15. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Kol 1,12-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
Datum: 14. 7. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Kol 1,12-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
; Kol 1,15-20
; L 10,25-37
Datum: 14. 7. 2019
Podle způsobu přečtení
čtení biblického textu se pozná, jakou máme představu o Bohu. (Někdo to
přečte přísně, zhurta, jiný laskavě, mateřsky.)
Oceňujeme dar řeči a učíme se přesně a pečlivě mluvit. V každém oboru, natož ve vztazích s druhými, nám to umožňuje dobrou komunikaci.
Seznamuji-li se s někým, ptám se, jak ho mám oslovovat, aby mu to bylo příjemné (sám jsem neměl rád, když mně někdo říkal Venouši).
Jak to máte vy? Také vám jsou některé formy vašeho jména nepříjemné?
Pečlivost slov je důležitá i ve vztahu s Bohem.
„Zákoníkům“ je jedno jak mluví o Bohu. V modlitbě nebo bohoslužbě plní jen svou „náboženskou povinnost“. Ale těm, kteří si cení toho, s jakou úctou a přesností k nám mluví Bůh, tahá za vlasy a uši, a trhá jim srdce nepřesný překlad božího slova. Snižuje, komolí a zkresluje jeho význam. [1]
Víme, co znamená slovo vidlička nebo šroubovák a k čemu nám jsou dobré.
Ale léta jsem nevěděl, co znamená pojmenování: „Bůh“.
Děti říkají: „Pan Buch“.
Ani na fakultě, ani v semináři nám neřekli, že Bůh je od slova bohatý (rád a bohatě nás obdarovává). Až po mnoha letech zpoždění jsem objevil, že Bůh je - jak říkají židé - sladký.
Mnoho lidí říká: „Pán Bůh“, jako: „Pan Novák“ (přitom jde o dvě oslovení). Doma jsme nemohli říci: „Novák, učitelka, ředitel, farář, “, ale: „Pan Novák, paní učitelka, pan ředitel, pan farář, pan řidič, paní prodavačka …“ To je projev úcty. Mužský nám představuje svou manželku a řekne: „To je moje paní“. [2]
V biblickém textu např. čteme: „ Pán, Bůh …“ - to má jiný význam, než říkáme-li: „Pán Bůh“.
K prvnímu čtení.
Izraelité po zkušenostech s osvobozením z otroctví egyptského a později babylonského s úžasem, obdivem a vděčností přijímali nabídku božího přátelství (to je na každé generaci a na každém jednotlivci).
Přihlásili se k dědictví Abraháma, Izáka a Jákoba, jejich zkušenost s Bohem přijali za svou tak, jako ji přijímáme za svou i my. (Kdybychom se my vztahovali jen k praotci Čechovi, byli bychom kulturně velmi chudí.)
Náš vytištěný text je ochuzený. Tučně uvádím trochu opravený podle smyslu. í
„Budeš poslouchat hlas Hospodina a zachovávat jeho slova a pokyny, to co napsáno v knize Smlouvy (manželské)“ (neboť: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí“) [3] a budeš se obracet (stálý proces) k Hospodáři, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.
„Neboť tato moje slova (nikoliv přikázání), která ti kladu na srdce, nejsou pro tebe nesnadná a nejsou tak daleko od tebe. Nejsou v nebi, abys musel říkat: ,Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám je, abychom podle nich žili?´ Nejsou za mořem, abys musel říkat: ,Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme je pro nás a ohlásí nám je, abychom podle nich mohli žít?´ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes kladu na srdce, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho pokyny a ustanovení spravedlnosti, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat …“ (Dt 30,10-16
Zbožní pohané se snaží vlastními silami porozumět životu a svým božstvům. Nejrůznějšími duchovními praktikami se snaží zachytit paprsek světla, když se na obloze protrhnou mraky. Vypravují se na „expedici vzhůru“ a ti, co dosáhnou „osmitisícovky“ pak učí druhé tomu, co „nahoře“ zahlédli.
My, „izraelité“, žijeme v přepychu (je příjemné být bohatý), Bůh sestupuje k nám, dokonce říká: „Jsem tvůj Rodič a Manžel a ty jsi můj syn (jste moje děti) a má milovaná nevěsta.“
Bůh si získal naše srdce a on sám nás vyučuje své moudrosti. [4]
V Ježíši Bůh sestupuje až do našeho „chléva a hnoje“ (narodil v chlévě, kde nebyla podlaha, ale ovčí a kozí bobky), byl (je pronásledován ve svých bratřích) krutě umučen a umřel nejpotupnější smrtí jako největší zločinec a otrok.
Dva teologové přišli Ježíše zkoušet, aby ho nachytali na neznalostech v Učení (Tóry).
Jeden teolog byl spravedlivý, když mu Ježíš na jeho otázku odpověděl správně, řekl: „To jsi odpověděl správně. U zkoušky na fakultě bys ode mne dostal jedničku“.
Ježíš ho pochválil: „Nejsi daleko od božího království, dokážeš i protivníkovi přiznat pravdu.
Druhý teolog také přišel Ježíše usvědčit z nevzdělanosti. Naoko zbožně, mazaně se ptal, jakoby hledal dokonalost.
Ježíš byl chytrý, ptal se náboženského experta: „Co je psáno ve „Smlouvě“?
Ale po Ježíšových slovech: „Jednej podle toho, co v Tóře čteš“, teolog položil další legalistickou, zákonickou otázku: „Ale kdo je a kdo už není mým bližním? Kdy musím, a kdy už nemusím …“
Ježíš vypravoval příběh, který byl všem znám.
Příběh o Samaritánovi není podobenstvím. Rasisté odmítají, že by např. cikán mohl jednat dobře. Ani televizní seriál „Most“ je nepřesvědčil. Když jim říkám, že bílí kradou v milionech a miliardách, nechtějí to slyšet.
Jenže zákoník se u Ježíše nepoučil, patřil mezi ty, kteří mají vždy pravdu, proto už nehledají poučení, natož moudrost. Už vše vědí. Přicházejí jen zvítězit a porazit protivníka.
Co z toho plyne pro nás? Poučíme se z toho?
I my často jednáme podle sympatii k druhým. Slyšíme-li stejný vtip od nám sympatického člověka a od nám nesympatického člověka, často reagujeme různě …
Řeknu-li v kostele vtip, vím, v kterém místě kostela úsměv nesklidím. [5]
Co z toho plyne pro nás?
Odejdeme z kostela pokornější? Moudřejší? Osvobození od svého falešného „Já“?
Přijdeme domů obráceni k Bohu?
A k druhým lidem?
Zákoník je uměl slova Písma odcitovat, ale nepronikla mu k srdci, do jeho života.
Komu jsme na blízku, komu jsem bližními? Soužití s nejbližšími je nejnáročnější, ale kdo o nás pečuje v nemoci, kdo nám bude v naší bezmoci jednou utírat zadek? Kdo půjde za naší rakví? (Znáte Felliniho film „Silnice“?)
Kdo se zajímá o Ježíšovo vyučování, nebude povrchně odsuzovat kněze a levitu, pro které byla pomoc zraněnému obtížná a proto hledali, jak se z ní vykroutit. (Mluvili jsme o tom v minulých letech podrobně.) Známe psychlogický pokus - ve studentském městečku nastražili vysokoškolským studentů a profesorů, do cesty herce, který představoval zraněného. Pamatujete si, jak vysoké procento dalo přednost své povinnosti před pomocí zraněnému?
Je dobré zkoumat sám sebe k vlastnímu poučení ...
Ježíš je největším „Dobrým samaritánem“. Ničeho mu pro nás není zatěžko.
Co nám od Boha ještě schází?
Jiří Stránský, šlechtic, skaut, sokol …, si pro sebe stanovil heslo: „Když můžeš, musíš“ (Heslo má být krátké.)
My, pokřtění, víme, že jsme z nejurozenějšího, z královského rodu - neříkáme si „musím“, ale je-li to v mých silách a možnostech, udělám potřebné (i kdyby se mi nechtělo).
Vraťme se ke slovům: „Má slova jsou ti velmi blízko, máš je ve tvých ústech a ve svém srdci, snadno podle nich můžeš žít“.
Někteří lidé objevili význam rituálů (objevili Ameriku) a pokoušejí se vymyslet jiné.
Ježíšova Hostina je největším rituálem, její slova důvěrně známe …
Slyšíme při ní a také sami říkáme nejzávažnější slova dějin lidstva, určených i pro každého z nás.
Kdo se na bohoslužbu připravuje a učí se těm závratným slovům porozumět a nechat se jimi obohatit, je nesmírně bohatý.
Čím se živíš, tím se stáváš.
Děkujeme Bohu za jeho nesmírnou péči a srozumitelnost jeho slov (každý z nás jsme porozuměli v nějaké míře svému oboru, i božímu slovům můžeme porozumět).
[1] Bůh je asi povznesen nad naši povrchnost, ale přinejmenším je naší neúctou k jeho pečlivosti s jakou k nám mluví, když o něm mluvíme „halabala“. Před léty jsem říkal panu kardinálovi: „Dominiku, kdy změníme křtící formuli: „Já tě křtím ve jménu Otce, syna a Ducha svatého, podle Písma? Proč ve Vyznání víry říkáme: „Ježíš sestoupil do pekel“, když ostatní národy správně vyznávají: „Sestoupil do říše zesnulých?“ – „Václave, s tím nepočítej“, odpověděl pan kardinál.
Co by dělal Ježíš mezi pekelníky? Ti přece proklínají Boha.
Tahá mě nejen za uši, když se ve vzorovém chvalozpěvu dobrořečení „Sláva na výsostech Bohu“, modlíme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Písmo říká: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem – Bůh v nich má zalíbení“. Proč z boží lásky ubíráme? Bůh má dobrou vůli se všemi, i s hříšníky i se mnou. Bůh s námi nemá menší dobrou vůli než rodiče ke svým nezdárným dětem.
Zákoníkům to nevadí, ti rajtují na jiných věcech.
[2] Naopak jedno výborné a inteligentní děvče v pubertálním vzdoru napsalo rodičům: „Zakazuji vám vstupovat do mého pokoje. Zakazuji vám jakékoliv dotyky vůči mně. Nebudete mi říkat: Mařenko nebo Maruško, jen Mařko, nebo Mařeno, …“
[3] Základním pokynem (nikoliv přikázáním) Izraele je naslouchání - proto základní modlitba Izraelitů zní: „Slyš, Izraeli,“ …
[4] „Nyní tedy, Izraeli, slyš má slova (sloužící k dobrému životu) …
K tomu, co vám sděluji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na pokyny Hospodáře, svého Boha, které vám udílím. Hleď, učil jsem vás (říká Mojžíš), jak mě pověřil Hospodin, můj Bůh … Bedlivě jeho slova dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato slova, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celá tato Smlouva, kterou vám dnes předkládám? Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4,1-9
[5] Pozoroval jsem Václava Kaluse, zda někdy při projevu Václava Havla zatleská … Všimněte si, jakým způsobem tleskají mocní (V. Klaus, M. Zeman, D. Duka …) - jen malinko třemi prsty na spodní okraj dlaně.
Když král David tančil z radosti před Archu, jeho manželka se pohoršovala: „ Nechováš se podle královské důstojnosti, křepčil jsi tam jako tajtrlík!“ Byla už vychovaná jako princezna podle palácových pravidel a pohybovala se prkenně, jako by „spolkla pravítko“. David ji pravil: „Nevíš, co je radost z Hospodina“. Odvážili jsme se skočit přes oheň, nebo do vody. Odvážili jsme se říkat básničku, tancovat na zábavě. Přihlásit se do diskuze, ale odvázat se v kostele bývá pro někoho největší problém. Proč?
Oceňujeme dar řeči a učíme se přesně a pečlivě mluvit. V každém oboru, natož ve vztazích s druhými, nám to umožňuje dobrou komunikaci.
Seznamuji-li se s někým, ptám se, jak ho mám oslovovat, aby mu to bylo příjemné (sám jsem neměl rád, když mně někdo říkal Venouši).
Jak to máte vy? Také vám jsou některé formy vašeho jména nepříjemné?
Pečlivost slov je důležitá i ve vztahu s Bohem.
„Zákoníkům“ je jedno jak mluví o Bohu. V modlitbě nebo bohoslužbě plní jen svou „náboženskou povinnost“. Ale těm, kteří si cení toho, s jakou úctou a přesností k nám mluví Bůh, tahá za vlasy a uši, a trhá jim srdce nepřesný překlad božího slova. Snižuje, komolí a zkresluje jeho význam. [1]
Víme, co znamená slovo vidlička nebo šroubovák a k čemu nám jsou dobré.
Ale léta jsem nevěděl, co znamená pojmenování: „Bůh“.
Děti říkají: „Pan Buch“.
Ani na fakultě, ani v semináři nám neřekli, že Bůh je od slova bohatý (rád a bohatě nás obdarovává). Až po mnoha letech zpoždění jsem objevil, že Bůh je - jak říkají židé - sladký.
Mnoho lidí říká: „Pán Bůh“, jako: „Pan Novák“ (přitom jde o dvě oslovení). Doma jsme nemohli říci: „Novák, učitelka, ředitel, farář, “, ale: „Pan Novák, paní učitelka, pan ředitel, pan farář, pan řidič, paní prodavačka …“ To je projev úcty. Mužský nám představuje svou manželku a řekne: „To je moje paní“. [2]
V biblickém textu např. čteme: „ Pán, Bůh …“ - to má jiný význam, než říkáme-li: „Pán Bůh“.
K prvnímu čtení.
Izraelité po zkušenostech s osvobozením z otroctví egyptského a později babylonského s úžasem, obdivem a vděčností přijímali nabídku božího přátelství (to je na každé generaci a na každém jednotlivci).
Přihlásili se k dědictví Abraháma, Izáka a Jákoba, jejich zkušenost s Bohem přijali za svou tak, jako ji přijímáme za svou i my. (Kdybychom se my vztahovali jen k praotci Čechovi, byli bychom kulturně velmi chudí.)
Náš vytištěný text je ochuzený. Tučně uvádím trochu opravený podle smyslu. í
„Budeš poslouchat hlas Hospodina a zachovávat jeho slova a pokyny, to co napsáno v knize Smlouvy (manželské)“ (neboť: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí“) [3] a budeš se obracet (stálý proces) k Hospodáři, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.
„Neboť tato moje slova (nikoliv přikázání), která ti kladu na srdce, nejsou pro tebe nesnadná a nejsou tak daleko od tebe. Nejsou v nebi, abys musel říkat: ,Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám je, abychom podle nich žili?´ Nejsou za mořem, abys musel říkat: ,Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme je pro nás a ohlásí nám je, abychom podle nich mohli žít?´ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes kladu na srdce, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho pokyny a ustanovení spravedlnosti, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat …“ (Dt 30,10-16
)
Zbožní pohané se snaží vlastními silami porozumět životu a svým božstvům. Nejrůznějšími duchovními praktikami se snaží zachytit paprsek světla, když se na obloze protrhnou mraky. Vypravují se na „expedici vzhůru“ a ti, co dosáhnou „osmitisícovky“ pak učí druhé tomu, co „nahoře“ zahlédli.
My, „izraelité“, žijeme v přepychu (je příjemné být bohatý), Bůh sestupuje k nám, dokonce říká: „Jsem tvůj Rodič a Manžel a ty jsi můj syn (jste moje děti) a má milovaná nevěsta.“
Bůh si získal naše srdce a on sám nás vyučuje své moudrosti. [4]
V Ježíši Bůh sestupuje až do našeho „chléva a hnoje“ (narodil v chlévě, kde nebyla podlaha, ale ovčí a kozí bobky), byl (je pronásledován ve svých bratřích) krutě umučen a umřel nejpotupnější smrtí jako největší zločinec a otrok.
Dva teologové přišli Ježíše zkoušet, aby ho nachytali na neznalostech v Učení (Tóry).
Jeden teolog byl spravedlivý, když mu Ježíš na jeho otázku odpověděl správně, řekl: „To jsi odpověděl správně. U zkoušky na fakultě bys ode mne dostal jedničku“.
Ježíš ho pochválil: „Nejsi daleko od božího království, dokážeš i protivníkovi přiznat pravdu.
Druhý teolog také přišel Ježíše usvědčit z nevzdělanosti. Naoko zbožně, mazaně se ptal, jakoby hledal dokonalost.
Ježíš byl chytrý, ptal se náboženského experta: „Co je psáno ve „Smlouvě“?
Ale po Ježíšových slovech: „Jednej podle toho, co v Tóře čteš“, teolog položil další legalistickou, zákonickou otázku: „Ale kdo je a kdo už není mým bližním? Kdy musím, a kdy už nemusím …“
Ježíš vypravoval příběh, který byl všem znám.
Příběh o Samaritánovi není podobenstvím. Rasisté odmítají, že by např. cikán mohl jednat dobře. Ani televizní seriál „Most“ je nepřesvědčil. Když jim říkám, že bílí kradou v milionech a miliardách, nechtějí to slyšet.
Jenže zákoník se u Ježíše nepoučil, patřil mezi ty, kteří mají vždy pravdu, proto už nehledají poučení, natož moudrost. Už vše vědí. Přicházejí jen zvítězit a porazit protivníka.
Co z toho plyne pro nás? Poučíme se z toho?
I my často jednáme podle sympatii k druhým. Slyšíme-li stejný vtip od nám sympatického člověka a od nám nesympatického člověka, často reagujeme různě …
Řeknu-li v kostele vtip, vím, v kterém místě kostela úsměv nesklidím. [5]
Co z toho plyne pro nás?
Odejdeme z kostela pokornější? Moudřejší? Osvobození od svého falešného „Já“?
Přijdeme domů obráceni k Bohu?
A k druhým lidem?
Zákoník je uměl slova Písma odcitovat, ale nepronikla mu k srdci, do jeho života.
Komu jsme na blízku, komu jsem bližními? Soužití s nejbližšími je nejnáročnější, ale kdo o nás pečuje v nemoci, kdo nám bude v naší bezmoci jednou utírat zadek? Kdo půjde za naší rakví? (Znáte Felliniho film „Silnice“?)
Kdo se zajímá o Ježíšovo vyučování, nebude povrchně odsuzovat kněze a levitu, pro které byla pomoc zraněnému obtížná a proto hledali, jak se z ní vykroutit. (Mluvili jsme o tom v minulých letech podrobně.) Známe psychlogický pokus - ve studentském městečku nastražili vysokoškolským studentů a profesorů, do cesty herce, který představoval zraněného. Pamatujete si, jak vysoké procento dalo přednost své povinnosti před pomocí zraněnému?
Je dobré zkoumat sám sebe k vlastnímu poučení ...
Ježíš je největším „Dobrým samaritánem“. Ničeho mu pro nás není zatěžko.
Co nám od Boha ještě schází?
Jiří Stránský, šlechtic, skaut, sokol …, si pro sebe stanovil heslo: „Když můžeš, musíš“ (Heslo má být krátké.)
My, pokřtění, víme, že jsme z nejurozenějšího, z královského rodu - neříkáme si „musím“, ale je-li to v mých silách a možnostech, udělám potřebné (i kdyby se mi nechtělo).
Vraťme se ke slovům: „Má slova jsou ti velmi blízko, máš je ve tvých ústech a ve svém srdci, snadno podle nich můžeš žít“.
Někteří lidé objevili význam rituálů (objevili Ameriku) a pokoušejí se vymyslet jiné.
Ježíšova Hostina je největším rituálem, její slova důvěrně známe …
Slyšíme při ní a také sami říkáme nejzávažnější slova dějin lidstva, určených i pro každého z nás.
Kdo se na bohoslužbu připravuje a učí se těm závratným slovům porozumět a nechat se jimi obohatit, je nesmírně bohatý.
Čím se živíš, tím se stáváš.
Děkujeme Bohu za jeho nesmírnou péči a srozumitelnost jeho slov (každý z nás jsme porozuměli v nějaké míře svému oboru, i božímu slovům můžeme porozumět).
[1] Bůh je asi povznesen nad naši povrchnost, ale přinejmenším je naší neúctou k jeho pečlivosti s jakou k nám mluví, když o něm mluvíme „halabala“. Před léty jsem říkal panu kardinálovi: „Dominiku, kdy změníme křtící formuli: „Já tě křtím ve jménu Otce, syna a Ducha svatého, podle Písma? Proč ve Vyznání víry říkáme: „Ježíš sestoupil do pekel“, když ostatní národy správně vyznávají: „Sestoupil do říše zesnulých?“ – „Václave, s tím nepočítej“, odpověděl pan kardinál.
Co by dělal Ježíš mezi pekelníky? Ti přece proklínají Boha.
Tahá mě nejen za uši, když se ve vzorovém chvalozpěvu dobrořečení „Sláva na výsostech Bohu“, modlíme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Písmo říká: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem – Bůh v nich má zalíbení“. Proč z boží lásky ubíráme? Bůh má dobrou vůli se všemi, i s hříšníky i se mnou. Bůh s námi nemá menší dobrou vůli než rodiče ke svým nezdárným dětem.
Zákoníkům to nevadí, ti rajtují na jiných věcech.
[2] Naopak jedno výborné a inteligentní děvče v pubertálním vzdoru napsalo rodičům: „Zakazuji vám vstupovat do mého pokoje. Zakazuji vám jakékoliv dotyky vůči mně. Nebudete mi říkat: Mařenko nebo Maruško, jen Mařko, nebo Mařeno, …“
[3] Základním pokynem (nikoliv přikázáním) Izraele je naslouchání - proto základní modlitba Izraelitů zní: „Slyš, Izraeli,“ …
[4] „Nyní tedy, Izraeli, slyš má slova (sloužící k dobrému životu) …
K tomu, co vám sděluji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na pokyny Hospodáře, svého Boha, které vám udílím. Hleď, učil jsem vás (říká Mojžíš), jak mě pověřil Hospodin, můj Bůh … Bedlivě jeho slova dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato slova, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celá tato Smlouva, kterou vám dnes předkládám? Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4,1-9
)
[5] Pozoroval jsem Václava Kaluse, zda někdy při projevu Václava Havla zatleská … Všimněte si, jakým způsobem tleskají mocní (V. Klaus, M. Zeman, D. Duka …) - jen malinko třemi prsty na spodní okraj dlaně.
Když král David tančil z radosti před Archu, jeho manželka se pohoršovala: „ Nechováš se podle královské důstojnosti, křepčil jsi tam jako tajtrlík!“ Byla už vychovaná jako princezna podle palácových pravidel a pohybovala se prkenně, jako by „spolkla pravítko“. David ji pravil: „Nevíš, co je radost z Hospodina“. Odvážili jsme se skočit přes oheň, nebo do vody. Odvážili jsme se říkat básničku, tancovat na zábavě. Přihlásit se do diskuze, ale odvázat se v kostele bývá pro někoho největší problém. Proč?