21. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Bůh je otcem a matkou všech lidí. [1]
Namyšlenost, že jsme pro své „zásluhy“ někým víc než ostatní, je v nás hluboko zadřená.
Ano, někteří lidé nám ubližují, někdy velice ubližují (podobně jako my jiným), ale co bychom si počali, kdyby nás Bůh odepsal?
Možnost nápravy je nezaslouženým darem milosrdenství.
I pohané, i my, můžeme být nástrojem božího milosrdenství.

K druhému čtení.
Jak nás Bůh vzdělává, vychovává a vede?
Pavel o boží výchově mluví v tehdejším dobovém kontextu. (My jsme už upustili od tvrdých výchovných prostředků a trestů (i v práci se zvířaty). Ale jak jinak jednat s neposlušnými dětmi?
Už vám to někdo ukázal? Chceme si to nechat ukázat od Ježíše?
Jak dnes mluvit o Bohu a jeho způsobu výchovy?
Co bychom si od něj přáli? Má nás nechat být, když jsme se vydali špatnou cestou? Má na nás křičet? Urazit nám ruku, kterou zvedáme proti svému bližnímu?
Můžeme si o tom v rodině třeba odpoledne u stolu společně povídat.
(Modlitba je setkáním, rozhovorem, konzultací, prosbou, projevem vděčnosti, ústí k odhodlání a novému činu.)

„Ježíši, kolik lidí se dostane do nebeského království, jen málo?“ – ptal se kdosi. [2]
Asi většina z nás by od Ježíše ráda slyšela: „Neboj se, to víš, že do božího království se vejdou všichni, Bůh je nekonečně milosrdný.“

Po mnohá staletí líčil klérus Boha jako přísného soudce a tak jsme s úlevou a s radostí přijali zprávu o Bohu milosrdném, tak, jako po dlouhém období sucha vítáme déšť. Ale to by nám nemělo ucpat uši při naslouchání Ježíšovu vyučování.

Tvůrce nestvořil ďábla, masové vrahy a zrádce.
V předzpěvu k Janovu evangeliu čteme:
„Na počátku byl Bůh, jeho slovo a světlo, které tma nepohltila, osvěcuje každého člověka; ale svět je nepoznal a jeho vlastní je nepřijali.“ [3]
Dostali jsme svobodu a učíme se ji používat (ne zneužívat). Bůh naši svobodu respektuje. A nebude nám ji brát. Pokud někdo o Boha a o druhé nestojí, Bůh ho do nebeského království nepotáhne ani za ucho ani nás neponese na zádech. [4]

„U Boha je všechno možné“, ale Bůh si sám omezil svou působnost. Každý je zván do nebeského království, ale, kdo si „neobleče svatební roucho“ (které dostal), Bůh ho do něj nebude cpát jako do svěrací kazajky. [5]
Ježíš unesl, že o něj většina izraelitů nestála a nevyčítá si, že měl snad něco udělat jinak.
Bůh se nehroutí z Ježíšova ukřižování a nemá pocit marnosti ze selhání satana.

Mít děti je rizikem i pro Boha.
Bůh si nás vybral za svou nevěstu, ale ten, kdo odmítá sloužit druhým jako Ježíš, je v nebeském království nepoužitelný nebo je dokonce druhým nebezpečný.

Ježíš nám ukazuje krásu božího království (porozumění s druhými, zájem o ně a o „naplňování jejich potřeb“) i jak si patřičné dovednosti osvojit. Sám nám dal příklad lidskosti (která je „podle podoby“ jednání Boha). „Jsem tu pro tebe,“ říká Bůh a ukazuje, na čem krása a přátelství stojí. 
Nad závratným obrazem o nevěstě jsme znovu žasli před dvěma týdny. 

Ale Ježíš nám nezamlčuje, že do nebe nesmí každý. Vysvětluje nám to nejen v podobenství o hřivnách, o ochotě pracovat, sloužit, o síti, o pozvaných na královskou svatbu, kteří o slavnost a blízkost s králem a společenství s jeho hosty nestojí.
I my si stanovujeme podmínky, koho přijmeme do firmy, co očekáváme a co potřebujeme od řemeslníků, právníků, lékařů, úředníků … I my jsme ochotní je dobře odměnit za jejich pečlivou práci.

Bůh se zastává i odstrčených, kteří neměli štěstí. Nemá zalíbení ve spodině, ale dává možnost i těm, kteří selhali i pachatelům: „Pojď, i tobě nabízím pomoc, abys byl požehnáním pro druhé.“

Kariéristé, prospěcháři a vyžírkové se tlačí tam, kde se něco dává zadarmo, ale jejich sobectví bude odhaleno. V božím království kraluje ochota sloužit druhým a nezištnost.
Jsme rádi, že víme, na co se můžeme těšit a co si už teď můžeme osvojovat. Boží království lze ochutnat a pracovat pro ně.
Víme, s kým nám je dobře. Obdivujeme lidi, kteří slouží druhým; opět jsem potkal lidi věnující se dětem s postižením. Nežijí v záři reflektorů, slouží potřebným.
Jsme Bohu vděční, že si jich váží a ocení je. Dobrořečíme mu za jeho spravedlnost a velkorysost.

Nedávno jsme si říkali, kam nás Ježíš zve v Modlitbě Páně, když říkáme: „Přijď tvé království.“ Vrátil jsem se z Manželských setkání. Ti manželé týden poctivě pracovali na svých vzájemných vztazích. „Stále je co zlepšovat,“ říkali např. manželé, kteří se účastnili po osmnácté.

Jak to, že Ježíš varuje právě nás, zbožné, abychom si nemysleli, že být v pravém náboženství ještě nemusí být vstupenkou do nebe.

Opět připomenu:  „Slyš, Izraeli“ je první micva (ne „přikázání“) izraelitů. Naslouchej pečlivě slovům, která Bůh a Ježíš říkají.
Mesiáše umučili zbožní lidé.
„Ach, to je hrozné,“ řekneme my. „Jak to mohli udělat?“
Stejně se Ježíšovi současníci pohoršovali nad svými předky, kteří vraždili proroky.
Kdo se chce poučit, aby sám nejednal hnusně, může si všimnout, jaké postoje vedly zbožné lidi k nenávisti vůči Ježíšovi (ani je nenapadlo, že nenávidí Boha – jeho životní postoje).
Svou zbožnost pokládali za lepší. A víc než nepříjemně ji vnucovali druhým.
I Ježíše peskovali a později ho uštvali k smrti.
Povýšenost a nesnášenlivost začínají nenápadně. [6]
Evangelia nás upozorňují, proč a komu všemu (kterému druhu zbožnosti) Ježíš řekl: „Běda vám!“
„Pohané vás předejdou, protože vy odporujete Bohu.“
„Kdo si myslíš, že stojíš, dej si pozor, abys nepadl.“ (1 K 10,12).
Např. koho z manželů na začátku manželství napadlo, že se jim rozpadne manželství?

V nebi je dost místa pro všechny; ale někteří nevejdou, kazili by úroveň nebeské krásy.
Díky Ježíšovi víme, čeho se máme vystříhat a co si osvojit.

---

[1] Bůh nemá žádné nevlastní děti. Když jsme tvrdili, že se (teprve) křtem stáváme božími dětmi, byl to projev naší nevzdělanosti a hlouposti.

[2] Ten člověk vystoupil ze zbožného stáda, které jen dychtí po dalším a dalším zázraku a skanduje buď „Hosana“, nebo „Ukřižuj“, možná do přežvykujícího stáda nikdy nepatřil. Všiml si, že Ježíš ohlašoval příchod božího království, aniž by něco lakoval na růžovo. Mluvil v linii proroků a vybízel Izraelity k obrácení se k Hospodinu. Ten člověk se ptal, aby si ověřil své názory. Blahoslavení ptající se. Blahoslavení, kteří chtějí poznávat a porozumět.

[3] „Ti, kteří přijali slovo a osvícení a důvěřují Bohu, dostali moc stát se jeho dětmi – (znovu) se narodili z Boha.“

[4] „Bohatý mladík“ se měl za dokonalého, natolik se pokládal za bohatého svými ctnostmi, dobrou pověstí, vzděláním, postavením, že už o následování Ježíše nestál.

[5] Kdo by neuměl svým potomkům srozumitelně vysvětlit, co znamená „roucho svatební“, ať si to pokládá za vážné selhání v micvě Dt 6,4-7 (její přesný překlad jsme si říkali) a doplní si vzdělání.
(Kdyby někdo u zkoušky před Josefem Zvěřinou řekl: „Je to posvěcující milost,“ dostalo by se mu napomenutí: „Nemluv kostelním nářečím!“)

[6] Můj první šéf byl ušlechtilý člověk. Ale když někdo přišel ke Stolu Páně a klekl si, pan děkan mu s laskavostí sobě vlastní řekl: „Nemohu vám podat Tělo Páně, nejste disponován, myslíte si, že jste zbožnější než ostatní.“