23. neděle v mezidobí

Před týdnem jsme si říkali, že „Modlitba Páně“ je dalším vyučováním umění modlitby.
Zvu vás k pokračování společných úvah o „Modlitbě Páně“. Nadhodím pás věcí, vy si to domyslíte a přidáte další. Negativními příklady nám mohou ukázat, čím modlitba není. 
Je škoda, že jsme si málo osvojili umění, jak mluvit s Bohem. [1]
 
Už staří Izraelité oslovovali Boha: „Otče náš, Králi náš“.
V představách a ideálech o otcovství i o Bohu, jsme snad pokročili. I díky Ježíšovu učení.  
 
Kdo měl nebo má milující rodiče, kdo je milujícím rodičem, očekává od Boha mnoho.
I ten, kdo je nedomilovaný a slyší o Bohu milosrdném, upíná se k božímu milosrdenství.
Zažil jsem smutné pohřby, malých dětí mladých lidí, … ale nejtěžší je smrt maminky malých dětí. To stojím před Bohem téměř bezradně. Chápu ty, kteří jsou z Boha nešťastní nebo vzdají další hledání v porozumění Bohu.
Jak před nimi o Bohu mluvit?

Hledáme dobrou představu Boha – Otce a Matky.
Někdy o ni zápasíme.
Děkuji Bohu, že jsem nebyl v Osvětimi, že mě neuvedl do pokušení vzdát hledání o porozumění jeho záměrům. Jsem natolik přecitlivělý, že bych byl schopen nad Bohem zklamaně mávnout rukou.

Bůh není dobrák. Je dobrý. To je rozdíl.
Není dědoušek, který si nechá na sobě dříví štípat.
Hledáme tvar božího milosrdenství. To vyžaduje pečlivou práci.
Rádi bychom, aby nás Bůh zachraňoval ze všech našich malérů, pomáhal nám najít ztracené věci, uzdravoval nemocné, křísil naše mrtvé a zabraňoval válkám, které rozpoutáváme a dopouštíme. 

Bůh bere vážně svůj dar života člověku, i dar svobody – máme se s tímto bohatstvím naučit hospodařit. [2]

Bůh je naším společníkem v životě. Je ochoten s námi hledat smysl života. Neservíruje nám vše na podnose - nebude dělat to, co je v našich možnostech. 
Odmala jsme hledali, kým pro nás rodiče jsou. I když nás naši rodiče měli rádi, nesplnili nám vždy všechna naše přání. Až později jsme jejich postojům porozuměli.  Podobně hledáme, kým je Bůh pro nás, jakým je Otcem a jakou Matkou.
Potkali jsme rodiče různého charakteru a přístupu k dětem, od krutých, lhostejných až po otroky rozmazlených a tyranských dětí.
Četli jsme o různých božstvech a ti, kteří žili mezi lidmi jiných náboženství, mohou posoudit, jakou hodnotu má kde v které kultuře člověk.
Víme, že si nemáme vytvářet představu o Bohu podle svých rodičů nebo vládců, ani podle toho jakými jsme rodiči a lidmi. Naopak od Boha se učíme být dobrým rodičem, ne vládcem, ale Hospodářem. [3]
Bůh nás vyučuje a tak jsme každý odpovědný nejen za svou za představu o božím otcovství a mateřství, ale za to, nakolik Boha svým jednáním reprezentujeme.

Při hledání Boží tváře mám víc otázek než odpovědí. Navíc se stydím za svoji nevěrohodnost.  
Hlásám Boha milosrdného a mateřského, učím Ježíšovy výzvy k prosbám o pomoc a pak - třeba, když umírá maminka od dětí (včera jsem byl na takovém pohřbu) – si připadám jako obchodník s deštěm. 
Jak to, že naše modlitby nemají evangelijní „účinnost“?
Vím, že jsem špatný Ježíšův učedník, ale kde najít někoho, jehož modlitba je lepší?
Víte o někom takovém?

Nechci obviňovat Boha z nečinnosti (ta je v naší společnosti trestná).  
Ani nechci Bohu dělat falešného advokáta; nemá to zapotřebí.
Jen se svěřuji se svým hledáním a svou bídou při hledání toho, co znamená učit se od Ježíše jak mluvit s Bohem.

---

[1] Židé se odmala učí dobrořečit Bohu:
-        děkují nad jídlem a ostatními dary života,
-        děkují za to, že k nám srozumitelně mluví a učí nás životní moudrosti
-        děkují za všechny slavnosti (on první má potřebu s námi slavit své přátelství)
Od Tridentského koncilu byla předepsána všechna slova společných modliteb (dodneška někteří přesně vyžadují přesné vyslovení všech jejich slov a písmen). Navíc každá modlitba byla ohodnocena určitými body, pomodlením se určité modlitby modlič získal určité zásluhy (jako dnes body v obchodním domě). Podle této teologie jsme se učili o „spravedlnosti směnné“.
Záslužné body narůstaly s počtem odmodlených slovních „souborů“ a existovala možnost, že někdo mohl svým modlením jinému vyprosit třeba pěkné manželství.
Kněží „při zpovědi dávali za pokání tolik a tolit otčenášů“. (My strojaři jsme pak jednomu typu starého výtahu říkali „páternoster“. To nebylo, ze zlomyslnosti, ale z logiky určitého vadného typu zbožnosti - života s Bohem).
Nepomlouvám Tridentský koncil, přinesl mnoho dobrého. Ale lidské výtvory nejsou dokonalé. Po staletí jsme v předpisech Tridentského koncilu ustrnuli, dlouho nepřišel koncil další (církev o sobě říká, že se má stále reformovat, má stále hledat formy odpovídající době, ve které žije).

[2] Můžeme druhým dopřát ochutnávku nebe (když je druhým s námi dobře), ale také děláme druhým peklo. Tak chytře, že mnozí nepociťují žádné výčitky. Zbožní(!) připravili Ježíšovi (nejen jemu) peklo a jejich svědomí jim nic nevyčítá.    

[3] Dodneška máme v Bibli slova: „Podmaňte a panujte nad zemí a vším tvorstvem“ (překládat je velice těžké). Jenže, když jsme byli otrokáři, pokládali se za Pány tvorstva a vládcům a autoritám se nesmělo odporovat, protože vlastnili pravdu, dopadl svět i církev tak, jak dopadl. Boží plány jsme nahradili svými představami.
V Bibli je Bůh popsán jako dobrý Hospodář, i to, že máme být jeho obrazem (nejen člověku, ale i všemu stvořenému a tomu, co dobrého vytvořili jiní lidé).
Ještě donedávna se autorita představovala jiným způsobem, vládci se povyšovali, žili v honosných palácích s vysokými dveřmi, nechali si stavět vítězné oblouky a pompézní brány, přepychově se strojili, ozdobeni drahými šperky a řády, na hlavě nosili všelijaké koruny, seděli na trůně s mečem v ruce nebo s žezlem a jablkem zeměkoule (co drželi v ruce např. faraoni) jakými tituly se nechávali oslovovat?
Hodnostáři církve to rychle a rádi přijali za své, Když pan kardinál zavedl při svatováclavské pouti nový rituál – nechává k oltáři přinést „svatováclavský meč“, co tím myslí? Není snad meč předchůdcem samopalu?
     Abbé Pierre, v knize Testament píše:
„Po Konstantinovi se všechny národy jeho říše staly národy křesťanskými - a to vedlo k tvrze­ní, že tento císař je apoštolem, který obrátil na víru nejvíce lidí! Ve skutečnosti tomu v té době - a možná vždy - bylo tak, že víra krále byla i ví­rou lidu. A tehdy byla římské církvi (a všem nebo téměř všem ostatním církvím) zasazena velká rá­na, z níž se ještě neuzdravila; tato katastrofa má jméno privilegia. Privilegia po sobě zanechala až do dnešních dnů překvapivé stopy - jen si vez­měte tiáru, absurdní papežskou pokrývku hlavy s jejími třemi korunami... Muselo se čekat až na Pavla VI., abychom se jí zbavili. Položil ji na ol­tář se slovy: „Na mou hlavu je to moc těžké, dej­te to do muzea“. Stejně tak si přál, aby byl nej­vyšší pastýř zbaven triumfálního křesla zvaného sedia, na němž nosiči nosili papeže během vel­kých ceremonií: „Jsem na to příliš těžký, dejte to do muzea.“
S netrpělivostí očekávám den, kdy zmizí mitra, kterou stále ještě nosí na hlavě papež, bisku­pové a opati! Copak není připomínkou dob, kdy hanebné kšeftování vedlo k tomu, že velká část výtěžku práce mnichů - a lidu - byla odevzdána opatovi, jenž se stal církevním hodnostářem jen proto, že mu tatínek zakoupil církevní obročí?  (Abbé Pierre byl dlouhou řadu let opakovaně volen za nesympatičtějšího Francouze.)
Známe „Pakt z katakomb“ prohlášení 250 biskupů po 2. Vatikánském koncilu o odložení veškeré pompy duchovenstva. Brzy se na něj zapomnělo.  
Ježíš si stavební nářadí nosil sám, jeho oblečení se nelišilo od šatů jiných lidí a při práci „pracovní oděv“. 
Víme, že to bylo nevýhodné a nebezpečné, ale nemohl Boha reprezentovat nepravdivě.
Máme velice vážně promýšlet, jak je možné, že když Ježíš hlásal Boha milosrdného, stálo ho to život.
Kdybychom se poctivě zhrozili svého jednání, kdybychom vážně brali Ježíšovo varovaní, že snadno ve své pýše sklouzneme do sebejistých postojů svých předků, kteří odporovali Duchu božímu,  a budeme pronásledovat proroky, začal by svět měnit. Světlo, sůl a kvas mají zázračnou účinnost. 
Když „sůl nesolila a byla vydána k pošlapání „ kvičeli jsme jak podřezávaná podsvinčata“ že jsme nejvíce pronásledováni, ale obratem jsme utrpení vydávali za milé Bohu a za zásluhy před Bohem.