26. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,29-54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 6,1a.4-7
Datum: 29. 9. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,29-54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 6,1a.4-7
; 1 Tim 6,11-16
; L 16,19-31
Datum: 29. 9. 2019
Už minulou neděli jsme si v úryvku
z knihy proroka Amose připomínali jeho kritiku vykořisťování
chudých. Dnešní úryvek kárá zbohatlíky, kteří už nevědí, jaký
přepych by si měli ještě pořídit, ale jsou lhostejní
k „dědictví Josefovu“. Žijí sice na Siónu (to je víc než na
Hradčanech), ale odpovědnost za dobro celku, za předávání zkušenosti
praotců s Bohem, za budování božího království na zemi, jim je
cizí.
Vyprávění o boháči a Lazarovi není podobenstvím, ale proroctvím; léta mu nasloucháme a promýšlíme je. [1]
Zase se budu věnovat Modlitbě Páně.
Co znamená: „Otče náš, posvěť se Jméno tvé“?
Nejme schopni popsat Boha (slovo bůh je obecným označením božstva), vystihnout, kým náš Bůh - jediný a jedinečný - je. Tudíž mu nejme schopni ani dát odpovídající jméno.
Všechna pojmenování Boha v lidské řeči („Jsem jako nejlepší TÁTÍNEK a MAMINKA, jako ŽENICH, jako MANŽEL, jako PŘÍTEL“), jsou jen přirovnáním. A jsou - námi - zatížena neblahou zkušeností s některými rodiči, manžely a přáteli. Některá jména - Král, Pán, Vůdce … - jsou zvláště zatížená. [2]
Jména, kterými Boha pojmenováváme, máme odpovědně a obezřetně používat!
A nemáme jimi plývat. Naše řeč ukazuje, jakou úctu k druhým - i k Bohu - máme.
Co znamená výraz: „posvětit“?
Izraelité (židé) řeknou: „Bůh nás posvěcuje svými micvót“ (srv. např. Ez 37,28
My „světíme“ ratolesti, vodu, hasičské stříkačky, dokonce zbraně (!) …, aniž tomu správně rozumíme.
Proč např. „světíme dětské školní tašky“ místo toho, abychom dětem řekli: „Bůh nám dal rozum a touhu zkoumat a poznávat, klást otázky. Blahopřejeme vám, že můžete chodit do školy …, dozvíte se mnoho zajímavých a užitečných věcí …, ať vás vyučování těší …, ať dobře přemýšlíte …, k tomu vám dopomáhá Bůh …“
Co znamená slovo „svatý“?
Říkáme si, že nám k porozumění pomůže slovo zasvětit (zasvětil život vědě, sportu, rodině …).
Bůh se nám zasvětil - žije pro nás a my na to odpovídáme tím, že jsme se zasvětili jeho věci. Křtem jsme Bohu zasvěceni (proč to rozmělňujeme vymýšlením nějakých dalších zasvěcení?) - jsme zasvěcenci Krista - uvedeni do jeho způsobu života. Úplně jsme se mu odevzdali - už ani nitku nemohu odevzdat někomu jinému.
Slovo „svatý“ používáme především o Bohu, jen on je „Svatý - je naprosto jinou (a dokonalou) bytostí.
Bůh je plnost světla, je SVĚTLO.
V prologu Janova evangelia stojí:
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (J 1,1-5
Bůh je tvůrcem ostatního světla.
První křesťané se nazývali svatými, ve smyslu „zasvěcení Bohu“. Usilovali o to, aby jimi pronikalo Světlo – Bůh. A aby Bohu nezacláněli.
Projděme si a promysleme si k tomu následující odkazy:
Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. (L 11,34
Jan Baptista nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (J 1,8
Škody, že jsme slovo „svatý“ později zúžili a přisoudili mu jen morální rozměr - být bez hříchu.
(Boháč z dnešního evangelia mohl plnit všechna „přikázání“, ale soucit s Lazarem neměl, neviděl jeho nouzi. „Zbožní“ lidé dodneška pronásledují proroky.)
Slova: „Otče, posvěť se Jméno tvé“, neznamená jen: „Bože, ty posvěť svoje jméno“, ani to není jenom: „Bože, já chci posvětit tvoje jméno“. Bůh nás uvádí, zasvěcuje do nejlepšího životního stylu - který vidíme na Ježíši, ale k tomu je zapotřebí spolupráce člověka.
Proto říkáme: „Bože, (já) toužím po posvěcení tvého jména. Vím, že to nejde bez tebe. Bože, prosím tě, udělej ty, co je na tobě a já zas budu dělat, co je na mně.“
Je to jako: „Bože, děkuji ti, že mě zveš k muzice. Vážím si toho, že s Tebou smím hrát „druhé housle“. Děkuji ti za to. Budu pečlivě naslouchat tvým „prvním houslím“, abych nic z jejich muziky nekazil. Budu se snažit hrát „druhé housle“ - prosím tě uč mě a pomáhej mě, abych já hrál dobře “.
(Neboť jsou určité věci, které Bůh za nás neudělá, a jsou určité věci, které my neuděláme, protože jsou v Boží kompetenci.)
Hospodin je Bohem sestupujícím k nám (na Ježíšově životě to vidíme nejzřetelněji), ale Bůh nás pozvedá k sobě, z prachu otroků ke svobodě a důstojnému životu a svobodě synů božích.
Ježíše sice ukřižovali jako vzbouřeného otroka, ale on svou důstojnost neztratil - svůj život označil slovy: „Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“ (J 17,4
Jezuité se snaží vše konat „Ke cti a slávě boží“.
Zvolím-li si tedy při setkání s Bohem slova: „Otče, posvěť se Jméno tvé“, není to jen pouhé prohlášení, ale i prosbou: „Otče, chci ti víc porozumět, chci ti („tvému Jménu) svým životem dělat čest, pomoz mi, abych tě lépe chápal.“ – Ale tím to nekončí – patří k tomu další promýšlení mé životní situace nebo toho, co právě teď řeším. Hledám, čím lépe posvětím, oslavím Jméno boží.
A moje modlitba může končit vděčností (třeba - jako včera, když jsme ve Svatováclavském chorálu zpívali: „nebeské jest dvorstvo krásné“), poděkováním za to, k jakému dílu jsem pozván, k jakému celku smím patřit, za to, že jsem zván mezi nádherné osobnosti Božího lidu.
Slova „Modlitby Páně“ nás vtahují do života s Bohem.
Prosím Vás, jen něco jsem naznačil, Vy si to můžete rozšiřovat a obohacovat svými zkušenosti s Bohem. Jen je důležité se držet se tématu, které vyslovil Ježíš. On je naším průvodcem na cestě k Otci.
[1] Textů o milosrdenství vůči potřebným je v Bibli mnoho. I v Ježíšově vyučování. (Na které si vzpomínáte?)
Bohatec nezískal své bohatství nepoctivě, nikoho šidil, zřejmě byl i „kostelovým člověkem“, poctivě dodržoval náboženské předpisy. Byl štědrý, denně hostil své přátelé, ale nejpotřebnějšího přehlížel. Lazara si všímali pouze psi – pro izraelity nečistá zvířata.)
Milosrdenství má pro nás být životní postojem při setkávání s potřebnými. V Ježíšově podobenství o posledním soudu je zásadním kritériem pro život s nebešťany: „Cokoliv dobrého jsi prokázal kterémukoliv z nejmenších a posledních, prokázal jsi mně“.
Ale nepřehlédněme Ježíšovu zásadní výzvu - ke stálému obracení se k Bohu a k následování.
My už víme, jak u zbožných Ježíš dopadl (přes osobní milosrdný přístup k lidem a mnohá varování, byl smeten).
Proroctví je výzvou k obrácení, není věštbou - tu nelze změnit.
Ježíšovo vyučování je mistrovské (na malé ploše napínavě učí), vrcholí v rozhovoru boháče s Abrahámem:
„Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“
– „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, obrátí se (ne: „budou činit pokání“)“.
– „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“
My už víme, že měl Ježíš pravdu, a víme, jak to dopadlo s Lazarovým svědectvím.
Lazar chodil po Jeruzalémě a vyprávěl, že ho Ježíš čtvrtého dne po smrti vzkřísil.
„Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil. Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: ´Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.´ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. Proto už Ježíš nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky. (J 11,45-54
Dodneška platí: kdo se stále neobrací k Bohu a neporovnává si své názory a život s Ježíšem, míjí se s Bohem.
[2] Tetragram JHVH je „torzem“, jsou to pouhé souhlásky (samohlásky nabyly v hebrejském písmu hlavními a nosnými hláskami a v textu se napsaly) a tak ani nevíme, jak se toto pojmenování vyslovovalo. (Jen Svědci Jehovovi suverénně tvrdí že: „Jehova!“ - My máme o Bohu jiná suverénní tvrzení.)
Izraelký velekněz jen jednou do roka vstupoval do velesvatyně v Jeruzalémě a tento tetragram JHVH s patřičnými samohláskami a znalostí jeho významu, vyslovil. To znění znali pouze velekněží. (Když byla Jeruzalémská svatyně zničena Římany, velekněží a levitské kněžstvo ztratilo svou službu. Správné vyslovení čtyřpísmen bylo zapomenuto. (Do biblického textu přidali rabíni samohlásky až v 8. stol. po Kr.) Izraelité dodneška - z veliké úcty a z obavy magické manipulace s Božím jménem a jeho znesvěcení - Šém (Jméno) JHVH nevyslovují a nahrazují je některým z opisů: Elohím (Silný), Eljón (Nejvyšší), Zebaóth (Pán vojenských zástupů), Šaddái (Všemohoucí), Kádoš (Svatý) …. Nejčastěji „Adonái" (můj Pán, přesněji moji Pánové). K opisu - nejčastěji říkají: „ Jméno“ (Šém) - s vždy přidávají slova: „…, budiž pochválen“ (nesprávný překlad: „budiž požehnán“ - my si vysvětlujeme, člověk nemůže žehnat Bohu, srv. Žid 7,7
Vyprávění o boháči a Lazarovi není podobenstvím, ale proroctvím; léta mu nasloucháme a promýšlíme je. [1]
Zase se budu věnovat Modlitbě Páně.
Co znamená: „Otče náš, posvěť se Jméno tvé“?
Nejme schopni popsat Boha (slovo bůh je obecným označením božstva), vystihnout, kým náš Bůh - jediný a jedinečný - je. Tudíž mu nejme schopni ani dát odpovídající jméno.
Všechna pojmenování Boha v lidské řeči („Jsem jako nejlepší TÁTÍNEK a MAMINKA, jako ŽENICH, jako MANŽEL, jako PŘÍTEL“), jsou jen přirovnáním. A jsou - námi - zatížena neblahou zkušeností s některými rodiči, manžely a přáteli. Některá jména - Král, Pán, Vůdce … - jsou zvláště zatížená. [2]
Jména, kterými Boha pojmenováváme, máme odpovědně a obezřetně používat!
A nemáme jimi plývat. Naše řeč ukazuje, jakou úctu k druhým - i k Bohu - máme.
Co znamená výraz: „posvětit“?
Izraelité (židé) řeknou: „Bůh nás posvěcuje svými micvót“ (srv. např. Ez 37,28
). (Neřeknou
„svými přikázáními““, micva je ukazatelem cesty
k dobrému a bohabojnému životu, micva je dobrým činem, neboť dát na
Hospodina je dobré.)
My „světíme“ ratolesti, vodu, hasičské stříkačky, dokonce zbraně (!) …, aniž tomu správně rozumíme.
Proč např. „světíme dětské školní tašky“ místo toho, abychom dětem řekli: „Bůh nám dal rozum a touhu zkoumat a poznávat, klást otázky. Blahopřejeme vám, že můžete chodit do školy …, dozvíte se mnoho zajímavých a užitečných věcí …, ať vás vyučování těší …, ať dobře přemýšlíte …, k tomu vám dopomáhá Bůh …“
Co znamená slovo „svatý“?
Říkáme si, že nám k porozumění pomůže slovo zasvětit (zasvětil život vědě, sportu, rodině …).
Bůh se nám zasvětil - žije pro nás a my na to odpovídáme tím, že jsme se zasvětili jeho věci. Křtem jsme Bohu zasvěceni (proč to rozmělňujeme vymýšlením nějakých dalších zasvěcení?) - jsme zasvěcenci Krista - uvedeni do jeho způsobu života. Úplně jsme se mu odevzdali - už ani nitku nemohu odevzdat někomu jinému.
Slovo „svatý“ používáme především o Bohu, jen on je „Svatý - je naprosto jinou (a dokonalou) bytostí.
Bůh je plnost světla, je SVĚTLO.
V prologu Janova evangelia stojí:
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (J 1,1-5
)
Bůh je tvůrcem ostatního světla.
První křesťané se nazývali svatými, ve smyslu „zasvěcení Bohu“. Usilovali o to, aby jimi pronikalo Světlo – Bůh. A aby Bohu nezacláněli.
Projděme si a promysleme si k tomu následující odkazy:
Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. (L 11,34
)
Jan Baptista nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (J 1,8
)
Škody, že jsme slovo „svatý“ později zúžili a přisoudili mu jen morální rozměr - být bez hříchu.
(Boháč z dnešního evangelia mohl plnit všechna „přikázání“, ale soucit s Lazarem neměl, neviděl jeho nouzi. „Zbožní“ lidé dodneška pronásledují proroky.)
Slova: „Otče, posvěť se Jméno tvé“, neznamená jen: „Bože, ty posvěť svoje jméno“, ani to není jenom: „Bože, já chci posvětit tvoje jméno“. Bůh nás uvádí, zasvěcuje do nejlepšího životního stylu - který vidíme na Ježíši, ale k tomu je zapotřebí spolupráce člověka.
Proto říkáme: „Bože, (já) toužím po posvěcení tvého jména. Vím, že to nejde bez tebe. Bože, prosím tě, udělej ty, co je na tobě a já zas budu dělat, co je na mně.“
Je to jako: „Bože, děkuji ti, že mě zveš k muzice. Vážím si toho, že s Tebou smím hrát „druhé housle“. Děkuji ti za to. Budu pečlivě naslouchat tvým „prvním houslím“, abych nic z jejich muziky nekazil. Budu se snažit hrát „druhé housle“ - prosím tě uč mě a pomáhej mě, abych já hrál dobře “.
(Neboť jsou určité věci, které Bůh za nás neudělá, a jsou určité věci, které my neuděláme, protože jsou v Boží kompetenci.)
Hospodin je Bohem sestupujícím k nám (na Ježíšově životě to vidíme nejzřetelněji), ale Bůh nás pozvedá k sobě, z prachu otroků ke svobodě a důstojnému životu a svobodě synů božích.
Ježíše sice ukřižovali jako vzbouřeného otroka, ale on svou důstojnost neztratil - svůj život označil slovy: „Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“ (J 17,4
)
Jezuité se snaží vše konat „Ke cti a slávě boží“.
Zvolím-li si tedy při setkání s Bohem slova: „Otče, posvěť se Jméno tvé“, není to jen pouhé prohlášení, ale i prosbou: „Otče, chci ti víc porozumět, chci ti („tvému Jménu) svým životem dělat čest, pomoz mi, abych tě lépe chápal.“ – Ale tím to nekončí – patří k tomu další promýšlení mé životní situace nebo toho, co právě teď řeším. Hledám, čím lépe posvětím, oslavím Jméno boží.
A moje modlitba může končit vděčností (třeba - jako včera, když jsme ve Svatováclavském chorálu zpívali: „nebeské jest dvorstvo krásné“), poděkováním za to, k jakému dílu jsem pozván, k jakému celku smím patřit, za to, že jsem zván mezi nádherné osobnosti Božího lidu.
Slova „Modlitby Páně“ nás vtahují do života s Bohem.
Prosím Vás, jen něco jsem naznačil, Vy si to můžete rozšiřovat a obohacovat svými zkušenosti s Bohem. Jen je důležité se držet se tématu, které vyslovil Ježíš. On je naším průvodcem na cestě k Otci.
[1] Textů o milosrdenství vůči potřebným je v Bibli mnoho. I v Ježíšově vyučování. (Na které si vzpomínáte?)
Bohatec nezískal své bohatství nepoctivě, nikoho šidil, zřejmě byl i „kostelovým člověkem“, poctivě dodržoval náboženské předpisy. Byl štědrý, denně hostil své přátelé, ale nejpotřebnějšího přehlížel. Lazara si všímali pouze psi – pro izraelity nečistá zvířata.)
Milosrdenství má pro nás být životní postojem při setkávání s potřebnými. V Ježíšově podobenství o posledním soudu je zásadním kritériem pro život s nebešťany: „Cokoliv dobrého jsi prokázal kterémukoliv z nejmenších a posledních, prokázal jsi mně“.
Ale nepřehlédněme Ježíšovu zásadní výzvu - ke stálému obracení se k Bohu a k následování.
My už víme, jak u zbožných Ježíš dopadl (přes osobní milosrdný přístup k lidem a mnohá varování, byl smeten).
Proroctví je výzvou k obrácení, není věštbou - tu nelze změnit.
Ježíšovo vyučování je mistrovské (na malé ploše napínavě učí), vrcholí v rozhovoru boháče s Abrahámem:
„Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“
– „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, obrátí se (ne: „budou činit pokání“)“.
– „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“
My už víme, že měl Ježíš pravdu, a víme, jak to dopadlo s Lazarovým svědectvím.
Lazar chodil po Jeruzalémě a vyprávěl, že ho Ježíš čtvrtého dne po smrti vzkřísil.
„Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil. Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: ´Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.´ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. Proto už Ježíš nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky. (J 11,45-54
)
Dodneška platí: kdo se stále neobrací k Bohu a neporovnává si své názory a život s Ježíšem, míjí se s Bohem.
[2] Tetragram JHVH je „torzem“, jsou to pouhé souhlásky (samohlásky nabyly v hebrejském písmu hlavními a nosnými hláskami a v textu se napsaly) a tak ani nevíme, jak se toto pojmenování vyslovovalo. (Jen Svědci Jehovovi suverénně tvrdí že: „Jehova!“ - My máme o Bohu jiná suverénní tvrzení.)
Izraelký velekněz jen jednou do roka vstupoval do velesvatyně v Jeruzalémě a tento tetragram JHVH s patřičnými samohláskami a znalostí jeho významu, vyslovil. To znění znali pouze velekněží. (Když byla Jeruzalémská svatyně zničena Římany, velekněží a levitské kněžstvo ztratilo svou službu. Správné vyslovení čtyřpísmen bylo zapomenuto. (Do biblického textu přidali rabíni samohlásky až v 8. stol. po Kr.) Izraelité dodneška - z veliké úcty a z obavy magické manipulace s Božím jménem a jeho znesvěcení - Šém (Jméno) JHVH nevyslovují a nahrazují je některým z opisů: Elohím (Silný), Eljón (Nejvyšší), Zebaóth (Pán vojenských zástupů), Šaddái (Všemohoucí), Kádoš (Svatý) …. Nejčastěji „Adonái" (můj Pán, přesněji moji Pánové). K opisu - nejčastěji říkají: „ Jméno“ (Šém) - s vždy přidávají slova: „…, budiž pochválen“ (nesprávný překlad: „budiž požehnán“ - my si vysvětlujeme, člověk nemůže žehnat Bohu, srv. Žid 7,7
).