32. neděle v mezidobí

Mé Poznámky jsou jako jídlo s šesti knedlíky (nikdo není nucen všechno zkonzumovat) a poznámky pod čarou jsou jako „přídavek“ pro velké jedlíky.

Za přečtení stojí celý text: 2 Mak 6,18-7,42. Ukazuje na nebezpečnost těch, kteří uchvátili moc (hrají si na božstva), svévolně a bezohledně prosazují jen vlastní prospěch a krutě likvidují všechny, kteří jim stojí v cestě.
Má cenu se proti nim stavět?
Kde k tomu brát odvahu?
Z jakého pramene mučedníci čerpali sílu, když obstáli při mučení? [1]

Kdyby pro nás neměl příběh z dnešního úryvku evangelia důležitý význam, nebyl by zapsán.
Nejprve připomenu, co se s Izraelity Ježíšovy doby stalo. Zapomněli, že si je Hospodin vybral z lásky, „jen tak“. Mysleli si, že si boží přízeň musí vysloužit a tak se vydali cestou k získávání zásluh před Hospodinem. [2]

Saduceové (kněžská parta) u Ježíše nehledali poučení, chtěli ho před veřejností znemožnit. Vymysleli si k tomu absurdní příklad o manželství.
Saduceové (na rozdíl od farizeů) ve vzkříšení nevěřili, ale Ježíše chtěli dostat na lopatky farizejskou argumentací (Ježíš vyšel z farizeů), chtěli dokázat, že přesvědčení farizeů nemá ani logiku, ani oporu v Písmu.
Ježíš argumentoval Tórou (kterou saduceové prohlašovali za nejvyšší autoritu). Marně.
Kdo nehledá (protože své názory pokládá za správné), ten argumenty nepřijímá. [3]
Často dokonce argumenty druhých pokládá za osobní útok.

Z otázky saduceů je vidět, kam sešli – zapomněli na vznešený smysl manželství: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Ženu pokládali za své vlastnictví. „Komu ze sedmi bratrů bude náležet?“

Jak to, že se horliví saduceové i farizeové minuli s Mesiášem? Na tuto otázku potřebujeme znát odpověď.
Přemýšlím, zda bych já byl v Ježíšově době učedníkem rabiho z Nazareta (tenkráte ještě nebylo jisté, že je Mesiášem). A také se ptám, nakolik jsem Ježíšovým učedníkem dnes? [4]

---

Opět vás zvu k uvažování nad Modlitbou Páně.
(Připomínám, že Ježíšovi učedníci nebyli v setkávání s Bohem a v modlitbě začátečníky.)
Modlitba Páně je jiným druhem modlitby než např. žalm. Každé jednotlivé pozvání v Modlitbě Páně nám otevírá další prostor, další téma k promýšlení.  

Došli jsme k prosbě: „Otče náš, dávej nám každodenní chléb.“

Všimněme si nejprve, jak moudře je „prosba o chléb“ v Modlitbě Páně umístěna. Kdo by neprošel jejími přecházejícími tématy, mohl by snadno skončit jako „materialista“ a žebrák před Hospodinem. (S boží péčí už máme zkušeností a v programu božích dcer a synů jsme kus cesty ušli – i skrze témata první části Ježíšovy modlitby.)

Betlém znamená „dům chleba“.
Ježíš se narodil, aby nás pozvedl a přivedl k nabídce nového způsobu života.
Nebyl jen kazatelem, na svém životě nám ukázal, „ jak se to dělá“ a daroval nám k tomu novou výživu – své slovo a své přátelství. („Čím se živíme, tím se stáváme.“)
Je důležité se sytit Ježíšem. Říkali jsme si, že Ježíš je pro nás Stromem života (co to znamená a co nám Ježíš přináší).

Znovu se zeptám: „Co vše je tím žádoucím „chlebem“, který můžeme dostat? Něco nakousnu.

V naší (bohaté) společnosti mnoho lidí nenachází smysl života. My si pochvalujeme, že nám Bůh nabízí pomoc při hledání a nacházení nejhlubšího smyslu života (přátelství, manželství, řádu, poznávání, kázně, obětavosti, odpovědnosti, péče o zdraví, humoru, hry, zpěvu, tance, smysl jakékoliv i všední práce, setkávání, jídla, koníčků …, doplňte si další).

Kdo ten smysl objeví, toho bude život těšit víc než dříve. Už ví, že ve všem dobrém konání spolupracuje s Bohem.
Bohu nemohu sloužit jinak, než v jeho dětech. Ježíš nám řekl: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Každé spravedlivé setkání s druhým má další hluboký význam.
Kdo objeví velikou krásu osobního přátelství Boha k nám, kdo ví, že si nás Bůh vybral za svou nevěstu, ten má nový motiv k životu.

Má smysl každý den hledat, rozlišovat a nacházet to, co je pro nás a pro mě důležité jako chléb (jindy říkáme: „co potřebuji jako sůl“). [5]
To: „každý den“, patří k moudrosti metody malých kroků.

Stále se ptáme a hledáme. Kdo jsem, kdo je Bůh a jaký je. Ptáme se na věci okolo nás (dlouho trvalo, než jsme poznali, že země je kulatá) …, ptali jsme se, jaké to bude ve škole, co nás čeká v nemocnici, v manželství, co můžeme očekávat v nebi …
O nejdůležitějších věcech nám vypráví také Bůh.

Je pro nás neštěstím, když o jeho informace nestojíme, zapomeneme je nebo je odvrhneme (třeba jako farizeové a saduceové). [6]

V evangeliu jsme si všimli, jak se Izraelité ošidili, když opustili postavení milované nevěsty Hospodina a sklouzli k pohanskému sklonu plnění náboženských povinností, aby si „získali přízeň Hospodina“. Snížili si i velikost a krásu manželství, své ženy pokládali za své vlastnictví, měli je za služky, které se v případě potřeby dají propustit.

Podívejme se ale na sebe, co potkalo nás, katolické křesťany? 
Mezi „být věrným synem Církve“ a „být Ježíšovým učedníkem“, může být velký rozdíl.

Jako bychom neslyšeli, co Bůh říká o manželství. Manželé jsme tisíc let pokládali za druhořadé křesťany, celibát byl ceněn mnohem více. Ježíšova matka byla prezentována jako Panna, ne manželka. Ježíšova tátu, jsme až nedávno začali v eucharistické modlitbě připomínat – ale jako snoubence, ne manžela(!). Až do posledního koncilu žena slibovala manželovi úctu a poslušnost. Jen žena, ne ženich nevěstě. Vytrvat v manželství do smrti bylo přikázáno!
Muž měl právo na tělo své ženy. Byl hlavou rodiny, které se žena měla poddávat. Sexualita byla jen trpěná, a sešněrovaná přísnými pravidly. Co vše se pokládalo za smrtelný hřích?! [7]
Tím netvrdím, že se řada manželství nevyvedla. Pokud manželství ztroskotalo, žena byla nucena vychovávat děti sama. Vdát se podruhé bylo hříchem. Účelem manželství až do 2. Vatikánského koncilu bylo jen plození dětí. Svatořečeni byli – až  na řídké výjimky, potvrzující pravidlo – osoby celibátní. Ten, kdo neměl sexuální touhy, měl ideální cestu ke svatému životu.

O co jsme se ošidili?

Je důležité vědět, co nám Bůh nabízí. Už v První knize Mojžíšově stojí:
„Boží stvoření je dobré, a velmi dobré.
Pro tebe byl stvořen svět,“ říká Bůh nám.
Jste stvořeni k božímu obrazu.
V zahradě Eden jsem vám připravil mnoho pokladů, nejcennější z nich je Strom života.
Izraeli, budu o tebe velice pečovat …
Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí. Nabízím ti „manželství“ …
…“
Proč jsme manželům neukázali Bohem zjevenou vznešenost manželství?
Manželé mají být obrazem Božím. K manželství je přirovnáno boží přátelství k lidem. V Bohu je společenství „osob“, které dávají přednost těm druhým. To je naším vznešeným cílem. Cestou, směřující až do nebeského království. 
Opět připomenu, že nás Bůh nazývá svou nevěstou a že můžeme dorůst na úroveň jeho milované manželky. Královna, která bude (a už trochu je) ozdobená nejčistším (ofirským) zlatem a bude stát po boží pravici a bude sedět na trůně Beránkově – spolu s ním. 
Z Písma máme vyčíst, že krásu nebe vytvářejí nebešťané svým porozuměním s ostatními a vzájemnou dokonalou spoluprací. Tato závratná krása je pracná, ale jsme jí s Boží pomocí schopní. Manželství je posvátnou rolí, je trenažérem pro soužití v nebi. V nebi budou nejrůznější lidé, z různých dob, kultur, barev pleti, náboženství … „Soužitím s člověkem, který je dost jiný (není to maminka, není to sourozenec) se vyučíš umění naslouchat druhému, respektovat ho a spolupracovat s ním. Nabízím ti pomoc k tomu, aby se ten původně cizí člověk stal tvým nejbližším. Tak se vyučíš, a vyučíte se lásce, která slouží druhému. Tím se připravíš na novou neslýchanou krásu nebeskou.
Pěstuj si, a pěstujte si spolu, svou touhu po porozumění s Bohem a lidmi a po obětavé lásce, sloužící životu. Tím se oba budete blížit podobě Boha a jeho lásce.
Ta touha, objevující se ve vašem srdci – je darem od Boha. Pěstuj si tu touhu, aby byla a nepřestávala být tvou nejhlubší modlitbou.
Pěstuj si vůli k dopátrání se smyslu života.
Pěstuj si vůli k dobrému soužití s partnerem a úsilí porozumět druhému. Nikdy se na této cestě nevzdávej.
Budete-li se o to v manželství snažit oba, podaří se vám pěkné manželství. 
Ježíš o této cestě „mít rád druhého (Boha a lidi)“ mnohokrát mluví a sám nám tu vznešenost ukázal. Řekl, toto doporučení – tento ukazatel cesty (micva) – je ze všech nejdůležitější. Vede až k cíli, až do nebeského království.  

Minulost křesťanství už nezměníme, ale bylo by víc než smutné, kdybychom tuto zjevenou pravdu o kráse manželství nepoznali, zapomenuli a nepředali těm, kteří přicházejí po nás.

Vážím si manželů, kteří o Bohu možná nic nevědí (možná měli s námi křesťany nedobrou zkušenost a nepoznali nezkreslenou tvář boží) a přesto mají dobré manželství. Dobře vychovávají své děti, mají sociální cítění, jsou šetrní k životnímu prostředí a obětavě a nezištně pracují pro druhé. (My, křesťané nemáme monopol na ušlechtilý život.) Nevím přesně, kde k tomu čerpají sílu a odvahu. Možná jejich kořeny dosahují do spodních vod naší křesťanské kultury.
Jsou pro nás povzbuzením. My o prameni vody živé víme. Bylo by škoda, kdybychom z té studny nepili. Můžeme a máme vodu z božího pramene čerpat i pro druhé, zavlažovat jí krajinu společnosti, ve které žijeme, aby nevysychala, neměnila se v pustotu pouště a neklesala v ní hladina spodních vod křesťanské kultury.

Nepřehlédněme, množné číslo prosby: „Otče náš, dávej nám“ (ne mně) každodenní chléb.“
Patříme k celku, jeden k druhému. (Jen s druhými můžeme být obrazem božím, to není soukromý podnik.)
Naše manželství má být přípravou na soužití s nebešťany. Dovednosti příjemného soužití si osvojíme jen skutečným životem. Nedají se koupit, ani vyprosit, nikdo nám je nemůže darovat.
Někdo mocný nám vychází naproti. „Těm, kteří přijali Ježíše a „věří v jeho jméno“, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12)
A nabízí nám k tomu své vyučování a zdroj k získávání potřebné síly.
Kdo to ví, může v prosbě o darování „chleba“ v Modlitbě Páně, o tuto životodárnou sílu prosit.
Každý den.
(Vzpomeňme na manu. Každý den ji Izraelité sbírali čerstvou, kdyby jim zbylo něco z minulého dne, už to bylo nepoužitelné.)
Každý den si mohu a mám promýšlet, k čemu dobrému při budování božího království mohu přispět.
Každý den se mohu a mám vydávat s Ježíšem na cestu – růst k obrazu božímu.
A každý den mám možnost prosit Boha, aby nám k tomu pomohl: To je víc než svačina na cestu.

Kdykoliv můžeme naslouchat božímu slovu a pokaždé je u toho Bůh přítomen (jako ochotný Učitel).
Každý týden s námi Ježíš slaví své přátelství. (Na svou „svatební hostinu“ nás nezve jako diváky ani jako svatební hosty, ale jako svou nevěstu.) Můžeme se sytit a vyživovat hostinou Beránkovou.

Pokusil jsem se naznačit směr cesty Ježíšových slov, když říká. „Otče náš, dávej nám každodenní chléb.“ Tím co jsem řekl, není obsah prosby o „chléb“ vyčerpán, ale víme kde a od koho ten životadárný „chléb“ dostávat.

Je to trochu srozumitelné? Můžete se toto cestou už vydat sami? 

---

[1] I teroristé se obětují k prosazení svých cílů. (Nacisté prohlásili naše parašutisty, kteří popravili R. Heydricha, za teroristy. My je máme za hrdiny.) Chceme patřit mezi ty, kteří se zasvětili službě životu.
Antonín Madl se po komunistickém převratu vrátil do Čech (zatímco jiní pochopitelně utíkali za hranice). Správně odhadl, co ho po návratu z Říma od komunistů čeká. (Za války byl vojákem v Anglii a prošel výcvikem.) Začal se ještě více otužovat a přihlásil se boxerského kursu. Komunisté jej prohlásili za nebezpečného a ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili k 25 letům vězení, ale byl určen k likvidaci. V kriminále byl strašlivě mučen. Od smrti jej zachránil mezinárodní Červený kříž.) Tři roky byl držen na samotce, až se pomátl. (Antonín Bradna o něj pečoval a z pomatenosti ho dostal.) Po 16ti letech byl s posledními mukly propuštěn. Byl jedním z nejstatečnějších a nejradostnějších lidí, které jsem potkal. Uměl se velice radovat ze života. Byl velikým křesťanem a teologem.

[2] Izraelité měli třikráte do roka přijít do Jeruzalémské svatyně, ale saduceové (kněžská třída) prosazovali časté poutě do Jeruzaléma a vyzývali k hojným obětem (z kterých sami bohatli).
Farizeové hlásali nutnost dodržování rituálních předpisů (které vyhnali do absurdit), oběti dlouhých modliteb a postů. Podle Písma se lidé měli postit jednou do roka, ale horliví své vlastní zbožnosti se postili 100 x více (srv. L 18,12).
(Půst obnášel 24 hodin nejíst a nepít – to byl v jejich horkém podnebí veliký výkon.)
„K čemu to je dobré?“ pravil jim Ježíš, „zapomněli jste na věrnost Božímu slovu a milosrdenství k lidem a slabším.“

[3] Vícekrát jsem zažil, že lidé přišli na bohoslužbu číhat, aby mě měli z čeho obžalovat. S Hostinou Beránkovou se ale minuli. Místo radosti odešli se zlobou. Dvakrát se mně letos stalo (na manželských setkáních), že lidé vypili všechnu Krev Páně a na mě nezbylo. Většinou farář vypije Krev Páně farníkům. Trapnost, že se hostitel obslouží první (jako alfasamec ve stádě nebo smečce) nikomu nevadí, ale když jsem jednou hlasitě poprosil, aby mně trochu Krve Páně nechali (vždy přijímám poslední), hned se kdosi hlasitě pohoršil. (Jak snadno se necháme ďáblem ulovit.)
„Hlavně na mě nechoďte s Písmem,“ pravil jeden vysoce postavený kuriální konzervativní kardinál.                                                               
Připojuji text Jana Rybáře:
BRZDA NEBO PLYN
Národní muzeum v Praze vydalo sborník o ženách Vlastním hlasem, kde je též zmíněna Ludmila Javorová, tajně vysvěcená katolická pastorka. A já dostal zděšené reakce, že to snad nemůže být pravda! Odpovídám, jak umím. Nejprve vtipem. Arcibiskup se ptá venkovského faráře, jak to, že sloužil v neděli zádušní mši? To přece nejde! Ano, Excelence, já opravdu sloužil v černé barvě, a ono to šlo!
Lidé se ptali, proč se slouží mše latinsky. Jinak to nejde, řekli znalci tradice. Augustinián Pius Parsch to zkusil – a ejhle, ono to šlo!
Apoštolové byli ženatí. Proč to nejde i dnes? Nejde to, řekli oprávci Krista. Přesto biskup Davídek vysvětil několik desítek ženatých chlapů – a šlo to!
Debatuje se o svěcení žen v katolické církvi. To je vyloučeno, řekli církevní právníci. Davídek jich několik vysvětil – a ono to šlo...
Neceďte Krista přes paragrafy, vyzývá papež František. Leč majitelé pravdy křičí, že je to úpadek morálky. Ono to jde, radují se hledači pravdy. Teď jde jen o to, ty odvážné neházet přes palubu...
                                                                                                        Jan Rybář SJ, bulletin „Jezuité“
 
[4] Mezi učitelem a mistrem – a mezi studentem a učedníkem, je rozdíl.
U nás je často nejvíce oceňován student, který umí co nejpřesněji opakovat to, co od učitelů slyšel. Učedník se od mistra dovídá nejen co je k dílu třeba znát (teorii), ale také se od mistra učí si osvojit patřičné dovednosti.
Častěji si kladu otázku, zda nejsem pouhým „hercem“, zda jen neříkám, co je dobré pro boží království, a co by měli druzí konat, ale nakolik sám to poznané žiji. V evangeliu je k tomu upozornění: „Lékaři, uzdrav nejprve sám sebe.“ (Lk 4,23) 
My, katoličtí kněží např. lidem říkáme, jak je třeba v manželství žít, ale sami nemáme zkušenost s náročností soužití v manželství a výchovou dětí.
Až když jsem si na faru vzal Janu, viděl jsem jak je takové soužití náročné a ztratil jsem o sobě všechny iluze. Vždycky jsem měl rád lidi, neboť milovat lidstvo je snadné, ale soužití s druhým člověkem pod jednou střechou obnáší velikou a náročnou práci.
Řada poctivých rodičů přiznává něco podobného o svém rodičovství: „Při výchově dětí jsem se zděsil, že někdy jednám s děckem netrpělivě a nespravedlivě – přesto, že mám děti velice rád.“

[5] I pohádky typu „O třech přáních“ nám už v dětství napovídaly, jak je důležité si vybrat podstatná přání.

[6] Přestal mě fungovat počítač. I u něj platí: nemám-li patřičné informace, zapomenu-li je nebo s nimi pohrdnu, stroj se zastaví. Tak je to v mnohém jiném, včetně fungování dobrých vztahů (s Bohem a lidmi).

[7] Sexuální hříchy, byly pokládány za nejtěžší (pouze neposlušnost církevní vrchnosti bylo těžším proviněním). U žádných jiných hříchů nebylo v morálce a při zpytování svědomí tolik otázek, které byli lidem předkládány. V semináři jsme si vyprávěli vtip na adresu vyučujících morálku: Mistra B. se učedníci ptali, které přikázání je největší? Mistr odpověděl: „Šesté. A druhé je mu podobné, deváté“. Tloušťka skript na tato dvě přikázání mnohonásobně převyšovala stránky ostatních přikázání desatera. 
Jako zpovědník jsem vyslechl mnoho bolestivých nářků a styděl se za katolickou morálku. Na co všechno jsem se měl kajícníků ptát, abych mohl posoudit velikost jejich vin a mohl jim pak odpustit. Kdo je odpovědný za to, že manželé byli uvrženi do údajných hříchů? Kdo se za to kdy omluví a poprosí za odpuštění?