24. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 15,31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-11.13-14
Datum: 15. 9. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 15,31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-11.13-14
; 1 Tim 1,12-17
; L 15,1-32
Datum: 15. 9. 2019
Mnoho našich
modliteb je modlářským mluvením (k „modle“).
Bůh nám o sobě vypráví, očišťuje tak naše pohanské představy o něm.
O Ježíšově vyučování to platí nejvíce.
K prvnímu čtení.
Nepoučený čtenář by si z prvního čtení lehce myslel, že Mojžíš byl milosrdnější než Bůh.
Někdo si stále myslí, že naše modlitba je „účinnou zbraní“. Je snad třeba, abychom Boha obměkčovali?
Mojžíš úspěšně prošel zkouškou, přimlouval se za Izraele - a Hospodin se spokojeně usmíval, protože Mojžíš si vzal Izraelity za své, nejednal jako nájemce (tomu jde pouze o vlastní prospěch), ale jako hospodář mající vztah ke svěřenému. Mojžíš Hospodinu značně porozuměl, proto s ním „Hospodin mluvil tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11
Krátce k evangeliu.
V žádných posvátných textech jiných náboženství není Bůh líčen jako Ježíšův Milosrdný otec syna marnotratného a syna „vzorného“. (Važme si toho.)
Ten, kdo se nevzdělává v poznání Boha, zatemňuje svým životem Boží tvář. Stává se zlodějem a lupičem, okrádá i vlastní děti nebo farníky. [1]
(Připomínám, že druhá polovina Ježíšovy věty: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují“, má ironický význam.)
Tolikrát jsme už slyšeli ta tři podobenství, až můžeme mít dojem: „To známe“.
Ale máme se stále zkoumat, kdy jednáme jako jeden syn a kdy jako ten druhý.
Ježíšovo vyučování nám ukazuje umění setkávat se s Bohem a rozmlouvat s ním.
(Naše učednictví asi jen tak neskončí, podobně jako naše hledání otcovské a mateřské tváře Boha.)
Ježíšovo podobenství o milosrdném Otci marnotratného syna jeho vzorného bratra naši představu zásadně a překvapivě rozšiřuje. [2]
To už přecházím k našemu pokračování o uvažování o Modlitbě Páně.
Někdy máme pocit, že Bohu rozumíme, jindy prožíváme tmu.
Vytrváme-li ale v přátelství s Bohem přesto, že nám neplní všechna naše přání, je to věrností k Bohu, nebo zbabělostí?
Dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž. Může to být projevem slabosti, únikem k vyhnutí se namáhavému a bolestnému hledání smyslu. [3]
Nebo úsilím hledat dát. I ve vztazích s blízkými máme s nevyříkanými věcmi neblahou zkušenost. Nenajdeme-li odvahu řešit nedorozumění, vztahy upadají …, proto Ježíš říká: „Máš-li něco proti druhému nebo má-li druhý něco proti tobě, vyříkejte si to“.
I neporozumění s Bohem je mučivé. [4]
Vydržíme-li nápor nejistoty, nesrozumitelnosti a „mlčení“ Boha a budeme-li hledat odpovědi dál, můžeme ve vztahu s Bohem povyrůst a znovu si porozumět - už na vyšší úrovni. (Něčím podobným přece procházíme i ve vztazích s blízkými lidmi.)
Vytrácí-li se nám v nějakém neštěstí prožitek blízkosti Boha, slábne-li naše naděje - může přijít ke slovu naše věrnost a projevit se určitá nezištnost naší lásky k Bohu. [5]
Věrnost tomu, co dobrého jsme s Bohem už prožili.
Mějme ovšem na paměti, že začátečník takovou zkušenost s Bohem ještě nemá, nebo ji ještě nevidí.
Bůh nás pozval k dotváření a uzdravování světa, který narušujeme svým zlem a nedobrým hospodařením s božími dary.
Navíc - on sám se nám ve smlouvě nepodmíněně zaručil svou věrností bez ohledů na to, zda my s ním v manželské smlouvě věrně vytrváme.
Ježíš je svědkem sestupování Boha k nám - do naší bídy, trápeních a úzkostí.
Říkat o Bohu, že je všemohoucí, nemusí být srozumitelné a moudré. [6]
Každá péče o živý vztah s druhými a každé vystupování ve vztahu vzhůru vyžaduje určitou námahu.
Nadhodil jsem pár otázek; na každém z nás je, jak s Ježíšovými slovy pracujeme.
Ty veliké modlitby nám vyprávějí o Bohu, vedou nás k naslouchání. Jejich cílem není naše řečnění k Bohu.
Postupme k další výpovědi – „Otče náš“.
Ježíš nás od „Otče můj“, vede dál, k „Otče náš“.
Bůh je Otcem a Matkou:
- našich milovaných dětí [7]
- našich nezdárných dětí
- našich názorových protivníků
- homosexuálů
- protivných sousedů,
- i nekatolíků
- a židů
- muslimů a vyznavačů jiných náboženství [8]
- cizinců, utečenců a přistěhovalců
- nepřátel
- válečných zločinců (Hitlera i ďábla) [9]
- …
To vše máme zpracovávat. [10]
Každý den můžeme být v jiné situaci než včera, každý den se mohou měnit kladné a záporné hodnoty našich vztahů s druhými.
Slova Ježíšovy modlitby nám mohou ukázat správný směr a postoj k lidem okolo nás z pohledu Boha. Osvobozují nás od nepřejícnosti k těm, které nemáme rádi, nebo oni nemají rádi nás, vedou nás ke kultuře evangelia.
Milosrdenství Boha nás zve k milosrdenství k lidem. Ježíšovo bratrství bere vítr z plachet našeho strachu, že nebudeme dost milováni, že se na nás nedostane dost boží přízně. Zakoušíme-li nezaslouženou lásku Boha, jeho milosrdenství v nás rozpouští naši zištnost a nepřejícnost.
Ježíšovo vyučování o Bohu nás vysvobozuje z jalových nebo špatných modliteb.
Říkali jsme si, že Ježíšovo učení rozhovoru s Bohem je vysokou úrovní modlitby.
Slova Modlitby Páně stojí na Ježíšově učení, na evangeliu. Nejsou mantrou, která sama o sobě něco způsobuje. V modlitbě se stavíme před Boha. Jde o nás, Bůh si na lidské ovoce nepotrpí. [11]
I Ježíš řekl: „Otče, oslavil jsem tě svým životem.“
Doplňte si, prosím, na co jsem zapomněl.
[1] Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,7-9
[2] I k porozumění popisu viny marnotratného syna potřebujeme průvodce, i k sebejistotě jeho staršího bratra. Podobenství potřebuje výklad, abychom si vypravováni mohli vztáhnout na sebe a porozumět božímu milosrdenství (a jejich pravidel a podmínek).
[3] Když jsme byli malí, rodiče nám nesplnili vše, co jsme od nich chtěli, ale v dospělosti jsme jejich postoje pochopili.
Je to s Bohem stejně nebo jinak? Podobně jsme někdy marně prosili, třeba aby někoho uzdravil …
Smrt maminky malých dětí je pro rodinu velikým neštěstím a pohromou. Jaký to může mít smysl?) Kniha „Chatrč“ (jiné knihy autora se mí líbí více) neodpovídá na nejpalčivější otázku: „Jaký smysl měla násilná smrt milované dcerky“?
Rabíni v Osvětimi odsoudili Boha: „Je vinen“!“
Nastalo veliké ticho, až po chvíli jeden rabín vyzval ostatní: „Pomodleme se“.
Chudáci ti, kteří si myslí, že je jejich povinností je na všechny otázky přinášet odpovědi. Veliká povodeň v 90. letech na Slovensku spláchla romskou osadu. Na pohřbu několika utopených, řekl pan biskup: „Jakým podivuhodným způsobem si Bůh tyto lidi povolal k sobě.“ Ježíš říká, že Bůh ví o každém vlasu, padajícím na zem, ale to neznamená, že řídí neštěstí a katastrofy.
Bohu nemusíme dělat advokáta.
[4] Někteří lidé říkají, modlitba je pozvednutím duše k Bohu, a že není nutné Bohu rozumět. Sám přiznávám, že ve snaze porozumět Bohu, zůstávám mnoho dlužen. Zanedbané porozumění s Bohem přináší velice zlé ovoce.
Copak nám Bůh nevysvětluji dostatečně, jak si máme uspořádat mezilidské vztahy a společnost, aby nebyly války? Naši předkové se nanejvýš učili odpovědi na otázky katechismu, ale nenaučili se hledat a přemýšlet o Bohu. Nechali se podvést vlky (i těmi v kůži beránčí) a mnoho jich pak v nepředstavitelných hrůzách válek a vyhlazování lidí ztratilo o důvěru v Boha. Mysleli si, že Bůh je za všechno odpovědný.
Nechceme svádět naší vinu na jiné. Také se ptáme sebe, zda bychom dorostli k vlastní odpovědnosti, kdyby za nás Bůh každé naše selhání napravoval? (Nebyl by pro nás Bůh berličkou? Bylo by důstojné, abychom žili v jeho mamahotelu?)
Samozřejmě nás napadá: „Naše neposkytnutí pomoci je proviněním, tak proč Bůh nepomůže; nic by ho to nestálo!“
Otázek je víc než odpovědí.
[5] Jedna muslimská poustevnice ve své modlitbě řekla: „Bože, sloužím-li ti pro naději, že vstoupím do Ráje, zakaž mi tam vstoupit. Sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně. Ale sloužím-li ti pro tebe sama, neodmítni mě, abych směla patřit na tvou Tvář.“
[6] Zpívat např.: „Nebylo slýcháno, že by Marie někdy někoho opustila, může být poněkud naivní nebo vyděračské. To se lacině zpívá na našich poutích (K. Marx řekl, že náboženství je opiem lidu). Úroveň modlitby se ukáže v krutých chvílích, zkuste tu píseň zpívat v Osvětimi.
[7] Modlitbou izraelského a křesťanského rodiče za „za děti“, mohou být slova: Bože děkuji ti, že máš naše rodiče mnohem více rád než my, jeho rodiče. Myslíš na ně a pečuješ o ně vrchovatě. Děkujeme ti za toto - pro nás - osvobozující poznání. Nemusíme o ně schnout strachem.“
Kdybychom každý den prosili Boha, aby o ně pečovat, nemuselo by to být důstojné. Kdybych nějakou maminku žádal, aby svým dětem vařila, prala jim špinavé prádlo a dohlížela na jejich výchovu, mohla by se právem ohradit: „Co si to dovolujete? Vy pochybujete o mé péči o mé milované děti“? Čas, který bychom vyčerpávali vypočítáváním, co vše má Bůh pro naše děti udělat a na co nemá zapomenout, můžeme a máme využít k hledání a vzdělávání se tomu, jak máme děti vychovávat a vést.
„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,7-8
Naše modlitby prozrazují jaký obraz, jakou představu o Bohu máme.
[8] Bůh nemá žádné nevlastní děti. Není jiného Boha než je Hospodin (ano, každý z nás, i křesťanů, jej poznáváme v různé míře).
[9] Nic z toho neznamená, že Bůh mlčí k zlému jednání člověka nebo anděla.
Hitler a satan nesmějí do nebe, leda, že by se stali učedníky a následovníky Ježíše.
[10] Zbytky nedojedeného jídla na talíři pokládám za neúctu k potravinám i ke kuchaři. Na talíř si máme dávat tolik jídla, kolik sníme. Podobně je to s modlitbou, modlím-li se sám, použijí z Modlitby Páně jen tolik slov, kolik jich dokážu promyslet.
[11] Nepleťme si Boha s narcisy, milujícími potlesk, záři reflektorů a všelijaké slavobrány. Na Ježíši se to naprosto potvrdilo, nikdy by pod „nebesa“ nevstoupil, střelbu z hmoždířů a ohňostrojů by nepřijal. (I formy našich náboženských slavnosti prozrazují naši představu o velikosti Boha.)
Bůh nám o sobě vypráví, očišťuje tak naše pohanské představy o něm.
O Ježíšově vyučování to platí nejvíce.
K prvnímu čtení.
Nepoučený čtenář by si z prvního čtení lehce myslel, že Mojžíš byl milosrdnější než Bůh.
Někdo si stále myslí, že naše modlitba je „účinnou zbraní“. Je snad třeba, abychom Boha obměkčovali?
Mojžíš úspěšně prošel zkouškou, přimlouval se za Izraele - a Hospodin se spokojeně usmíval, protože Mojžíš si vzal Izraelity za své, nejednal jako nájemce (tomu jde pouze o vlastní prospěch), ale jako hospodář mající vztah ke svěřenému. Mojžíš Hospodinu značně porozuměl, proto s ním „Hospodin mluvil tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11
).
Krátce k evangeliu.
V žádných posvátných textech jiných náboženství není Bůh líčen jako Ježíšův Milosrdný otec syna marnotratného a syna „vzorného“. (Važme si toho.)
Ten, kdo se nevzdělává v poznání Boha, zatemňuje svým životem Boží tvář. Stává se zlodějem a lupičem, okrádá i vlastní děti nebo farníky. [1]
(Připomínám, že druhá polovina Ježíšovy věty: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří si myslí, že obrácení nepotřebují“, má ironický význam.)
Tolikrát jsme už slyšeli ta tři podobenství, až můžeme mít dojem: „To známe“.
Ale máme se stále zkoumat, kdy jednáme jako jeden syn a kdy jako ten druhý.
Ježíšovo vyučování nám ukazuje umění setkávat se s Bohem a rozmlouvat s ním.
(Naše učednictví asi jen tak neskončí, podobně jako naše hledání otcovské a mateřské tváře Boha.)
Ježíšovo podobenství o milosrdném Otci marnotratného syna jeho vzorného bratra naši představu zásadně a překvapivě rozšiřuje. [2]
To už přecházím k našemu pokračování o uvažování o Modlitbě Páně.
Někdy máme pocit, že Bohu rozumíme, jindy prožíváme tmu.
Vytrváme-li ale v přátelství s Bohem přesto, že nám neplní všechna naše přání, je to věrností k Bohu, nebo zbabělostí?
Dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž. Může to být projevem slabosti, únikem k vyhnutí se namáhavému a bolestnému hledání smyslu. [3]
Nebo úsilím hledat dát. I ve vztazích s blízkými máme s nevyříkanými věcmi neblahou zkušenost. Nenajdeme-li odvahu řešit nedorozumění, vztahy upadají …, proto Ježíš říká: „Máš-li něco proti druhému nebo má-li druhý něco proti tobě, vyříkejte si to“.
I neporozumění s Bohem je mučivé. [4]
Vydržíme-li nápor nejistoty, nesrozumitelnosti a „mlčení“ Boha a budeme-li hledat odpovědi dál, můžeme ve vztahu s Bohem povyrůst a znovu si porozumět - už na vyšší úrovni. (Něčím podobným přece procházíme i ve vztazích s blízkými lidmi.)
Vytrácí-li se nám v nějakém neštěstí prožitek blízkosti Boha, slábne-li naše naděje - může přijít ke slovu naše věrnost a projevit se určitá nezištnost naší lásky k Bohu. [5]
Věrnost tomu, co dobrého jsme s Bohem už prožili.
Mějme ovšem na paměti, že začátečník takovou zkušenost s Bohem ještě nemá, nebo ji ještě nevidí.
Bůh nás pozval k dotváření a uzdravování světa, který narušujeme svým zlem a nedobrým hospodařením s božími dary.
Navíc - on sám se nám ve smlouvě nepodmíněně zaručil svou věrností bez ohledů na to, zda my s ním v manželské smlouvě věrně vytrváme.
Ježíš je svědkem sestupování Boha k nám - do naší bídy, trápeních a úzkostí.
Říkat o Bohu, že je všemohoucí, nemusí být srozumitelné a moudré. [6]
Každá péče o živý vztah s druhými a každé vystupování ve vztahu vzhůru vyžaduje určitou námahu.
Nadhodil jsem pár otázek; na každém z nás je, jak s Ježíšovými slovy pracujeme.
Ty veliké modlitby nám vyprávějí o Bohu, vedou nás k naslouchání. Jejich cílem není naše řečnění k Bohu.
Postupme k další výpovědi – „Otče náš“.
Ježíš nás od „Otče můj“, vede dál, k „Otče náš“.
Bůh je Otcem a Matkou:
- našich milovaných dětí [7]
- našich nezdárných dětí
- našich názorových protivníků
- homosexuálů
- protivných sousedů,
- i nekatolíků
- a židů
- muslimů a vyznavačů jiných náboženství [8]
- cizinců, utečenců a přistěhovalců
- nepřátel
- válečných zločinců (Hitlera i ďábla) [9]
- …
To vše máme zpracovávat. [10]
Každý den můžeme být v jiné situaci než včera, každý den se mohou měnit kladné a záporné hodnoty našich vztahů s druhými.
Slova Ježíšovy modlitby nám mohou ukázat správný směr a postoj k lidem okolo nás z pohledu Boha. Osvobozují nás od nepřejícnosti k těm, které nemáme rádi, nebo oni nemají rádi nás, vedou nás ke kultuře evangelia.
Milosrdenství Boha nás zve k milosrdenství k lidem. Ježíšovo bratrství bere vítr z plachet našeho strachu, že nebudeme dost milováni, že se na nás nedostane dost boží přízně. Zakoušíme-li nezaslouženou lásku Boha, jeho milosrdenství v nás rozpouští naši zištnost a nepřejícnost.
Ježíšovo vyučování o Bohu nás vysvobozuje z jalových nebo špatných modliteb.
Říkali jsme si, že Ježíšovo učení rozhovoru s Bohem je vysokou úrovní modlitby.
Slova Modlitby Páně stojí na Ježíšově učení, na evangeliu. Nejsou mantrou, která sama o sobě něco způsobuje. V modlitbě se stavíme před Boha. Jde o nás, Bůh si na lidské ovoce nepotrpí. [11]
I Ježíš řekl: „Otče, oslavil jsem tě svým životem.“
Doplňte si, prosím, na co jsem zapomněl.
[1] Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,7-9
)
[2] I k porozumění popisu viny marnotratného syna potřebujeme průvodce, i k sebejistotě jeho staršího bratra. Podobenství potřebuje výklad, abychom si vypravováni mohli vztáhnout na sebe a porozumět božímu milosrdenství (a jejich pravidel a podmínek).
[3] Když jsme byli malí, rodiče nám nesplnili vše, co jsme od nich chtěli, ale v dospělosti jsme jejich postoje pochopili.
Je to s Bohem stejně nebo jinak? Podobně jsme někdy marně prosili, třeba aby někoho uzdravil …
Smrt maminky malých dětí je pro rodinu velikým neštěstím a pohromou. Jaký to může mít smysl?) Kniha „Chatrč“ (jiné knihy autora se mí líbí více) neodpovídá na nejpalčivější otázku: „Jaký smysl měla násilná smrt milované dcerky“?
Rabíni v Osvětimi odsoudili Boha: „Je vinen“!“
Nastalo veliké ticho, až po chvíli jeden rabín vyzval ostatní: „Pomodleme se“.
Chudáci ti, kteří si myslí, že je jejich povinností je na všechny otázky přinášet odpovědi. Veliká povodeň v 90. letech na Slovensku spláchla romskou osadu. Na pohřbu několika utopených, řekl pan biskup: „Jakým podivuhodným způsobem si Bůh tyto lidi povolal k sobě.“ Ježíš říká, že Bůh ví o každém vlasu, padajícím na zem, ale to neznamená, že řídí neštěstí a katastrofy.
Bohu nemusíme dělat advokáta.
[4] Někteří lidé říkají, modlitba je pozvednutím duše k Bohu, a že není nutné Bohu rozumět. Sám přiznávám, že ve snaze porozumět Bohu, zůstávám mnoho dlužen. Zanedbané porozumění s Bohem přináší velice zlé ovoce.
Copak nám Bůh nevysvětluji dostatečně, jak si máme uspořádat mezilidské vztahy a společnost, aby nebyly války? Naši předkové se nanejvýš učili odpovědi na otázky katechismu, ale nenaučili se hledat a přemýšlet o Bohu. Nechali se podvést vlky (i těmi v kůži beránčí) a mnoho jich pak v nepředstavitelných hrůzách válek a vyhlazování lidí ztratilo o důvěru v Boha. Mysleli si, že Bůh je za všechno odpovědný.
Nechceme svádět naší vinu na jiné. Také se ptáme sebe, zda bychom dorostli k vlastní odpovědnosti, kdyby za nás Bůh každé naše selhání napravoval? (Nebyl by pro nás Bůh berličkou? Bylo by důstojné, abychom žili v jeho mamahotelu?)
Samozřejmě nás napadá: „Naše neposkytnutí pomoci je proviněním, tak proč Bůh nepomůže; nic by ho to nestálo!“
Otázek je víc než odpovědí.
[5] Jedna muslimská poustevnice ve své modlitbě řekla: „Bože, sloužím-li ti pro naději, že vstoupím do Ráje, zakaž mi tam vstoupit. Sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně. Ale sloužím-li ti pro tebe sama, neodmítni mě, abych směla patřit na tvou Tvář.“
[6] Zpívat např.: „Nebylo slýcháno, že by Marie někdy někoho opustila, může být poněkud naivní nebo vyděračské. To se lacině zpívá na našich poutích (K. Marx řekl, že náboženství je opiem lidu). Úroveň modlitby se ukáže v krutých chvílích, zkuste tu píseň zpívat v Osvětimi.
[7] Modlitbou izraelského a křesťanského rodiče za „za děti“, mohou být slova: Bože děkuji ti, že máš naše rodiče mnohem více rád než my, jeho rodiče. Myslíš na ně a pečuješ o ně vrchovatě. Děkujeme ti za toto - pro nás - osvobozující poznání. Nemusíme o ně schnout strachem.“
Kdybychom každý den prosili Boha, aby o ně pečovat, nemuselo by to být důstojné. Kdybych nějakou maminku žádal, aby svým dětem vařila, prala jim špinavé prádlo a dohlížela na jejich výchovu, mohla by se právem ohradit: „Co si to dovolujete? Vy pochybujete o mé péči o mé milované děti“? Čas, který bychom vyčerpávali vypočítáváním, co vše má Bůh pro naše děti udělat a na co nemá zapomenout, můžeme a máme využít k hledání a vzdělávání se tomu, jak máme děti vychovávat a vést.
„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,7-8
)
Naše modlitby prozrazují jaký obraz, jakou představu o Bohu máme.
[8] Bůh nemá žádné nevlastní děti. Není jiného Boha než je Hospodin (ano, každý z nás, i křesťanů, jej poznáváme v různé míře).
[9] Nic z toho neznamená, že Bůh mlčí k zlému jednání člověka nebo anděla.
Hitler a satan nesmějí do nebe, leda, že by se stali učedníky a následovníky Ježíše.
[10] Zbytky nedojedeného jídla na talíři pokládám za neúctu k potravinám i ke kuchaři. Na talíř si máme dávat tolik jídla, kolik sníme. Podobně je to s modlitbou, modlím-li se sám, použijí z Modlitby Páně jen tolik slov, kolik jich dokážu promyslet.
[11] Nepleťme si Boha s narcisy, milujícími potlesk, záři reflektorů a všelijaké slavobrány. Na Ježíši se to naprosto potvrdilo, nikdy by pod „nebesa“ nevstoupil, střelbu z hmoždířů a ohňostrojů by nepřijal. (I formy našich náboženských slavnosti prozrazují naši představu o velikosti Boha.)