8. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,13-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,5-8; 1 Kor 15,54-58; L 6,39-45
Datum: 3. 3. 2019
Bůh nám daroval krásný svět, vybavil nás smysly, dal nám intuici, rozum (schopnost poznávat) a svědomí. Život nás vyzkouší, protříbí, ukáže se, jak obstojíme a kolik moudrosti boží jsme si osvojili. První čtení k tomu přináší zajímavé postřehy. (Čteme-li si úryvky z Bible, vidíme souvislosti i další perly moudrosti.)

K druhému čtení jen podotknu, že v naší společnosti není slyšet o smrti.
Jedna paní, doprovázející lidi v domácím hospici vyprávěla, že nejhůře snášejí fakt smrti čtyřicetiletí lidé, kteří dbali o zdravou výživu – smrt berou jako podvod.
Pro mě mnoho znamená, že po pozemském životě nám Ježíš ještě umožní vyrůst k mnohem větší lásce k druhým lidem – to je krásný program. 

V evangeliu čteme další zhuštěná slova z „Ježíšova vyučování“. Jsou určená učedníkům („Vám, kteří posloucháte, …“) – všichni prošli výchovou „Mojžíše“ a „Proroků“. [1]

Slova: „Může slepý vést slepého?“ jsou srozumitelná. Jen je dobré si uvést příklady.
Ježíšova slova platí nejen o rodičích, kteří se nevzdělávají v tom, jak vychovávat děti. [2]  

Slovům: „Není učedník nad Mistra,“ rozumíme.
Přejeme si, aby děti přerostli své rodiče a studenti učitele. Ale Ježíš je Mistr, kterého nemůžeme dostihnout. [3]

„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“
Snadno vidíme chyby na druhých. A také to, že druhý svou chybu nevidí. Ježíš nám radí, abychom si chybami druhých nechali nastavit zrcadlo, neboť ani my si nevidíme na špičku nosu, natož na záda.
Často nacházím stejné chyby jako má ten druhý? Možná větší nebo jiné trámy. Nikdo nejsme dokonalí. Máme prosit druhé, aby nás upozornili na naše chyby.

Našimi nejčastějšími hříchy, jsou ukvapené soudy o druhých.
Na druhých vidíme, že si často vytýkáním chyb jiným, hojí své mindráky. Často jednáme stejně. Proto
nemáme soudit druhé ukvapeně.
Dostali jsme rozum, máme se učit rozlišovat špatné od zlého – viz první čtení.
Bůh je velkorysý a dobrý ke všem. I my se snažíme s lidmi jednat dobře a přejícně, ale také máme být obezřetní. Někteří lidé jsou nedospělí, nespolehliví, zištní, lstiví, nebezpeční. Vůči nim se musíme mít na pozoru. Ježíš k tomu u Matouše říká: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Slepá důvěra, nebo naivita jsou nebezpečné.
Právem vedeme děti k opatrnosti vůči neznámým lidem.

Vybírej si pečlivě přátele a svého budoucího partnera nebo budeš zklamán. 
Máme být opatrní a uvážliví. Potřebujeme se učit umění hodnotit jednání druhého spravedlivě a podle Písma.

Před týdnem jsme slyšeli, že nemáme druhé soudit, dokud je nevyslechneme – máme povinnost jim dát možnost obhajoby.
Pokud nechválím druhého (zanedbávám-li dobrořečení o druhém) a jen druhého kárám, jsem nepříjemný.
A než budeme druhému radit, co má zlepšit nebo napravit, máme si nejprve svou radu vyzkoušet na sobě, zda je použitelná. A dát druhému dobrý příklad.
Jinak se budeme hádat.

Chyby druhého mi mohou být výstrahou. Mám počítat s tím, že to, co vidím na druhém, on vidí na mně. Tak, jako druhý nevidí své chyby, tak ani já nevidím své chyby.
Není snadné se nedívat na druhé lidi s patra. Budu-li kritický a spravedlivý k sobě, budu spravedlivý i k druhým.
Naše svědomí je sítem, které nám umožňuje růst. Podle velikosti ok na sítu používaném na sebe, mám posuzovat sebe, nemám na jiné používat jemnější síto než na sebe.
[1] Izraelité mají zkušenost se štědrostí a milosrdenstvím Hospodina. Od praotců zakoušejí jeho neustálé požehnání a jsou vedeni k tomu, aby svým dětem tuto zkušenost a očekávání další přízně boží předávali dál. (I my víme, jak Abrahám a další praotcové jednali velkoryse, např. Abrahám vysvobodil Lota ze zajetí, Jákob bohatě obdaroval Ezaua, ...).
Na biblické hodině jsme se vraceli k „Mojžíšovu“ vyučování, abychom porozuměli tomu, na čem Ježíš staví: 
-  Co pro Izraelity znamená milovat druhého jako sebe (Lv 19,15-18).
-  Jak se zachovat k těm, kteří upadli do otroctví, zajetí, nebo přišli o majetek, …
-  Jak Abrahám prosil za sodomské a Mojžíš za vzpurné Izraelity.
-  Kdo je potřebný a kdo nouzi předstírá. Kdo potřebuje dar a kdo půjčku (pravidla o zástavě k půjčce).
-  Jak vypadá modlitba za ty, kteří nám ubližují.

[2] Před týdnem jsme slyšeli o velkorysosti a slitování Davida vůči pronásledujícímu Saulovi. David byl lepší učedník Mojžíše než Abišaj, („Nevztáhnu ruku na pomazaného od Hospodina.“)
Náš Rakouský císař (i ostatní křesťanští panovníci) v 1. světové válce jednali pohansky. Zavražděný arcivévoda byl z císařské rodiny a byl pokřtěný (pomazaný od Hospodina). Ale císař František Josef se nezachoval jako Ježíšův učedník, své vojáky poslal zabíjet Srby, Francouze a Rusy – přesto, že byli ze křtu pomazanými Pána.
(K biblickému náhledu na příčiny válečných tragedií 20. století jsme ještě nedošli. Pokřtění Evropané navzájem se zabíjející nedošli v Ježíšově vyučování dál než do „křesťanských jeslí“, nedokázali se vzepřít svým vládcům. Tehdejší biskupové zůstali trčet v „křesťanské mateřské školce“, slovem božím se neřídili a neumožnili prorokům poukazovat na slovo Páně. O tehdejších vládcích i biskupech platí: „Slepí zavedli slepé do katastrofy.“
Izraelité po návratu z babylonského otroctví si s pláčem porovnávali svůj život se slovy Tóry, aby objevili příčiny svého neštěstí. Našim předkům po 1. ani po 2. světové válce nikdo z biskupů zapomenuté slovo boží nečetl a nevykládal.
To, že se v církvi kryly velké lumpárny (vycházející dnes na povrch), je také následek toho, že se neřídíme Ježíšem.
Selhání jednotlivců nezamezíme, ale že systém kryl nepravosti, je zlé. Příliš dlouho jsme tvrdili, že nejsme slepí (srv. J 9,39-41).  

[3] Jen Ježíš viděl Otce. Je božím Synem a je člověkem. Je nejlepším překladatelem svých rozhovorů s Otcem do lidské řeči. Rozumí člověku jako nikdo z nás. Je nejlepším pedagogem, umí nám vše vysvětlit a ukázat. Je největším psychologem a sociologem,
Máme sklon opravovat Ježíše. Vzpomínáte, jak Petr káral Ježíše za jeho slova, že Mesiáš bude zabit? Petr věřil rabínům více než Ježíšovi a my věříme více svým učitelům než slovu Božímu. 
Jenže ze psa člověka neuděláš. Člověk nebude nikdy Bohem. Nanejvýše z nás bude „starší“ bratr. Úrovně Mistra nemůžeme dosáhnout. (K tomu, aby člověk dorostl k velikosti Božích synů, potřebujeme výživu slova Božího a Ježíšovy hostiny.)  
Přes Ježíšova varování podléháme své povýšenosti, i nás platí: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. … líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´. Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23,2-12, srv. Sk 10,13n)