4. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 10.1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 13,1-14; Zj 7,9.14b-7; J 10,27-30
Datum: 12. 5. 2019
Slova z dnešního krátkého evangelia známe: „Moje ovce slyší můj hlas“.
Máme sklon si namlouvat, že Ježíšova slova známe. Při bohoslužbách dost lacino tvrdíme: „Slyšeli jsme slovo boží“).

Bible k našemu vyučování používá obrazy, přirovnání, podobenství …
Použiji také přirovnání - představme si, že by nám Ježíš řekl: „Napište si do vysvědčení z mého vyučování známky sami“. Jakou známku bychom napsali z našeho „slyšení Ježíšových slov“? [1]
Tak se na to trochu podíváme.
 
V prvním čtení slyšíme o naplňování Izaiášova proroctví o „otroku božím“: „…dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl záchranou do končin země.“ (Iz 49,1-6) [2]

Zbožní a v Písmu vzdělaní židé doby Ježíšovy slyšeli ze slova Božího jen to, co chtěli slyšet. Před Ježíšem se suverénně prohlašovali za syny Abraháma a za učedníky Mojžíše. (Co jim Ježíš na to řekl, víme.) Apoštolové byli na vyšší úrovni, ale rozmluva Ježíše s Mojžíšem a Eliášem je nezajímala.
Ježíšův pokyn: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15), léta nechávali ležet ladem, až apoštolové druhé řady se rozhoupali k uposlechnutí  - opět jsme to slyšeli v prvním čtení.

Každý rok čteme kousek z Ježíšovy řeči o „Dobrém pastýři“.
Projděme si letos celý text.

Předchází mu veliké znamení - uzdravení slepého od narození. Zbožní soptili: „Ten člověk je hříšník“. 
-  „Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit,“ hájil slepec Ježíše. (J 9,33)   
-  „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
-   Zbožní na Ježíše vyjeli: „Jsme snad i my slepí?“
-  „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ [3]

Pak Ježíš v několika podobenství mluví o dobrém pastýři (10. kap.). My život tehdejších pastýřů neznáme. Pastýři museli být dobrými hospodáři … a lidmi statečnými. Lupičů (čtyřnohých i čtyřnohých) bylo dost. Pastýř je v ovčinci „doma“, má „klíč od dveří“.
Kdo je vrátným?
Honáci hovězího dobytka ženou stádo klackem nebo bičem pře sebou. Ovce nejsou moc chytré, ale jdou za pastýřem. Před cizím jankovitě utíkají.   
Posluchači neměli otázky, neptali se na výklad. Kdo se neptá, nic nepochopí. 

Ježíš posluchačům přidal podobenství o dveřích.
(Ježíš při svém vyučování potřebuje spolupráci učedníků. Podobenství neporozumíme bez výkladu.) [4]
Každý víme, že nenajdeme-li správné dveře, nedostaneme se dovnitř.
Boží království není ohradou, kterou by bylo možné přelézt.
O „zlodějích a lupičích“ jsme mluvili nedávno (i my můžeme své děti okrást nebo oloupit, když jim Bohu nevyprávíme nebo o něm mluvíme zkresleně).
Ledaskteří se vydávají za dobré pastýře, a my jim to opětovně věříme. Hitler, Lenin, Stalin a další výtečníci - až do dneška - si svůj život velice chrání. Ale my - hloupé ovce - se jimi necháváme vést, někdy i na jatka.
-  „Ježíš je posedlý, nemá to v hlavě v pořádku“, tvrdili ti, kteří pravdu nehledali.
-  „Chopili se kamenů, aby ho ukamenovali“ (v. 31).
-  „Opět se ho chtěli zmocnit“, aby s ním skoncovali (v. 39).

Ježíš je dobrým pastýřem, pro záchranu nám nabídl poslední znamení - vzkříšení Lazara.  
Jenže ten, kdo nehledá, se ničím nedá přesvědčit.

Podobenství o ovčinci a dobrém pastýři není idylkou. V životě může jít i o život (ovcí i pastýřůě).

Ježíš je skvělým pastýřem, ale nikoho do nebe nebude tahat za límec nebo nosit na zádech: „Máš nohy, nejsi nedochůdče ani nejsi chromý“. Ukřižování je dostatečným znamením jeho dobré vůle.

My si přinejmenším potřebujeme dávat pozor, abychom nebyli „zloději a lupiči“ svým dětem.   

Záměrně nepíšu více. Je na nás, jak se slovem božím pracujeme.
Je možné, že odpoledně něco napíšu pro ty, kteří o to budou stát. 
[1] Ježíš v podobenství o rozsévači mluví o rozdílné půdě a o rozdílné úrodě slova božího v nás.

[2] Izajášův otrok boží (nám spíše známý - nepřesně a zavádějícně přeložený - služebník boží) patří mezi stěžejní postavy Bible.
Písně o božím otroku patří nejspíše do doby babylonského otroctví.
Izaiášovi současníci nad slovy proroka mávli rukou: „Že by otrok mohl být víc než král nebo velmožové? Že by více udělal pro lidi než ti, kteří se naparují a předvádějí svou moc? Nepředstavitelné!“
I lidé Ježíšovy generace se nepídili po smyslu písní „o božím otroku“. („Josef syn Jákoba byl sice také nějakou čas otrokem, ale my bychom nikoho do otroctví neprodali … je to nepředstavitelné …“
Ježíš pak nejen umyl nohy apoštolům jako pohanský otrok, ale byl vlastními lidmi jako vzbouřený otrok vydán k ukřižování. Ale to nikoho nenapadlo. Ani nás by ledacos nenapadlo, např., že se leckteré naše manželství rozpadne.)
Ani církev se k otroku božímu nehlásila, brala si vzor spíše od králů. Proto také dodneška překládá: „služebník boží“.    
My také o Izaiášově otroku božímu nepřemýšlíme. (Zůstali jsme trestuhodně trčet jen u trpícího služebníka.)

[3] My každou neděli říkáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“. 

[4] Dávno jsem si začal všímat dveří. Jsou zajímavé, majitelé jim přikládají velký význam. Nejprve jsem si u dveří všímal jejich provedení a vzhledu … Podobenství Ježíšovo ale můj zájem zaměřilo jiným směrem. Viděl jsem, že většina dveří byla zavřených (některé byly zamknuté, zabedněné …), jiné byly pootevřené, dokořán otevřené, ozdobené - vítající návštěvníky…