22. neděle v mezidobí

O dnešním úryvku stručně zopakuji, co jsme si už říkali dříve a na co si už dáváme pozor.
V Písmu čteme o různých setkáních u stolu, od Abraháma až po Ježíše. Mnoho se z toho můžeme naučit.
Ježíše zvali ke stolu různí lidé. I ti, kteří na Ježíše zahlédali svrchu - podcenili ho a čekali, že se nějakým způsobem znemožní a oni si potvrdí, že Nazaretský je nemožný. [1]
Ale Ježíš i v takových situacích řekl nebo udělal něco důležitého a pro nás poučného, např. uzdravil potřebného nebo svou pozorností pozvedl člověka, kterého společnost u stolu měla za někoho podřadného (doplňte si ty případy).
Tentokráte opět pověděl něco, co se nás může týkat. Jeho slova o posledním místě nejsou společenským poučením o chování hosta, nebo hostitele, ale podobenstvím. To má mnohem větší význam a dopad pro náš život v božím království (do kterého chceme patřit).

Samozřejmě, že nás nevede k pokrytecké pokoře. Naopak, ponížené povyšuje: „Nehrb se, narovnej se, jsi z královského rodu“. [2]

Otázka, za koho se pokládáš před Bohem, je zásadní. „Nehraj si na Mistra.“ Nepovyšuj se nad druhé, nevíš, nakolik je ten druhý milý Bohu.
Bohatému může být jeho „bohatství“ překážkou, kdo si zakládá na své moci, postavení a svém „lesku“, může ponižovat jiné a svou namyšleností se může z božího království vyřazovat.
Pozvat někoho ke stolu, může být dobrým činem, ale kdybychom se (jako hostitelé nebo hosté) chtěli předvádět, nebo kdybychom zvali někoho, abychom od něj získali nějaké výhody, nebylo by to dobré. 
Nejen Ježíš, i my to máme za pokrytectví, za něco nečistého.

Že Ježíš nemluví do větru, vidíme každou chvíli na setkání mocných nebo těch, kteří si myslí, že něco znamenají (vyskytuje se to při církevních slavnostech v kostele, srv. Jak 2,1-11)
Chyby druhých nás mohou poučit - ptáme se, zda nejednáme podobně.
Od Ježíše se chceme učit, ne u těch, kteří si budují kariéru „světa.  
Nedávno mi někdo „nekostelový“ řekl: „Co těm katolíkům vadí na Františkovi?“ [3]

Každou chvíli se ukazuje, nakolik jsme si osvojili Ježíšovy životní postoje. Např. nakolik jsme porozuměli vyučování. Např. jak stát v modlitbě před Bohem.
Jak říkáme: „Otče náš“, když neodoláváme pokušení pokládat Boha za svého otce, a druhé z jeho přízně vylučovat. K tomu se vrátím, ale nejprve něco přednesu.
Přijel jsem na pohřeb našeho přítele. Paní zesnulého je vzácnou, vzdělanou a obětavou ženou. Říká, že je agnostička. Požádala mě, abych v krematoriu, podle přání zesnulého, řekl modlitbu „Otče náš“. Chtěl jsem říci modlitbu vlastními slovy, ale paní si žádala jen holá slova modlitby Páně. Namítal jsem, že to pro mě bude neuctivé vůči Bohu a nesrozumitelné před přítomnými (na pohřbu bylo několik set lidí a možná většina „nekostelových“). Té paní to nemám za zlé, učinil jsem, jak si přála (nepřel jsem se, neřekl jsem jí, že její manžel by tu modlitbu nechal na mně).

Už delší dobu se chystám o Modlitbě Páně znovu mluvit.
Zkusím to po několik nedělí v našich Poznámkách.
Kázat máme buď na biblické, nebo liturgické texty. Modlitba Páně je obojím. 
Opustím tedy dnešní text evangelia a budu se věnovat Ježíšovu vyučování o setkávání s Bohem.

Modlitba Pně je spíše návodem k rozhovoru s Bohem než samotnou modlitbou. Tomu, kdo do ní nebyl uveden, se může jevit jako mantra. 
Naše děti už od tří let z bohoslužeb umějí modlitby dospělých, ale pochopitelně jim nerozumějí. Bylo by smutné, kdyby padesátiletý člověk jen opakoval slova, jako když byl malý. My, duchovní málo lidi uvádíme do umění setkat se s Bohem. A mezi námi křesťany často panuje podivná atmosféra, že přece už všechno víme a zeptat se by nám bylo trapné.
Všimněme si, že takové myšlení není od Boha. Duch nás pudí ke kladení otázek; proč jeho „nápovědu“ potlačovat? [4]

Mluvit s velkou osobností není jen tak. Natož s Bohem.
Co máme říci? Nejenom nechceme být trapní … Vymyslet druhému přání, promluvit na veřejnosti, to vyžaduje něco znát, mít určitou dovednost a odvahu.  Např. mluvit na pohřbu není snadné. (Kritizovat je snadnější.)
Ježíšovi současníci byli v umění mluvit s Bohem, vzdělaní. Znali 150 žalmů (uměli je zpaměti) a další modlitby biblických osobností. Rozumět takovému množství modliteb a zároveň písní pro nejrůznější životní situace, bylo velkým kulturním bohatstvím pro porozumění Bohu.     
Ježíšovi učedníci byly dobrými učedníky „Mojžíše“ a přesto - a právě proto - se ptali a prosili: „Ježíši,
nauč nás mluvit s Bohem. Jak to děláš ty?
Co je při setkání s Bohem nejdůležitější?
O čem s ním máme mluvit, abychom neopomněli něco podstatného?“

A Učitel neřekl: „Opakujte po mě, táto náš, který jsi na nebesích, …“

Slova Modlitby Páně jsou návodem, jsou nejdůležitějšími tématy, o kterých máme s Bohem mluvit. Máme hledat to, co o nich říká Písmo, hledat porozumění Bohu, jeho názorům, promýšlet k čemu nás Bůh vede.
Všechny ty myšlenky z „modlitby Páně“ jsou jako názvy jednotlivých kapitol knihy. Kdybychom nějakou závažnou knihu nepřečetli, nepromysleli a nepřijali její moudrost do svého života, pouhá znalost názvů jednotlivých kapitol by nám nepomohla. [5]

Nedávno jsem znovu připomínal dva chlapy, kteří si rádi vyprávěli vtipy. Ty nejlepší měli očíslované, aby se nezdržovali. Po každém vysloveném čísle se smáli … Ale nezasvěcený nevěděl, čemu se smějí.
Podobně je to s „Modlitbou Páně“. Nevíme-li o čem je v ní řeč, podobali bychom se tem dvěma mužským, jen by z našich úst místo čísel: 1.2. 3. 4. - 12, vycházela slova (jejichž obsahu bychom nerozuměli). Bylo by to, jako když se Honza učil latinsky: „Deškumsejrum tu je káratenturyje …
Někteří dokonce prosazují „otčenáš“ v latině. A někteří to rádi zpívají, aniž slovům rozumějí. Znovu odkazuji k 1 K 14,10-11.19 ) 
Zeptejte se těch latiníků co je pérakvagónum“.

Slova „Modlitby Páně“ nám mají být, mohou nám být jako strom, který každým rokem rodí více ovoce.
Zvu vás ke společnému přemýšlen o „Modlitbě Páně“.

Nevidím do hlav druhých lidí a nechci nikoho podezřívat, že Modlitbě Páně“ nerozumí. Ale jsem pokaždé překvapen, slyším-li, že někdo neví, co obnáší „boží království“. Co si představoval pod slovy: „neuveď nás do pokušení“, než o tom začal František mluvit?
(Už před čtyřiceti lety jsem o významu těch slov mluvil. Tu starou formulaci používám, až k ní dojdeme, pokusím se ji vysvětlit. Třeba mě opravíte.)

Zkusme začít od oslovení: „Otče“. Ježíš ale použil důvěrného oslovení.   

Měli jste dobrého otce?
Maminku?
Jak jste jim říkali?
Ježíš nás svým jednáním a svým přátelstvím zve k důvěrnému vztahu s Bohem. To se nedá poručit, biblické slovo „poznávat“ znamená zakoušet, prožívat, ochutnávat. „Ochutnejte, jak je Bůh sladký“, řekne izraelita.
Vztahy mají růst a prohlubovat se. Chceme si s druhými, s blízkými na prvním místě, stále víc porozumět. I s Bohem.
Slovo „otec“ může být odtažité, jak z úředního tiskopisu. 
Stejnému člověku můžeme říkat různě, podle okolností a situace ve které se nacházíme.
Jak oslovujeme Boha? Do jak důvěrné blízkosti jsme došli?
Nikdo není nikam naháněn. Bůh si nic nevynucuje.

Oslovení Boha „taťuldo“ nepoužíváme, Spejbl nebyl moc chytrý ...

Čím jsem starší, tím víc oceňuji, že se nám Bůh představuje jako dobrý Táta, jako nejlepší Maminka, jako Ženich a jako Manžel. Čím jsem starší, tím vice nad tím žasnu, je to nejen geniálně pedagogické, ale především laskavé, milující a důvěrné.
Bůh nám dovoluje, abychom mu mohli tykat. [6]

S jiným pocitem předstupujeme před Bohem, když nám je dobře a jinak, když jsme nešťastní.
Umřela nám skvělá kamarádka, úžasná maminka šesti dětí (nejmladšímu je 6 roků) …

Nechci všechno vypisovat, zkusme znovu týden promýšlet to pozvání: „Bohu říkejte, táto nebo maminko“.

Za týden budeme pokračovat. 

---

[1] Vícekrát jsem zažil, že lidé tohoto druhu přišli k nám na bohoslužbu a číhali na mě, aby si potvrdili, že jsem vadný. Nepřišli slavit, ale kritizovat a odsoudit. Kdybychom někam přišli proto, abychom pak mohli kritizovat hostitele nebo jiné hosty, jací jsou manželé, rodiče nebo jak jsou nemožní ve svém oboru, byla by to špatnost. Kdo jsme my, abychom je soudili?   

[2] Ve farnosti pořádáme přednášky a někdy po přednášce pozveme přednášejícího a pár lidí na faru. Jednou jsme po přednášce paní Jiřiny Prekopové pozvali také jednu paní - sedla si na zem (židlí bylo dost), ale přitom se hlasitě snažila vést debatu.

[3] To lze rozpoznat, vadí jim, že žije skromně a neokázale, neporoučí, ale snaží se sloužit potřebným a přiznává, že je hříšník.
Proč jim to vadí? Usvědčuje je to z jejich povýšenosti a tak Františka nesnášejí a pomlouvají.

[4] Děti se ptají. – „Tati mohl bych raději říkat chleba s máslem, nevím, jak by mě ten vezdejší chutnal“, ptal se malý kluk. Jiný klouček říkal: „Ty, který jsi sprchovaný“. Chtěl modlitbě rozumět, nevěděl, co znamená svrchovaný.
„Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království božího.“

[5] Říkalo se: „Kolik znáš řečí, tolikrát jsi člověkem“. Studenti cizích jazyků se neučili jen slovíčka a slovní obraty, ale kulturu národa řeči, kterou si chtěli osvojit. To je víc než jen otrocky přeložit větu.
Oklepal jsem se, když jsem kdesi četl:  „Paul Claudel napsal divadelní hru Hedvábná bota“. Ta hra se ale jmenuje „Saténový střevíček“.
Mnoho dnešních maturantů, při psaní referátu o určité knize, opíše z internetu její obsah knihy, ale knihu nečetli, neobohatili se jejím myšlenkovým bohatstvím.

[6] Čtvrt století jsem vykal svým rodičům, vím, co to znamená. Teď mi jeden přítel, kterého si vážím, po nějakém nedorozumění začal vykat … Kdyby nám začal „vykat“ Bůh, srazilo by nás to. Byli bychom velice nešťastní.