19. neděle v mezidobí

Jedna holčička přispěla do bohaté pokladnice českých nadávek, spílala druhé holčičce: „Ty dlouhánice bachratá; a nemáš žádnýho tatínka!“
(V tomto oboru Bůh nikdy nepracoval.)

Text prvního čtení z lekcionáře je pro mne nesrozumitelný. Co s tím? [1]

Ježíšovi učedníci zakoušeli příslib Hospodina: „Budu o tebe tak štědře pečovat, že nebudeš mít potřebu hromadit majetek jakéhokoliv druhu.“ Rozuměli desáté micvě Desatera: „(Proto) nedychtíš po něčem, co je cizí.“

Máme v paměti Ježíšovo vyučování z minulé neděle.
Ve v. Lk 12,22-34, Ježíš říká: „Hledejte nejprve boží království (a ostatní vám bude přidáno).“ [2] 

Slovům o malém stádě rozume z podobenství o kvasu a soli. (Obojího k novému účinku stačí troška.)

Věta: „Kde je tvůj poklad, tam bude i vaše srdce,“ je mistrná, používáme ji jako vodítko k dennímu porovnávání svého svědomí.

Výzva: „Mějte bedra přepásaná,“ (jako naše, „vyhrňte si rukávy,“) jsou výzvou k práci. Všimněme si, že i ženich se později k obsluze u stolu „přepáše“.

Podobenství o ženichovi a nevěstě (je jedním z mých nejoblíbenějších textů evangelií) Ježíš říká pokročilým učedníkům.
(Začátečníci smysl podobenství snadno přehlédnou. Pokud nám někdo neukáže jak pracovat s Biblí, stále ji – nejen napoprvé – čteme jako román, stránku za stránkou.)
Ti, kteří předešlým Ježíšovým podobenstvím o božím království porozuměli, jsou tomuto závratnému podobenství otevřeni. [3]

Vícekráte jsme o dnešním podobenství mluvili.  [4]
Ježíš zde říká něco nového, neslýchaného a pro naše uši nehorázného: „Vy, kteří jste pracovali a obstáli ve službě božímu království, jste mou nevěstou, které rád „umývám nohy“, s potěšením ji obsluhuji jako svou nedražší (nejen u svého stolu) a prokazuji jí svou lásku až do krajnosti (jsem hotov pro ni prolít svou krev).
Ženy tomu možná rozumějí víc, než my, chlapi – nám se zamlouvá pro Boha obraz krále – králi, velmožům a prelátům se slouží! Rádi si necháváme sloužit. V našich kulturách povětšině ženy obsluhují muže a hosty.

To, že Bůh slouží nám(!), je těžko uvěřitelné. A neslýchané. V žádném náboženství se to nevyskytuje. A těm, kteří nechtějí sloužit druhým, ale touží být obsluhováni, je to protivné a nepřijatelné.
(Proto nemálo kněží a biskupů nesnáší Františka.
Kdosi „nekostelový“ řekl: „Co ti katolíci proti tomu Františkovi mají?“)

Toužíme po něčem, co je pro nás lákavé, žádoucí.
V poznámce pod čarou jsem řekl, že je důležité vědět, co Boží království obnáší a ochutnávat je. Ochutnávky známe. [5]

Léta se snažím lidem objevovat krásu Beránkovy svatební hostiny. (Při každé Večeři Páně slyšíme: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Ale jako by to lidé a ani řada kněží neslyšeli.
Sloužím občas i jinde než v Letohradě. Vy v kostelích (uspořádaných jako autobus) nevidíte, jak se lidé při bohoslužbě tváří. Jako na funusu. Je mi líto Ježíše. Při koncertu, na divadle, všude jinde, se lidé usmívají, ale proč na slavnosti, kterou nám Ježíš chystá, bývá vážná, až pochmurná nálada? 
Co byste řekli většímu děcku, kdyby se u nedělního oběda tvářilo jako puchejř?
Je (někdy) u stolu s rodinou z povinnosti a ve vzdoru. Ale já naříkám nad postoji dospělých lidí, ne pubertální mládeže.

Jedna nevěsta byla 14 dní po své svatbě na svatbě své kamarádky. Řekla mi: „Prožila jsem si to ještě víc.“ 
Kdo objeví úchvatnou krásu Ježíšova přátelství a jeho Hostiny, nezevšední mu.  
Jaká byla vaše svatba? [6]
V divadle, na koncertě, při slavnosti se snažíme, aby mezi herci a posluchači přeskočila jiskra porozumění.
Co to Ježíšovi děláme – nebo o co ho šidíme, když ignorujeme, že jsme zváni na jeho a naši svatební hostinu? Nevěstě bychom řekli: „Když se ti ženich nelíbí, neber si ho. Nechoď tam, kde není tvůj poklad, jdi tam, kam tě tvé srdce táhne a nekaz druhým Ježíšovu slavnost svým otráveným obličejem.
(Kazit úsilí hostitele a druhým slavnost, je „na zpověď“.)

V tomto týdnu přátelé naříkali nad bohoslužbami dvou klerikálů, šikanovali lidi: „Mše svatá bude latinsky, budete přijímat v kleče jen pod jednou způsobou, jen do úst.“    
Nenechte se jimi mást. [7]

Dřívějším klerikálům – farizeům a zákonickým saduceům Ježíš řekl: „Boží slovo rušíte svou tradicí, kterou (zvráceně) pěstujete!“ (Mk 7,13 ).  
Před měsícem jsme si v prvním čtení (Dt 30,10-14) připomínali, že slovo boží není někde daleko od nás – máme je v paměti, umíme je nazpaměť – jen je nutné je přijmout do svého života (srv. také Ř 10,8 ).

Vraťme se k vlastnímu podobenství. Už teď můžeme zakoušet ochutnávku nebe. Kdo objevil boží štědrost ve všem co je okolo něj, má otevřenou cestu k vnímání osobního Ježíšova přátelství. Vše, k čemu nás Ježíš zve a nabádá, sám koná jako první – nezištně nám slouží.

„Říkáš to podobenství jen nám? Budeš obsluhovat jen nás nebo snad všechny?“ – ptali se apoštolové.  (I apoštolové – zvláště pak někteří – pošilhávali po kariéře.)
„Boží království si nezasloužíte. Je darem. Velkorysým. Koho do božího a nebeského království pozvu je má věc. O druhé se nestarejte. Sloužím vám, tak i vy služte. Kdo mnoho dostal, od toho se víc očekává – to je spravedlivé. Kdo se bude opíjet mocí a slávou, bude bit.“

Boží království si nelze koupit, vyprosit nebo zasloužit. Jsou do něho velkoryse pozváni ti, kteří jsou s Ježíšem ochotni pro jeho uspořádání sloužit.
Jak vypadá Ježíšova služba, nejen víme, můžeme ji zakoušet.

Blahoslavení, kteří jsou znovu a znovu zváni k hostině Beránkově – ne jako diváci, ne jako hosté na svatbě, ale jako Beránkova nevěsta. 

Život, jeho krása a bohatství jsou darem od Hospodina. Ale že bychom mohli být nevěstou Boha, to nikdy nikoho ani nenapadlo.
Naše postavení nevěsty je něčím neslýchaným v dějinách lidstva i náboženství.
Co víc si můžeme přát?

---

[1] Koupili jsme varnou desku. Jana ji neuměla použít, hledala radu. Nepracoval mi počítač, poprosil jsem odborníka o pomoc. Ve věcech běžného, materiálního světa si poradit umíme. Jak to děláme, nerozumíme-li biblickému textu? Spokojíme se jen s odpovědí po čtení: „Slyšeli jsme slovo boží.“? 
V ekumenickém překladu knihy Moudrosti jsem si znovu přečetl i několik předešlých kapitol ...
Vážíme si Božího vyučování, a za porozumění Božímu slovu přijímáme odpovědnost. 

[2] Je třeba rozumět tomu, co boží království obnáší a účastnit se jeho ochutnávek. Ochutnávku učedníci zažili v Ježíšově závratném přátelství a my ji zakoušíme, když nám je dobře v Ježíšově šalomu s druhými a v jeho přítomnosti (nejen při jeho hostině).
Nezapomeňme na Ježíšovu odpověď tomu, kdo mu oznámil: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ Ježíš mu řekl: „Ti, kdo činí vůli mého Otce v nebesích – to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,47-50)

[3] Ježíš k podobenství o božím království užíval jako model něco známého z běžného života: „Boží království je jako když rolník seje obilí, jako když žena zadělává těsto na chleba, nebo jako když rybáři přebírají ryby. Některé ryby jsou nejedlé, podobně některé houby jsou nejedlé nebo jedovaté – ty do jídla nesmějí. Někteří lidé Ježíšovo království otravují svým jedem. 

[4] Víme, jak vypadaly svatby v Izraeli doby Ježíšovy. Zásnuby byly závazné, mladinká nevěsta už byla schopná uzavřít smlouvu, ale ještě zůstávala u rodičů, aby dozrála.
Svatby, trvající třeba celý týden, se účastnilo mnoho hostí. Ženich poprosil své přátele (případně požádal zaměstnance) o přípravu svatby a o péči o hosty. („Já vám to pak vynahradím, budu vám sloužit na vaší svatbě.“)
Když si ženich z podobenství přivedl nevěstu do svého domu ke svatební hostině – a zde už Ježíšova slova naprosto vybočují ze skutečného života společnosti – posadil své přátele ke stolu a začal je obsluhovat. „Ženichu, nás neobsluhuj, pečuj o svou nevěstu, na svatbě přece novomanželé nevaří, neobsluhují a nemyjí nádobí. Pečuj o svou nevěstu.“
„Co dělám jiného, vy jste moje nevěsta!“

[5] Na Ježíšově Hostině některé malé děti chtějí také dostat „to, co přijímají jejich rodiče“.
Později, je pro některé děti „první svaté přijímání“ zároveň posledním. Nikdo jim nepomohl objevit jeho chuť. 

[6] Zažil jsem nádherné svatby. Ale viděl jsem také svatebčany opilé, nebo rozladěné, když kamarádi ženicha unesli nevěstu (v některých krajích se to dělalo), pět hodin byla pryč. 

[7] Klerikální kněží a laici horující „pro důstojnost mše svaté“, odmítají uposlechnout Ježíšových slov: „Vezměte a pijte,“ podávají lidem jen Tělo Páně – jen do úst a nutí je, aby klečeli. Zeptejte se jich, proč sami oni nepřijímají vkleče? Proč tedy sami nedávají příklad pokory, kterou vyžadují od druhých? V tridentské mši nikdy kněz „po svatém přijímání“ neklečel.
Klerikálové si myslí, že mají ve všem pravdu, už nehledají, biblické argumenty nepřijímají, neuznávají je.
Neznám, ženicha, který by dovolil, aby před ním jeho nevěsta klečela. (A i kdyby se tak pyšný ženich někde našel, náš Ženich by to nepřipustil. V evangeliu jsme slyšeli, že se přepásal a že svou nevěstu obsluhuje.
Klerikálové o Večeři Páně neumí říci nic jiného, než že je to oběť.
Nedochází jim, že svým klečením a svou „teologií“ popírají velkorysost našeho Ženicha. Trestuhodně šidí lidi o Krev Páně, o transfůzi jeho Ducha, o část výživy ke službě božímu králství.
Svůj vlastní náboženský vkus opovážlivě povyšují nad Ježíšovo přání („přikázání“).
V knize „Pozvání k Večeři Páně“ vysvětluji, jak historicky došlo pouze k podávání Těla Páně a do úst. To nebylo z Ducha svatého! Ježíšovu Odpůrci se podařilo to vydávat za větší zbožnost. Někteří tento jeho mazaný tah dodneška neprokoukli a nevědomky s ním spolupracují. Jenže tento druh lidí nesnáší jakýkoliv pohyb v náboženském životě.
Bibli před Ježíšem na druhé straně nazývají a „Starým zákonem“ (který prý pro nás už není závazný) a tím pohrdají slovem, které vyšlo z Božích úst.
Klerikálové nenávidí Františka, nejen za to, když mládeži řekl: „Udělejte v církvi rozruch (pohyb, vítr).“
Církev a kostel není vetešnictví. Děti obvykle po svých rodičích vyhodí to, co pro další potomky přestalo mít cenu. Jenže „kostelní vetešníci“ tvrdí, že to, co bylo jednou do kostela přineseno, nebo v církvi zavedeno, je cenné, automaticky závazné a má se za každou cenu uchovávat.
Židé na to mají svůj vtip: „V lustru je spálená žárovka, měla, by se vyměnit,“ upozornil kdosi. „Nesahejte na ni, daroval ji můj otec!“ křičel jiný.
Nenechte se klerikály zmást, tvrdí-li: „Tak to bylo od vždy,“ – povětšinou to znamená „co oni pamatují“ (jenže naše osobní paměť sahá nejdále do třetí generace). Tvrdí-li např., že „modlitby byly propracovány a cizelovány po staletích“, neznají historii liturgie.
Zřejmě neporozuměli Ježíšovým slovům „o novém vínu a nových měších“.
Kamarádka mi právě poslala citát:
„Nemůžeme objevit nové oceány, pokud nebudeme mít odvahu ztratit z dohledu náš břeh.“ André Gige
Až vám klerikálové budou tvrdit, že Bůh má nejraději latinu, připomeňte si slova sv. Pavla: „Raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.“ (1 K 14,19) Na tato slova se odvolává i sv. Konstantin Cyril v Předzpěvu k slovanskému překladu Čtveroevangelia při obhajobě překladu do jazyka Slovanů (Předzpěv je otištěn na konci ekumenické Bible).
Klerikály sice nepřesvědčíte, ale budete vědět, že vy stojíte na slovech Písma.