Velikonoční dny
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 6,53-56 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 21. 4. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 6,53-56 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 21. 4. 2019
Původně byly křesťanské Velikonoce
slaveny v jednom dnu. Později byly rozděleny do více dnů, abychom mohli
krok za krokem poznávat jejich bohatství.
K Zelenému čtvrtku.
Rituál velikonočního beránka a židovská sederová večeře jsou prastarými rituály. Ukazují na boží milosrdenství a na svobodu, kterou nám Bůh opět dává. [1]
Pokud jim neporozumíme, neporozumíme ani Ježíšovu rituálu - jeho Hostiny.
Ježíš celý život slavil velikonoční svátky. Rodinnou velikonoční hostinu ale přeznačil do nového významu a daroval nám ji k častému slavení. Vrátil se ke starému a vrcholnému významu obrazu Ženicha a nevěsty (božího lidu). Kdykoliv je smíme slavit jako svatební slavnost. Naším Ženichem je Bůh a jeho dokonalým obrazem je Ježíš. Znovu potvrdil, že jsme jeho nevěstou.
Víme, co vše prožívá ženich a nevěsta v den svatební. (Naše svatební obřady jsou poznamenány biblickou tradicí a jejich významem.) Snoubenci se snaží vzájemně si porozumět, líbit se a darovat se jeden druhému. Oba se strojí do svatebních šatů, naslouchají a přijímají požehnání rodičů. Nevěsta dostává svatební kytici (na Květnou neděli jsme přišli s květinami v rukou - ty nebyly jen mávátky). Jeden druhému se odevzdávají slovy svatebního slibu. Svatební polibek je jedinečný …. Stejně jako svatební hostina s přáteli novomanželů. K manželství také podstatně patří manželská náruč: „Stávat se jedním tělem a duší“. Ježíšův svatební slib je závratný a setkání s ním při jeho svatební Hostině on sám nazývá sjednocením: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (srv. J 6,53-57
Předehrou ke svatbě s námi je Ježíšovo umývání nohou učedníkům. Nezištná a ochotná služba jednoho druhému předznamenává společný život v lásce: „Jsem tu pro tebe, rád ti posloužím a vyjdu vstříc“.
„Služte jeden druhému tak, jako já sloužím vám.“ Z tohoto nesmírného bohatství máme rozdávat.
Velký pátek.
Klademe si otázky: Proč se nechal Ježíš umučit? Co tím Ježíš sledoval? K čemu jeho smrt měla posloužit? Jaký má smysl?
Protože odpovědi nehledáme pečlivě v Písmu, vymysleli jsme si nebiblickou konstrukci o výkupné oběti.
Nutíme se do zbožných pocitů nad Ježíšovým utrpením, ale jsme rádi, že „nám Bůh odpustil naše viny“.
Bůh oběti nežádá. Lidské oběti jsou pro něj zrůdností!
Ten, kdo pečlivě čte o božím milosrdenství, si nedokáže představit, že by Bůh svolil k potrestání nevinného za provinilce. To by nedopustil žádný slušný člověk.
(Mnohokráte jsme o tom mluvili.)
Říkali jsme si také: „Po Osvětimi nemůžeme mluvit o Bohu jako dříve“. [2]
Ale často jsme zůstali jen u té fráze.
Při bohoslužbě vzkříšení se v kostelích bude opět zpívat úchvatný chvalozpěv „Exultet“.
Dávno jsem si jeho text upravil, neboť některá slova mi nejdou z úst.
„ … Kristus za nás zaplatil věčnému Otci dluh Adamův
a svou krví zrušil dlužní úpis dávného hříchu.
Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí.
Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký …“
Dodneška - i po Osvětimi - ta slova někteří obhajují. [3]
Jiným to je jedno. [4]
Jaká šťastná vina?
Ani malým dětem nemůžeme říkat nesmysly, jinak se od nás později odvrátí.
Může být nějaké neštěstí pro nás šťastným?
Někomu zemřel v dětství rodič - kdo by to nazval štěstím?
Někdo měl rodiče ve vězení, nebo byli popravení, někdo se dopustil se zločinu …
Nebylo snad Ukřižování zločinem?
Bylo štěstím, že se marnotratný syn vrátil k otci, ale těžko by se chlubil, že jeho prohýření otcova majetku bylo šťastným.
Bibličtí kajícníci - od Davida, až po sv. Petra, o svém provinění nikdy neřekli, že jejich selhání bylo šťastnou vinou.
Mohl by snad někdo prohlásit, že umučení miliónů Ježíšových sester a bratrů námi pokřtěnými nebylo zavrženíhodným a neomluvitelných zločinem? [5]
Vícekrát jsme se ptali, proč se Ježíš nechal ukřižovat.
Život je darem od Boha. Máme o něj pečovat. [6]
V některých závažných případech můžeme položit vlastní život, posloužíme-li životu. Jsou ještě větší hodnoty, než zachování vlastního života za každou cenu.
Mluvili jsme podrobněji o obětavosti Maxmiliána Kolbeho, který zachránil život druhého vězně. [7]
Jaký smysl měla Ježíšova vydanost? [8]
Podrobně a dlouho (i na řadě biblických hodin) jsme si všímali Ježíšových výroků v evangeliích o své smrti. Procházeli jsem si texty apoštola Pavla - ty nejsou v našich Biblích dobře přeloženy.
Ježíšova slova jsou prvotní. Kdybychom vycházeli nejprve z Pavla, „zapřahali bychom vůz před koně“. [9]
Hřích se nedá spravit hříchem.
Ježíš nás nezachraňuje prolitou krví, ale svou obětavou láskou.
Ježíš stále varoval před náboženskou pýchou, nesnášenlivostí a nenávistí, která pokládá likvidaci jinak smýšlejících za bohulibou.
Ježíš nás přišel zachránit a stálo ho to život.
Ne pohané, ale židovská církevní hierarchie ho nechala zavraždit jako největšího zločince.
Ježíšovu ukřižování potřebujeme porozumět jako typu hříchu náboženské nesnášenlivosti
a nenávisti v jednom „náboženství.
Dva tisíce let tento hřích stále opakujeme. Námi - pokřtěnými - byli a jsou likvidováni nevinní.
Po Ukřižování to je neomluvitelné!
Ještě dnes se rádi dělíme na My (dobří) a oni (nehodní). Koho všeho pokládáme za cizí?
Kterým lidem upíráme, že byli stvořeni k obrazu božímu?
Jak to, že nenávidíme a pronásledujeme Boží děti?
Kříž je znamením velikosti boží lásky k nám hříšným. Ale také je varovným znamením naší nelásky. [10]
Kdo nepoznává, že je nebezpečný (sobě, svému manželství, nejbližším, lidu božímu …), ten je nebezpečný dvojnásob.
Na cizích lidech to vidíme, ale nechceme slyšet, že v nahlížení na sebe sama máme slepou skvrnu.
Naše průvody za křížem mají být pokorné (pokora je láska k pravdě, i o nás samých), nikdy triumfální.
My, provinilci, se obracíme k Bohu. Jako odsouzenci v cele smrti prosíme o milost.
A dostává se nám něčeho neuvěřitelného, Bůh nám nejen odpouští, nejen nás přijímá do svého otcovského domu, nejen nám vrací ztracenou důstojnost jeho synů dcer, ale nás hříšné zve i na konci velkopátečních obřadů ke své svatební hostině jako svou milovanou nevěstu …
Nic srovnatelného nám svět nemůže nabídnout.
Slavnost vzkříšení.
Smíme patřit do jedinečného celku Ježíšových učedníků a přátel.
Na celém světě křesťané při vigilii, po obřadu u ohně a velikonoční svíci, naslouchají devíti biblickým textům, které jsou literárními a náboženskými perlami.
Čím víc je máme prostudované a promyšlené, tím více závratné krásy z nich načerpáme.
Není větší slavnosti než slavnost Zmrtvýchvstání.
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Byl vzkříšen.“
To je víc než šťastný konec dramatu.
Všem lidem z dějin lidstva Ježíš položí otázku: „Jak se ti líbilo na světě?“
Někteří budou právem naříkat …
Ježíš jim setře každou slzu z jejich tváře. Přihlásí se k těm, kteří jednali lidský (viz podobenství o posledním soudu) a pozve je na svůj slavný trůn po jeho pravici.
Hříšníků se bude ptát, zda stojí o možnost života mezi nebešťany a zda jsou ochotni si osvojit krásu nebeského soužití.
Tato nabídka není lacinou záležitostí. Porozumění a spolupráce se všemi vyžaduje vysokou úroveň.
Jsme vděční, že se nám dostalo tohoto náhledu. Dává nám to nový smysl k životu.
Těšíme se ze křtu katechumenů. My křtíme jen jednu katechumenku. Víc se nám jich nepodařilo získat. Kolik katechumenů se vám ve vaší farnosti podařilo získat?
Z naší strany je vrcholem Velikonoc obnova křestního slibu.
Křest je pro nás branou na cestu vzhůru, dál a dál …
Pečujeme o vzácná slova, která nám byla při křtu řečena: Jsi má milovaná dcera, jsi můj milovaný syn - navždy.
Krok za krokem se učíme osvojovat si Ježíšovu noblesu jednání.
Učíme se naslouchat Duchu božímu, který nás uvádí do dříve netušených krás, která nám náš tvůrce připravil.
Každou neděli nám Ježíš při slavení svého přátelství s námi opakuje svůj svatební slib.
Chceme se mu - jako jeho nevěsta - líbit a být mu k ruce na stavbě božího království.
Chceme si budovat svou osobnost a vztahy s druhými podle jeho způsobu života.
Každá neděle je nám dnem příslibu našeho vzkříšení. Už teď si zvykáme na svého ženicha a učíme se soužití s ním.
Padesát dní velikonoční doby nám je nabízeno k hlubšímu zkoumání této naděje.
A k radosti, že poslední slovo má milosrdný Bůh navždy.
[1] Podmínky k obdarování božím milosrdenstvím známe - úsilí o nápravu (škoda, že jsme obrácení nešťastně nazvali pokáním).
[2] Už se nikdo nemůže obhajovat: „Já jsem nic nevěděl o nacistických a komunistických koncentrácích, o současných válkách.
(To je pěkné, že na opravu pařížské katedrály už bylo darováno mnoho a mnoho miliard euro. Ale válka na Ukrajině, a jinde, je nám lhostejná.)
[3] „Pro starobylost …“. - To není argument. (Spí snad někdo v barokní posteli svých předků, kteří byli menší
než my? Já ano, ale postel jsem si prodloužil). Naši předkové si nemyslí, že byli a jsou dokonalí. I my si přejeme, aby naši potomci vylepšovali naše dílo. Lid boží není muzeem, natož vetešnictvím. „Církev se má stále reformovat“, obnovovat a růst.
[4] Copak nezáleží na slovech našich modliteb? Nemáme snad s lidmi, natož s Bohem, mluvit s pečlivostí a úctou?
[5] To islamističtí fanatici opěvují zabíjení jiných. (Doufám, že počty zavražděných nepředčí množství vražd lidí z rukou pokřtěných. Mimochodem islamisté nejvíce zabíjejí muslimy.)
[6] Židé k tomu říkají: „Abys zachránil svůj život, můžeš porušit všechny boží pokyny (my říkáme „přikázání“), mimo tří. Kdo zachrání jeden život (včetně svého), jako by zachránil celý svět.“
[7] I velitel koncentračního tábora v Osvětimi mohl ocenit obětavost Kolbeho a dát mu milost. Jenže on si hrál na božstvo války. Vyžadoval dodržení rozkazu, který před tím vydal: „Za útěk jednoho vězně odsuzuji preventivně a zástupně deset vězňů ke smrti hladem! Neodvolám to, co jsem řekl!“
Copak se Bůh nemůže smilovat, jak chce? I vládcové udělují občas milost.
[8] Mluvili jsme o faráři Štenberkovi, o Januszi Korčakovi, o činu Jana Palacha, o obětavosti odbojářů …
O obětavosti některých vědců a lékařů (např. jeden lékař hledal lék na smrtelnou nemoc a sám se tou nemocí nakazil, aby na sobě vyzkoušel lék; lék vynalezl, ale nakonec na tu nemoc zemřel).
Kdo z nich se nejvíce blížil k Ježíšově činu?
[9] Doporučuji výbornou knihu prof. Jakuba S. Trojana „Ježíšův příběh - výzva pro nás“. Koncilové teology a „Zvěstování víry“ („Holandský katechismus“, podepsaný římským biskupem Pavlem VI.), také knížku J. Ratzingera „Úvod do křesťanství“. A řadu předních biblistů a teologů.
[10] Nesnášíme toho, kdo o Bohu mluví jinak než my (a máme sklon si zakládat na tom, co jsme se naučili v náboženství a vše nové bereme jako osobní útok na své postavení.)
K Zelenému čtvrtku.
Rituál velikonočního beránka a židovská sederová večeře jsou prastarými rituály. Ukazují na boží milosrdenství a na svobodu, kterou nám Bůh opět dává. [1]
Pokud jim neporozumíme, neporozumíme ani Ježíšovu rituálu - jeho Hostiny.
Ježíš celý život slavil velikonoční svátky. Rodinnou velikonoční hostinu ale přeznačil do nového významu a daroval nám ji k častému slavení. Vrátil se ke starému a vrcholnému významu obrazu Ženicha a nevěsty (božího lidu). Kdykoliv je smíme slavit jako svatební slavnost. Naším Ženichem je Bůh a jeho dokonalým obrazem je Ježíš. Znovu potvrdil, že jsme jeho nevěstou.
Víme, co vše prožívá ženich a nevěsta v den svatební. (Naše svatební obřady jsou poznamenány biblickou tradicí a jejich významem.) Snoubenci se snaží vzájemně si porozumět, líbit se a darovat se jeden druhému. Oba se strojí do svatebních šatů, naslouchají a přijímají požehnání rodičů. Nevěsta dostává svatební kytici (na Květnou neděli jsme přišli s květinami v rukou - ty nebyly jen mávátky). Jeden druhému se odevzdávají slovy svatebního slibu. Svatební polibek je jedinečný …. Stejně jako svatební hostina s přáteli novomanželů. K manželství také podstatně patří manželská náruč: „Stávat se jedním tělem a duší“. Ježíšův svatební slib je závratný a setkání s ním při jeho svatební Hostině on sám nazývá sjednocením: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (srv. J 6,53-57
).
Předehrou ke svatbě s námi je Ježíšovo umývání nohou učedníkům. Nezištná a ochotná služba jednoho druhému předznamenává společný život v lásce: „Jsem tu pro tebe, rád ti posloužím a vyjdu vstříc“.
„Služte jeden druhému tak, jako já sloužím vám.“ Z tohoto nesmírného bohatství máme rozdávat.
Velký pátek.
Klademe si otázky: Proč se nechal Ježíš umučit? Co tím Ježíš sledoval? K čemu jeho smrt měla posloužit? Jaký má smysl?
Protože odpovědi nehledáme pečlivě v Písmu, vymysleli jsme si nebiblickou konstrukci o výkupné oběti.
Nutíme se do zbožných pocitů nad Ježíšovým utrpením, ale jsme rádi, že „nám Bůh odpustil naše viny“.
Bůh oběti nežádá. Lidské oběti jsou pro něj zrůdností!
Ten, kdo pečlivě čte o božím milosrdenství, si nedokáže představit, že by Bůh svolil k potrestání nevinného za provinilce. To by nedopustil žádný slušný člověk.
(Mnohokráte jsme o tom mluvili.)
Říkali jsme si také: „Po Osvětimi nemůžeme mluvit o Bohu jako dříve“. [2]
Ale často jsme zůstali jen u té fráze.
Při bohoslužbě vzkříšení se v kostelích bude opět zpívat úchvatný chvalozpěv „Exultet“.
Dávno jsem si jeho text upravil, neboť některá slova mi nejdou z úst.
„ … Kristus za nás zaplatil věčnému Otci dluh Adamův
a svou krví zrušil dlužní úpis dávného hříchu.
Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí.
Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký …“
Dodneška - i po Osvětimi - ta slova někteří obhajují. [3]
Jiným to je jedno. [4]
Jaká šťastná vina?
Ani malým dětem nemůžeme říkat nesmysly, jinak se od nás později odvrátí.
Může být nějaké neštěstí pro nás šťastným?
Někomu zemřel v dětství rodič - kdo by to nazval štěstím?
Někdo měl rodiče ve vězení, nebo byli popravení, někdo se dopustil se zločinu …
Nebylo snad Ukřižování zločinem?
Bylo štěstím, že se marnotratný syn vrátil k otci, ale těžko by se chlubil, že jeho prohýření otcova majetku bylo šťastným.
Bibličtí kajícníci - od Davida, až po sv. Petra, o svém provinění nikdy neřekli, že jejich selhání bylo šťastnou vinou.
Mohl by snad někdo prohlásit, že umučení miliónů Ježíšových sester a bratrů námi pokřtěnými nebylo zavrženíhodným a neomluvitelných zločinem? [5]
Vícekrát jsme se ptali, proč se Ježíš nechal ukřižovat.
Život je darem od Boha. Máme o něj pečovat. [6]
V některých závažných případech můžeme položit vlastní život, posloužíme-li životu. Jsou ještě větší hodnoty, než zachování vlastního života za každou cenu.
Mluvili jsme podrobněji o obětavosti Maxmiliána Kolbeho, který zachránil život druhého vězně. [7]
Jaký smysl měla Ježíšova vydanost? [8]
Podrobně a dlouho (i na řadě biblických hodin) jsme si všímali Ježíšových výroků v evangeliích o své smrti. Procházeli jsem si texty apoštola Pavla - ty nejsou v našich Biblích dobře přeloženy.
Ježíšova slova jsou prvotní. Kdybychom vycházeli nejprve z Pavla, „zapřahali bychom vůz před koně“. [9]
Hřích se nedá spravit hříchem.
Ježíš nás nezachraňuje prolitou krví, ale svou obětavou láskou.
Ježíš stále varoval před náboženskou pýchou, nesnášenlivostí a nenávistí, která pokládá likvidaci jinak smýšlejících za bohulibou.
Ježíš nás přišel zachránit a stálo ho to život.
Ne pohané, ale židovská církevní hierarchie ho nechala zavraždit jako největšího zločince.
Ježíšovu ukřižování potřebujeme porozumět jako typu hříchu náboženské nesnášenlivosti
a nenávisti v jednom „náboženství.
Dva tisíce let tento hřích stále opakujeme. Námi - pokřtěnými - byli a jsou likvidováni nevinní.
Po Ukřižování to je neomluvitelné!
Ještě dnes se rádi dělíme na My (dobří) a oni (nehodní). Koho všeho pokládáme za cizí?
Kterým lidem upíráme, že byli stvořeni k obrazu božímu?
Jak to, že nenávidíme a pronásledujeme Boží děti?
Kříž je znamením velikosti boží lásky k nám hříšným. Ale také je varovným znamením naší nelásky. [10]
Kdo nepoznává, že je nebezpečný (sobě, svému manželství, nejbližším, lidu božímu …), ten je nebezpečný dvojnásob.
Na cizích lidech to vidíme, ale nechceme slyšet, že v nahlížení na sebe sama máme slepou skvrnu.
Naše průvody za křížem mají být pokorné (pokora je láska k pravdě, i o nás samých), nikdy triumfální.
My, provinilci, se obracíme k Bohu. Jako odsouzenci v cele smrti prosíme o milost.
A dostává se nám něčeho neuvěřitelného, Bůh nám nejen odpouští, nejen nás přijímá do svého otcovského domu, nejen nám vrací ztracenou důstojnost jeho synů dcer, ale nás hříšné zve i na konci velkopátečních obřadů ke své svatební hostině jako svou milovanou nevěstu …
Nic srovnatelného nám svět nemůže nabídnout.
Slavnost vzkříšení.
Smíme patřit do jedinečného celku Ježíšových učedníků a přátel.
Na celém světě křesťané při vigilii, po obřadu u ohně a velikonoční svíci, naslouchají devíti biblickým textům, které jsou literárními a náboženskými perlami.
Čím víc je máme prostudované a promyšlené, tím více závratné krásy z nich načerpáme.
Není větší slavnosti než slavnost Zmrtvýchvstání.
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Byl vzkříšen.“
To je víc než šťastný konec dramatu.
Všem lidem z dějin lidstva Ježíš položí otázku: „Jak se ti líbilo na světě?“
Někteří budou právem naříkat …
Ježíš jim setře každou slzu z jejich tváře. Přihlásí se k těm, kteří jednali lidský (viz podobenství o posledním soudu) a pozve je na svůj slavný trůn po jeho pravici.
Hříšníků se bude ptát, zda stojí o možnost života mezi nebešťany a zda jsou ochotni si osvojit krásu nebeského soužití.
Tato nabídka není lacinou záležitostí. Porozumění a spolupráce se všemi vyžaduje vysokou úroveň.
Jsme vděční, že se nám dostalo tohoto náhledu. Dává nám to nový smysl k životu.
Těšíme se ze křtu katechumenů. My křtíme jen jednu katechumenku. Víc se nám jich nepodařilo získat. Kolik katechumenů se vám ve vaší farnosti podařilo získat?
Z naší strany je vrcholem Velikonoc obnova křestního slibu.
Křest je pro nás branou na cestu vzhůru, dál a dál …
Pečujeme o vzácná slova, která nám byla při křtu řečena: Jsi má milovaná dcera, jsi můj milovaný syn - navždy.
Krok za krokem se učíme osvojovat si Ježíšovu noblesu jednání.
Učíme se naslouchat Duchu božímu, který nás uvádí do dříve netušených krás, která nám náš tvůrce připravil.
Každou neděli nám Ježíš při slavení svého přátelství s námi opakuje svůj svatební slib.
Chceme se mu - jako jeho nevěsta - líbit a být mu k ruce na stavbě božího království.
Chceme si budovat svou osobnost a vztahy s druhými podle jeho způsobu života.
Každá neděle je nám dnem příslibu našeho vzkříšení. Už teď si zvykáme na svého ženicha a učíme se soužití s ním.
Padesát dní velikonoční doby nám je nabízeno k hlubšímu zkoumání této naděje.
A k radosti, že poslední slovo má milosrdný Bůh navždy.
[1] Podmínky k obdarování božím milosrdenstvím známe - úsilí o nápravu (škoda, že jsme obrácení nešťastně nazvali pokáním).
[2] Už se nikdo nemůže obhajovat: „Já jsem nic nevěděl o nacistických a komunistických koncentrácích, o současných válkách.
(To je pěkné, že na opravu pařížské katedrály už bylo darováno mnoho a mnoho miliard euro. Ale válka na Ukrajině, a jinde, je nám lhostejná.)
[3] „Pro starobylost …“. - To není argument. (Spí snad někdo v barokní posteli svých předků, kteří byli menší
než my? Já ano, ale postel jsem si prodloužil). Naši předkové si nemyslí, že byli a jsou dokonalí. I my si přejeme, aby naši potomci vylepšovali naše dílo. Lid boží není muzeem, natož vetešnictvím. „Církev se má stále reformovat“, obnovovat a růst.
[4] Copak nezáleží na slovech našich modliteb? Nemáme snad s lidmi, natož s Bohem, mluvit s pečlivostí a úctou?
[5] To islamističtí fanatici opěvují zabíjení jiných. (Doufám, že počty zavražděných nepředčí množství vražd lidí z rukou pokřtěných. Mimochodem islamisté nejvíce zabíjejí muslimy.)
[6] Židé k tomu říkají: „Abys zachránil svůj život, můžeš porušit všechny boží pokyny (my říkáme „přikázání“), mimo tří. Kdo zachrání jeden život (včetně svého), jako by zachránil celý svět.“
[7] I velitel koncentračního tábora v Osvětimi mohl ocenit obětavost Kolbeho a dát mu milost. Jenže on si hrál na božstvo války. Vyžadoval dodržení rozkazu, který před tím vydal: „Za útěk jednoho vězně odsuzuji preventivně a zástupně deset vězňů ke smrti hladem! Neodvolám to, co jsem řekl!“
Copak se Bůh nemůže smilovat, jak chce? I vládcové udělují občas milost.
[8] Mluvili jsme o faráři Štenberkovi, o Januszi Korčakovi, o činu Jana Palacha, o obětavosti odbojářů …
O obětavosti některých vědců a lékařů (např. jeden lékař hledal lék na smrtelnou nemoc a sám se tou nemocí nakazil, aby na sobě vyzkoušel lék; lék vynalezl, ale nakonec na tu nemoc zemřel).
Kdo z nich se nejvíce blížil k Ježíšově činu?
[9] Doporučuji výbornou knihu prof. Jakuba S. Trojana „Ježíšův příběh - výzva pro nás“. Koncilové teology a „Zvěstování víry“ („Holandský katechismus“, podepsaný římským biskupem Pavlem VI.), také knížku J. Ratzingera „Úvod do křesťanství“. A řadu předních biblistů a teologů.
[10] Nesnášíme toho, kdo o Bohu mluví jinak než my (a máme sklon si zakládat na tom, co jsme se naučili v náboženství a vše nové bereme jako osobní útok na své postavení.)