13. neděle v mezidobí

Dnešní texty jsou příkladem skvělého biblického vyučování - jejich porovnáním se učíme přemýšlet a získávat životní moudrost.

Každý z nás máme všeobecné vzdělání a téměř všichni pak nějaké vzdělání odborné. Moji prarodiče měli jen 5 tříd obecné školy. Jedna prabába se sama naučila číst, ale psát neuměla. Táta měl dva roky ekonomické školy, maminka byla vyučená švadlenou (na další školy v rodině nebylo peněz).
Izraelité Ježíšovy doby byli vzdělaní.
Zkusím přirovnání: v prvních letech studovali Mojžíše („číst, psát a počítat“) - Tóru. Pak probírali Proroky a další knihy. Při každém svátku četli jednu z malých knih (Píseň písní, Ester, Rút, …) Znali všechny žalmy. Izraelité z diaspor měli v řeckém překladu navíc deuterokanonické knihy. [1]

Ježíšovi učedníci prošli ještě přípravkou Jana Baptisty s pak se jim dostalo „vysokého učení“ od Nazaretského Učitele. Později křesťané, dnes my, se ještě učíme z dalších knih (od Skutků apoštolských až po Knihu Zjevení).

Dnes děkujeme za vše, co se děti v minulém školním roce naučili nejen ve škole. Děkujeme také za naše celoživotní vzdělávání. Moudrost, která nám je nabízena v kostele a doma, jinde nenajdeme, žádná vysoká škola nám nic takového neposkytne.
Ježíš na vysvědčení nepíše známky, ale je v našem zájmu, abychom mu byli jako jeho učedníci co nejvíce platní.      

Apoštolové přiznávají, že v Ježíšově škole neměli samé jedničky (viz např. dnešní úryvek evangelia).

Čteme-li o Eliášovi a Elizeovi, často si říkáme, že ten, kdo chce být Ježíšovým učedníkem, potřebuje jejich příběhy znát, abychom svému poslání Ježíšova učedníka porozuměli (hned si toho všimneme podrobněji).
Ježíš s apoštoly tyto příběhy pečlivě probíral.
Apoštolové přiznávají (i v dnešním úryvku evangelia), že neměli „samé jedničky“. 

Pro vaši kontrolu si vám dovolím položit několik otázek z dřívějšího vyučování. [2]
Ty otázky jsou určitými body, které nás navedou k dalšímu hledání, odpovědi jsou dalším klíčem, kterým otevřeme další dveře k porozumění Písmu.

     Otázka 1.: „Co mají proroci na práci?
     Otázka 2.: „Proč Ježíše máme za největšího proroka? 

Ne náhodou jsou příběhy Elizeovy velice podobné Eliášovým.
Elizeus si velice přál, aby byl jako Eliáš.
     Otázka 3.: Vzpomínáte, kde se o tom píše?
Elizeus se hodně se snažil a mnoho se mu z toho podařilo.
     Otázka 4.: Z čeho víme, že Mojžíš, Eliáš a Jan Baptista jsou největšími proroky a světci?   
     Otázka 5.: Jak rozumíš Ježíšovým slovům: „Někdo ze slyšeného slova božího přináší různou úrodu:
                        jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou“? 
     Otázka 6.: Jaký měl Eliáš plášť? Čím byl plášť tenkráte pro lidi a čím byl plášť proroka?
  
     Otázka 7. je k evangeliu: Je Ježíš přísnější než Eliáš, když nechtěl, aby jistý zájemce o učednictví nešel
                     na pohřeb svého táty?(Odpověď na otázku je v textu evangelia.)

Pokuste se, prosím nejprve odpovědět na otázky, až pak pokračujte ve čtení Poznámek.

I někteří současní vládci nerespektují slušnost ani ústavu. Hospodin se o nás pečlivě stará. Proroci bděli nad dodržováním životních pravidel, která nám Hospodin k dobrému soužití daroval.
Ježíš je největším prorokem, varuje nás před zneužíváním náboženské moci (klerikalismu) i politické moci.

Při křtu jsme přijali službu založenou na prorockém poslání. Pokojné demonstrace (vzpomeňme na M. Gándhího, M. L. Kinga …) mohou mít tento smysl, vyžadují-li a usilují-li demonstranti o něco z požadavků Ježíšova šalomu. 

Plášť měl tenkráte veliký význam. Je překlad „hodit plášť“ srozumitelný? Na nevěstu nehodíme závoj ani na nikoho neházíme kabát.   
Plášť byl také pokrývkou (někdy jedinou) na noc. [3]

Eliáš dovolil Elizeovi rozloučit se s rodiči a spolupracovníky. Velkorysá hostina svědčí o velkorysosti Elizea.
K naší kultuře patří, že si doma říkáme, kam jdeme a kdy se vrátíme, aby o nás členové rodiny neměli starost. Stát se může cokoliv. [4]

Slova, „přibližovala se doba Ježíšovy smrti,“ vypovídají o naléhavosti situace.
Proto Ježíš zájemci o učednictví klade podmínku, aby nešel na pohřeb táty. Už tomu rozumíme: „Už mně utíkají poslední minuty. Chceš-li se ode mne něco naučit, je třeba se učit hned, za chvíli mně odjíždí vlak. Když hoří, hasiči všeho nechají  a běží zachraňovat.“ [5]

„Pane, máme na Samařany (kteří věří jinak než my a tvrdí, že Hospodina lze uctívat na hoře Gerazim a ne v Jeruzalémě) svolat oheň z nebe jako Eliáš na vojenské komando poslané králem?“  („Dopravte ke mně proroka, živého nebo mrtvého“, rozkázal král vojákům.)

Jak to, že u Jana a Jakuba náboženská nesnášenlivost a nenávist převládly nad Ježíšovým učením?
Ježíš jim určitě ukazoval, kam Eliáš došel - třetí královo komando už nepobil, a jak Eliáš vyučil Elizea jak se ubránit nepřátelům bez použití hrubého násilí.

Vzpomínáte, jak se Ježíš při svém prvním kázání v Nazaretě ptal posluchačů, zda nezabijí Mesiáše, když jejich tátové vraždili proroky? Ptal se, zda se odvrátí od této nesnášenlivosti a obrátí se k Bohu. Tito zbožní lidé se urazili až na smrt …

Když to všechno apoštolové v Nazaretě slyšeli a viděli pokus nazaretských Ježíše ukamenovat, nenapadlo je, že oni sami někdy budou ochotní zabíjet příbuzné jinověrce. Přecenili sami sebe a podcenili své temné síly v nás, lidech.
Ani já jsem si ve svých 30-ti letech nepomyslel, že bych mohl ublížit lidem, které mám rád. A pak jsem jim ublížil. Který ženich nebo nevěsta by připustili, že jednou přispějí svým podílem k rozpadu svého manželství? .   

Neposloucháme slovo boží a odporujeme mu. Nevšimli jsme si, že Ježíš je proti násilí a trestu smrti? Jak to, že křesťané páchali pogromy na židy? Jak to, že papežové dovolili mučení? Jak to, že vedli náboženské války a vydávali kacíře (jinak věřící lidi) k upálení? Jak to, že i v 21. století se vedou náboženské války?
Nemysleme si, že by to nás nemohlo potkat, když to potkalo samotné apoštoly.   

I my „v sobě nosíme nábožensky nesnášenlivého tatínka“ ve větší míře než si myslíme. Hodní a zbožní lidé (ne pohané) ukřižovali Mesiáše! Neříkám, že pohané jsou lepší, než my, ale Ježíš nás varuje před tím, čím jsme nebezpeční druhým i sobě (Jidáš byl také hodný a zbožný - jinak by si jej Ježíš nevybral za učedníka, dokonce za apoštola – a sám sebe připravil o život.)

Důvěřovat Bohu, který vidí dál než my (a který nás nepodceňuje ani nepřeceňuje), je otázkou života a
smrti.

Ke slovům: „Kdo položil ruku na pluh, ať se neohlíží nazpátek“, povím jen něco málo.
Každý dospělý a každý z manželů se má vyvázat z nezdravé závislosti na rodičích [6] a učit se odpovědnosti přijmout odpovědnost za své jednání, za svá slova a myšlenky. O nás pokřtěných to platí dvojnásobně - Ježíš si nás vybral a svěřil nám vynikající úlohu, budování „božího království“, a my jsme přijali svůj díl odpovědnosti. Chceme být světlem, solí a kvasem. Je nám to ctí.

K druhému čtení, povím jen stručně - Je třeba si prostudovat, promyslet předchozí text od 3. kapitoly.
K porozumění svobodě, o které Pavel mluví, je třeba znalosti základních pojmů.
Co naši překladatelé myslí slovem Zákon? Tóru nebo (klerikální) tradici otců?

Tóra je požehnáním - je slovem boží Moudrosti.
Tradice otců se ukázala jako smrtonosná.

Tóra je darem od Hospodina, není otrockým jhem („ani písmeno není řečeno špatně“ srv. Mt 5,18).

Co se slovy: „Tělo touží proti duchu“?
Ekumenický překlad už někde místo „hříšného těla“ říká (ale nedůsledně) „hříchy lidské svévole“.
Kdo zná knihy Richarda Rohra, může si tam dosadit také „falešné já“.

Tóra ani Mojžíš ani proroci neučili, že by pouhé formální dodržování micvy stačilo k bohabojnému životu. I my křesťané víme, že 100 x „nábožně slyšet nedělní bohoslužbu“ (taková byla katechismová formulace přikázání o svěcení neděle), nemusí nic znamenat. Formální modlitba, formální přijímáni svátostí nám mohou dokonce uškodit.
Bůh nám dopomáhá k citlivému svědomí a natolik vzdělává, že můžeme rozpoznat, kdy máme „přikázání“ dodržet a kdy porušit. Židé - díky naslouchání Duchu božímu - došli k poznání, že pro záchranu života můžeme všechny „přikázání“ - mimo tří - nedodržet. 
Svěcení sedmého dne je pro nás velikým darem. Jsme svobodní lidé, nejsme otroci. Nejsme tažný dobytek a ani ten, ani pohanští otroci, nesměli pracovat v sobotu.
„Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu.“  
Boží vyučování nám nedává klapky na oči a nedělá z nás tupé nemyslící bytosti poslouchající jen povely: „Pochodem vchod! Vpravo v bok! Vlevo hleď! Zastavit stát!“

I Češi jsou šikovní. Mám rád kutily, umějí si poradit. Jen si dejme pozor, abychom nebyli náboženskými „kutily“, kteří všechno vědí nejlépe. Važme si velikého vyučování od samého Boha a věnujme mu dost času. Žasnu například nad velikým vzděláním překladatelů Kralické bible, kde k němu - při svém zaměstnání - došli? My máme mnohem větší možnosti než oni.

Svědci Jehovovi každý týden stojí u naší fary a čekají, zda si jich někdo všimne a bude se zajímat o Boha.
Máme k sobě navzájem úctu. I my můžeme a máme být misionáři.

---

[1] Bible je pro Izraelce slabikářem, čítankou i učebnicí. Díky vzdělávání od Hospodina se naučili přemýšlet ještě jinak, než na co by přišli sami. Proto mají nejvíce nositelů Nobelovy ceny a vynikají skoro ve všech oborech. 

[2] V našich školách při hodinách dějepisu se často děti učí letopočty - místo poučení z dějin. V biblických soutěžích jsou kladeny otázky: kde v Izraeli teče jaká řeka nebo kolik měl kdo synů - místo otázek, které by ukázaly, jak soutěžící porozuměli Bibli a boží moudrosti. 

[3] Jezdci na velbloudech a koních mívali velký plášť, který celou jejich postavu zakrýval a hřál je. (V Izraeli jsou někdy noci velice chladné oproti vedru ve dne. Známe vyprávění o sv. Martinovi a jeho plášti. Nebo obraz: lidé pod pláštěm Ježíšovy Matky.)
Vzpomínáte na text z Rút 3:9  „Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“  Dodneška beduinský ženich rituálně přehodí křídlo svého pláště přes nevěstu.
„Šaty dělají člověka“, plášť Eliáše byl jeho „atributem“ a znamením jeho poslání. Nevědět, co vypovídá o Janu Baptistovi jeho plášť, znamená neporozumět dalšímu biblickému vyjadřování. (To nejsou nějaké kuriozitky.)
Ježíš na nás coby svou nevěstu nepřehazuje svůj plášť, používá jiný, silnější rituál - dává nám pít ze svého poháru víno - svou krev.

[4] Před několika lety, myslím, že to bylo na Nový rok, byl veliký vítr. Jeden mladík si odpoledne vzal skákací padák a šel na kopec. Jenže vítr s ním uhodil o zem a smrtelně jej zranil. Druhý den volali spolupracovníci mladíka rodičům, proč jejich syn není v práci. (Syn bydlel s rodiči, ale měl svůj pokoj.) Táta našel syna mrtvého. Rodiče se ptali lékařů, zda syn neležel přes noc zraněný bez pomoci nebo byl na místě mrtev … Výčitky nás hrozně pronásledují.

[5] Když později nesměli řeholníci jet ani na pohřeb otce (jen na pohřeb maminky - „ten Ježíš nezakazuje!?“), to je zákonické myšlení bez porozumění Ježíšovi. 
[6] Překladatelé Bible by měli ve větě: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). pro slovo „opustit“ najít jiné slovo.