5. neděle čtyřicetidenní

V prvním čtení slyšíme: „Hle, činím věci nové“.
Bůh je veliký a mocný. [1]
Ledacos, co je pro nás, lidi nezvratné, co není v naších silách, to Bůh může zvrátit. [2]

Kdybychom uspořádali přednášku „Boží milosrdenství v hebrejské bibli“ (ve Starém Zákoně), mnoho „kostelových“ by bylo překvapených. Slova „Bůh je spravedlivý“, slyšíme jinak než židé.
Slyšíme-li: „Josef (syn Jákoba) byl spravedlivý“, umíme ta slova opakovat, ale jak doložit jeho spravedlnost? V čem byl spravedlivý?
Josefovi bratři přece spáchali dva hrdelní zločiny a podle naší představy o spravedlnosti měli být popraveni. [3]

Kdyby byl Bůh spravedlivý podle našich měřítek, kdo z nás by obstál? Bez božího milosrdenství bychom ušli jen pár kroků.
Boží spravedlnost se jmenuje milosrdenství.
Řekneme-li, že Josef byl milosrdný, je to srozumitelnější než řekneme-li, že byl spravedlivý.

Událost z evangelia je třeba zasadit do souvislostí. Jinak bychom lehko mohli Ježíše pokládat jen za laskavého „Dobroděje“.
Náboženští předáci na Ježíše čím dál víc útočili a chtěli jej odstranit. Hledali nějaký důvod, aby jej mohli odsoudit. Ale Ježíš z jejich pastí unikal.
Bylo by dobré si vyjmenovat všechny pokusy zbožných jak Ježíše zlikvidovat (je dobré si výsledek kontrolovat podle evangelií.)

Nezapomínejme, že Ježíšovi nepřátelé patřili mezi horlivé „vyznavače“ Mesiáše. Nejen naoko tvrdili, že budou sloužit Mesiáši - až přijde osvobodit Izrael. Byli o tom skálopevně přesvědčeni.

Proroci připravovali Izraelity na příchod Mesiáše. Naposled je Jan Baptista vyzýval, aby se obrátili k Bohu.
K tomu se Izraelité neměli, žili ve veliké sebejistotě pravověří. Přední mužové jen hájili „tradici otců“ - tu prohlásili za neměnnou.

Když přišli zkoušet Ježíše, které „přikázání je nejdůležitější“ - věděli, že „milovat Boha a bližního“. Ježíš jim řekl: „Tak podle toho žijte! (Nejen o tom mluvte.)“

Ti nadržení chlapi si chtěli zchladit žáhu na proviněné ženě, ale zároveň na Ježíše vymysleli chytrou léčku. Případ zřejmě líčili sociálně, např.: „Ježíši, poraď nám, co máme dělat, muž té ženy je hrubián, týrá ji, teď se sčuchla s chlapem, který na ni byl hodný … Co s ní? Jak se máme zachovat?“
V každém případě, ať by Ježíš řekl tak, nebo onak, chtěli jeho přístup zneužít. Měli připravené varianty, jak Ježíše před lidmi znevěrohodnit a z čeho jej obžalovat.   
(1. varianta:„Mojžíš nám přikázal cizoložné kamenovat, Ježíš je extrémní liberál, upustíme-li od trestů, víme, jak budou manželství u nás dopadat, každé druhé se rozpadne. Ježíš je nebezpečný naší víře“. 
2. varianta: „Ježíš mluví o milosrdenství, ale tvrdě prosazuje dávnou praxi, popravu bez ohledů na polehčující okolnosti“.)

Říkali jsme si, jak chlapi vždy nepodařené manželství sváděli na manželky. [4]
Dohadovali se, kdy se mohou oženit s jinou ženou ...

Ježíš z této léčky chytře vyklouzl. Nepřistoupil na jejich hru. „Neházejte perly sviním“, řekl kdysi.
Ženu zachránil, sebe uhájil a pokrytce usvědčil.   

„Ženo, nikdo tě neodsoudil?
No, já jsem tě nepřistihl, nemám povinnost tě odsoudit. Vrať se domů a už nehřeš. S nevěrou si nezahrávej.“ 

Ve vyprávění není uvedeno, že žena byla ochotná se obrátit, ale pravidla k odpuštění nám jsou už známá. (Ukřižovanému lotru, který by se rád obrátil, Ježíš přislíbil Ráj. Druhý lotr se na Ježíše s lítostí neobrátil).

Co z tohoto příběhu můžeme vytěžit pro sebe?

Bůh je milosrdný, ale bez „obracení se k Ježíši“ daleko nedojdeme. Máme možnost si stále porovnávat svá jednání s Ježíšovým jednáním - to je krásné, ušlechtilé a životu sloužící.

I nám - lidem v církvi - hrozí, že místo přiznávání chyb kličkujeme. Nehledáme příčiny našich selhání. Hřích ukazuje, že jsem neobjevil Boha a jeho přátelství v takové míře, že už nemám zapotřebí si něčeho přikrádat z cizího. [5]

Nestačí tvrdit: „Já už to víckrát neudělám“. Je třeba změnit své myšlení, svůj postoj k Bohu (k sobě a k druhému člověku). Nestačí „dobré předsevzetí“, ale je třeba odhalit to, co je nezdravého v mých vztazích.
Myslíme si, ten druhý je takový a takový - špatný.
Nezačínáme většinou od sebe.
Máme své ideály o sobě a o manželství, ale neporovnáme si je s představami Ježíše o manželství. A neopravujeme se své vadné mínění o sobě s jeho pomocí.
Mnoho lidí si myslí: „Ten druhý je špatný“.
Nestačí říkat: „Já se už nebudu hádat“.

Kdo řekne: „Co když je chyba u mě?
Mnohokrát to skončí: „S ním /s ní, se to nedá vydržet …“ 

To se netýká jen manželství, ale i soužití se státě, v církvi i mezi národy.
Církvi nepomůže jen tvrzení: „Špinavé prádlo se nemá prát na veřejnosti“.
(Proč tedy nepereme špinavé prádlo doma podle Ježíšova návodu? Špína je původem chorob, i těch smrtelných.)
Manželům nepomůže názor: „Do našeho manželství nikdo nevidí, co bychom dělali v manželské poradně.“    Proč nepřijali Ježíše jako největšího a nejlepšího Mistra soužití?   
Ve státě nepomůže, hledá-li stále jedna strana chybu jen u těch druhých a přitaká politickému bezcharakternímu křiklounovi, o kterém si myslí, že je ochrání před nebezpečím.

Ve všech případech chybí obracení se ke Kristu. Často v nich kvete pýcha. Lpění na svých zajetých postupech ve „svaté víře“ (o Bohu, manželství o sobě, o uspořádání společnosti).  
Ježíš byl ukřižován zbožnými proto, že prorocky hlásal: „Slovo boží a moudrost boží je nad tradicí otců“.
Podle nich je největším hříchem neposlušnost proti Církvi (proti představeným).
Pohanské vlády stojí na poslušnosti poddaných, ale lid boží má být upořádán na poslušnosti Bohu.
Ježíš přišel kvůli božímu království. Říká, že to už začíná tam, kde se snažíme sebe a vztahy s druhými uspořádat podle jeho pravidel.

Spravedlnosti se nikdy nedobereme. V žádném vztahu. Bez milosrdenství nepřežijeme.

Bůh nás učí, co máme udělat, aby nám mohlo být odpuštěno. (Bez ochoty si přiznávat chyby a bez opravdového úsilí chyby napravovat, nám nemůže být odpuštění nabídnuto.)

Bůh nás učí, za jakých okolností smíme a máme odpouštět našim dlužníkům.

Bůh nám ukazuje jak dojít k velkorysosti odpouštět těm, kteří nám dluží (nejen udělali něco zlého, ale neudělali to, co měli a co jsme od nich očekávali).

O tom všem jsme ze slova božího slyšeli a stále to promýšlíme.

---

[1] Slovo „Všemohoucí“ raději nepoužívám, je nesrozumitelné, lidé o Bohu nepřemýšlejí a nemají srovnané, že nám Bůh dal svobodu a určité pravomoci, které nám nebude brát. Tudíž, pokud někdo jedná svévolně, Bůh s ním nehne.   

[2] Např.:  Vysvobodil Izraelity z otrokářských rukou Faraona.
Provedl Izraelity mořem.
Vysvobodil Daniela z pece ohnivé nebo ze chřtánu lvů.
Zachránil Jonáše z mořské hlubiny a břicha velké ryby.
Uzdravil malomocného.
Hříšníkovi odpustí jeho vinu a daruje mu novou možnost. 
Mrtvého probudí ze spánku smrti.

[3] Izraelité byli vyučováni a vedeni k milosrdenství, brzy od pravidla „Oko za oko, život za život“, došli k novému přístupu k provinilcům: „Vyrazil jsi při rvačce druhému oko, buď mu dáš tolik a tolik ovcí nebo ti vyrazíme oko.“ To bylo v duchu (Duchu) Zákonodárce.
(„Dobrý znalec Písma dobře se slovem božím dobře hospodaří, vynáší ze svého bohatství věci nové i staré.“ Srv. Mt 13,52. Ten kdo nezná slova boží, ten by neměl v církvi být hospodářem. Církevní právo moudrost boží nenahradí.)
Hospodin se choval milosrdně k Davidovi, k Izraeli i ke Kainovi.
„Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.“ V našem pojetí spravedlnosti to nedává smysl. Dosadíme-li si místo spravedlnost - milosrdenství, už to ladí. 
Marnotratný syn doufal, že jej otec přijme jako nádeníka - to by odpovídalo spravedlnosti, ale otec s ním jednal milosrdně a velkoryse.
(Ježíšova podobenství vyprávějí o božím království. Model podobenství byl každému znám - zde pravidla dělení majetku při dědictví - ale Ježíšovo vyprávění směřuje výš, k popisu jednání Boha. Darují-li rodiče všechen svůj majetek dětem, nic jim nezbude. Kdyby otec z podobenství obdaroval marnotratného syna z majetku staršího syna, rozdával by z cizího a starší bratr by se hněval právem.)

[4] „Žena je vždy vina! Už v Ráji přece svedla Adama. Krása žen má své kouzlo, ano někdy mu podlehneme, ale viny jsou především ženy. To ony nás svádí. Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. …“

[5] Vzpomeňme, co jsme si říkali o Desateru: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí“, prohlásil Hospodin. „Budu o tebe tak pečovat, že ti nic nebude scházet, proto nebudeš lhát, krást, cizoložit, ubližovat druhým …“