3. neděle velikonoční

Na dnešní neděli jsme si domluvili, že Bohu poděkujeme za naše manželství.
Bůh nám říká: „Jsem jako TátaMáma, jako váš Ženich a Manžel“.
Dává nám nejen moudrý návod, jak budovat krásné vtahy, ale svým přátelstvím nás obdarovává a ukazuje, jak milující jedná s milovaným. K tomu nám navíc nabízí jedinečnou pomoc (včetně svého odpouštění).
Bůh nás svou láskou vybavuje „kapitálem“, abychom v lásce druhým měli z čeho rozdávat.

Od Ježíše se učíme synovství a jak být dobrým partnerem v manželství. (To on umyl nohy apoštolům, to on po vzkříšení vyhledal své přátele, po jejich selhání.)
Od Boha se učíme rodičovství.

(Pro děti je důležitý příklad dobrých rodičů.) Bůh s námi jedná ještě víc štědře a osvobozujícím způsobem.

„Izraeli, až poznáš, jakou láskou tě mám rád“, říká nám Hospodin, „zamiluješ si mě celou svou bytostí“.

I my jsme se vydali cestou poznávání a zakoušení lásky Boha k nám. [1]

Zopakujme si, co nás Ježíš po vzkříšení učí.
Setkáváme se s ním nejen v potřebných („Co jste prokázali kterémukoliv z potřebných, prokázali jste mně“ Srv. Mt 25,31n). Ale on se s námi setkává v těch, kteří nám slouží.
Magdaléna nepoznala vzkříšeného Ježíše podle podoby, hlasu, chůze, ani svou intuicí, ale podle toho jak mile s ní mluvil. Nikdo jiný s ní nemluvil tak pěkně jako Ježíš.
Emauzští poznali Ježíše podle toho, jak jim vykládal Písmo a při slavení jeho Hostiny (nikdo nebyl tak skvělým Učitelem jako Ježíš, nikdo jiný jim neříkal při hostině svatební slib).
Rybáři ho poznali podle Ježíšovy pomoci při práci. On jim připravil snídani.
(„Podoba není nejdůležitější, správně vidíme srdcem,“ říká liška v Malém princi.)
Zkušenost ze setkávání s Ježíšem je důležitá, máme si ji pěstovat.
Skrze toho, kdo nás těší, se můžeme setkávat s Kristem. Skrze toho, kdo s námi jde kus těžké cesty, skrze toho, kdo nás uvádí do boží moudrosti,
Skrze toho, kdo nám slouží (kdo nám připravuje snídani).
Při slavení jeho Hostiny.

I my máme možnost - skrze projevy své lásky - dopřát druhým lidem setkání s Kristem.

To vše má mimořádný význam pro naše manželství. Říkali jsme si, že když maminka chová nebo kojí své dítě, slouží svému milovanému dítěti, ale zároveň slouží Ježíšovu sourozenci. Stíráme-li podlahu, může to být zároveň poctou Bohu (uklízíme nejen pro to, aby se nám lidem doma líbilo, ale aby se u nás líbilo i Bohu - jsme u něj doma, Bůh u nás doma není o nic méně než v kostele). Všechno, co konáme dobrého, může být k boží oslavě.
Jsme Bohem milovanými dcerami a milovanými syny, ale i my sami můžeme svůj život a sebe sama povyšovat na úroveň božích dětí.
I my můžeme být prodlouženou rukou Ježíše, jeho druhým já.

Ježíš svým učedníkům připravil snídani, udělal oheň a upekl rybu (neptáme se, zda chleba koupil, dostal nebo jej upekl), slavil s nimi svou Hostinu (do té patří i agapé, k tomu apoštolové přidali ryby ze své práce, ze svého úlovku).
Slova: „Vzal chléb, vzal rybu a dával jim“, jsou speciálními slovy Ježíšova slavení.
Říkali jsme si, že první křesťané, když neměli po ruce víno, slavili někdy Eucharistii třeba s chlebem a rybou nebo s medem a rybou. To my si ve svém scholastickém a potridentském myšlení vůbec nedovedeme představit. [2]

Někdo se děsí, když použijeme při slavení Eucharistie jiné slovo (to nemusí být neúcta, nepečlivost nebo svévolnost, „cochcárna“ ) - slavení Ježíšovy Hostiny není bílou magií.
Kněžskou můrou bylo, zda byla svátost platná. A ta platnost prý záleží na přesně vyslovených slovech a úkonech. Toto se sledovalo více, než zda přeskočila jiskra mezi slavícími a Bohem – „vždyť jsme přinášeli oběť Bohu“.
Ale jak může být Bůh spokojen, když jsme jeho slavnosti zůstali dlužni svou otevřenost a spolupráci?

Co je platné, je-li jídlo dobře uvařené, ale my se mezi sebou pohádáme. Jídlo se dostalo do našeho žaludku, ale mezi stolujícími nepřeskočila jiskra přátelství.
Co je platné, že mají manželé spolu sex, ale nebylo by to setkání milujících - těch, kteří se předhání, kdo druhému poslouží (udělá mu snídani, kdo je ochoten se pro druhého přetrhnout („Toto je moje tělo, které se pro vás vydává“).

„Kdo nerozpoznává, že druhý patří do Ježíšova nového Těla (kdo třeba svévolně vylučuje někoho od Stolu Páně) - jí a pije sobě odsouzení“. Srv. 1 K 11,26-30 
Co by bylo platné, kdyby byl proměněn chléb a víno, ale nebyli bychom proměněni my? Nás chce Ježíš proměňovat, v nás chce bydlet a přebývat uprostřed nás.

Už naše běžné jídlo má své kouzlo a sílu. Po jídle, natož po slavení, máme jiný pocit než před jídlem.
Tím větší kouzlo, krásu a sílu má Ježíšova Hostina.
Kdybychom neodcházeli z bohoslužby jiní, než jací jsme přišli, zahodili jsme boží dar. Kdybychom odcházeli se zlostí, pak jsme zmařili boží obdarování, které nám Bůh nabídl. (Někdy žasnu, co všechno lidé při mši sledují svým farizejským okem, místo toho, aby se nechali unést boží láskou „ke stropu kostela“.)
V Ježíši nás Bůh učí krásnému milování“.
Už u Ezechiela mě uchvátila slova: „Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou.“ (Ez 16,8)  
A Ozeášova slova: „Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej.“ (Oz 11,4)  
Kdo tato slova zná (a také z Přísloví 5,19), tomu slova Ježíšovy Hostiny znějí úplně jinak: „Jste mou nevěstou, dávám se vám, chci s vámi být jedno tělo a jedna duše“. Nic závratnějšího jsem nikde jinde neslyšel a nezažil. (Kdepak „zpřítomnění Ježíšovy popravy“).

To vše, celý Ježíšův život, je nám i pro naše manželství a vztahy v rodině ohromnou zásobárnou lásky.
Zažijí-li děti doma věrnost a přátelství mezi rodiči, jsou jinak vybaveni pro život než děti manželů, kteří se nesnášejí.

Toužíme ve svém manželství - a snažíme se o to - být co nejvíce dní schopni opakovat druhému svůj svatební slib. Kdo z nás nezažil, že nám to některý den nejde přes rty, protože jsme momentálně „ve-při“?
Ježíš nás uchvacuje svou láskou, každý den je schopen nám (s radostí) říkat svůj závratný svatební slib. (Ježíš váží každé slovo; není mluvka, není lichotníkem, natož svatebním podvodníkem.)

Kdo si všímá Ježíšových slov a jeho činů vůči nám, kdo jeho přátelství přijímá, je proměňován do jeho podoby. Pak může a má z čeho obdarovávat ty, ke kterým je Ježíšem vysílán.
Že to nejde automaticky samo, víme každý ze své zkušenosti.
Víme, jak voda kapkou po kapce, vytváří krásu krápníku.
Ježíš nás chce trpělivě, láskyplně a něžně přivádět k lásce k druhým. Partner v manželství je (má být) pro nás tím nejbližším člověkem, na kterém se lásce učíme. Bůh nám k tomu žehná.
Ježíš nám k tomu nabízí transfúzi svého Ducha.

Ježíš nám neubližuje, nic nám nedluží, nikdy na nás nešetří.

Nezkoumejme vyčítavě na prvním místě, co pro nás dělá partner, ptejme se: „Co pro něj mohu udělat já“? To je Ježíšovský způsob. Tím si získal naše srdce.

Milující touží po porozumění milovaného (tak to máme s partnerem, dětmi …
Meditace je hledáním hlubšího porozumění Bohu. Jak? Přemýšlením, domýšlením a přitakáním.

Pavel Fišer, Liberec

---

[1] Někteří lidé objevili velikost a krásu božího přátelství bez průšvihu. (Napočítal jsem jich v Písmu sice jen pár, ale nikdo se nemůžeme vymlouvat na našeho Tvůrce. Bůh nás stvořil dobře!) My ostatní objevujeme velikost jeho milosrdenství až po našem selhávání („v nouzi poznáš přítele“). - I apoštolové patří do této „naší party“. O Velikonocích jsem si říkal: „Abrahám dal na Hospodina, když mu řekl: „Obětuj mi svého syna“. Ale nikdo z apoštolů Ježíšovi nevěřil, že bude popraven. A že bude vzkříšen.“
Byla zkouška Abrahámovy důvěry Bohu menší než důvěra apoštolů Ježíšovi (při jeho popravě a vzkříšení)?
Abrahám riskoval smrt svého syna! Co riskovali apoštolové?
My se zastavujeme nad tou hrůzou s Izákem … (to je dobře), ale už nepromýšlíme, jak Abrahám došel k takové důvěře, že se s Izákem vydal na horu, aby …
Abrahám byl člověkem silně hledajícím smysl života. Nabídku božího přátelství přijal jako jedinečné bohatství. Když se vydal na cestu s Hospodinem, při svých selháních poznal Boha jako věrného Přítele a získal k němu velikou důvěru. Byl Bohu vděčný, že mu odpustil jeho selhání (když Sáru vydával za svou sestru) a že jej zachránil od spravedlivého hněvu faraona (Gn 12. kap.) a pak znovu u abímeleka (Gn 20. kap.)

[2] Představme si, že chceme někde slavit Večeři Páně, a rozbije se nám lahvička s vodou. Zbyl nám jen chléb a víno. Co si počneme?