2. neděle adventní

Žijeme v nejbohatší a nejbezpečnější společnosti, jaká u nás nikdy nebyla. Přesto strádáme nespravedlnostmi, přinejmenším krutými nespravedlnostmi v jiných koutech světa.
Také se někdy ptám: „Kde byl Bůh v Osvětimi?“
A připojuji: „Kde byl člověk v Osvětimi?“
Otázka existence zla je stále palčivá.
Co můžeme čekat od Boha?
A co máme očekávat od sebe? O co usilujeme?
K první otázce nám něco sděluje Izaiáš, k druhé Jan Baptista v evangeliu.

Izaiášova proroctví se v nějaké míře přece jen naplňují. Ovoce Mesiášova života a jeho vyučování mnoho ovlivnilo nás i svět. Mnoho predátorů a obětí a řada národů po staletí se vraždících navzájem si už podali ruce. [1]

Přesto zůstává a vynořuje se mnoho zla ničícího své oběti … [2]

Jsme Bohu vděční za jeho milosrdenství, ale také jsme rádi, že stojí proti násilníkům.
Ale neradi bychom skončili jako zhýčkané, rozmazlené a změkčilé děti, pro které je Bůh „Milúčký Pánbožko“, jakýsi nebeský Plyšák. Ježíš také nebyl pouhý milovník. Mezi jeho slova patří také: „Běda vám, zvrhlým … Budete uvrženi do pekelného ohně!“ Zbabělci jen po straně hrozí pěstmi: „Bůh Vás, neřádi, potrestá!“
Pro nás jsou slova: „Mesiáš zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých úst,“  posilou, když se stavíme proti zlu. (Evangelium nám opět připomene, že začínat máme u sebe.) [3]

Izaiášova slova (v.4b) mohou obsahovat výbavu Mesiáše i jeho učedníků.
Mojžíš se ubránil nejen faraónovi. Eliáš a Elizeus se ubránili vojenským komandům, které je měli přivést před krále. Elizeus vojáky na čas oslepil (2 Kr 6,8-23), podobně apoštol Pavel oslepil kouzelníka Elymase (Sk 13,6-12). Ježíš se ubránil Nazaretským (L 4,30) a když byl zatýkán, nechal popadat vojáky na zem, aby umožnil apoštolům utéci. [4]

K evangeliu. [5]
Jan Baptista pracuje pro přicházejícího Mesiáše. Dodneška nás vyzývá, abychom si všimli, kde stojí Bůh a kde stojíme my. A zda nejdeme opačným směrem a zda se od Boha nevzdalujeme.
Bohu máme připravit v sobě cestu, aby se k nám dostal. Máme mu otevřít své srdce a nechat si propláchnout uši, abychom slyšeli to, co nám říká.
Úkolem Mesiáše je přivést nás k Bohu. Do jeho náruče.
Dokud jsou ovšem pobožní přesvědčeni o správnosti svého směru, nehne s nimi (s námi) ani pár volů. Prohlašují se za pravověrné, pohansky spoléhají na své „zásluhy“. Mesiáše zanedlouho zlikvidují a stále znovu ho budou pronásledovat v dalších lidech. Jan nikterak nepřeháněl, jeho proroctví se naplnilo. Ti, kteří nerozpoznali jedinečnost „tesaře z Nazareta“, jsou vinni.
Pokud se ani pak neobrátí, hrozí jim strašný konec zatvrzelých bratrovrahů.

Nedovedu si představit, kdyby někdo přišel na naši bohoslužbu a opakoval na naši adresu Janova slova: „Plemeno zmijí, jak se opovažujete tvrdit, že jste božími služebníky? Ani jste si nevšimli, že stojíte proti němu.“ Takového člověka bychom se neptali, aby nám zdůvodnil své tvrzení. Co myslíte, naslouchali bychom mu? Nebo bychom ho nechali vyvést z kostela? 
Nesnášíme proroky. Ale dokud sebe a svou sebejistou zbožnost nepodrobíme kontrole tvrzení Jana (a Ježíše), hrozí nám, že se i nadále budeme Bohu vzdalovat.

---

K našemu přemýšlení o slovech  – „Otče náš, nevydej nás v pokušení.“

V Poznámkách na Slavnost Krista Krále jsem přehlédl nedopracovaný odstavec o Stromu poznání dobrého a zlého. Omlouvám se.
Textu o selhání lidí v Ráji se budu věnovat podrobněji, než jsem si původně myslel. Potřebujeme mu rozumět.
Pokud vás to zajímá, můžete číst dále.

Připomenu, že texty o stvoření člověka, o Ráji a selhání nejsou mytologickými texty, líčící, co se kdysi odehrálo, ale jsou vyprávěním o Bohu a o člověku. Kým jsme jeden pro druhého, jaký životní program nám Bůh nabízí, čím nás obdarovává a jak spolu máme nažívat.
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“
Jsme pozváni na cestu ke stávání se člověkem – obrazem božím. Kočka je „hotovou“ kočkou, ale člověk má v sobě přerůstat pouhého živočicha. Jsme „prachem“, z kterého se máme pozvedat, máme se otvírat Božímu duchu, kterého do nás Bůh neustále(!) vdechuje (Gn 2,7).
Od Boha se máme učit šlechetnému jednání. Jako měsíc odráží světlo slunce, tak má člověk svým jednáním odrážet boží péči o vše živé. „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16) Máme „vonět“ po Bohu. Bůh o nás pečuje, pomáhá nám a vede nás, jako rodiče vedou dítě.
Máme dýchat boží dech (tím, co konzumujeme, se stáváme), přijímat jeho lásku a vydechovat ji k Bohu i ke stvoření. (Kdo nevydechuje, je mrtvolou.) Tak máme pracovat na svém lidství (o zvrhlém
jednání říkáme: „To je nelidské.“).

K daru božího ducha jsme dostali bohatství zahrady Rozkoše (Ráje) s jeho největším pokladem – Stromem života. [6]
Co je míněno metaforou stromu života? Jeho ovocem je několikráte popsaná moudrost boží, podle které člověk žije. (Srv. Př 3,18) [7]
Ovoce ze stromu života živí, podporuje náš život.
 
Pro nás je Stromem života Ježíš. Sytíme-li se moudrostí božího slova (srv. Mt 4,4) – jeho duchem a přijímáme-li přátelství Boží (Ježíšovy hostiny), získáváme potravu a posilu k vrůstání do podoby boží, roste v nás a z nás nevěsta Beránkova. Nás chce Bůh proměňovat, a k tomu nám nabízí výživu. [8]

Co znamená metafora Stromu poznání dobrého a zlého?
Slovem poznat zde není myšleno rozumové poznávání, intelektuální práce, získávání informací, ale 
svévolné jednání. 
Tvůrce stvořil své dílo ve veliké moudrosti a všemu dal svůj řád. Jeho slovo má nejvyšší autoritu, protože je projevem jeho péče a ochrany života. Bůh nejedná z rozmaru. Varuje nás před nepřekročitelnými hranicemi. 
Kdybychom my, tvorové svévolně rozhodovali podle svého mínění, co je dobré a co je zlé, porušovali bychom pravidla života. Hráli bychom si na Tvůrce a mařili jeho dílo i jeho péči.
Kdo jede nepřiměřenou rychlostí do zatáčky, toho setrvačnost vynese mimo silnici. Muchomůrku tygrovanou lze ochutnat jen jednou.

Poznat, znamená ochutnat (třeba drogu), zakusit zlo, dopustit se nevěrnosti, zradit, spáchat zločin.
Zločin poznamená svévolníka i oběť. Po vraždě už to nikdy nebude jako dříve. Život je zmařen, spravedlnost je porušena, důvěra je zničena.
Strom poznání dobrého a zlého není pastí na lidi. Příběhem o pár větách je mistrně popsána svoboda a nebezpečí jejího zneužití.

Svoboda je pro nás velikým darem. Láska stojí na svobodě. Smím konat dobro. Nemusím, nejsem strojem, naprogramovaným robotem. Netěšilo by nás, kdyby si nás milující vzal nesvobodně nebo třeba jen ze soucitu. Jeho vztah k nám by neměl jiskru. Svobodou se podobáme Bohu. Ale jednat špatně je zneužitím svobody.
Hospodin věděl o riziku, které v sobě svoboda skrývá. Ale byl si jist svou láskou, která hříšníka nezavrhuje; ten, který o jeho pomoc stojí, může být Bohem zachráněn.
V našem životě nás ledacos omezuje, svět je porušován, kažen a znásilňován, je nám ubližováno a my sami ubližujeme druhým – a přesto se máme stávat obrazem božím. Tím více, že se Bůh hříšníka ujímá. 

Vícekráte jsme si říkali, že selhání lidí v Ráji a další tři hříchy (bratrovražda, potopa a stavění města bez Boha) nejsou mytologickými vyprávěními o tragediích, které se staly někde v dávnověku a my za ně trpíme, ale jsou typy hříchů, které stále opakujeme.

O selhání lidí v Ráji jen něco stručně připomenu.
Oba lidé v Ráji jsou arúmím, škoda, že v našich překladech stojí: „byli nazí a nestyděli se.“
Kdyby překladatelé v textu ponechali hebrejské arúmím, bylo by to lepší, ptali bychom se, co to slovo znamená, a čekali bychom, co se dozvíme. Arúm může také znamenat nahotu, ale jeho význam je daleko širší. 
Had je nejvíce arúm, je sice „nahý“, nemá srst ani peří, ale není nic špatného. Arúm zde nejvíce znamená podlý a had je „nejvíce podlý“. Ekumenický překlad říká „nejzchytralejší“, ale to nás také vede stranou. Náš liturgický překlad použil slovo „nejlstivější“, ale ani to není přesné.    
Když Adam a Eva selhali, „viděli, že jsou podlí“ (ne nazí). [9]
Adam a Eva dříve nevěděli, že jsou schopni podlosti. Dokud nespácháme zlo, často si myslíme, že nám by se to nemohlo stát. Bůh a vychovatelé nás upozorňují na hrozící nebezpečí i na pokušení, které se i do nás může vkrádat (plazit se nepozorovaně jako had).
„Spletli si (sešili – katolický překlad) fíkové listí“, neznamená zakrytí nahoty (fíkové listí je navíc děravé). Fíkovník je v Bibli někdy spojován s démony, a naši provinilci, místo aby si přiznali své selhání a vyhledali Boha, zakrývají svou podlost a uchylují se k lživému jednání – jak se v následujících slovech dozvídáme. „Ďábel je otec lži.“ Zůstávají ve své podlosti, podle obviňují Boha: „Já za to nemohu, tys mě dal špatnou ženu,“ „tobě se tady v Ráji plazí jedovatý (podlý) had.“

Možná by bylo výstižnější mluvit o Stromu rozhodování o zlu a dobru než o Stromu poznání dobrého a zlého. Určuji-li si sám co je dobré pro mě („proč bych nelhal?“), jednám svévolně. Ohrožuji život a hříšně se stavím na místo Boha.
Položme si otázku: K čemu vyprávění o stromu hadu a selhání lidí v Ráji slouží?
Odpověď nám pomůže zkontrolovat si, nakolik textu rozumíme, nebo poslouží mě, abych nahlédl, že se mi výklad nepodařil.

Pro rodiče a učitele je radostí pracovat s dítětem, které se ptá, objevuje, a chce růst.
Někdo za upozornění: „Máte rozepnutý batoh,“ poděkuje. Někdo se utrhne, upozorňování od druhých nesnáší.  

Mnoho pobožných (saduceů a farizeů) ale o „poučování“ proroků a Ježíše nestálo a dodneška nestojí.

I adventní biblické texty nás upozorňují na to, že se můžeme dopouštět podlostí. Pobožní všech dob jsou přesvědčeni, že vlastní pravdu. Nedbat na vážné varování může být tragické v mnoha směrech.
Na naší ochotě a poctivosti záleží, s jakou pozorností přistupujeme k božímu slovu. A co – i z varování Jana Baptisty – přijmeme.

I poučené malé děti už vědí, že by lidé v Ráji, mohli i po selhání v rozkošné zahradě zůstat. Znají podmínky odpuštění.

Snad příště téma „Neuveď nás v pokušení,“ dokončíme.
(Za chyby v textu se omlouvám, opravte si je, prosím, sami.)

---

[1] Mezi apoštoly byli lidé dříve nesmiřitelní (zélóté a farizeové). Např. Němci a Francouzi už nejsou nepřátelé

[2] Od zanedbané výchovy dětí, dětí strádajících rozvodem rodičů, dětí, které rozvedený partner používá jako dětské vojáky ve válce proti bývalému partnerovi, šikany nejrůznějších druhů …, až po vražedné války.

[3] Nevěříme mocným, manipulátorům, zbabělým, zmanipulovaným a sraženým na kolena, kteří rouhavě hlásají: „Bůh potřebuje vaše utrpení, obětujte mu ho.“ Jako máme usilovat o zdraví a bránit se nemocem, tak se máme stavět proti násilí a utrpení a předcházet mu. (S některým utrpením nic nezmůžeme, v něm máme hledat jak obstát. „Stromy získávají svou pevnost ve větru, ocel se kalí v ohni, zlato se tříbí v žáru, zatímco šplhouni lezou po zádech vzpřímených a chudinky litující sebe se krčí v závětří.“)

[4] Třikrát hanba nám, že řádně nepromýšlíme důvod Ježíšova dobrovolného vydání se na smrt. Papouškujeme pohanské tvrzení, že Bůh potřeboval Ježíšovu oběť, aby nám mohl odpustit naše hříchy. Jako bychom nikdy neslyšeli, že Bůh je suverén, žádné oběti nevyžaduje a lidské oběti zakazuje (srv. např. Žid 10,5-8). Máme povinnost se bránit (Sk 23,1-3

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 6. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (A) (Václav Vacek) Příprava k biblickým textům na neděli 29. července 2012 (B) (Václav Vacek)

).

[5] Pro jistotu připomínám naše nepřesnosti: Jan nekřtil a není Křtitelem, ponořoval pouze do vody. Mesiáš nás ponořuje do Ducha svatého a do ohně.  

[6] Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
Hospodin Bůh člověku řekl: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,9)

[7] Srv. také: Př 11,30; Ž 1; Př 13,12; Př 15,4

[8]  „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,53-56)
Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás (srv. 1 K 3,16). Jestliže s ním spolupracujeme, dochází k našemu sjednocení s Bohem a bratřími (srv. J 6,34-58; 1 K 10,16-14 ).
Porozumění a sjednocování s Bohem a bratřími je naším programem, cestou a cílem. Ježíš je k tomu pro nás obrazem, modelem, příkladem a učitelem.

[9] Před kým by se styděli, před sebou navzájem, před Bohem? Vždyť ten nás nahé stvořil („a bylo to dobré“).