27. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Hab 1,2-3
Datum: 6. 10. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Hab 1,2-3
; Hab 2,2-4
; 2 Tim 1,6-8.13-14
; L 17,5-10
Datum: 6. 10. 2019
K prvnímu čtení. Ani biblisté nevědí, nad jakým
násilím Abakuk naříká a volá o pomoc k Bohu.
Také jsme zakoušeli a zakoušíme nespravedlnost a násilí. Když přicházely od cizích, přijímali jsme je jako prohru. Těžší je nespravedlnost od vlastních - proroci všech dob, Mesiáš a mnozí lidé, kteří přinášeli lidem něco dobrého, byli a jsou pronásledováni.
Izrael nebyl o nic méně lidem božím než církev, židé i křesťané jsou boží nevěstou, ale ta se někdy chová až krvelačně. My jsme nesnášenliví a pyšní. Každý jednotlivec je veden k přiznávání hříchů, ale na celek – na církev - nám často nikdo nesmí sáhnout. Čím to je?
Tak přece jednají totality, ideologové, sekty, diktátoři a tyrani (farizeové a saduceové z evangelií a současní klerikálové jsou také tyrané).
Církev tvoří pokřtění, zasvěcenci Ježíšovi. Často používáme označení „církev svatá“, ale téměř neslyšíme „hříšná církev“. Máme o sobě říkat celou pravdu, neseme dobré ovoce, ale i jedovaté. [1]
K evangeliu jen trochu opakování.
Co je víra? Je-li darem, pak jsou omluveni ti, kterým tento dar nebyl dán. Nedostali Ježíšovi protivníci dar víry v Ježíše? Jsou omluveni, že na Mesiáši spáchali násilí? Podle jejich souřadnic a pravidel (které si sami vytvořili) se Ježíš rouhal. Ale jestli jim Ježíš poskytl dostatek logických argumentů a znamení, že přichází od Boha, pak omluveni nejsou.
Na začátku vztahů býváme obdarováni - rodiče pečují o děti, někdo nám nabídl přátelství, včetně Boha - ale někteří tento dar promarnili (nevděčné děti, satan a jeho parta, i zbožní, kteří pronásledují proroky a nevinné).
„Počasí umíte posoudit, jak to, že neumíte rozpoznat pravého proroka od podvodného?“, říká sám Učitel (srv. L 12,51-59
Služebník je zaměstnancem, dostává smluvenou odměnu za práci. K jeho povinností patří i obsluha pána. Ani v našich rodinách neděláme jen to, co je pouhou povinností. Dobří rodiče se věnují dětem „do roztrhání těla“, Bůh pro nás žije - v Kristu až „do roztrhání těla“.
Jestli s Bohem jednáme jen podle lidské spravedlnosti („má dáti -, dal“), je to uboze a trapně málo. Láska nemá strop, nejen láska Boha k nám …
Boháč, který si nevšiml Lazara (vracím se opět k evangeliu minulé neděle), do nebeského království nevešel; v nebi panují rodinné vztahy, tam nikdo nepočítá, kolik dává.
Právem si vyčítáme, když jsme neudělali něco dobrého, co bylo v našich možnostech.
Přejdu k Modlitbě Páně. O slovech: „Otče náš, přijď tvé království“, jsme už mluvili.
Kam a k čemu nás zvou slova: „Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“?
Byla často zneužívána k rezignaci. Silně mně vadilo, když na úmrtním oznámení někoho - třeba maminky od malých dětí nebo zabitého motorkáře - stálo: „Bud vůle tvá…“
Děláme tím Bohu špatnou reklamu.
Naše otázky, jak Bůh může dopustit války, plynové komory a vraždění dětí (Ivan v Bratřích Karamazových), svědčí o naší nedostatečné představě o Bohu.
Ty otázky nás samočinně napadají, nemáme si je vyčítat, ale máme s nimi poctivě pracovat. Včera jsem byl na pohřbu 45-leté maminky (nejmladší hošek tam omdlíval).
Kdo z nás by nepřál mladým a tolik potřebným dvojnásobný věk?
Proč Bůh nepomůže? Pro nás je zanedbání péče selháním, co by Boha pomoc stála?
Řekni, proč ho nazýváš Všemohoucím?
„Alespoň v tomto případě, Bože, udělej zázrak, tu maminku jejich děti potřebují, budou poznamenány její nepřítomností. Vždyť ty rád zázraky obdarováváš potřebné …“
Bojíme se těch otázek? Utíkáme od jejich palčivosti?
Skončíme v zahořklosti nebo s ohnutým hřbetem? „Kopejte proti nebi?!, řekla mi maminka kněze (měla velice trpký život) - stala se z ní modlilka, myslící si, že je třeba si na Bohu dobré věci vymodlit, vyprosit (syn jí toho o Bohu mnoho neřekl, jen papouškoval zbožné fráze - měl velice dobrou paměť).
Rozvedeme se s Bohem?
Neošidili bychom se?
Přít se s Bohem není drzostí - pokud poctivě a vytrvale hledáme.
„Lidský synu, postav se na nohy (jako chlap); budu s tebou mluvit“, říká i nám Bůh (Ez 2,1
(Je ovšem velice opovážlivé dělat Bohu - nebo církvi - falešného obhájce! Vzpomeňme na přátelé Jóba - stojí za to si k našemu poučení o boží vůli jejich zbožné a upřímné řeči znovu vyhledat a promyslet!!)
Co to je, boží vůle, boží přání?
Nestačí o ni prosit, nebo se jí neprotivit. Máme ji hledat. Spolupracovat s ní.
Je nám jasné, že zaměstnavatel, učitel, rodič, lékař, právník …, mají mluvit přesně, pečlivě a srozumitelné. A my jim máme pečlivě naslouchat.
Nebudeme-li Bohu naslouchat a často se ptát na jeho názory, budeme se s ním míjet a on nebude mít zalíbení v našich modlitbách.
Dost podrobně jsme uvažovali o zbožném úmyslu Davida postavit Hospodinu svatyni. I prorok králův záměr schválil. Ale Hospodin měl na věc úplně jiný názor. A Davida vybídl, aby si srovnal svůj názor na to, co pro něj dělá Bůh a co má pro Boha dělat nebo nedělat David.
Davide, nestavěj svatyni, mohlo by ti to stoupnout do hlavy.
Je rozdíl mezi naší zbožností a zbožností, jak si ji představuje Bůh.
Mnoho „zbožných“ pánů postavilo mnoho kostelů na odčinění svých hříchů, místo toho, aby hledali příčiny svých selhání a usilovali o nápravu. Neptali se Boha, zda smějí stavět kostel. (I Herodes Veliký vyšperkoval svatyni v Jeruzalémě, Putin a řada oligarchů stavějí kostely v Rusku.)
Milovníci umění a zbožní lidé řeknou: „Ale bez nich bychom tyto krásné stavby neměli. („Mistře, to je krása,“ pravili obdivně apoštolové, „jeruzalémská svatyně je osmým divem světa, to si Hospodin zaslouží“. A Učitel smutně odpověděl: „Nezůstane z toho kámen na kameni“.
„Nestaví-li dům naší zbožnosti Bůh, marně se stavitelé namáhají“ (sr. Ž 127,1
Kdo dojde k poznání, že Boží plány a záměry (boží vůle) jsou geniální, bude je hledat.
Jednání nelze nahradit odkýváním, k tomu nám Ježíš vypráví nejen podobenství o dvou synech (Mt 21,29-32
Dobrá modlitba je dobrým činem, který má pohnout nás (ne Boha) k dobrému činu. [2]
[1] Někteří říkají, že trpí, když někdo církev kritizuje.
Je-li kritika oprávněná, máme ji přijmout a usilovat o nápravu. „Pravda vás osvobodí“. (Pomluva je hříchem.)
Také těžce nesu a stydím se za Ježíšovo ukřižování a za pomlouvání a pronásledování dobrých lidí v církvi dnes. Je to víc než hanba.
Ale ještě větší vinou je krytí pachatele (aby „zůstala pověst církve neposkvrněná“). Nemít soucit s poníženou obětí, nestavět se proti násilí a nespravedlnosti je hříchem (připomenu boháče z evangelia minulé neděle - neviděl hladovějícího Lazara).
Mlčíme-li ke zlu, stáváme se spolupachateli.
Ještě v 80. letech se někteří na Velký pátek snažili vymáčknout slzu nad Ježíšovým utrpením, ale vytěsňovali trápení nevinných ve vězení.
Eliášova slova: „Hospodine, nejsem lepší než moji otcové“, pokládám ze jednu z největších modliteb.
Které jiné společenství je k sobě tak kritické, poctivé a pokorné, jako židé v Bibli?
Přijímáme-li Písmo za slovo Boží, a dovolíme-li si vztahovat na sebe postavení a důstojnost nevěsty boží, pak bychom měli také umět pokorně přijímat a přiznávat svá selhání. Jinak budeme nepoužitelnými a ohavnými pokrytci.
[2] Znovu nabízím:
O ROZMLOUVÁNÍ S BOHEM
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a ve svém bližním.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil hladomor, protože jsi nám dal zdroje, s nimiž můžeme nakrmit celý svět, pokud je budeme moudře využívat.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil zoufalství, protože jsi nám dal moc, abychom odstranili chudobu a dali lidem naději, pokud budeme svou moc spravedlivě využívat.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, aby neexistovaly nemoci, protože jsi nám dal rozum, abychom vynalézali léky a učili se nemoci léčit, pokud ho budeme tvořivě využívat.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.
Jack Riemer, Likrat šabat
Také jsme zakoušeli a zakoušíme nespravedlnost a násilí. Když přicházely od cizích, přijímali jsme je jako prohru. Těžší je nespravedlnost od vlastních - proroci všech dob, Mesiáš a mnozí lidé, kteří přinášeli lidem něco dobrého, byli a jsou pronásledováni.
Izrael nebyl o nic méně lidem božím než církev, židé i křesťané jsou boží nevěstou, ale ta se někdy chová až krvelačně. My jsme nesnášenliví a pyšní. Každý jednotlivec je veden k přiznávání hříchů, ale na celek – na církev - nám často nikdo nesmí sáhnout. Čím to je?
Tak přece jednají totality, ideologové, sekty, diktátoři a tyrani (farizeové a saduceové z evangelií a současní klerikálové jsou také tyrané).
Církev tvoří pokřtění, zasvěcenci Ježíšovi. Často používáme označení „církev svatá“, ale téměř neslyšíme „hříšná církev“. Máme o sobě říkat celou pravdu, neseme dobré ovoce, ale i jedovaté. [1]
K evangeliu jen trochu opakování.
Co je víra? Je-li darem, pak jsou omluveni ti, kterým tento dar nebyl dán. Nedostali Ježíšovi protivníci dar víry v Ježíše? Jsou omluveni, že na Mesiáši spáchali násilí? Podle jejich souřadnic a pravidel (které si sami vytvořili) se Ježíš rouhal. Ale jestli jim Ježíš poskytl dostatek logických argumentů a znamení, že přichází od Boha, pak omluveni nejsou.
Na začátku vztahů býváme obdarováni - rodiče pečují o děti, někdo nám nabídl přátelství, včetně Boha - ale někteří tento dar promarnili (nevděčné děti, satan a jeho parta, i zbožní, kteří pronásledují proroky a nevinné).
„Počasí umíte posoudit, jak to, že neumíte rozpoznat pravého proroka od podvodného?“, říká sám Učitel (srv. L 12,51-59
).
Služebník je zaměstnancem, dostává smluvenou odměnu za práci. K jeho povinností patří i obsluha pána. Ani v našich rodinách neděláme jen to, co je pouhou povinností. Dobří rodiče se věnují dětem „do roztrhání těla“, Bůh pro nás žije - v Kristu až „do roztrhání těla“.
Jestli s Bohem jednáme jen podle lidské spravedlnosti („má dáti -, dal“), je to uboze a trapně málo. Láska nemá strop, nejen láska Boha k nám …
Boháč, který si nevšiml Lazara (vracím se opět k evangeliu minulé neděle), do nebeského království nevešel; v nebi panují rodinné vztahy, tam nikdo nepočítá, kolik dává.
Právem si vyčítáme, když jsme neudělali něco dobrého, co bylo v našich možnostech.
Přejdu k Modlitbě Páně. O slovech: „Otče náš, přijď tvé království“, jsme už mluvili.
Kam a k čemu nás zvou slova: „Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“?
Byla často zneužívána k rezignaci. Silně mně vadilo, když na úmrtním oznámení někoho - třeba maminky od malých dětí nebo zabitého motorkáře - stálo: „Bud vůle tvá…“
Děláme tím Bohu špatnou reklamu.
Naše otázky, jak Bůh může dopustit války, plynové komory a vraždění dětí (Ivan v Bratřích Karamazových), svědčí o naší nedostatečné představě o Bohu.
Ty otázky nás samočinně napadají, nemáme si je vyčítat, ale máme s nimi poctivě pracovat. Včera jsem byl na pohřbu 45-leté maminky (nejmladší hošek tam omdlíval).
Kdo z nás by nepřál mladým a tolik potřebným dvojnásobný věk?
Proč Bůh nepomůže? Pro nás je zanedbání péče selháním, co by Boha pomoc stála?
Řekni, proč ho nazýváš Všemohoucím?
„Alespoň v tomto případě, Bože, udělej zázrak, tu maminku jejich děti potřebují, budou poznamenány její nepřítomností. Vždyť ty rád zázraky obdarováváš potřebné …“
Bojíme se těch otázek? Utíkáme od jejich palčivosti?
Skončíme v zahořklosti nebo s ohnutým hřbetem? „Kopejte proti nebi?!, řekla mi maminka kněze (měla velice trpký život) - stala se z ní modlilka, myslící si, že je třeba si na Bohu dobré věci vymodlit, vyprosit (syn jí toho o Bohu mnoho neřekl, jen papouškoval zbožné fráze - měl velice dobrou paměť).
Rozvedeme se s Bohem?
Neošidili bychom se?
Přít se s Bohem není drzostí - pokud poctivě a vytrvale hledáme.
„Lidský synu, postav se na nohy (jako chlap); budu s tebou mluvit“, říká i nám Bůh (Ez 2,1
)
(Je ovšem velice opovážlivé dělat Bohu - nebo církvi - falešného obhájce! Vzpomeňme na přátelé Jóba - stojí za to si k našemu poučení o boží vůli jejich zbožné a upřímné řeči znovu vyhledat a promyslet!!)
Co to je, boží vůle, boží přání?
Nestačí o ni prosit, nebo se jí neprotivit. Máme ji hledat. Spolupracovat s ní.
Je nám jasné, že zaměstnavatel, učitel, rodič, lékař, právník …, mají mluvit přesně, pečlivě a srozumitelné. A my jim máme pečlivě naslouchat.
Nebudeme-li Bohu naslouchat a často se ptát na jeho názory, budeme se s ním míjet a on nebude mít zalíbení v našich modlitbách.
Dost podrobně jsme uvažovali o zbožném úmyslu Davida postavit Hospodinu svatyni. I prorok králův záměr schválil. Ale Hospodin měl na věc úplně jiný názor. A Davida vybídl, aby si srovnal svůj názor na to, co pro něj dělá Bůh a co má pro Boha dělat nebo nedělat David.
Davide, nestavěj svatyni, mohlo by ti to stoupnout do hlavy.
Je rozdíl mezi naší zbožností a zbožností, jak si ji představuje Bůh.
Mnoho „zbožných“ pánů postavilo mnoho kostelů na odčinění svých hříchů, místo toho, aby hledali příčiny svých selhání a usilovali o nápravu. Neptali se Boha, zda smějí stavět kostel. (I Herodes Veliký vyšperkoval svatyni v Jeruzalémě, Putin a řada oligarchů stavějí kostely v Rusku.)
Milovníci umění a zbožní lidé řeknou: „Ale bez nich bychom tyto krásné stavby neměli. („Mistře, to je krása,“ pravili obdivně apoštolové, „jeruzalémská svatyně je osmým divem světa, to si Hospodin zaslouží“. A Učitel smutně odpověděl: „Nezůstane z toho kámen na kameni“.
„Nestaví-li dům naší zbožnosti Bůh, marně se stavitelé namáhají“ (sr. Ž 127,1
).
Kdo dojde k poznání, že Boží plány a záměry (boží vůle) jsou geniální, bude je hledat.
Jednání nelze nahradit odkýváním, k tomu nám Ježíš vypráví nejen podobenství o dvou synech (Mt 21,29-32
). Čin nelze nahradit nekvalitní modlitbou.
Dobrá modlitba je dobrým činem, který má pohnout nás (ne Boha) k dobrému činu. [2]
[1] Někteří říkají, že trpí, když někdo církev kritizuje.
Je-li kritika oprávněná, máme ji přijmout a usilovat o nápravu. „Pravda vás osvobodí“. (Pomluva je hříchem.)
Také těžce nesu a stydím se za Ježíšovo ukřižování a za pomlouvání a pronásledování dobrých lidí v církvi dnes. Je to víc než hanba.
Ale ještě větší vinou je krytí pachatele (aby „zůstala pověst církve neposkvrněná“). Nemít soucit s poníženou obětí, nestavět se proti násilí a nespravedlnosti je hříchem (připomenu boháče z evangelia minulé neděle - neviděl hladovějícího Lazara).
Mlčíme-li ke zlu, stáváme se spolupachateli.
Ještě v 80. letech se někteří na Velký pátek snažili vymáčknout slzu nad Ježíšovým utrpením, ale vytěsňovali trápení nevinných ve vězení.
Eliášova slova: „Hospodine, nejsem lepší než moji otcové“, pokládám ze jednu z největších modliteb.
Které jiné společenství je k sobě tak kritické, poctivé a pokorné, jako židé v Bibli?
Přijímáme-li Písmo za slovo Boží, a dovolíme-li si vztahovat na sebe postavení a důstojnost nevěsty boží, pak bychom měli také umět pokorně přijímat a přiznávat svá selhání. Jinak budeme nepoužitelnými a ohavnými pokrytci.
[2] Znovu nabízím:
O ROZMLOUVÁNÍ S BOHEM
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a ve svém bližním.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil hladomor, protože jsi nám dal zdroje, s nimiž můžeme nakrmit celý svět, pokud je budeme moudře využívat.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil zoufalství, protože jsi nám dal moc, abychom odstranili chudobu a dali lidem naději, pokud budeme svou moc spravedlivě využívat.
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, aby neexistovaly nemoci, protože jsi nám dal rozum, abychom vynalézali léky a učili se nemoci léčit, pokud ho budeme tvořivě využívat.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.
Jack Riemer, Likrat šabat