17. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 20,25-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,20-32
Datum: 28. 7. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 20,25-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,20-32
; Kol 1,12-14
; L 11,1-13
Datum: 28. 7. 2019
Hospodin slyší nářky
ubližovaných.
Rozdíl mezi Bohem a námi je propastný a na tomto místě Písmo ironicky říká: „Bůh - aby nás vůbec viděl - sestupuje („a bere si na nás lupu“).
O provinění gomorských Bible nemluví, ale strašnou zpustlost sodomských známe - bezuzdně a znásilňovali kdekoho i cizince a hosty, muže i ženy, ačkoliv pohostinnost je posvátná (jak jsme opět před týdnem slyšeli). Nejde o samotnou homosexualitu, ale o strašnou svévolnost nadřazení moci a naprosté neúcty k člověku - dítěti božímu. [1]
Tři mužové jsou zapotřebí k hodnověrnému a nezpochybnitelnému svědectví (ženu za hodnověrného svědka mužové nebrali).
Psychologický popis je mladým literárním druhem, královským způsobem biblického vyprávění je příběh. Ale můžeme si setkání Abraháma s Bohem představit jako modlitbu, vnitřní rozhovor Abraháma.[2]
Modlitba není virtuálním rozhovorem. [3]
V modlitbě nemluvíme na dálku, víme, že Bůh žije s námi (sestupuje k nám), ochotně a s porozuměním nám naslouchá. S nejvyšším úžasem, obdivem, úctou a vděčnosti před ním stojíme skoro bez dechu (pokorně) a přijímáme odpovědnost za toto závratné setkání. To se projevuje také odpovědným smýšlením a mluvením o Bohu. [4]
Abrahám toužil Hospodina poznat a měl s ním bohaté zkušenosti. Jeho rozhovor s Bohem je plný úcty.
Všimněme si, že rozhovor končí Abrahám - byl přesvědčen, že se v Sodomě najde víc jak deset spravedlivých. [5]
„S Mojžíšem Hospodin mluvil tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11
Jak Bůh mluví s námi a jak my mluvíme s Bohem?, je závažnou otázkou.
Setkávat se druhými je uměním, kterému se odmala učíme...
„Nauč nás setkávat se s Bohem“, prosili učedníci Učitele.
Viděli, jak se Ježíšova tvář při setkávání s Otcem měnila. (Setkání s někým milým nás povznáší …)
Mluvit s někým, ale ještě neznamená, že jsme se s ním setkali.
(I Ježíšovi učedníci se někdy při rozhovoru s Ježíšem míjeli - jeden o koze a druhý o voze“.) [6]
„Přečti si zítra pohádku B. Němcové, Chytrá horákyně“, pravil jsem komusi. - „Proč bych ji měla číst, já ji znám.“
Pohádku vyprávět umí, její slova zná, ale moudrost pohádky nepřijala.
Jak funguje modlitba?
Co od ní čekáme? K čemu slouží? Co čekáme od Boha?
Pro někoho je mantrou, pro jiného magickými slovy, které mají pohnout vyšší mocí.
O někom řekneme: „Nezná Otčenáš“. A o sobě: „Otčenáš znám“.
Jenže umět něco opakovat, nemusí znamenat znát. [7]
Ježíšovi učedníci znali nazpaměť všechny žalmy a řadu dalších biblických modliteb, byli vyučováni v umění náležitě mluvit s Bohem, ale toužili v tomto umění pokročit, proto prosili Ježíše …
Léta si říkáme, že Modlitba Páně je spíše než modlitbou návodem k setkávání s Bohem. „Řeknu vám podstatná, stěžejní témata k setkávání s Otcem“, pravil Ježíš. Jsou jako obsah knihy, jako názvy jednotlivých kapitol. Ta témata stále znovu promýšlíme, abychom více a více rozuměli Bohu, aby se prohlubovalo naše porozumění životu před Bohem a s Bohem.
Při svém setkávání s Bohem neříkám všechna slova tohoto Ježíšova „návodu“.
Modlíme-li se společně s druhými, recitujeme celou Modlitbu Páně. Ale pokud bychom nerozuměli těm jednotlivým myšlenkám, byla by to „modlitba“ z nouze, bez obsahu.
Bylo by to jako když dva chlapi, sbírající vtipy, si jednotlivé aneknoty očíslovali. Aby si jejich vtipnost co nejvíce užívali, měli je očíslované a říkali si jen čísla: „7 – cha, chá, 23 – cha, chá, 69 – chachachá, …“ Ten, kdo vtipy neznal, nerozuměl a nemohl se smát. Kdo se nevyučil v používání Modlitby Páně, nerozumí tomu, co za těmi slovy stojí. Šidí se, podobá se tomu, kdo by slyšel rozhovor těch chlapů, ale slyšel by jen čísla: „7, 23, 69, ..“. )
Všimněme si slov: „Přijď království tvé“.
Co ta slova znamenají? Jaký obsah mají, k čemu nám mají sloužit?
Co od nich čekáme? Jak je používáme? K čemu mají sloužit?
Rozumíme slovům: „Mělo by zapršet“, nebo: „Podej mi, prosím, ručník“.
To první je přáním, druhé je prosbou.
Jsou slova“ „Přijď království tvé“, prosbou?
Mám za to, že jsou prohlášením.
(Svatební slib je prohlášením: „Já se ti odevzdávám …, a přijímám tě …“.)
Slovy „Přijď království tvé“, jsem zván k promýšlení o království božím. [8]
Načrtnu to: „Bože, tvé plány s námi jsou krásné a dokonalé … nikdo nevymyslel nic dobrého. Chci, aby tvé království v mém životě narůstalo. Prosím tě, pomoz mi objevit, v čem a jak mám k tomu udělat další krok. (K tomu každou neděli před Ježíšovou hostinou prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.)
Uvedu k tomu dva příklady, které máme v živé paměti.
Před týdnem jsme slyšeli o Lazarově sestře Martě, hostící Ježíše a jeho učedníky, Odmala slýchávala: „Ženská vyučování náboženství nepochopí, patří k plotně.“ Marie byla v životním průšvihu a nouze ji přivedla k Ježíšovi, potřebovala vědět, zda - jako hříšnice - má ještě nějakou šanci. Odvážila si sednout mezi učedníky a poslouchat Ježíšovo vyučování, toužila po tom, aby i ona směla patřit do božího království, aby i k ní a do ní boží království přicházelo. Ježíš Marii nevykázal a učedníci si to před Učitelem nedovolili (i když by ji nejraději, vypakovali). Marta se obrátila k Ježíšovi s prosbou: „Řekni Marii, aby mně pomohla, tady jen maří čas“. – „Marto, Marie tady nesedí zbytečně, jestli chceš, nech všeho být a posaď se mezi nás. Vy, ženský sice neumíte číst, ale já jsem poměrně dost šikovný, umím učit i analfabety.“
Víme, co s Martou tato rada udělala. Narovnala se, s vděčností přijela Ježíšovu radu.
Světec si nechá od Boha poradit.
Druhý příklad. V týdnu o svátku sv. Jakuba jsme četli o touze po kariéře apoštolů Jakuba a Jana (patřili mezi tři nejlepší apoštoly), Jeden chtěl být v božím království premiérem, druhý ministrem zahraničí. „Můžete pít z mého kalicha (trpkosti - umučení)“? – „Můžeme“ (mysleli si, že mluví o napití se z kalicha, který hostitel nabízí jako pozornost, vyznamenání přednímu hostu při společném stolování).
– „Z tohoto kalicha pít budete.“ To už Ježíš nemluvil o mučednické smrti (Jan nebyl umučen).
„Pánové, v mé partě, se nedělá kariéra jako v politickém království. Kdo chce být v božím království velký, ať jedná jako zaměstnanec (služebník) a kdo chce být první, ať je vaším otrokem (otrok pracuje bez mzdy. (Srv. Mt 20,25-28
Touha po moci je největším pokušením mnoha lidí. Jakub a Jan na Ježíše dali. Přijali jeho radu, silně chtěli patřit do jeho království.
Zaměstnanec je placen za to, aby pracoval podle pokynů šéfa. [9]
Otrok pracuje bez mzdy. [10]
Těžko snáším, když někoho poprosím o pomoc, vysvětlím mu, co jak má udělat a on si to udělá podle svého. (Někteří lidé vůbec neumí „hrát druhé housle“.) Jak to snášíte vy?
Prohlášením: „Otče, přijď tvé království“ říkám, udělám to, co mi Bože poradíš. Poslechnu tě a nebudu pracovat podle svého mínění a vkusu.
Jan a Jakub Ježíšovu radu přijali (i když ne napoprvé).
Jen připomenu, že někdy Bůh mluví skrze své posly. (A poslem neboli andělem může být i nás nejbližší.)
Při modlitbě“ „Otče, přijď tvé království“ máme prostor k ochotnému přijetí jeho rady, i kdyby nám to vyřídila manželka nebo manžel. Víme, jak to mezi námi chodí, jak nemusí být snadné dát vždy na svého nejbližšího.
Při svátosti smíření se ptám: „Jaký další pokročující krok v růstu k božímu království chceš udělat?
Některé děti nevědí, tak jim řeknu, popros maminku, aby ti poradila.
Víc z dnešních čtení nestačím probrat. Je to velká porce moudrosti, jako dvanáct knedlíků ke svíčkové. Sním jen tři. Ale dobrá svíčková - to je pochutnání!
[1] Ponížit člověka není nesnadné, jedním z velkých ponížení té doby a v tamější kultuře bylo oslepení (např. přemožených králů), kastrace (např. přemožených králů), znásilnění a největším bylo umučení na kříži. (Vzpomeňme na ponížení Samsona.)
[2] Mluvil s vámi někdy Hospodin, abyste jeho slova slyšeli svým sluchem? Se mnou ne. A přesto k nám mluví mnoha slovy - v Písmu. Čím více Bohu nasloucháme, tím více jej poznáváme a přibližujeme se mu. Čím více Boha známe, tím je naše uvažování o Bohu (modlitba) přesnější.
[3] Ábeles potřeboval vozík. Roubíček vozík měl, ale byl velice opatrný, málo vstřícný a nerad někomu něco půjčoval. Ábeles v sobě dlouho uvažoval, jak to bude. Nakonec zazvonil u dveří: „Tak se ten vozejk Ábelesi nechaj, když jsou takoví“.
[4] Bůh není nějaký „hej, počkej“.
Úroveň naši modlitby (i tón naši řeči prozrazuje) za koho Boha máme.
Nedokonalé projevy malých dětí mohou být roztomilé, ale plácání dospělých je neomaleností a nespravedlností. Náš dluh v naslouchání a porozumění Bohu je víc než značný; jsem odpovědný za mluvení a myšlení o druhém. O Bohu to platí v nejvyšší míře.
Kdysi se starší mládež na „spolču“ modlila. Jeden mladík seděl rozvalený v křesle a říkal: „Ježíši, kámo …“ Ach, říkal jsem si, Ježíš je náš úctyhodný a milovaný Bratr a Pán, ale není kámoš. Nedávno vnuk nekontroloval svou řeč a neuvědoměle pravil: „Dědo, ty vole, na brigádě jsem si vydělal pět tisíc“.
[5] Mám velice rád apokryf Karla Čapka „O desíti spravedlivých“, a Čapka neopravuji, mistrně to napsal. (Škoda, že se nesetkal s nějakým biblistou, který by mu byl při naslouchání Bibli průvodcem.
[6] Mluvíme třeba i ke kocourovi, ale kocour „rozumí“ jen pár slovům, ostatní zvuky vnímá pocitově.
Připomínám, že modlitba znamená původně mluvení k modle. Kdo nám zaručí, že naše modlitba není pohanská. (Nesnižuji pohany, jsou zbožní, ale nemají takové poznání o Bohu, jako my. Nám Bůh o sobě vypravuje, nejsme odkázáni jen na naše představy o něm.)
[7] Kdyby papoušek uměl říci: „ Posvěť se jméno tvé“, nerozuměl by obsahu zvuků, která vydává. Když mi byly tři roky, maminka mně řekla: „Už jsi dost velký, měla bych tě naučit Otčenáš“. – „Já to umím“. – „Kdo tě to naučil?“ – „Sám jsem se to naučil, v kostele“. Ale léta a léta jsem těm slovům nerozuměl.
[8] Království je určitým uspořádáním společnosti. Boží království je uspořádáváním (stálý proces) sebe sama a vztahů s druhými a s Bohem, podle Ježíšových pravidel.
[9] Je-li zaměstnanec chytřejší, nebo si myslí, že je chytřejší než šéf, ať si založí svou firmu a pracuje podle svého. Dobrý zaměstnavatel si váží dobrého zaměstnance a dobrý zaměstnanec si váží dobrého šéfa.
Baťa každý den procházel podnikem. Jednou viděl dělníka nesoucího na rameni něco těžkého. „Pane“, povídá, „proč si na to břemeno nevezmete vozík“? – „Pane továrníku, nejsem tak líný, abych si na to bral vozík“. – „Pane, budu vás muset propustit, nepřemýšlíte u práce“, pravil Baťa..
[10] Vysvětlím-li to dětem a pak se ptám, zda mají doma otroka. Odpovědí: „Aha, tak maminka je naším otrokem“. – „Ano, slouží nám z lásky, proto si ji tolik vážíme. Ale pamatujme si děti, že někoho zotročit je strašným hříchem! Rodiče nejsou našimi poskoky.“
Rozdíl mezi Bohem a námi je propastný a na tomto místě Písmo ironicky říká: „Bůh - aby nás vůbec viděl - sestupuje („a bere si na nás lupu“).
O provinění gomorských Bible nemluví, ale strašnou zpustlost sodomských známe - bezuzdně a znásilňovali kdekoho i cizince a hosty, muže i ženy, ačkoliv pohostinnost je posvátná (jak jsme opět před týdnem slyšeli). Nejde o samotnou homosexualitu, ale o strašnou svévolnost nadřazení moci a naprosté neúcty k člověku - dítěti božímu. [1]
Tři mužové jsou zapotřebí k hodnověrnému a nezpochybnitelnému svědectví (ženu za hodnověrného svědka mužové nebrali).
Psychologický popis je mladým literárním druhem, královským způsobem biblického vyprávění je příběh. Ale můžeme si setkání Abraháma s Bohem představit jako modlitbu, vnitřní rozhovor Abraháma.[2]
Modlitba není virtuálním rozhovorem. [3]
V modlitbě nemluvíme na dálku, víme, že Bůh žije s námi (sestupuje k nám), ochotně a s porozuměním nám naslouchá. S nejvyšším úžasem, obdivem, úctou a vděčnosti před ním stojíme skoro bez dechu (pokorně) a přijímáme odpovědnost za toto závratné setkání. To se projevuje také odpovědným smýšlením a mluvením o Bohu. [4]
Abrahám toužil Hospodina poznat a měl s ním bohaté zkušenosti. Jeho rozhovor s Bohem je plný úcty.
Všimněme si, že rozhovor končí Abrahám - byl přesvědčen, že se v Sodomě najde víc jak deset spravedlivých. [5]
„S Mojžíšem Hospodin mluvil tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11
)
Jak Bůh mluví s námi a jak my mluvíme s Bohem?, je závažnou otázkou.
Setkávat se druhými je uměním, kterému se odmala učíme...
„Nauč nás setkávat se s Bohem“, prosili učedníci Učitele.
Viděli, jak se Ježíšova tvář při setkávání s Otcem měnila. (Setkání s někým milým nás povznáší …)
Mluvit s někým, ale ještě neznamená, že jsme se s ním setkali.
(I Ježíšovi učedníci se někdy při rozhovoru s Ježíšem míjeli - jeden o koze a druhý o voze“.) [6]
„Přečti si zítra pohádku B. Němcové, Chytrá horákyně“, pravil jsem komusi. - „Proč bych ji měla číst, já ji znám.“
Pohádku vyprávět umí, její slova zná, ale moudrost pohádky nepřijala.
Jak funguje modlitba?
Co od ní čekáme? K čemu slouží? Co čekáme od Boha?
Pro někoho je mantrou, pro jiného magickými slovy, které mají pohnout vyšší mocí.
O někom řekneme: „Nezná Otčenáš“. A o sobě: „Otčenáš znám“.
Jenže umět něco opakovat, nemusí znamenat znát. [7]
Ježíšovi učedníci znali nazpaměť všechny žalmy a řadu dalších biblických modliteb, byli vyučováni v umění náležitě mluvit s Bohem, ale toužili v tomto umění pokročit, proto prosili Ježíše …
Léta si říkáme, že Modlitba Páně je spíše než modlitbou návodem k setkávání s Bohem. „Řeknu vám podstatná, stěžejní témata k setkávání s Otcem“, pravil Ježíš. Jsou jako obsah knihy, jako názvy jednotlivých kapitol. Ta témata stále znovu promýšlíme, abychom více a více rozuměli Bohu, aby se prohlubovalo naše porozumění životu před Bohem a s Bohem.
Při svém setkávání s Bohem neříkám všechna slova tohoto Ježíšova „návodu“.
Modlíme-li se společně s druhými, recitujeme celou Modlitbu Páně. Ale pokud bychom nerozuměli těm jednotlivým myšlenkám, byla by to „modlitba“ z nouze, bez obsahu.
Bylo by to jako když dva chlapi, sbírající vtipy, si jednotlivé aneknoty očíslovali. Aby si jejich vtipnost co nejvíce užívali, měli je očíslované a říkali si jen čísla: „7 – cha, chá, 23 – cha, chá, 69 – chachachá, …“ Ten, kdo vtipy neznal, nerozuměl a nemohl se smát. Kdo se nevyučil v používání Modlitby Páně, nerozumí tomu, co za těmi slovy stojí. Šidí se, podobá se tomu, kdo by slyšel rozhovor těch chlapů, ale slyšel by jen čísla: „7, 23, 69, ..“. )
Všimněme si slov: „Přijď království tvé“.
Co ta slova znamenají? Jaký obsah mají, k čemu nám mají sloužit?
Co od nich čekáme? Jak je používáme? K čemu mají sloužit?
Rozumíme slovům: „Mělo by zapršet“, nebo: „Podej mi, prosím, ručník“.
To první je přáním, druhé je prosbou.
Jsou slova“ „Přijď království tvé“, prosbou?
Mám za to, že jsou prohlášením.
(Svatební slib je prohlášením: „Já se ti odevzdávám …, a přijímám tě …“.)
Slovy „Přijď království tvé“, jsem zván k promýšlení o království božím. [8]
Načrtnu to: „Bože, tvé plány s námi jsou krásné a dokonalé … nikdo nevymyslel nic dobrého. Chci, aby tvé království v mém životě narůstalo. Prosím tě, pomoz mi objevit, v čem a jak mám k tomu udělat další krok. (K tomu každou neděli před Ježíšovou hostinou prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.)
Uvedu k tomu dva příklady, které máme v živé paměti.
Před týdnem jsme slyšeli o Lazarově sestře Martě, hostící Ježíše a jeho učedníky, Odmala slýchávala: „Ženská vyučování náboženství nepochopí, patří k plotně.“ Marie byla v životním průšvihu a nouze ji přivedla k Ježíšovi, potřebovala vědět, zda - jako hříšnice - má ještě nějakou šanci. Odvážila si sednout mezi učedníky a poslouchat Ježíšovo vyučování, toužila po tom, aby i ona směla patřit do božího království, aby i k ní a do ní boží království přicházelo. Ježíš Marii nevykázal a učedníci si to před Učitelem nedovolili (i když by ji nejraději, vypakovali). Marta se obrátila k Ježíšovi s prosbou: „Řekni Marii, aby mně pomohla, tady jen maří čas“. – „Marto, Marie tady nesedí zbytečně, jestli chceš, nech všeho být a posaď se mezi nás. Vy, ženský sice neumíte číst, ale já jsem poměrně dost šikovný, umím učit i analfabety.“
Víme, co s Martou tato rada udělala. Narovnala se, s vděčností přijela Ježíšovu radu.
Světec si nechá od Boha poradit.
Druhý příklad. V týdnu o svátku sv. Jakuba jsme četli o touze po kariéře apoštolů Jakuba a Jana (patřili mezi tři nejlepší apoštoly), Jeden chtěl být v božím království premiérem, druhý ministrem zahraničí. „Můžete pít z mého kalicha (trpkosti - umučení)“? – „Můžeme“ (mysleli si, že mluví o napití se z kalicha, který hostitel nabízí jako pozornost, vyznamenání přednímu hostu při společném stolování).
– „Z tohoto kalicha pít budete.“ To už Ježíš nemluvil o mučednické smrti (Jan nebyl umučen).
„Pánové, v mé partě, se nedělá kariéra jako v politickém království. Kdo chce být v božím království velký, ať jedná jako zaměstnanec (služebník) a kdo chce být první, ať je vaším otrokem (otrok pracuje bez mzdy. (Srv. Mt 20,25-28
)
Touha po moci je největším pokušením mnoha lidí. Jakub a Jan na Ježíše dali. Přijali jeho radu, silně chtěli patřit do jeho království.
Zaměstnanec je placen za to, aby pracoval podle pokynů šéfa. [9]
Otrok pracuje bez mzdy. [10]
Těžko snáším, když někoho poprosím o pomoc, vysvětlím mu, co jak má udělat a on si to udělá podle svého. (Někteří lidé vůbec neumí „hrát druhé housle“.) Jak to snášíte vy?
Prohlášením: „Otče, přijď tvé království“ říkám, udělám to, co mi Bože poradíš. Poslechnu tě a nebudu pracovat podle svého mínění a vkusu.
Jan a Jakub Ježíšovu radu přijali (i když ne napoprvé).
Jen připomenu, že někdy Bůh mluví skrze své posly. (A poslem neboli andělem může být i nás nejbližší.)
Při modlitbě“ „Otče, přijď tvé království“ máme prostor k ochotnému přijetí jeho rady, i kdyby nám to vyřídila manželka nebo manžel. Víme, jak to mezi námi chodí, jak nemusí být snadné dát vždy na svého nejbližšího.
Při svátosti smíření se ptám: „Jaký další pokročující krok v růstu k božímu království chceš udělat?
Některé děti nevědí, tak jim řeknu, popros maminku, aby ti poradila.
Víc z dnešních čtení nestačím probrat. Je to velká porce moudrosti, jako dvanáct knedlíků ke svíčkové. Sním jen tři. Ale dobrá svíčková - to je pochutnání!
[1] Ponížit člověka není nesnadné, jedním z velkých ponížení té doby a v tamější kultuře bylo oslepení (např. přemožených králů), kastrace (např. přemožených králů), znásilnění a největším bylo umučení na kříži. (Vzpomeňme na ponížení Samsona.)
[2] Mluvil s vámi někdy Hospodin, abyste jeho slova slyšeli svým sluchem? Se mnou ne. A přesto k nám mluví mnoha slovy - v Písmu. Čím více Bohu nasloucháme, tím více jej poznáváme a přibližujeme se mu. Čím více Boha známe, tím je naše uvažování o Bohu (modlitba) přesnější.
[3] Ábeles potřeboval vozík. Roubíček vozík měl, ale byl velice opatrný, málo vstřícný a nerad někomu něco půjčoval. Ábeles v sobě dlouho uvažoval, jak to bude. Nakonec zazvonil u dveří: „Tak se ten vozejk Ábelesi nechaj, když jsou takoví“.
[4] Bůh není nějaký „hej, počkej“.
Úroveň naši modlitby (i tón naši řeči prozrazuje) za koho Boha máme.
Nedokonalé projevy malých dětí mohou být roztomilé, ale plácání dospělých je neomaleností a nespravedlností. Náš dluh v naslouchání a porozumění Bohu je víc než značný; jsem odpovědný za mluvení a myšlení o druhém. O Bohu to platí v nejvyšší míře.
Kdysi se starší mládež na „spolču“ modlila. Jeden mladík seděl rozvalený v křesle a říkal: „Ježíši, kámo …“ Ach, říkal jsem si, Ježíš je náš úctyhodný a milovaný Bratr a Pán, ale není kámoš. Nedávno vnuk nekontroloval svou řeč a neuvědoměle pravil: „Dědo, ty vole, na brigádě jsem si vydělal pět tisíc“.
[5] Mám velice rád apokryf Karla Čapka „O desíti spravedlivých“, a Čapka neopravuji, mistrně to napsal. (Škoda, že se nesetkal s nějakým biblistou, který by mu byl při naslouchání Bibli průvodcem.
[6] Mluvíme třeba i ke kocourovi, ale kocour „rozumí“ jen pár slovům, ostatní zvuky vnímá pocitově.
Připomínám, že modlitba znamená původně mluvení k modle. Kdo nám zaručí, že naše modlitba není pohanská. (Nesnižuji pohany, jsou zbožní, ale nemají takové poznání o Bohu, jako my. Nám Bůh o sobě vypravuje, nejsme odkázáni jen na naše představy o něm.)
[7] Kdyby papoušek uměl říci: „ Posvěť se jméno tvé“, nerozuměl by obsahu zvuků, která vydává. Když mi byly tři roky, maminka mně řekla: „Už jsi dost velký, měla bych tě naučit Otčenáš“. – „Já to umím“. – „Kdo tě to naučil?“ – „Sám jsem se to naučil, v kostele“. Ale léta a léta jsem těm slovům nerozuměl.
[8] Království je určitým uspořádáním společnosti. Boží království je uspořádáváním (stálý proces) sebe sama a vztahů s druhými a s Bohem, podle Ježíšových pravidel.
[9] Je-li zaměstnanec chytřejší, nebo si myslí, že je chytřejší než šéf, ať si založí svou firmu a pracuje podle svého. Dobrý zaměstnavatel si váží dobrého zaměstnance a dobrý zaměstnanec si váží dobrého šéfa.
Baťa každý den procházel podnikem. Jednou viděl dělníka nesoucího na rameni něco těžkého. „Pane“, povídá, „proč si na to břemeno nevezmete vozík“? – „Pane továrníku, nejsem tak líný, abych si na to bral vozík“. – „Pane, budu vás muset propustit, nepřemýšlíte u práce“, pravil Baťa..
[10] Vysvětlím-li to dětem a pak se ptám, zda mají doma otroka. Odpovědí: „Aha, tak maminka je naším otrokem“. – „Ano, slouží nám z lásky, proto si ji tolik vážíme. Ale pamatujme si děti, že někoho zotročit je strašným hříchem! Rodiče nejsou našimi poskoky.“