Květná neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 23,35-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
Datum: 14. 4. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 23,35-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
; Flp 2,6-11
; L 22,14-23,56
Datum: 14. 4. 2019
V liturgických průvodech mnoha kostelů se budeme
hlásat „ke Kristu ukřižovanému“. To ale není laciná záležitost,
neboť to znamená hájit oběti.
Apoštolové jásali, když s nimi dav provolával slávu jejich Mistru. Ale byli zklamáni, že Ježíš nedorazil ke královskému paláci a nepřevzal vládu jako Mesiáš.
Po ukřižování si trpce přiznali, že se proti procesu s Ježíšem nijak nepostavili za nevinného. [1]
(Před týdnem jsme opět slyšeli, jak se Ježíš postavil proti trestu smrti provinilé ženy!)
Už dříve jsme si říkali, že za Izaiášovým prorockým textem o božím služebníku (první čtení), stojí starý izraelský rituál, kterým měl procházet ten, kterého Bůh vybral za krále Izraele. Aby i izraelité toho člověka za svého krále přijali, bylo nutné, aby prošel zkouškou. Byly mu zavázány oči šátkem a kdokoliv jej mohl urážet slovy, posmívat se mu a plivat na něj. Mohl být tahán za vlasy a vousy, být fackován (ne bit pěstí). Pokud by vztekle reagoval, neprohlásil by ho lid za svého krále. Neboť ten, komu je svěřena moc ke službě (ne k ovládání druhých), má být schopný unést i nespravedlivé osočování a pronásledování a nemá se mstít.
Ježíš později neprošel pouze rituálem, ale umučením až k smrti. Nikdy se nemstil.
Letos jsme vzpomínali na Jana Palacha. K jeho činu zaznělo několik dobrých úvah. [2]
Je důležité vědět (a umět druhým vysvětlit), proč se nechal Ježíš umučit? Co tím Ježíš sledoval? K čemu jeho smrt měla posloužit? Jaký má smysl?
Na přemýšlení si během týdnu chceme udělat dostatek času, abychom pokročili v porozumění Ježíšovým Velikonocům a měli důvod k radosti a slavení. [3]
Snad jsme už porozuměli čtyřem selháním v Gn 3
Podobně potřebujeme porozumět Ukřižování. To, čím prošli Izraelité – že zabili nevinného člověka – není ojedinělé. Ježíšovu ukřižování potřebujeme porozumět jako typu hříchu náboženské nesnášenlivosti a nenávisti v jednom „náboženství“. I tento hřích také stále opakujeme. Dva tisíce let, jsou námi dále likvidováni nevinní. [5]
To je po Ukřižování neomluvitelné.
Izraelité došli v Mojžíšově vyučování a naslouchání Duchu božímu k pozoruhodným náhledům. Brzy upustili od trestu smrti. (Nám křesťanům to trvalo dalších dva tisíce let, než jsme k tomu došli.) Právní proces u nejvyššího náboženského soudního dvoru – Sanhedrinu měl vysokou úroveň …
Říkalo se: „Pokud by Velerada za 70 let vynesla víc, jak dva rozsudky smrti, je to banda zločinců.“
Přesto byl Ježíš odsouzen v monstrprocesu.
My jsme – oproti Bibli – začali tvrdit, že vylití Ježíšovy krve bylo teologicky potřebné pro naši spásu.
Jeho smrt ale nevyžadoval Bůh, nýbrž lidé.
Dodneška nevěříme Ježíšovi, že jsme schopni pronásledovat nevinné.
Církev prohlašujeme za svatou, a aby tuto „pověst“ neztratila, zametáme její viny pod koberec.
Izraelité uvěřili Bohu, že i tak slabý národ a tak nedokonalé lidi jako jsou oni, může Bůh pokládat za své děti. Při sepisování Bible byli sami k sobě velice poctiví. Nijak svou pověst nevylepšovali. Nezakrývali selhání svých otců, svých velikánů. Chtěli se z jejich chyb poučit. (Který jiný lid je k sobě tak sebekritický? Která církev je tak poctivá?
I Izraelité mají krev na svých rukách, ale my jsme je v nesnášenlivosti vůči jiným překonali.
Židé po vyhnání z Izraele nevedli války proti jiným národnostem ani proti jinak nábožensky smýšlejícím židům.
Nemusím uvádět příklady našich selhání. Jsme natolik vzdělaní, že víme, že vedle mnohého dobrého ovoce křesťanů, jsme vylili mnoho krve a slz nevinných (od otrokářství přes světové války a pronásledování proroků a slabých).
Tvrzení: „Jednotliví křesťané jsou hříšní a selhávají, ale církev je svatá,“ neobstojí ani u lidí, natož u Boha.
Je třeba promyslet, co znamená boží slovo: „Hle činím věci nové.“ (Četli jsme je před týdnem v prvním čtení – Iz 43,16-21
Nemusíme vytěsňovat svá selhání (nejen malé děti zatloukají), ale máme se obracet k Bohu milosrdnému a vydat se s Ježíšem na cestu nápravy.
Bohu není zatěžko odpustit naše hříchy (nepotřebuje k tomu prolitou krev nevinného), ale – v ne málo případech – se mu nedaří získat nás hříšné k jinému způsobu jednání.
Proto při každé Ježíšově hostině (která má závratnou krásu!) prosíme: „Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, abychom si čím dál víc osvojovali jeho způsob jednání, mluvení a myšlení.“
Bez nás nemůže Bůh změnit mě, ani tebe.
My, křesťané se oháníme láskou k Bohu. Ale jak to můžeme říkat, když některé lidi nepokládáme za Ježíšovy bratry, nevidíme, že jsou dětmi božími.
Máme před sebou „svatý týden“. Co to znamená? Můžeme zasvětit tento týden Bohu, nechat Bohu dost prostoru a otevřenosti, aby se mohl dotknout našich ran a uzdravit je.
Nemusíme říkat mnoho slov, modliteb, naslouchejme Ježíšovu příběhu. Hledejme, co nám chce žíci, na co nás upozornit.
Nenechme si ukrást potřebný čas přípravou na velikonoční hojnost. Nepracujme na Velký pátek a Bílou sobotu. Kdybychom si zlámali ruku a nemohli pracovat, svět by se nezbořil.
Neslužme mamonu, nechme si nechat posloužit Bohem.
Viděli jste, jak František – ten starý pán poklekl před mladšími – a políbil súdánským politikům nohy? (Můžeme si o tom zjistit potřebné informace.)
Kdy jsme naposled políbili ruce svým blízkým?
Naše tradice nás zve k velikonočním svátkům. Můžeme je přijmout jako lázeňský pobyt. Pozor, v lázních jsme ohýbáni a „lámáni“, v lázních se necháváme namáčet do všelijakých nevonných vod a potírat se bahnem. Ale to vše se děje ve veliké hojnosti, naši předkové by to dokonce nazvali přepychem.
„Svatý týden“, můžeme prožít v bohatství Boží náruče.
[1] „K vítězství zla stačí, aby slušní lidé nedělali nic“, říká W. Shakespeare v Hilského překladu.
[2] Na Václavském náměstí četli kázání J. Trojana na Palachově pohřbu – to byla nejlepší řeč (tenkráte ovšem bylo říkat něco takového riskantní).
[3] Používání slova „oběť“ pro pohanskou oběť, židovský korban (přinášení) a naši obětavost je přinejmenším těžkopádné. Trčíme v pohanství. (Naši rodiče odbojem riskující za války život, nikdy o oběti nemluvili.)
Nemáme to promyšlené a vymlouváme se na „tajemství“.
S naším teologickým tvrzením: „Bůh byl tak rozhněvaný, že jej musel Ježíš usmířit svou obětí na kříži,“ jsme u židů neuspěli. Nechápou, že nevidíme Boha jako milosrdného TÁTUMÁMU od počátku zjevení.
[4] Prvotní příčinou selhání lidí v Ráji je zanedbávání vztahu s Hospodinem.
Ostatní hříchy jsou pokračováním:
Vražda Ábela je náboženskou válkou, ve které je ubíjen bratr, který vyznává jiného Boha, než Kain.
Potopa je následkem tak strašného rozšíření zla, že „Bůh litoval, že stvořil lidi.“
Stavba města (společnosti) bez Boha je další katastrofou. Je také obrazem totalitní společnosti, ve které je nařízen jeden „jazyk“ – kdo jej nevyznává, je likvidován. Máme ve své zkušenosti a paměti nejen totalitní režimy 20. století. V některých zemích přetrvávají dodneška.
[5] Zbožní lidé podněcováni některými představiteli církve, kteří zneužili svou moc, nemilosrdně pronásledují ty, kteří o Bohu mluví jinak než oni. (Dříve je nechali likvidovat. František tento hřích nazývá klerikalismem, a vysvětluje, co tím míní.)
Apoštolové jásali, když s nimi dav provolával slávu jejich Mistru. Ale byli zklamáni, že Ježíš nedorazil ke královskému paláci a nepřevzal vládu jako Mesiáš.
Po ukřižování si trpce přiznali, že se proti procesu s Ježíšem nijak nepostavili za nevinného. [1]
(Před týdnem jsme opět slyšeli, jak se Ježíš postavil proti trestu smrti provinilé ženy!)
Už dříve jsme si říkali, že za Izaiášovým prorockým textem o božím služebníku (první čtení), stojí starý izraelský rituál, kterým měl procházet ten, kterého Bůh vybral za krále Izraele. Aby i izraelité toho člověka za svého krále přijali, bylo nutné, aby prošel zkouškou. Byly mu zavázány oči šátkem a kdokoliv jej mohl urážet slovy, posmívat se mu a plivat na něj. Mohl být tahán za vlasy a vousy, být fackován (ne bit pěstí). Pokud by vztekle reagoval, neprohlásil by ho lid za svého krále. Neboť ten, komu je svěřena moc ke službě (ne k ovládání druhých), má být schopný unést i nespravedlivé osočování a pronásledování a nemá se mstít.
Ježíš později neprošel pouze rituálem, ale umučením až k smrti. Nikdy se nemstil.
Letos jsme vzpomínali na Jana Palacha. K jeho činu zaznělo několik dobrých úvah. [2]
Je důležité vědět (a umět druhým vysvětlit), proč se nechal Ježíš umučit? Co tím Ježíš sledoval? K čemu jeho smrt měla posloužit? Jaký má smysl?
Na přemýšlení si během týdnu chceme udělat dostatek času, abychom pokročili v porozumění Ježíšovým Velikonocům a měli důvod k radosti a slavení. [3]
Snad jsme už porozuměli čtyřem selháním v Gn 3
. –
11. kap., je nám varováním před typy hříchů, které – budiž Bohu
žalováno – stále opakujeme. [4]
Podobně potřebujeme porozumět Ukřižování. To, čím prošli Izraelité – že zabili nevinného člověka – není ojedinělé. Ježíšovu ukřižování potřebujeme porozumět jako typu hříchu náboženské nesnášenlivosti a nenávisti v jednom „náboženství“. I tento hřích také stále opakujeme. Dva tisíce let, jsou námi dále likvidováni nevinní. [5]
To je po Ukřižování neomluvitelné.
Izraelité došli v Mojžíšově vyučování a naslouchání Duchu božímu k pozoruhodným náhledům. Brzy upustili od trestu smrti. (Nám křesťanům to trvalo dalších dva tisíce let, než jsme k tomu došli.) Právní proces u nejvyššího náboženského soudního dvoru – Sanhedrinu měl vysokou úroveň …
Říkalo se: „Pokud by Velerada za 70 let vynesla víc, jak dva rozsudky smrti, je to banda zločinců.“
Přesto byl Ježíš odsouzen v monstrprocesu.
My jsme – oproti Bibli – začali tvrdit, že vylití Ježíšovy krve bylo teologicky potřebné pro naši spásu.
Jeho smrt ale nevyžadoval Bůh, nýbrž lidé.
Dodneška nevěříme Ježíšovi, že jsme schopni pronásledovat nevinné.
Církev prohlašujeme za svatou, a aby tuto „pověst“ neztratila, zametáme její viny pod koberec.
Izraelité uvěřili Bohu, že i tak slabý národ a tak nedokonalé lidi jako jsou oni, může Bůh pokládat za své děti. Při sepisování Bible byli sami k sobě velice poctiví. Nijak svou pověst nevylepšovali. Nezakrývali selhání svých otců, svých velikánů. Chtěli se z jejich chyb poučit. (Který jiný lid je k sobě tak sebekritický? Která církev je tak poctivá?
I Izraelité mají krev na svých rukách, ale my jsme je v nesnášenlivosti vůči jiným překonali.
Židé po vyhnání z Izraele nevedli války proti jiným národnostem ani proti jinak nábožensky smýšlejícím židům.
Nemusím uvádět příklady našich selhání. Jsme natolik vzdělaní, že víme, že vedle mnohého dobrého ovoce křesťanů, jsme vylili mnoho krve a slz nevinných (od otrokářství přes světové války a pronásledování proroků a slabých).
Tvrzení: „Jednotliví křesťané jsou hříšní a selhávají, ale církev je svatá,“ neobstojí ani u lidí, natož u Boha.
Je třeba promyslet, co znamená boží slovo: „Hle činím věci nové.“ (Četli jsme je před týdnem v prvním čtení – Iz 43,16-21
).
Nemusíme vytěsňovat svá selhání (nejen malé děti zatloukají), ale máme se obracet k Bohu milosrdnému a vydat se s Ježíšem na cestu nápravy.
Bohu není zatěžko odpustit naše hříchy (nepotřebuje k tomu prolitou krev nevinného), ale – v ne málo případech – se mu nedaří získat nás hříšné k jinému způsobu jednání.
Proto při každé Ježíšově hostině (která má závratnou krásu!) prosíme: „Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, abychom si čím dál víc osvojovali jeho způsob jednání, mluvení a myšlení.“
Bez nás nemůže Bůh změnit mě, ani tebe.
My, křesťané se oháníme láskou k Bohu. Ale jak to můžeme říkat, když některé lidi nepokládáme za Ježíšovy bratry, nevidíme, že jsou dětmi božími.
Máme před sebou „svatý týden“. Co to znamená? Můžeme zasvětit tento týden Bohu, nechat Bohu dost prostoru a otevřenosti, aby se mohl dotknout našich ran a uzdravit je.
Nemusíme říkat mnoho slov, modliteb, naslouchejme Ježíšovu příběhu. Hledejme, co nám chce žíci, na co nás upozornit.
Nenechme si ukrást potřebný čas přípravou na velikonoční hojnost. Nepracujme na Velký pátek a Bílou sobotu. Kdybychom si zlámali ruku a nemohli pracovat, svět by se nezbořil.
Neslužme mamonu, nechme si nechat posloužit Bohem.
Viděli jste, jak František – ten starý pán poklekl před mladšími – a políbil súdánským politikům nohy? (Můžeme si o tom zjistit potřebné informace.)
Kdy jsme naposled políbili ruce svým blízkým?
Naše tradice nás zve k velikonočním svátkům. Můžeme je přijmout jako lázeňský pobyt. Pozor, v lázních jsme ohýbáni a „lámáni“, v lázních se necháváme namáčet do všelijakých nevonných vod a potírat se bahnem. Ale to vše se děje ve veliké hojnosti, naši předkové by to dokonce nazvali přepychem.
„Svatý týden“, můžeme prožít v bohatství Boží náruče.
[1] „K vítězství zla stačí, aby slušní lidé nedělali nic“, říká W. Shakespeare v Hilského překladu.
[2] Na Václavském náměstí četli kázání J. Trojana na Palachově pohřbu – to byla nejlepší řeč (tenkráte ovšem bylo říkat něco takového riskantní).
[3] Používání slova „oběť“ pro pohanskou oběť, židovský korban (přinášení) a naši obětavost je přinejmenším těžkopádné. Trčíme v pohanství. (Naši rodiče odbojem riskující za války život, nikdy o oběti nemluvili.)
Nemáme to promyšlené a vymlouváme se na „tajemství“.
S naším teologickým tvrzením: „Bůh byl tak rozhněvaný, že jej musel Ježíš usmířit svou obětí na kříži,“ jsme u židů neuspěli. Nechápou, že nevidíme Boha jako milosrdného TÁTUMÁMU od počátku zjevení.
[4] Prvotní příčinou selhání lidí v Ráji je zanedbávání vztahu s Hospodinem.
Ostatní hříchy jsou pokračováním:
Vražda Ábela je náboženskou válkou, ve které je ubíjen bratr, který vyznává jiného Boha, než Kain.
Potopa je následkem tak strašného rozšíření zla, že „Bůh litoval, že stvořil lidi.“
Stavba města (společnosti) bez Boha je další katastrofou. Je také obrazem totalitní společnosti, ve které je nařízen jeden „jazyk“ – kdo jej nevyznává, je likvidován. Máme ve své zkušenosti a paměti nejen totalitní režimy 20. století. V některých zemích přetrvávají dodneška.
[5] Zbožní lidé podněcováni některými představiteli církve, kteří zneužili svou moc, nemilosrdně pronásledují ty, kteří o Bohu mluví jinak než oni. (Dříve je nechali likvidovat. František tento hřích nazývá klerikalismem, a vysvětluje, co tím míní.)