29. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Tim 3,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,8-13; 2 Tim 3,14-4,2; L 18,9-14
Datum: 20. 10. 2019
K prvnímu čtení.
Amálekovci odvozovali svůj původ od Esaua. Je možné, že zpochybňovali prvorozenectví Jákobovců a sami si na dědictví činili nárok. Možná proto se postavili do cesty Izraelitům osvobozeným z egyptského otroctví.
Hospodin plní svůj příslib ze Smlouvy s praotci („vaši přátelé budou mými přáteli a vaši nepřátelé budou mými nepřáteli“) a svou přítomností vítězí nad nepřáteli izraelitů. Platí ovšem: „Člověče, přičiň se …a Bůh ti pomůže“ - izraelité nečekali s rukama v kapsách, až jim bude umožněna cesta vpřed …  

Vůdce je pro lidi velice důležitý. [1]
Jméno Mojžíš znamená vytahující. Byl vytažen z vody, byl zachráněn - a pak zachraňoval.
Ježíš je dalším zachráncem a my, křesťané, jsme přijali poslání záchranářů. [2]

Jednání Mojžíše a jeho lidí není bílou magií, ale spoluprácí lidu s Hospodinem. [3]
Mojžíšova modlitba není přemlouváním Hospodina, ale slouží ke konzultaci s Bohem, aby hledal „jeho vůli! (o ní budeme ještě mluvit), dokázal se na ni spolehnout a důvěřoval jeho příslibům. Vůdce je praporečníkem, nese boží korouhev v bojích, na které bychom si sami netroufli a bez boží pomoci v nich neobstáli. Vůdce má být o tři kroky napřed před svým lidem, potřebuje unést, že lidé nedosahují jeho úrovně …

Mojžíš pak na pokyn Hospodina vše napíše - pro naše poučení (pro všechny generace).
Tóra je vyučováním!

V druhém čtení apoštol Pavel Titmoteovi připomíná, že naše důvěra v Hospodina („víra“) stojí na zkušenostech praotců zapsaných v Tóře a Prorocích (jiné Písmo tenkráte nebylo). [4]

Podobenství „o soudci a vdově“ a „o neodbytném sousedovi“ patří do Ježíšova vyučování o umění modlitby. 

Pro jistotu připomenu první krok, o kterém Ježíš mluví v podobenství o pokladu v poli - pokud v přátelství Boha k nám, neobjevíme závratný poklad, pokud nejsme Bohem přitahování více než prácí, která nás baví, nebo koníčky a záliby, v nichž máme potěšení, daleko nedojdeme. (I ve výchově děti je naším prvním úkolem nadchnout děti pro přátelství s Bohem. Ptejme se a hledejme, jak se to dělá …)
Pokud někdo žije ve strachu z Boha, nebude mu s ním dobře, Bůh mu bude připadat protivný, nepříjemný, tvrdý, odtažitý, vzdálený, lhostejný …)

Pak je - jako v budování každého přátelského vztahu - důležitá další vytrvalá práce.
Ve čtení Písma je řada lidí, pokud překoná první těžkosti, nejprve nadšená. Ale potom v hledání smyslu Slova božího přichází velice často krize: „Tomu nerozumím“. [5]
Ježíš o tom ví, v podobenství „o neodbytném sousedovi“ nás učí vytrvalosti v porozumění s Bohem i v modlitbě.
V podobenství „o soudci a vdově“ nás vede ještě dál.

Oceňuji, že Ježíš není „všechobjímač“ ani snílek, utopisticky hlásající neuskutečnitelné ideály (jako třeba Tolstoj). Viděl, jak to v Izraeli chodí a v některých podobenstvích o některých nešvarech mluvil  - o vychytralých tunelářích, o svévoli mocných, kteří porušují spravedlnost, slušnost a „ústavu“ i o podlézavých náboženských vůdcích. Samozřejmě, že si tím u mocných nepolepšil.
Rozhodně nás - své posluchače, zaujal. Hned se ovšem projeví, kdo je vytrvalý k nacházení smyslu Ježíšovy výuky (někdo celý život jen opakuje: „Nechápu, proč nám Ježíš dává tuneláře za příklad“, nebo se ptá: „Jedná Bůh svévolně?“).

Ježíš nám v podobenství představuje soudce - řekněme v malém městě. Není to krutý mafián likvidující každého, kdo mu stojí v cestě. Je důležité si všímat jeho vlastních slov. Potvrzuje to, co o něm říká vyprávěč. Není to kruťas, je svévolný a líný hájit spravedlnost.
Vdova je typem bezmocných, je chudá a je sama, nemá nikoho, kdo by se jí zastal nebo alespoň vedle ní stál. Ale nevzdá svou při a vytrvale a odvážně se ozývá.
Nespravedlivý soudce jí nakonec překvapivě vyhověl.
Je k sobě poněkud ironický: „Zastanu se jí, aby mě nakonec nenafackovala (v originále stojí „nezbila)“
Vdova nemohla soudce vážněji ohrozit, ale svou vytrvalostí úředníka rozpohybovala k činu.

Bylo by chybné si do svévolného nebo pohodlného a líného soudce promítat Boha. Ježíše nás jen učí: „Prosazuj i u Boha to, co on sám slíbil. Nevzdávej se! Netluč hlavou do zdi, nevydírej Boha, nemanipuluj s ním, ale vytrvale hledej, co máš udělat ty, aby ti Bůh mohl pomoci. Ze své strany vytvářej podmínky pro další obdarování.
Mladým lidem, nezatíženým komunistickou propagandou a jejich stálý „bojem“ („boj o zrno, boj o mír …), bychom možná mohli říci: bojuj o spravedlivou věc i u Boha.
Vytrvej a usiluj ze všech svých sil v budování vztahů. Nevzdávej se.

Přidal bych k tomu staré vyprávění o celonočním zápase Jákoba s Neznámým. A Mojžíšův zápas s Neznámým. (Také vás v noci přepadají všelijaké strachy?) Zápasili o život.
„Rytířsky, čestně a vytrvale jsi bojoval“, slyší Jákob. A jeho slova: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“ jsou pro nás velice důležitá. Dělejme to také tak. Vydržme útoky strachu, tlaky nepříznivých okolnosti a selhání druhých i svých. Nepodávejme se jim. Bůh stojí na naší straně. Nemusí být přemlouván. My máme přemlouvat sami sebe. [6]

Máme vydržet v modlitbě - tj. v rozhovoru s Bohem. V naslouchání jeho slovu a hledání smyslu.
Vytrvalost je něco jiného než tvrdohlavost a neústupnost. 
Jen odvážný a vytrvalý si může osvojovat Kristovu moudrost a úsudek jeho Ducha.

Bůh k nám sestupuje - v Kristu v nejvyšší míře - a my k němu smíme s Ježíšem vystupovat co nejvíce u něj pobývat, přijímat jeho náhled na život.  

Chtěl jsem se ještě vrátit k Ježíšovým slovům: „Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, ale už se mi to sem nevejde.
Nehoří, snad příště.
[1] Nikdy nebylo a není dost dobrých charismatických a charakterních vůdců, držících se Boha. Ale ani vůdce se neobejde bez druhých. Nemáme dost voličů, kteří by dobré vůdce volili - podpírali jim ruce. A nemáme dost bojovníků - kteří by s nimi šli na barikády. Na každém z nás záleží.
Modlíme-li se: „Otče náš, přijď tvé království“, máme se ptát, čím my máme přispět …, a pak si vykasat rukávy do práce.  Příliš často jsme slýchávali jen stesky a prázdné žvanění, typu: „Hitlera by měl někdo odpravit!“ Někdo!
„Komunistům, kteří s námi vedou občanskou válku, by se měl někdo postavit.“ (Těch, co jen tvrdě kritizují Mašíny, se ptám, co dělali pro svobodu oni.)
Proroci jsou osamocení. My, ostatní si spíše válíme svou kuličku jako brouk hovnivál.
Bůh slouží každému člověku, ale na každém z nás záleží, zda s ním budeme spolupracovat.  
Mojžíš byl skvělý a obstál. Saul byl největší osobností v tehdejším Izraeli, ale selhal.
Nejvyššímu veleknězi Kaifášovi se dostalo všech milostí, a přesto selhal.
Karel Čurda dobrovolně odešel bojovat proti nacistům, prodělal náročný výcvik, a přesto selhal. 
Mnoho lidí v mém věku bylo už dávno svatých, a kde jsem já?
Kdybych byl kazatelem jako Ježíš, nedožil bych se 73 let. 
Slova modlitby: „Buď vůle tvá“ jen papouškujeme místo toho, abychom se „boží vůlí“ nechávali získat pro činy a postoje Ježíšových učedníků a rostli také k občanské statečnosti.

[2] Mimochodem bez statečných žen okolo Mojžíše (statečných porodních bab, moudré a odvážné maminky, bystré sestry, velkorysé egyptské princezny adoptující „žida“ a Sipory) by Hebrejové svého vůdce neměli. 

[3] Vztažená Mojžíšova ruka je výrazem síly a moci přijaté od Hospodina. Hůl symbolizuje královské žezlo,
kámen, na kterém Mojžíš seděl, je symbolem královského trůnu. Pozdvižené ruce jsou gestem modlícího se. Áron (bratr Mojžíše) a Chúr (potomek Judy), povedou později Izrael. Teď podpírají Mojžíšovy ruce. Jozue vedl Izraelity do boje proti nepřátelům.

[4] Připomínám: podle Ježíše „víra“znamená přitakání Ježíšovu a Hospodinu vyučování (satan o Bohu nepochybuje, ale nadá na něj).  Zkušenosti našich předků ve „víře“ se mohou stát i našimi zkušenosti - pokud se vydáme jejich cestou - sami se o důvěryhodnosti Boha přesvědčili a svým životem Ježíši přitakali a o něm svědčili.
„Víra“ - důvěra vychází „ze slyšení“ - z hlásání (ze svědectví). Připomínám argumentaci apoštolů o Ježíšově smrti a vzkříšení - na prvním místě se dovolávali „svědectví Písma“ o Mesiáši.

[5] Touto krizí prochází i řada konvertitů. Ovšem, řada katolíků Bibli ani nezačala čít, už dopředu prohlašují jako liška: Hrozny jsou kyselé, my Písmo nepotřebujeme.
Nikdy nepromýšleli závažnost rituálů tfilin - modlitebních řemínků (které se obtížně váží, nedrží snadno na hlavě a chlapci se je pracně učí vázat) a mezuzy. Oba rituály ukazují na nezbytnost Písma. Škoda, že jsme je nepřijali (dnes kdekdo vymýšlí všelijaké trapné rituály). Mnoho katolíků nepromyslelo a nepřijalo Prolog k Janovu evangeliu – SLOVU.

[6] Novomanželům v blahopřání říkám větu sv. Augustina: „Máš-li dobrou vůli, s láskou ji objímej“. Po svatebním obřadu jim přeji: každý si pěstujte dobrou vůli se sebou, jeden s druhým, s Bohem i s ostatními lidmi“
Ve svých sporech s druhými lidmi se ptám sebe sama: „Nejsi zaujatý? Co tě na druhém tak dráždí? Má vadu charakteru nebo ti vadí to, čím ti nastavuje zrcadlo?“
Zapamatoval jsem si a vztahuji na sebe Hospodinovu otázku k naštvanému a rozhořčenému Jonášovi: „Hněváš se právem? (Hněv je můj hlavní hřích.)