28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 17,11-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kr 5,14-17
Datum: 13. 10. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 17,11-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kr 5,14-17
; 2 Tim 2,8-13
; L 17,11-19
Datum: 13. 10. 2019
Celý příběh o uzdravení generála Námana stojí za
promýšlení.
(Oproti Izraelitům máme výhodu, že Asyřané nejsou našimi nepřáteli - za laskavost projevenou nepříteli, může totiž následovat nařčení z kolaborace.)
Náman nevěřil, že by jej mohlo ponoření do Jordánu uzdravit, a přesto se nad ním Hospodin smiloval.
Náman pak u krále svědčil o Hospodinově milosrdenství.
Ježíš nedráždil nazaretské, když jim řekl, že nikdo z malomocných izraelitů nemohl být uzdraven - oproti pohanovi Námanovi, byla to pravda.
Je dobré celé vyprávění promyslet, vždyť, je-li nám zle, prosíme o zázračnou pomoc víc, než zkoumáme nakolik splňujeme podmínky k uzdravení.
Nemáme asi potíž věřit, že Bůh je schopen činit zázraky, ale je otázkou nakolik myslíme vážně slova, která opakujeme při Večeři Páně: „Pane, nejsem hoden, abys …, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“. Nakolik visíme Bohu na rtech, abychom pak celým svým srdcem a celou svou vůlí na Boží slovo dali?
Všichni malomocní uzdravení Ježíšem byli šťastní a děkovali za to Bohu, ale jen Samaritán uvěřil v Ježíše - a stal se jeho svědkem, učedníkem. (V minulých letech jsme o tom mluvili podrobněji.)
Náman se sedmkrát ponořil do Jordánu - my se máme stále (sedmička je symbolické číslo) obracet (nořit se do „obracení“), stále se máme porovnávat s jednáním Ježíše a navracet se k Bohu.
Před týdnem jsem řekl pár slov k Ježíšovu pozvání k modlitbě: „Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
Je krásné, že témata „Modlitby Páně“ nikdy nevyčerpáme. Čím více objevujeme moudrost a přátelství Boha, tím více si ho vážíme, tím více jsme schopni a ochotni mu důvěřovat a jeho plány snadněji přijímat. Tím se projevuje oddaný vztah k Bohu.
Chceme-li se setkat s Bohem a promýšlet některou z vět Modlitby Páně, začínejme pokaždé oslovením „Otče náš“. Tím se naladíme na setkání s Hospodinem, jako když si houslista ladí nástroj. Jednu strunu po druhé.
Bůh je obdivuhodný …
je blízký, je „Tátoumámou“ …
je náš (i nepřítele Námana - to vědomí mě zve do jiných souřadnic jednání, než ve kterých bych uvázl zasažen ponížením, vlastním hněvem a nenávistí … Bůh mně nabízí svou náruč, těší mě, pozvedá a zve mě, abych i já chtěl jednat a jednal s nepřítelem čestně, s vědomím, že je také milovaným synem božím). [1]
Objevit, že „boží vůle“ - boží plány jsou lepší než moje, není samozřejmé.
Malé děti si někdy na dospělých něco vymohou. Izraelité si prosadili krále a tak zavrhli Hospodina. Velká část Němců volila Hitlera, my také volíme kde koho ...
Proč se včas neradíme s Hospodinem?
Porada s Bohem se ovšem neodehrává tak, jako když si někdo hodí korunou, nebo jako když se obrátíme na GPSku. Poznávání božích názorů a jeho plánů vyžaduje delší a dlouhý vzdělávací proces. I ve svých pracovních oborech se celý život vzděláváme. Ve vztazích s blízkými je to podobné, nikdy nemůžeme pravdivě říci: „Já tě moc dobře znám“.
Abychom Bohu porozuměli, potřebujeme ovšem kvalitní výuku. Tomu ovšem my, katolíci, mnoho dlužíme. Máme raději lidové pobožnosti s dlouhými modlitbami, poutě a posty. (Děti ve škole také často dávají přednost výletu, promítání a hrám.) Všelijak umně a pobožně si naše kličkování před Bohem zdůvodňujeme. [2]
Ale to by nás nebešťané, kteří neměli to štěstí chodit do školy, napomenuli: „Nevymlouvejte se, spolupracovat s učiteli jste se přece naučili“.
Slova: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, znamenají: „Bože tvé moudré plány se mně líbí a já se podle nich chci zařídit. Pomoz mi, prosím, abych se jich držel a nesešel z cesty. A kdybych sešel, buď tak laskav, prosím, a upozorni mě, že bloudím a bláhově prosazuji svou.“
Ty tři věty dokážeme říci asi za 20 vteřin. Ale poctivě k nim dojít, obnáší delší práci na porozumění s Bohem a na vytváření důvěřivého a důvěrného vztahu s ním. [3]
Je to podobné jako s malomocnými z dnešního úryvku evangelia. Ježíš je poslal na cestu - aby se šli ukázat kněžím. A někde na cestě (určitě to nebylo hned za rohem) byli uzdraveni.
- „Ježíši, prosím tě, uzdrav mě.“
- „Běž do katedrály (ke kněžím).“
- „Ale já tě, Ježíši, prosím, abys mě uzdravil.“
- „Tak jdi ...“
- „Ale já ...“
- „No tak jdi!“ [4]
Pokud neuděláme dost silnou zkušenost s Bohem, s jeho přejícností a pomocí, nebudeme se do modlitby: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, hrnout.
Vzpomínáte na naše vzdělávání u příběhu nemocného Lazara? Jak sestry nevydíraly zbožnou manipulací Ježíše o uzdravení bratra, ale jen taktně, uctivě a jemně řekli: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný“.
Udělali před tím velikou zkušenost s Ježíšovým přátelstvím a neměli zapotřebí (a ani by si to nedovolili) Ježíše přemlouvat. A dočkali se toho, co předpokládali. [5]
Smíme a máme Boha prosit, ale máme také vědět, že vyslovená prosba má sloužit především nám. My potřebujeme vyslovit pro co jsme se rozhodli, o co chceme usilovat a k čemu prosíme Boha o pomoc. Modlitba má pohnout s námi, Boha přemlouvat nemusíme, ten je pro každou dobrou věc.
Čím více druhého známe, čím větší zkušenost s jeho přátelstvím, nadhledem a moudrostí máme, tím snadněji budeme jeho názor promýšlet a dáme mu přednost před naším přáním.
Proto slova: „Otče náš, který jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé“,
předcházejí slova: „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“.
Až když jsme ušli patřičný kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání se a s chutí říci: „Otče náš, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“.
Užiji příklad - pozvání k Ježíšově modlitbě je jako pozvání k vystupování do poschoďového domu. Představme si, že nás pán domu nejprve přivítá ve vstupní hale, nabídne nám příjemné pohoštění a pak nás pozve k prohlídce. Prohlédneme první patro a pak postupně vystupujeme do pater dalších. Dům nemá rychlovýtah. Ano, přijdeme-li příště, nemusíme už nižší patra podrobně prozkoumávat, ale (s vědomím, co jsme se v nich o jejich pokladech dozvěděli a jakou krásu s úžasem zažili) vystupujeme do příslušného patra, kam právě potřebujeme vstoupit.
A při sestupování si pak budeme v každém nižším patře pochvalovat, že i v našem životě přichází boží království. A že i my přispíváme k věhlasu božího jména („posvěť se jméno tvé“), neboť - skrze micvot (jeho životodárné rady) - se necháváme zasvěcovat do boží moudrosti a života podle Ježíše.
Těšíme se z božího absolutního nadhledu („toho, který je na nebesích“) a z toho, že Bůh - nás absolutně převyšující - k nám s radostí sestupuje, aby nás pozvedl do způsobu života svých dětí.
Pak budeme s vděčností vycházet z „Domu Otcovského“, z konzultace, kterou nám nikdo jiný v tak vysoké úrovni neposkytne.
Prastarý slib: „Budete vcházet a vycházet“, je důležitým a nesamozřejmým pozváním Hospodina k našemu setkávání s Šechinou (boží přítomnosti). Ve světle Ježíšovy modlitby důležitým slovům: „budete vcházet a vycházet“, lépe a konkrétněji rozumíme.
Toto vystupování v modlitbě má úplně jinou úroveň a šťávu než memorování „očenášů“. [6]
Ježíš je víc než nejlepším odborníkem ve vyučování umění, jak se setkávat s Bohem, je krásným průvodcem do bezpečné a závratné boží náruče.
Patřím mezi ty, kteří zažili 2. Vatikánský koncil a jsem za něj ještě více vděčný než za svobodu pro naši vlast. Koncil se - po odporu mnoha století a po mnohém úsilí pronásledovaných biblistů a teologů a odporu konzervativních kardinálů římské kurie - konečně navrátil k Písmu. [7]
Bez biblického vyučování neporozumíme „Modlitbě Páně“ a budeme ji jen používat jako pohanskou (to neříkám hanlivě) mantru.
Připomínám, že učedníci prosili svého Učitele, aby je naučil setkávat se s Otcem, aby je zasvětil - uvedl do krásy jeho modlitby (a to viděli nanejvýše desetinu té krásy, jako u plujícího ledovce.)
[1] Zkusme si to vyzkoušet třeba na muslimech, kterým spílají ti, co nás jimi straší a chtějí v nás živit nenávist.
[2] Radíme-li se s Bohem před svatbou, dopřejeme-li si s partnerem a s Bohem „pracovní porady“ během manželství (nejprve osobně s Bohem a pak ve třech), pak naše manželství jinak prospívá, než když jen pouze plyne naším lidským samospádem.
Pozor - poradu s Bohem nenahradí modlitba, ve které mluvíme jen my. Ve škole také především nasloucháme a pracujeme s poznaným.
Říkáme si, že křesťanské manželství nenastane jen přijetím svátostí, ale přijmeme-li oba Ježíše za svého Učitele, Lékaře a Supervizora.
[3] Jak kluk jsem miloval svou paní učitelku a byl bych pro ni „cokoliv“ udělal. Ježíš nám poradil: „Učte se od dětí!“
[4] V mládí jsem prosil Boha o radu. „Bože, hodím si korunou, když padne orel, budu vědět, že mám jít vlevo“.
Padl orel, ale já jsem nechtěl jít vlevo, tak jsem volbu prohlásil za neplatnou a znovu jsem prosil …
Opět padl orel.
Potřetí jsem se modlil: „Bože, dej mi poznat správnou cestu, abych se dobře rozhodl …“
Dělal jsem si nedůstojně z Boha poskoka.
Když se Masarykovi děti ptaly táty na význam nějakého pojmu, nejprve byly poslány ke slovníku, pokud odpověď nenašly, táta jim poradil.
Bůh není horším tátou, nepodporuje nás v pohodlnosti, mamahotel nevede.
Proč měl Masaryk rád píseň „Ach, synku, synku“? Abychom se přestali vymlouvat na kde co, a naučili se pracovat.
[5] Ježíš apoštolům - když ho zrazovali od návratu do Betanie (která byla 4 km od Jeruzaléma), protože to bylo nebezpečné - řekl: „Nemohu k Lazarovým nepřijít, jsme přátelé a oni mě čekají“.
[6] Někteří pobožní odborníci doporučují modlitby v latině - jakoby Bůh neovládal naše národní jazyky, nebo mu byla latina milejší.
[7] Víc jak tisíc let bohoslužba používala latinu a lidé viděli jen nádherné divadlo (v krásných kulisách kostelních interiérů, rouchách kněžstva, případně muziky) nesrozumitelných obřadů.
Kdo je odpovědný za to, že se Slovo Boží se k drtivé většině nedostalo, Bible byla pouze latinská a latinu znali jen vzdělanější kněží.
Když reformátoři začali Písmo překládat do národních jazyků, katoličtí biskupové tyto překlady zakazovali pod trestem smrti Bibli číst, natož překládat. Přitom Lutherova Bible, Jakubská bible v angličtině i Bible Kralická byly lepšími překlady než latinská Vulgáta (Bible krále Jakuba je dodneška nejčtenější biblí).
Tyto Bible nesmírně přispěly k vzdělanosti Evropy a dalších zemí. Lidé Bibli hladově četli a s vděčností se jí nechali vzdělat.
Jsem křesťanem v katolické církvi, v níž půl století z mnoha svých sil sloužím, ale co je pravda, to je pravda. Připomínám tento náš dluh pro nezbytnou a nutnou práci Ježíšových učedníků se slovem božím. Připomínám to, kvůli ocenění a pro vděčnost za možnosti, které - oproti našim nevzdělaným předkům máme (pokud jich využijeme).
Přiznejme si, že bratři reformátoři a bratři protestanté byli Ježíšovu úsilí učit lidi (aby mohli porozumět Hospodinu), blíže než katolická náboženská praxe, ve které vše vykonávalo kněžstvo a s lidmi se mnoho nepočítalo. (Později narozeným připomínám, že při liturgii kněz latinsky vedl jakýsi pseudodialog s ministranty, kteří „zastupovali lid“, i když většinou nevěděli, co knězi odpovídají a navíc latinská slova absurdně a ostudně komolili a zkracovali. Na úctu k Bohu se nemyslelo. Zažil jsem to; vím, o čem mluvím, nejen z vlastní zkušenosti.)
Náprava dodneška kulhá, lidé mají raději lidové pobožnosti než práci s Písem. Pro duchovní je snazší přečíst texty májové pobožnosti, křížové cesty a růženců. Námitky neuznávají ani to, že Ježíš nic nepodcenil a nic důležitého neopomněl.
(Oproti Izraelitům máme výhodu, že Asyřané nejsou našimi nepřáteli - za laskavost projevenou nepříteli, může totiž následovat nařčení z kolaborace.)
Náman nevěřil, že by jej mohlo ponoření do Jordánu uzdravit, a přesto se nad ním Hospodin smiloval.
Náman pak u krále svědčil o Hospodinově milosrdenství.
Ježíš nedráždil nazaretské, když jim řekl, že nikdo z malomocných izraelitů nemohl být uzdraven - oproti pohanovi Námanovi, byla to pravda.
Je dobré celé vyprávění promyslet, vždyť, je-li nám zle, prosíme o zázračnou pomoc víc, než zkoumáme nakolik splňujeme podmínky k uzdravení.
Nemáme asi potíž věřit, že Bůh je schopen činit zázraky, ale je otázkou nakolik myslíme vážně slova, která opakujeme při Večeři Páně: „Pane, nejsem hoden, abys …, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“. Nakolik visíme Bohu na rtech, abychom pak celým svým srdcem a celou svou vůlí na Boží slovo dali?
Všichni malomocní uzdravení Ježíšem byli šťastní a děkovali za to Bohu, ale jen Samaritán uvěřil v Ježíše - a stal se jeho svědkem, učedníkem. (V minulých letech jsme o tom mluvili podrobněji.)
Náman se sedmkrát ponořil do Jordánu - my se máme stále (sedmička je symbolické číslo) obracet (nořit se do „obracení“), stále se máme porovnávat s jednáním Ježíše a navracet se k Bohu.
Před týdnem jsem řekl pár slov k Ježíšovu pozvání k modlitbě: „Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
Je krásné, že témata „Modlitby Páně“ nikdy nevyčerpáme. Čím více objevujeme moudrost a přátelství Boha, tím více si ho vážíme, tím více jsme schopni a ochotni mu důvěřovat a jeho plány snadněji přijímat. Tím se projevuje oddaný vztah k Bohu.
Chceme-li se setkat s Bohem a promýšlet některou z vět Modlitby Páně, začínejme pokaždé oslovením „Otče náš“. Tím se naladíme na setkání s Hospodinem, jako když si houslista ladí nástroj. Jednu strunu po druhé.
Bůh je obdivuhodný …
je blízký, je „Tátoumámou“ …
je náš (i nepřítele Námana - to vědomí mě zve do jiných souřadnic jednání, než ve kterých bych uvázl zasažen ponížením, vlastním hněvem a nenávistí … Bůh mně nabízí svou náruč, těší mě, pozvedá a zve mě, abych i já chtěl jednat a jednal s nepřítelem čestně, s vědomím, že je také milovaným synem božím). [1]
Objevit, že „boží vůle“ - boží plány jsou lepší než moje, není samozřejmé.
Malé děti si někdy na dospělých něco vymohou. Izraelité si prosadili krále a tak zavrhli Hospodina. Velká část Němců volila Hitlera, my také volíme kde koho ...
Proč se včas neradíme s Hospodinem?
Porada s Bohem se ovšem neodehrává tak, jako když si někdo hodí korunou, nebo jako když se obrátíme na GPSku. Poznávání božích názorů a jeho plánů vyžaduje delší a dlouhý vzdělávací proces. I ve svých pracovních oborech se celý život vzděláváme. Ve vztazích s blízkými je to podobné, nikdy nemůžeme pravdivě říci: „Já tě moc dobře znám“.
Abychom Bohu porozuměli, potřebujeme ovšem kvalitní výuku. Tomu ovšem my, katolíci, mnoho dlužíme. Máme raději lidové pobožnosti s dlouhými modlitbami, poutě a posty. (Děti ve škole také často dávají přednost výletu, promítání a hrám.) Všelijak umně a pobožně si naše kličkování před Bohem zdůvodňujeme. [2]
Ale to by nás nebešťané, kteří neměli to štěstí chodit do školy, napomenuli: „Nevymlouvejte se, spolupracovat s učiteli jste se přece naučili“.
Slova: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, znamenají: „Bože tvé moudré plány se mně líbí a já se podle nich chci zařídit. Pomoz mi, prosím, abych se jich držel a nesešel z cesty. A kdybych sešel, buď tak laskav, prosím, a upozorni mě, že bloudím a bláhově prosazuji svou.“
Ty tři věty dokážeme říci asi za 20 vteřin. Ale poctivě k nim dojít, obnáší delší práci na porozumění s Bohem a na vytváření důvěřivého a důvěrného vztahu s ním. [3]
Je to podobné jako s malomocnými z dnešního úryvku evangelia. Ježíš je poslal na cestu - aby se šli ukázat kněžím. A někde na cestě (určitě to nebylo hned za rohem) byli uzdraveni.
- „Ježíši, prosím tě, uzdrav mě.“
- „Běž do katedrály (ke kněžím).“
- „Ale já tě, Ježíši, prosím, abys mě uzdravil.“
- „Tak jdi ...“
- „Ale já ...“
- „No tak jdi!“ [4]
Pokud neuděláme dost silnou zkušenost s Bohem, s jeho přejícností a pomocí, nebudeme se do modlitby: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, hrnout.
Vzpomínáte na naše vzdělávání u příběhu nemocného Lazara? Jak sestry nevydíraly zbožnou manipulací Ježíše o uzdravení bratra, ale jen taktně, uctivě a jemně řekli: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný“.
Udělali před tím velikou zkušenost s Ježíšovým přátelstvím a neměli zapotřebí (a ani by si to nedovolili) Ježíše přemlouvat. A dočkali se toho, co předpokládali. [5]
Smíme a máme Boha prosit, ale máme také vědět, že vyslovená prosba má sloužit především nám. My potřebujeme vyslovit pro co jsme se rozhodli, o co chceme usilovat a k čemu prosíme Boha o pomoc. Modlitba má pohnout s námi, Boha přemlouvat nemusíme, ten je pro každou dobrou věc.
Čím více druhého známe, čím větší zkušenost s jeho přátelstvím, nadhledem a moudrostí máme, tím snadněji budeme jeho názor promýšlet a dáme mu přednost před naším přáním.
Proto slova: „Otče náš, který jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé“,
předcházejí slova: „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“.
Až když jsme ušli patřičný kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání se a s chutí říci: „Otče náš, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“.
Užiji příklad - pozvání k Ježíšově modlitbě je jako pozvání k vystupování do poschoďového domu. Představme si, že nás pán domu nejprve přivítá ve vstupní hale, nabídne nám příjemné pohoštění a pak nás pozve k prohlídce. Prohlédneme první patro a pak postupně vystupujeme do pater dalších. Dům nemá rychlovýtah. Ano, přijdeme-li příště, nemusíme už nižší patra podrobně prozkoumávat, ale (s vědomím, co jsme se v nich o jejich pokladech dozvěděli a jakou krásu s úžasem zažili) vystupujeme do příslušného patra, kam právě potřebujeme vstoupit.
A při sestupování si pak budeme v každém nižším patře pochvalovat, že i v našem životě přichází boží království. A že i my přispíváme k věhlasu božího jména („posvěť se jméno tvé“), neboť - skrze micvot (jeho životodárné rady) - se necháváme zasvěcovat do boží moudrosti a života podle Ježíše.
Těšíme se z božího absolutního nadhledu („toho, který je na nebesích“) a z toho, že Bůh - nás absolutně převyšující - k nám s radostí sestupuje, aby nás pozvedl do způsobu života svých dětí.
Pak budeme s vděčností vycházet z „Domu Otcovského“, z konzultace, kterou nám nikdo jiný v tak vysoké úrovni neposkytne.
Prastarý slib: „Budete vcházet a vycházet“, je důležitým a nesamozřejmým pozváním Hospodina k našemu setkávání s Šechinou (boží přítomnosti). Ve světle Ježíšovy modlitby důležitým slovům: „budete vcházet a vycházet“, lépe a konkrétněji rozumíme.
Toto vystupování v modlitbě má úplně jinou úroveň a šťávu než memorování „očenášů“. [6]
Ježíš je víc než nejlepším odborníkem ve vyučování umění, jak se setkávat s Bohem, je krásným průvodcem do bezpečné a závratné boží náruče.
Patřím mezi ty, kteří zažili 2. Vatikánský koncil a jsem za něj ještě více vděčný než za svobodu pro naši vlast. Koncil se - po odporu mnoha století a po mnohém úsilí pronásledovaných biblistů a teologů a odporu konzervativních kardinálů římské kurie - konečně navrátil k Písmu. [7]
Bez biblického vyučování neporozumíme „Modlitbě Páně“ a budeme ji jen používat jako pohanskou (to neříkám hanlivě) mantru.
Připomínám, že učedníci prosili svého Učitele, aby je naučil setkávat se s Otcem, aby je zasvětil - uvedl do krásy jeho modlitby (a to viděli nanejvýše desetinu té krásy, jako u plujícího ledovce.)
[1] Zkusme si to vyzkoušet třeba na muslimech, kterým spílají ti, co nás jimi straší a chtějí v nás živit nenávist.
[2] Radíme-li se s Bohem před svatbou, dopřejeme-li si s partnerem a s Bohem „pracovní porady“ během manželství (nejprve osobně s Bohem a pak ve třech), pak naše manželství jinak prospívá, než když jen pouze plyne naším lidským samospádem.
Pozor - poradu s Bohem nenahradí modlitba, ve které mluvíme jen my. Ve škole také především nasloucháme a pracujeme s poznaným.
Říkáme si, že křesťanské manželství nenastane jen přijetím svátostí, ale přijmeme-li oba Ježíše za svého Učitele, Lékaře a Supervizora.
[3] Jak kluk jsem miloval svou paní učitelku a byl bych pro ni „cokoliv“ udělal. Ježíš nám poradil: „Učte se od dětí!“
[4] V mládí jsem prosil Boha o radu. „Bože, hodím si korunou, když padne orel, budu vědět, že mám jít vlevo“.
Padl orel, ale já jsem nechtěl jít vlevo, tak jsem volbu prohlásil za neplatnou a znovu jsem prosil …
Opět padl orel.
Potřetí jsem se modlil: „Bože, dej mi poznat správnou cestu, abych se dobře rozhodl …“
Dělal jsem si nedůstojně z Boha poskoka.
Když se Masarykovi děti ptaly táty na význam nějakého pojmu, nejprve byly poslány ke slovníku, pokud odpověď nenašly, táta jim poradil.
Bůh není horším tátou, nepodporuje nás v pohodlnosti, mamahotel nevede.
Proč měl Masaryk rád píseň „Ach, synku, synku“? Abychom se přestali vymlouvat na kde co, a naučili se pracovat.
[5] Ježíš apoštolům - když ho zrazovali od návratu do Betanie (která byla 4 km od Jeruzaléma), protože to bylo nebezpečné - řekl: „Nemohu k Lazarovým nepřijít, jsme přátelé a oni mě čekají“.
[6] Někteří pobožní odborníci doporučují modlitby v latině - jakoby Bůh neovládal naše národní jazyky, nebo mu byla latina milejší.
[7] Víc jak tisíc let bohoslužba používala latinu a lidé viděli jen nádherné divadlo (v krásných kulisách kostelních interiérů, rouchách kněžstva, případně muziky) nesrozumitelných obřadů.
Kdo je odpovědný za to, že se Slovo Boží se k drtivé většině nedostalo, Bible byla pouze latinská a latinu znali jen vzdělanější kněží.
Když reformátoři začali Písmo překládat do národních jazyků, katoličtí biskupové tyto překlady zakazovali pod trestem smrti Bibli číst, natož překládat. Přitom Lutherova Bible, Jakubská bible v angličtině i Bible Kralická byly lepšími překlady než latinská Vulgáta (Bible krále Jakuba je dodneška nejčtenější biblí).
Tyto Bible nesmírně přispěly k vzdělanosti Evropy a dalších zemí. Lidé Bibli hladově četli a s vděčností se jí nechali vzdělat.
Jsem křesťanem v katolické církvi, v níž půl století z mnoha svých sil sloužím, ale co je pravda, to je pravda. Připomínám tento náš dluh pro nezbytnou a nutnou práci Ježíšových učedníků se slovem božím. Připomínám to, kvůli ocenění a pro vděčnost za možnosti, které - oproti našim nevzdělaným předkům máme (pokud jich využijeme).
Přiznejme si, že bratři reformátoři a bratři protestanté byli Ježíšovu úsilí učit lidi (aby mohli porozumět Hospodinu), blíže než katolická náboženská praxe, ve které vše vykonávalo kněžstvo a s lidmi se mnoho nepočítalo. (Později narozeným připomínám, že při liturgii kněz latinsky vedl jakýsi pseudodialog s ministranty, kteří „zastupovali lid“, i když většinou nevěděli, co knězi odpovídají a navíc latinská slova absurdně a ostudně komolili a zkracovali. Na úctu k Bohu se nemyslelo. Zažil jsem to; vím, o čem mluvím, nejen z vlastní zkušenosti.)
Náprava dodneška kulhá, lidé mají raději lidové pobožnosti než práci s Písem. Pro duchovní je snazší přečíst texty májové pobožnosti, křížové cesty a růženců. Námitky neuznávají ani to, že Ježíš nic nepodcenil a nic důležitého neopomněl.