33. neděle v mezidobí

Proroctví jsou varováním (ne věštbou, která je nezvratná).
Zla se - přes všechna varování - stále dopouštíme. Někdy naroste až do dříve nepředstavitelných rozměrů. Ani apokalyptické texty v Bibli nevystihují některé hrůzy, které nastaly. [1]
Naivita je velice nebezpečná, proto nás před ní Slovo boží varuje.

K evangeliu.
Herodes Veliký byl velice mazaným politikem a velkým stavitelem. A naivní lidé ho chválili: „Ale dostavěl a vyšperkoval nám Jeruzalémskou svatyni, je to osmý div světa!“ [2]

Ježíš si učedníkům posteskl: „Jeruzalémská svatyně je krásná, ale nezůstane z ní kámen na kameni, Izrael ji neudrží.“  
Přesto svou věc nikdy nevzdal.
Od začátku věděl, co ho čeká. Nebyl rozmazlený, nikdy si pro sebe neosoboval žádná privilegia ani výhody. Ani na kříži. Narodil se v obyčejné rodině, nebyl knězem, neměl diplom z rabínské školy.
Nekácel se (jako my) z toho, že se lidé rozdělují. [3]
Unesl svobodu lidí i její zneužívání.
Naříkal, že se proti sobě postaví i lidé stejného náboženství, sousedé v obci, i v kostelních lavicích, i členové rodin.
Naříkal nad tím, ale nehroutil se. [4]
Ježíš neměl krizi důvěry v lidi, ani krizi „víry“.
Je poctivý, nemaluje nám nic na růžovo.
Církev je hříšná v nás - svých členech, i jako instituce. Kdo to zakrývá, není pozorným učedníkem Ježíše. [5]
Ježíš nás nerozmazluje. Otužuje nás proti beznaději a připravuje nás na nepřízeň lidí. Když nás pozval mezi záchranáře, otevřeně nám říká, že ne všichni umřeme v posteli.
„Pokud se vám nepodaří zabránit povodni zla a dostanete se do jeho temných proudů, nezoufejte“, říká Ježíš, „budu při vás stát, abyste si zachovali vlastní důstojnost a nezemřeli poníženi na kolenou jako otroci před svými mučiteli. Nebojte se, ukázal jsem vám, že smrt je průchodná. Probudím vás ze spánku smrti pozemského těla a budete uchráněni druhé smrti.“ [6] 

Stále se to opakuje - když se lidé vzmohou k spravedlivějšímu soužití, další generace usne na vavřínech a nechá se o svobodu připravit. U nás 70 let nebyla válka, ale v řadě míst se válčí.
Pokrok v lidstvu nesporně existuje, ale je otázkou, zda se jednou lidé dopracují k většímu rozumu, poučí se z chyb předků a nechají se vyučit od Boha životní moudrosti.

„Naučte se přemýšlet“, radí nám Ježíš, „jde o životy vaše i vašich dětí (dokonce o věčnost). Nenechte se ošálit. Nezapomeňte, že i lživí proroci a lživí mesiášové mohou dělat zázraky!“ [7]
Učte se včas rozpoznávat politické podvodníky a odkrývat jejich prolhané a neuskutečnitelné sliby. Máte rozum, patřičné vzdělání vám nabízím. Podle ovoce se pozná dobrý strom“. [8]

Také vás trápí rozdělení postihující i naše rodiny a kamarády?
Čím se to stalo? Dostalo se nám stejné výchovy, byli jsme na jedné straně barikády, jsme v jedné církvi, nebo dokonce jsme žili v manželství - a teď si už nerozumíme.
Lze vysledovat, že se mezi nás někde vkradla nedůvěřivost. Postupně jsme si spolu méně a méně porovnávali své názory, nevyříkávali si své pocity ukřivdění (i zdánlivého), až jsme si v mnoha důležitých věcech přestali rozumět.
(K tomu se přidalo mnoho hesel: „Máš právo na svůj názor, na svůj pocit, na svou pravdu …“
Už nehledáme, zda se mýlíme, šíříme pomluvy a ubližujeme druhým.)

Pokud jde o křesťany, myslím si, že nejhlubší příčinou rozkolu je naše nedostatečné přilnutí ke Kristu - není pro nás největším pokladem, nejvyšší autoritou. Nedáme na něj víc než na sebe nebo na jiné „autority“.
Chodit do kostela, uspokojovat si své náboženské city nebo plnit náboženské povinnosti, spokojit se s příslušností ve správné partě - nestačí.
To se zřetelně ukázalo už mezi Izraelity, když se minuli s Mesiášem. Přidali se k náboženským (s)vůdcům, k velekněžím a rabínům. Ti je dovedli jako ovce až na jatka při zničení „svatého města“ Jeruzaléma. Z osmého divu světa - z Jeruzalémské svatyně, nezůstal kámen na kameni.
Tak to dopadá, když se někdo „svatého města“ a „chrámu a jeho obětí“, drží více, než Božího slova - neobjeví Mesiáše.

Kdo si myslí, že nepotřebuje větší porozuměn Písmu než jeho rodiče, snadno pohoří.
Svým dětem přejeme odborné vzdělání, kterého se nám nedostalo. Jak to, že po podobné potřebě vzdělání, po větším porozumění Božímu myšlení a jednání a tím i porozumění sobě a životu, neusilujeme? 

Nejnenápadnějším a tedy nejnebezpečnějším je pokušení k povrchní zbožnosti. Je horší a nebezpečnější než hřích. Následky jiných hříchů jsou dříve vidět. Nepravá zbožnost se podobá pravé zbožnosti a její zhoubnost se projeví obvykle za delší dobu (viz podobenství „O jílku mámivém“ - Mt 13,24-30.36.43).
O rakovině říkáme, nebolí. Až začne bolet, je už pozdě. Ježíš nás před velkým nebezpečím povrchní zbožnosti stále varuje. Lidé povrchní zbožnosti jej dostali na kříž. S obrovskou nenávistí a pýchou. Kde se v nich - zbožných - ta pýcha a nenávist objevila?
Zbožnost podle vlastních představ je nebezpečná. Snadno si představíme, že leckterý zbožný farizej se upřímně modlil, aby Bůh Ježíše umlčel. Mnozí se těšili na to, až Mesiáš Ježíše usvědčí z podvodu a sejme ho.
„Učte se ode mne. Nenechte se svést k jedovaté zbožnosti falešnými vůdci“, je Ježíšova rada.

---

Pokračujme v promýšlení Modlitby Páně.
Úmyslně dodávám až teď, že do prosby: „Otče náš, dávej nám každý den chléb, si nejčastěji vkládám prosbu o porozumění Božímu slovu.

„Otče náš, odpusť nám naše dluhy …“.

Bůh nám všem daroval život a svěřil nám péči jeden o druhého. Považujme si, že v životě můžeme vykonat a zasazovat se o mnoho dobrého. Dobré vztahy s ostatními máme za poklad nejvzácnější. Jsme Bohu vděčni, že nás učí jak je vytvářet, udržovat a uzdravovat. 
Učíme se stavět proti zlu v sobě i okolo nás. Nechceme ke zlu mlčet (neboť „s jídlem roste chuť“). To vyžaduje pěstování si vlastní odvahy.
Hlásíme se k odpovědnosti za své jednání, za svá slova a své myšlení. A také za možnosti a příležitosti konat dobro. Propásneme-li takovou příležitost, ochuzujeme svět druhých i sebe.  Souhlasíme s Ježíšovými slovy: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (Srv. Lk 12,48)

Snažíme se usilovat o dobro, a přesto si také vzájemně ubližujeme. Proto se bez vzájemného odpouštění, smiřování se a nápravy, se my, chybující, neobejdeme. Cestu k napravování selhání jsme také přijali za celoživotní proces.
Často prosíme za odpuštění všeho, čím jsme se provinili vůči druhým, i za to, co dobrého jsme neudělali, ač to bylo v našich silách a možnostech.

Od Ježíše víme, jak se zachovat po vlastním selhání i po selhání jiných. Učíme se hledat příčiny chyb a v budoucnu jim předcházet. Na tom stojí pokrok světa i božího království.
Ježíš je knížetem pokoje, ukazuje nám co šalom obnáší, jak k němu dojít a jak být jeho tvůrcem, šiřitelem.

Máme povinnost pečovat o důstojnost, čest a dobrou pověst druhého, i o svou vlastní.
Máme povinnost se brát o svá práva, aby ve společnosti spravedlnost neupadala. [9]

Ale kdo z nás nebyl pomluven?
Kdo z nás nepomlouval?
Kdo z nás druhého někdy nepodezříval? Kdo z nás nebyl druhými někdy podezříván z něčeho nedobrého?
Podezření je zákeřné. Jak se mu bránit, jak se zachovat, když nám druhý křivdí? Jak se hájit, jak se mu bránit?
Máme hájit čest druhého před vlastním podezřením. (Tak se projevuje věrnost.)

K tomu všemu nám Ježíš dává účinné rady: „Běžte si vše vyříkat z očí do očí. Řekni druhému, co proti němu máš. Ptej se druhého, zda má něco proti tobě. Naslouchejte jeden druhému a navzájem si poskytněte možnost se obhájit, abyste jeden druhému nekřivdili a vaše vztahy se nekazily.“ 
Ježíš ví, že se nám vzájemné domlouvání nemusí podařit v prvním kole, proto ustanovil další postup.    
Ježíšova pravidla známe. [10]

Domluvíme-li se podle Ježíšových pravidel a usmíříme-li se, můžeme druhému „nastavit svou tvář“ - k políbení! (srv. Mt 5,38-39). Tak se šalom obnovuje.

Znovu opakuji: zbožnost podle našich vlastních představ je nebezpečná.
Buď se řídím Ježíšovými radami (micvot), a jsem jeho učedníkem, nebo se řídím vlastními svévolnými pravidly a jsem druhým nebezpečný.

„Otče náš, odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. - Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“

„Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Mt 7,2).
„Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (L 6,38).  

Kdo ví, že mu Bůh mnoho odpouští, je ochoten odpouštět druhým. Ten, který se má za spravedlivého („nikoho jsem nezabil a nikoho neokradl“), mívá s odpuštěním potíže.

Opět připomenu - k odpuštění a smíření lze dojít jen tehdy, přizná-li viník svou vinu, prosí o odpuštění a snaží se o nápravu. Jednomu teroristovi Ježíš odpustil, ale ten druhý svá provinění nepřiznal, o odpuštění nestál a tak od Ježíše neslyšel: „Ještě dnes se mnou budeš v Ráji“.
Mnohokráte jsme o tom všem podrobně mluvili. I o situaci, kdy je ten druhý přesvědčen, že je v právu a o odpuštění nestojí a o odpuštění nás neprosí. [11]
Boží milosrdenství je bez konce, ale klíč k němu máme každý ve své kapse. 
Odpuštění je darem, nelze si je vynutit. (Někomu se rány nehojí rychle.)
Vyříkávat si co nejdříve vše, v čem si nerozumíme nebo v čem jsme narazili, připravuje cestu k odpuštění.

Bůh je milosrdný, neuráží se, nevyžaduje oběti, nepřestává s námi mluvit, má s námi dobrou vůli, vyhledává hříšníka. Bůh se těší z každého hříšníka, který chce být lepší.
Ježíše pomlouvali, že stoluje s hříšníky. I nás hříšné zve ve jménu Otce ke slavení nerovného přátelství, které přirovnal ke krásnému manželství. Jeho Hostina je slavením manželské Smlouvy. Tato Smlouva, je větší, širší a hlubší než Mojžíšova, je obohacená o Ježíšovu životní obětavost a jeho přátelství ke každému člověku. Nás, hříšné, pozvedá na neslýchanou úroveň nevěsty. (Proto je nutné ke slavení Beránkově svatby přijít v „rouchu svatebním“ s touhou hříšníka po nápravě.)

Bůh nám velkoryse odpouští a Ježíš nás hříšné velkoryse pozvedá a vyživuje svým slovem, svým Tělem a Krví. Posiluje nás, abychom jako jeho učedníci byli schopni nového přátelství podle jeho příkladu. Apoštol Pavel to vystihl: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Smlouvu lásky. (Ř 13,8)  

Kdo tuto závratnou pravdu o Boží lásce znovu a znovu prožívá a slaví, pro toho by nemělo být těžké přiznávat své viny, prosit za jejich odpuštění lidi i Boha a odpouštět druhým.
Čím víc poznávám (zakouším), jak mnoho milosrdenství Bůh prokazuje mně, tím snadněji jsem odpouštění schopen.

---

[1] Nemáme být naivní, to, co si ani neumíme představit, se může stát. Od zlých lidí se můžeme nadát mnohem více zla, než jsme schopni si vůbec představit. Nikdo si nedovedl představit hrůzu genocid, koncentráků a plynových komor. Nechápeme ani, že inteligentní člověk někomu postříká plodiny na poli jedem, nebo nechá unést vlastní děcko a drží ho někde zavřené.

[2] Podobně si kupuje přízeň davu každý chytrý politik. Hlupáci ho chválí, neumějí přemýšlet a nechtějí vidět zlo, které páchá. Je-li nepřemýšlivých kritické množství, je za vládce zvolen diktátor.
Jsme nenapravitelní - přesto, že nás Písmo učí přemýšlet, nalézat pravdu a spravedlnost, včas zpozorovat nebezpečí a stavět se proti němu. Potřebujeme naslouchat prorokům a těm, kteří mají životní zkušenosti se zlem, získali životní moudrost a mají vycvičený čuch na zlo a nebezpečné lidi. Z Ježíšova příběhu se můžeme naučit mnoho (zavrhli a umučili ho vlastní a zbožní lidé).
Nemáme důvod k pesimismu (svět spěje k lepšímu), ale Ježíš nám neříká, že máme jen „myslet pozitivně“. Může být lépe a může být také hůř. Obě cesty známe.

[3] Kain stál proti Ábelovi. Hagar proti Sáře a Sára proti Hagar. Ezau proti Jákobovi, bratři proti Josefovi, Korachovci proti Mojžíšovi, Saul proti Davidovi … Zvrhlí andělé proti těm druhým.
Apoštolům Ježíš řekl: „I vy můžete odejít, nikoho za ucho do nebe nepotáhnu“ (Srv. J 6,66-67)

[4] Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal. Do smrti mám být ponořen, a jak je mi úzko, dokud se to nestane! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.". (Lk 12,49-53)

[5] Byl jsem překvapen tvrzením pana arcibiskupa R. Bezáka, že ostatním biskupům a úředníkům kurie upřímně důvěřoval a nečekal, že by mohl být v církvi pomluven. (V jakém semináři studoval? Nezažil donášení? Neslyšel o pronásledování teologů 2. Vatikánského koncilu? Nevěděl přinejmenším o krutém jednání kurie s redemptoristou Bernhardem Häringem - velkým moralistou a nesmírně laskavým a obětavým člověkem?)  

[6] Jozuovi, který měl Izraelity dovést do země, která je darem Hospodinovým (Ježíš má stejné jméno a stejné poslání), bylo řečeno: „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům. … Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je ve Smlouvě, kterou se mnou uzavřel Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od ní napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. Ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad mým slovem ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je ve Smlouvě zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. Nevyzval jsem tě snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“ (Joz 1,1-9)
Třikráte Hospodin Jozuovi - i nám(!) - opakuje: „Buď rozhodný a udatný (statečný)! Od začátku až do konce.

[7] Srv. Ex 7,10-12

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Kniha Exodus (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 33. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

. Hitler vyvedl Německo z hospodářské krize. Srv. svůdné rady ďábla, Mt 4,3-9

[8] U mocných máme pozorovat míru jejich lidskosti a nelidskosti - soucitu s potřebními a bezohlednosti. Pouhá zákonnost nestačí, kdo popírá smysl zákonů, ústavu, ducha - záměr zákonodárce a Moudrost slova Božího, je zhoubný.
Potřebujeme se učit z dějin (zvláště nejbližších), jak demagogové získávají potřebné množství lidí k získání moci. Zlo stále mění své mimikry. Hitlerovy projevy se nám zdají patologické, ale Němci byli vzdělaným národem. Mazané a zákeřné kroky Gottwalda nám jsou zpětně známé, ale mnoho našich předků jej opakovaně volilo. Dnešní diktátoři mají jiný slovník a jiné technologie.
I v církvi mnohokráte poslušně a zbaběle klopíme hlavu tam, kde bychom měli projevit svou dospělost a důstojnost Ježíšova učedníka. Tím udržujeme nemocné a nebezpečné struktury, které zneužívají svou moc a ubližují.

[9]  Jeden ze strážců udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,23)

[10] S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!“ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!“
On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. - Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. (Mt 18,23-35)

Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,20-22)

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17)

„Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ (Mt 18,21-22)

Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: „Je mi to líto“, odpustíš mu! (L 17,3-4)

Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24)

[11] Bůh do nás vložil cit pro spravedlnost. Nepřizná-li druhý své provinění a nežádá-li nás o odpuštění, je to zlé. Křivda bolí. Hořkost z nespravedlnosti může přerůst až do nepřátelství. Aby nás ale nevyžrala zevnitř jako červ jablko, je důležité a blahodárné se rozhodnout: „Jsem ochoten viníkovi odpustit“. A předat ho instanci boží. Pak už jen záleží na viníkovi, zda přizná vinu, požádá o odpuštění a bude se snažit o nápravu.
Ježíš prosil za ty, kteří jej pomluvili, zavrhli, mučili a zavraždili: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34). Bylo jim odpuštěno? Ano - pokud se obrátili. (Hitler nesmí do nebe, leda, že by se stal Ježíšovým učedníkem.)