledat pomoc u asyrského krále.
[3] Škoda, že my, katolíci si myslíme, že vyučování z Písma („Starého Zákona“ zvláště) nepotřebujeme. Svatý Jeroným (kterého jsme prohlásili za „Učitele církve“) řekl: „Bez porozumění ,Starému Zákonu´ neporozumíme Kristu.“ Zbrkle se jen oháníme svým Spasitelem a jeho matkou – (O ní tvrdíme, že „nám vše potřebné vyprosí“. Neprošli jsme snad – přes naše předválečné úpěnlivé modlitby za mír – strašnými světovými válkami? Před první volbou prezidenta Zemana, jedna vzdělaná řeholnice prohlásila: „Nebojte se, my se s panem kardinálem modlíme novénu ke svaté Zdislavě, ta nedopustí, aby byl Zeman zvolen.“)
[4] Opakování. Když neznámý posel řekl Marii: „Raduj se, vyhrála jsi konkurz na matku Mesiáše …,“ Marie začala uvažovat nad tím, co slyšela. Ptala se (ptát se, je chvályhodné): „Říkáš, že můj syn bude vládnout nad Jákobovým rodem navěky, co to znamená? Všichni jsme smrtelní, jak by mohl můj syn vládnout na věky? Takového muže, který by mě dal nesmrtelného syna, neznám.“ – „Však otcem dítěte nebude Josef, ani jiný muž, ale „Duch svatý sestoupí na tebe …“ U Boha není nic nemožného, i tvoje stařičká příbuzná čeká dítě …“ – „Je-li to tak, jsem k službám,“ odpověděla Marie. A pak si šla ověřit pravdivost posla i znamení, o kterém posel mluvil. Když poznala, že obojí je pravda, dostalo se jí od Alžběty dalšího ujištění o správné cestě: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Alžbětě muselo být zjeveno, že Marie čeká syna a kým syn bude, sama by na to nepřišla. A dalším potvrzením jí bylo blahopřání Alžběty: „Marie, blahopřeji ti, že jsi „uvěřila“ – že jsi poctivě šla cestou „tří pravidel víry“ (uvedených výše), že jsi zkoumala hodnověrnost posla a jeho slov.“
[5] Nesnáším hloupé vtipy na adresu Josefa. Máme na tom svůj podíl. Dodneška o Josefovi nemluvíme jako o manželovi. Až Benedikt XVI. opatrňounce zavedl, že v eucharistické modlitbě už smíme jmenovat i „snoubence sv. Josefa“. – Snoubence? Žil snad s Marií „na hromádce“?
V neděli jeden kamarád z chlapů pravil: „Josef byl u porodu,“ – ještě že ho neslyšeli staromilci.
V dnešním čtení z lekcionáře už není v. 25.: „Avšak nepoznal ji (katolický překlad) – nežili spolu (protestantský překlad) dříve, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.“
Pamatuji ještě starou teologii, vysvětlující, co znamená, že Marie je pannou i při a po porodu. „Porod neprobíhal přirozeně, Panna Maria se modlila a najednou se dítě objevilo před ní. Jako Ježíš při vzkříšení prošel skálou hrobu, tak i při porodu neprocházel porodní cesty.“ Nikomu se neposmívám, jen vítám nové poznávání a lepší porozumění biblickému textu.
[6] Máme ukazovat Josefovu výjimečnost, hájit jeho čest a nevystavovat ho hloupým posměškům, které ho líčí jako dobrohloupého. (To je mnohem důležitější než protesty pana kardinála proti nějakým divadelním hrám v Brně.)
[7] „Já jsem chléb života (to platí o Ježíšově slovu i o jeho Hostině). Kdo z něho jí, nezemře. Bude živ na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Toto je chléb, který sestoupil z nebe. Kdo ho jí, živ bude navěky.“ (Srv. J 6,48-58
)
Oproti obrazu prvního Ráje, je v Knize Zjevení obraz nového Jeruzaléma. Porovnejte si štědrost obou obrazů. Která je větší?
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře (obraz zla) již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo." Jeden anděl mi řekl: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu… a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
Avšak svatyni jsem v něm nespatřil: Jeho svatyní je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.
Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní."
A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
Jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě …
„Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Srv. Zj 21
a Zj 22
.)
Kontrolní otázka: Máme očekávat Boží království až v nebi, nebo už někde a někdy může – i naším přispěním – začínat?
[8] O nás, duchovních stále platí: „Všichni, kdo přišli přede mnou (i po mně), jsou (jsme) zloději a lupiči.“ (srv. J 10,8
) Církevní vrchnost mnohde napomáhala mocným k manipulaci
poddaných nebo mlčela ke zločinům. Evropští vládci své poddané poslali
vraždit jiné pokřtěné, které nestoudně prohlásili za nepřátele.
Církev lidem neobjevila jejich důstojnost božích synů, zabránila jim
číst Písmo, aby se nepotkali se slovy apoštolů: „Boha je třeba
poslouchat, ne lidi,“ (Sk 5,29
) a nepomoha jim odmítnout vzájemné
vraždění tátů od rodin na obou stranách.
[9] Jeden starší salesián mně líčil výchovnou metodu jednoho představeného. Když hoch vyčistil záchodovou mísu, představený do ní skrytě nacpal hadr a pak kluka seřval za špatnou práci – aby si hoši zvykali na nespravedlivé jednání. Tak Bůh nejedná. (Psychologové schvalují dřívější učitelskou praxi, kdy byl dětem ve škole určen spolužák, s kterým seděli v jedné lavici. Děti se potřebují pro život naučit spolupracovat s lidmi, kteří nejsou ideální.)
Jedna výborná vdaná paní se zamilovala do kaplana. Prosila Boha, aby ji té zamilovanosti zbavil. Řekl jsem jí: „Z toho vás Bůh nevysvobodí. V krizi vašeho manželství se můžete naučit jak obstát. Krize je příležitostí k dalšímu růstu a růstu lásky k vašemu manželovi.“
Ve válkách, které jsme si přivodili, Bůh nepobíjí naše nepřátele a nekřísí naše oběti. Co by z nás vyrostlo, kdyby Bůh hned napravoval naše selhávání?
[10] Při velikonočním chvalozpěvu zpívám: „Ó šťastní lidé, pro které přišel …“
Ježíš nám přece přišel otevřít oči, abychom se navrátili k Otci a naučili se mu důvěřovat. Stálo ho to život. Nás přišel Ježíš smířit s Bohem ne Boha s námi, my jsme byli a jsme svévolní a uražení. My jsme se Bohu vzdálili.
[11] Až potkáte někoho, kdo vychvaluje latinskou liturgii a Otčenáš, zeptejte se ho, jak rozumí slovům: „et ne nos indúcas in tentatiónem“.