Slavnost Těla a Krve Páně

Jsem rád, že dnešní slavnosti už neříkáme „Boží Tělo“. [1]
Ale uvítal bych hlubší a výstižnější pojmenování. Např. Slavnost Sjednocení.

Zopakujme si, jak velký dar nám Ježíš znovu a znovu nabízí.

Před tisícem let se lidé báli - pro svou hříšnost - přijmout Ježíšovo pozvání k jeho Stolu. Duchovenstvo zanedbávalo biblickou výchovu svou i druhých lidí a neučilo o Ježíšově záměru Hostiny - která je určena hříšníkům jako pokrm k Ježíšovu způsobu života. [2]
Místo toho zavedlo při mši pozdvihování a svátek Božího Těla. To byl veliký úkrok stranou.
Copak samotné jídlo může nahradit podívaná na jídlo vystavené ve skleněné vitríně?
Muže být slavení a stolování nahrazeno klaněním?
Ježíš neřekl: „Klanějte se“, ale „vezměte a jezte, vezměte a pijte“.
Může podívaná na lék a meditace o něm nahradit užívání léků?

Mělo to zhoubné následky: podvyživenost v porozumění záměru a smyslu Ježíšova Hostiny. Strach s Boha, neplodné, zavádějící a povýšenecké teologické boje a soupeření. Rachitidu těla lidu božího a nedostatek výživy k porozumění a lásce.
Ty následky se dodneška táhnou. [3]
(Proč si stále myslíme, že my můžeme Ježíšovy dary a jeho vyučování vylepšit?)

Všechna biblická čtení k dnešní slavnosti mluví o setkávání s Bohem.

Doc. Jiří Beneš, biblista, žák Prof. Jana Hellera, říká: „V Melchizedechovi se Abrám setkal s Hospodinem tak, jako se Hospodinem setkal při návštěvě Tří hostů (Gn 18,1n). (Víc o tom teď nestihnu povědět.)  Ve vyprávění o Melchizedechovi je více důležitých informací než si myslíme.    

V druhém čtení Pavel vypráví o Ježíšově vyučování o jeho Hostině (učím vás to, čemu jsem byl vyučen).

V evangeliu čteme o záměru Ježíšovy Hostiny od samého Hostitele - sjednocení s Ježíšem.
(Pavel ještě osvětluje: sjednocení s bratřími - skrze sjednocení s Ježíšem - 2 K 10,16n .)

Slyšíme o chlebu a vínu (které patří k Hostině), o dobrořečení, o smlouvě (manželské), o památce - zakoušení a prožívání přátelství Ježíše zmrtvýchvstalého a jeho lásky až za hrob (lásky navždy).
K co největšímu porozumění tohoto závratného bohatství si potřebujeme připomínat, co ta slova znamenají. A co nám Ježíš nabízí.

Potřebujeme spolu mluvit o významném symbolu chleba a vína.
Zjistil jsem, že některé děti chléb neznají (jedí jiná jídla a jiné pamlsky). Po mnohá tisíciletí v mnoha kulturách byl chléb základní potravinou …
„Vezměte a kousejte moje tělo“, stojí v originále. [4]

Rád vyprávím, z čeho pochází polibek. Je pro nás nejen velikým projevem blízkosti, úcty a ochoty se dávat druhému - má životadárný původ.
Za mého mládí se pěstovalo československo-sovětské přátelství. Svazáci si dopisovali s komsomolci (mladým vysvětlete, kdo byli svazáci a komsomolci) a někteří směli jet na brigádu do Sovětského svazu. Jedna kamarádka mi vyprávěla: Měsíc jsme pracovali na stavbě přehrady. Pak jsme mohli jet na týden do rodiny komsomolce. Samozřejmě Češku přivítali hostinou. V pondělí ráno se paní domu ptala: „Co ti včera nejvíce chutnalo? Jestli chceš, uvařím ti to dnes znova.“  – „Pirohy s masem.“ – „Á, tak to nepůjde; až ve čtvrtek, až se dcera vrátí z města domů. Já už nemám žádné zuby.“
Dokud maminky neměly strojek na maso, užvýkávali jídlo starším kojencům (které ještě nemají vyrostlé stoličky) a starým bezzubým lidem. (Dodneška můžeme někde vidět, jak někde v cizích chudých zemích ženy některá jídla při jejich přípravě užvýkají.)
Maminky užvýkané jídlo dětem předávali z pusy do pusy.
(I ptáci krmí své děti ze zobáku do zobáčků ptáčat nebo třeba feny štěňatům z čumáku do čumáčku.)
A tak polibek není jen jedním z důvěrných projevů blízkého vztahu, má hluboký životadárný původ a tento smysl si zachoval.
Kdo neslyší a nezakouší: „Mám Tě rád“ - slovem, pohlazením, polibkem a náručí - strádá na těle i na duchu.
Toto bohatství vymyslel sám Tvůrce. A Ježíš je vědomně a záměrně vložil do krásy své Hostiny.    

V jídle nevidíme jen potravu, ale dar boží. Zakoušíme, že „láska prochází žaludkem“. Stolováním si navzájem projevujeme vzájemnou přejícnost a blízkost.
Od Boha slyšíme, že on sám - jako první - má potřebu se námi slavit své přátelství (které už za Mojžíše přirovnal ke krásnému manželství). 

Ježíšova hostina je největší slavností a největším rituálem lidských dějin.
Bohatství toho daru je nevyčerpatelné - jako láska sama.

Ježíš nám nabízí nebeskou stravu - pokrm nové výživy - své Slovo a svou Hostinu.
Slovo boží a Ježíšova hostina není určena ke klanění (neutíkejme od jeho darů stranou) ale ke konzumaci, k přijetí a vyživování.  
Kdo se neživí u Ježíše, šidí se, je slabý a je podvyživen.
Používám přirovnání o mateří kašičce včel. Mateří kašičkou je živena včelí královna a každý den naklade více vajíček, než sama váží. Dělnice a trubci dostávají mateří kašičku jen první tři dny.
Chceš být královnou nebeského Ženicha nebo jen katolickým trubcem?
(I včelí trubec má svou úlohu a význam. Ale křesťan je povolán a pozván do množiny nevěsty.)

Apoštol Petr Ježíšovi vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,16)
Apoštol Tomáš po vzkříšení vyznal: „Pán můj a můj Bůh“ (J 20,28). 
Ježíš ale říká: „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“. [5]

Co vše se odehraje ve svatební den mezi ženichem a nevěstou? Jak velikým bohatstvím se navzájem  obdarují - aby v umění obdarování stále a víc a víc rostli. [6]
Jestli Bůh přirovnává sebe k Tátovi, k Mamince, Ženichovi a Manželovi, jestli své přátelství k nám přirovnává k manželskému vztahu - není to jen hra se slovy.
A je to srozumitelné.

Malé děti nemají ponětí o vnitřním světě rodičů. Ale časem dorůstají a vstupují čím dál víc do světa dospělosti - k dávání sebe sama druhému a druhým. 

Každý hříšník, který touží po novém způsobu života a obrací se k Bohu o pomoc, je velkoryse zván k Ježíšově hostině - ne jako host na svatbě, ale v postavení jeho nevěsty.
Tomuto daru lze porozumět.

Modlitba i setkání s druhým je především nasloucháním (o setkání s Bohem to platí nejvíce).
Bůh jako první má potřebu s námi slavit své přátelství. - Važme si toho.

Ježíš nám znovu a znovu opakuje svůj svatební slib a zve nás ke své hostině. Vedle svých darů jedinečné krásy nám navíc nabízí sám sebe.  

Milující i milovaný touží po porozumění s tím druhým (porovnejte si to na svém vztahu rodičů a dětí v obou pozicích). 

Stvořitel nám dal život z lásky, láskou nás obdarovává a k lásce nás zve.
Touží bydlet, přebývat v nás a uprostřed nás.
Nás chce proměňovat do své podoby, proto o nás pečuje v nejvyšší možné míře. Kdykoliv je schopen a ochoten nám opakovat svůj svatební slib.
(Víme, že některá naše slova patří mezi naše nejzávažnější činy. O svatebním slibu to platí ve veliké míře. Ježíš není mluvka, je mužem činu.)

---

[1] Co si o nás mohou myslet židé, když od nás slyší: „Boží hrob“, „Boží matka“, Boží tělo“, Boží chrám“, „Boží muka“ …?
Mnoho dlužíme (skoro za vše, co o Bohu víme, vděčíme jim). Jak to, že jsme jim neukázali cestu k porozumění nejkrásnější osobnosti jejích národa?

[2] Když jsem párkrát dostal ve škole z ruštiny trojku (to byla u nás doma špatná známka) nebo přinesl „poznámku“ v žákovské knížce, táta mě huboval, ale nikdy neřekl: „Maminko, kluk dnes k obědu dostane jen polévku …“ Jestli vy, rodiče pečujete velkoryse o své nedokonalé děti, jak by mohl Bůh o nás hříšné pečovat méně? 

[3] Tlak komunistické diktatury nám pomohl se zbavit velké části klerikalismu a náboženské pompy, ale ti, kteří neumějí o Večeři Páně mnoho co říci, se vracejí k Eucharistickému průvodu. Přitom římský biskup Pavel VI. řekl o průvodu s Božím Tělem: „Nepotřebujeme vnější veřejné náboženské projevy, ale potřebujeme hlubokou vnitřní modlitbu“. 
Ježíš nás varuje před náboženským předváděním na veřejnosti (Mt 6,5-6), směřuje nás k milosrdenství (Mt 5,13-16; L 10,25-37).

[4] Ti, co se vždy pohoršují, jak slyší něco nového, se hned se posmívali: „Copak jsme kanibalové nebo upíři, pijící krev“? Odešli (alespoň byl od nich pokoj).   

[5] Ježíš namítá satanovi: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,3-4)
„Můj pokrm je konat přání toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“ (srv. J 4,31-42). Boží vůli (jeho plány, jeho vůli) poznáváme z jeho slov.

[6]  „Kam jdete?“ - mohou se nás známí v neděli ptát.
„Do kostela.“
„Aha“. 
Setkání a rozhovor ale může vypadat i jinak:
„Kam jdete tak vyfiknutý?“
„Na svatbu.“
„Jó? Kdo se vdává?“
„My.“
„Kdo my?“
„Vy jste se rozvedli?“
„Ne, naopak.“
„Jak naopak?“
„Ježíš s námi slaví své přátelství - manželství…“