6. neděle v mezidobí

Co znamenají slova z prvního čtení: „Prokletý, kdo spoléhá na člověka“? Přece rodiče se svou péčí o děti snaží, aby se na ně jejich potomci mohli spolehnout. Politici se před volbami zapřísahají, že je na ně spolehnutí. A my jim ve volbách dáváme svůj hlas a věříme, že svým slibům dostojí. Nespolehlivé lidi nemáme rádi.

Před čtrnácti dny jsme si položili otázku, k čemu potřebujeme proroky. V posledních sto letech se nám zoufale nedostávalo porozumění prorokům a chyběli nám jejich žáci. Naši předkům se nedostalo vyučování proroků, proto neprohlédli včas nebezpečí, které je pak hrozně ničilo.
Před 1. světovou válkou vládli v Evropě především pokřtění monarchové. Pokřtění poddaní spoléhali na Osvícená Apoštolská Veličenstva a poslušně vykonávali jejich rozkazy. Nebyl, kdo by včas pojmenoval jejich ničivé, bezohledné a nekřesťanské úmysly.
Před druhou válkou byla řada zemí demokratická. Většina pokřtěných stále nebyla dospělými křesťany. Země se neřídily sociální moudrostí, ke které nás vede Slovo boží. Dostaly se do hospodářské krize a neprohlédly fašisty nebo komunisty. A nechali se obelhat falešnými proroky. Hrozivost následků byla nedozírná.

Jeremjáš svá slova: „Prokletý, kdo spoléhá na člověka,“ pronesl v podobné situaci. Izraeli se dařilo celkem dobře, ale procházel morální a náboženskou krizí. Lidé spoléhali na přísliby nehodných králů, podporovaných falešnými proroky. V této souvislosti pronesl Jeremjáš svá slova. Vztáhněme je na Mussoliniho, Hitlera, Lenina, Stalina a Gottwalda.
Hitler léta lhal, kradl, vraždil a velké evropské osobnosti jej navrhovaly na nositele Nobelovy ceny míru.
I papež se diplomaticky spletl, v r. 1940 mu blahopřál k narozeninám. 

Pro naši zanedbanou znalost proroků se budu Jeremjášem zabývat více než evangeliem, k prorokům se málokdy dostaneme.
Zajímáme se o řadu historických i současných osobností, poznáme-li jejich myšlení a situace, ve kterých se ocitli, lépe porozumíme jejich postojům a jejich slova pro nás pak mají jinou váhu. [1]

Zatímco Izajáš byl kníže, Jeremjáš byl proletář. Pocházel z Anatótu, z chudého kraje, sužovaného pouštními větry, který losem připadl kmeni Benjamína – několik desítek kilometrů od Jeruzaléma. V Anatótu žili kněží, kteří čtyři století před Jeremjášem byli – pro nějaký dávný spor – vyloučení z možnosti sloužit v Jeruzalémské svatyni. Jeremjáš byl tedy už původem společensky znevýhodněn.
Už jméno Jeremjáš ukazuje na závažnost jeho poslání (jméno je programem), znamená: „Jahve pozvedá“ nebo také „opouští“ (vydává nepříteli, neboť nemlčí ke zlu). 

Jeremjášova námitka při povolání Hospodinem: „Jsem teprve mladíček,“ byla zřejmě přiznáním nezkušenosti a plachosti. Službu proroka přijal, i když netušil, jak hořký úděl jej bude provázet. Kolikrát si asi později – v trvalé nepřízni lidí a mocných – vzpomněl na příslib Hospodina: „Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě.“ Do jakého nepřátelství lidí se doslal, když opakovaně naříkal: „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ (Jer 20,14n.) [2]

Mnohokrát jsem na Jeremjáše myslel, když mně lidé nadávali, že jen kritizuji církev.
Kdo je ochotný se do trápení proroka vžívat? Představte si, že jste soudcem, který dostal k vyšetření případ ženy, jež se nestydatě tahá s cizími chlapy. Nahlédnete na její ohavné nepravosti, necháte ji předvést – a uvidíte, že je to vaše matka. Kdo by se nezděsil a koho by taková povinnost soudu těšila? [3]

Z lásky k lidu božímu proroci upozorňují na nepravosti církve. [4]
Co vše Jeremjáš svým lidem právem vytýká … (také bezduchost náboženských úkonů).
Také třikráte poukazuje na strašné přinášení lidských obětí Hospodinu v Jeruzalémě!!

Vracívám se k setkání Jeremjáše s falešným prorokem Chananjášem, který udělal velikou kariéru. Vidím ho jako vypaseného, drzého a bodrého „optimistu“ se stálým úsměvem, oblíbence krále i lidí, lichotníka říkajícího to, co si všichni přáli slyšet. (Kolik takových za svůj život potkáváme.)
Když Jeremjáš svého času začal chodit po Jeruzalémě se jhem (pro ilustraci, že se Izraelci řítí do zkázy a budou otroky (jako tažný dobytek) volal: „Znovu jste zotročili propuštěné otroky, proto půjdete do otroctví.“ [5]
Když Chananjáh Jeremjáše lživě obvinil z podrážení nohou Izraele a jho mu rozlámal, všichni tleskali.
Jeremjáš jen řekl: „Kéž bys měl pravdu!“ A na pokyn Hospodina si pořídil jho železné.

Uděl proroků je nadlidský, neunesitelný, jejich úsilí jim skoro vždy – pro nezájem lidí – připadá jako marnost. Jen vášeň pro Boha a pro budoucnost lidu božího s Bohem jim pomohla vydržet všechna protivenství a nevzdat své poslání.
Vzpomínáte na vyučování Hospodina o spodním prádle (lněném pásu), na návštěvu u hrnčíře a následné rozbití hliněné lahvice?

Přes všechny Jeremjášovy závažné a oprávněné kritiky Izraele, přináší prorok lidem – když už byl Izrael zotročen (a Jeremjáš se stal prorokem útěchy) také zaslíbení o nové manželské smlouvě vepsané Izraeli do srdce (Jer 31,31n).
Říkáme si, jak se to může stát, jak nám Hospodin vepíše svatební slib do srdce?
Stane se nám to, když my – nevěsta – nahlédneme šlechetnost svého Ženicha, budeme o sebe dbát a snažit se, abychom se svému Milujícímu líbili a byli mu k ruce.
To je možné, pokud se necháme od Hospodina vyučovat. Jeho způsob vyučování je geniální. – „Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“ (v. Jer 31,34).

K čemu potřebujeme proroky?
Pro udržení občanské svobody a demokracie potřebujeme potřebný počet vzdělaných voličů, dobré investigativní novináře, odvážné demonstranty včas protestující proti svévoli mocných, dobré historiky, politology, učitele a vzdělané rodiče – učící děti rozlišovat dobro a zlo. To vše je v občanské, politické rovině.
Ale křesťanům bylo svěřeno ještě další poslání. Pro budování a udržení božího království se neobejdeme bez porozumění starým prorokům, neobejdeme se bez jejich současných učedníků a dědiců.

(Knihu „Jeremiáš“ Franze Werfela – jeho nejskvělejší dílo – pokládám za jeden ze tří nejlepších románů, které jsem četl.) 

Ježíš vícekrát Jeremjáše cituje. Také používá varování: „Běda vám.“ On sám přichází jako náš Ženich. [6]

Porozumíme-li prorokům a tomu, co jim leželo na srdci a přijmeme-li kus jejich starosti o boží věc ve světě za svou, nebude odpovědnost za celek ležet jen na několika lidech. [7]

K evangeliu stihnu už jen pás slov. 
Ježíšovo učení přináší novou spravedlnost.
Připomínám, že pojem Boží spravedlnost znamená nesmírně štědrou péči Hospodina o lidi, jinou než si poskytujeme my, lidé). [8]

Kdo objevuje a přijímá Boží spravedlnost – zakouší Ježíšovo závratné přátelství, ví, co znamená: „Kdo má, bude mu dáno …“ [9]

Ježíšovu učení u Matouše říkáme pro rozlišení „na hoře“, u Lukáše „na rovině“.
Lukáš nás vyzývá ke snížení všech hor, zdí a překážek bránících Bohu a lidem, aby se s námi mohli setkat. (Srv. Lk 3,3-6)
Jak přeložit hebrejské slovo ašer a řecké makarios?
Známe: „Blahoslavená jsi Maria“ a víme, že to slovo patří do dobrořečení, ale výraz: „Blahoslavení chudí, lačnící, plačící a nenávidění je na první poslech záhadný, nejasný.
Ze všech českých pokusů o překlad se mě nejvíce zamlouvá: „Blahopřeji vám …“ Také spadá do dobrořečení a hned nás nasměruje k pochopení jednotlivých „blahoslavenství“. 
„Ať žijí …“ výraz Alexandra Fleka, jde také touto cestou.
Někteří překládají: „Šťastní“, jenže např. plačící a naříkající prožívají bolest, jsou zarmoucení, nepláčou z radosti.
Ježíš blahopřeje těm, kteří se jeho spravedlnosti učí. Přijímají ji postupně za svou, v nové velkorysosti a úsilí budovat boží království na zemi. (Všude tam, kde se boží království přiblížilo, už zakoušíme jeho ochutnávku.)  

„Blahopřeji vám, kteří jste chudí pro Ducha, kteří jste po něm lační.“ 
Ne každá chudoba je dobrá. Bohatství je příjemné (Bůh je od slova bohatý, nesmírně rád (se) nám rozdává.)
Doma jsme v půllitru měli slunečnicová semena pro ptáky do krmítka. Když jsme do něj chtěli něco nalít, museli jsme semena nejprve vysypat. Farizeové všech dob „všechno vědí“, co je v náboženství správně, novému se brání. Jsou už plní úsilím o zásluhy před Bohem, vrchovatě se modlí a postí se. Žádné nové učení se do nich nevejde. Duch, který nás chce uvádět do Ježíšovy pravdy (kterou jsme zanedbali), se u nich neprosadí.
Každý se potřebujeme Bohu otevírat, vyprazdňovat své nitro od vlastního pojetí zbožnosti, pouštět Ducha božího do sebe, do svého srdce.
Chudí pro Ducha (i po zkušenostech nedostatku proroků ze 20. století) objevují, že se bez proroků neobejdou. Jsou ochotní se k prorockým textům Bible vrátit a doplnit si své vzdělání.

Osvojování si blahoslavenství patří k následování Ježíše, do životního stylu Ježíšových učedníků.
Kdo si přečte Žalm 1, uvědomí si, že Ježíš nespadl do Izraele z nebe jako meteorit. V Ježíši vrcholí Boží péče o člověka. (Opět připomenu, bez vyučování hebrejské Bible, nám Ježíš zůstává nepochopitelný a jeho způsob života vzdálený.)  
Přineseme našemu světu poselství proroků, včetně Ježíše?

---

[1] Vyjde-li rozhovor s někým, kdo mi není sympatický, čtu jej, abych poznal, jak myslí a z jakých pohnutek jedná; i proto, abych mu případně ve svých soudech nekřivdil.

[2] Řada židů přeživších šoa si nakonec vzala život. Nemohli unést neschopnost popsat hrůzu, která se může znovu nějakým způsobem opakovat a ještě více je trápil nezájem lidí před jejich varováním.

[3] Niklas Frank – syn Hanse Franka, jednoho z nejmocnějších nacistických pohlavárů – napsal knihy „Můj otec“, „Moje matka“, které jsou obžalobou činů a zločinů jeho rodičů. Marně pro ně hledal polehčující okolnosti. Samozřejmě, že mu to rvalo srdce. Ty knihy doporučuji každému, kdo chce porozumět obrácení (metanoia) a nápravě.

[4] V jednom z prvních čísel samizdatu „Informace o církvi“ oproti tehdejším církevním papalášům, kolaborujícím s režimem a poklonkujícím mocným, jsem citoval z Jeremjáše: „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ (Jer 6,13-15

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Předpověď potrestání vzpurného lidu (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 16. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 6. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) Slavnost Nejsvětější Trojice (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)  (Aby to nikdo nemohl přehlédnout, prorok ta slova opakuje v Jer 8. kap.)

[5] Jho nebo též jařmo je část postroje tažných zvířat, která přenáší tažnou sílu na pluh nebo vůz. Zprvu patrně jen dřevěná tyč, upevněná jednomu zvířeti přes čelo, později různě tvarovaná, která spojuje dvě zvířata do páru. Upevňovalo se na čelo, za rohy nebo před kohoutek. Nosiči vody a jiných břemen používali jho (též vahadlo) – upravenou tyč na ramena – k ulehčení těžké práce. Jeremjáš chodil se jhem pro dobytek, se jhem pro lidi by vypadal jen jako nosič.

[6] Své postavení nevěsty boží jsme ještě patřičně neobjevili a nepřijali. Naše mše zůstává spíše lidskou obětí Bohu než slavením manželství.

[7] Známe to z rodin – jestli jen maminka v rodině slouží do roztrhání všem, je to k neunesení. Přijme-li v rodině každý svůj díl práce a odpovědnosti za svůj, žije rodina v pokoji.
Podobně to je ve farnosti. Od faráře čekáme, že vše obstará. Jestli farníci přijmou svůj podíl odpovědnosti, jestli tátové bdí nad náboženským životem rodiny, jestli se děti zapojí, jestli každý bude sloužit podle svých darů nabízených Duchem božím, farnost rozkvete.
Přijmou-li občané každý kus odpovědnosti za demokracii, nebude třeba burcujících křiků Palachů.
Tak to je v Ježíšově záměru s učedníky. Je nám svěřena služba pastýřská (každý máme pečovat o svěřené), služba královského kněžství (ze křtu – každý máme volný přístup k Bohu a máme pečovat o svůj i o společný život s Bohem) a služba prorocká (střežit sám sebe i společné vztahy, aby se nekazily a rozvíjela se svoboda a důstojnost všech).

[8] Milující rodičovská péče je jejím krásným obrazem. Děti od rodičů okoukávají jejich velkorysé a přející jednání, učí se mu, krok za krokem si ho osvojují.
Vztah Boha k nám je nerovnoměrný, Bůh nás má mnohem více rád nás než my jeho. Nechce, nepožaduje od nás, abychom se mu vyrovnali. Žák, student může přerůst učitele, i dítě může přerůst rodiče, ale Bohu se nikdy nevyrovnáme. Jako ale zvou rodiče děti k napodobování, tak nás Bůh zve k lásce, která nemá strop. 

[9] Dětem nebo lidem osobnostně nedospělým nemůžeme dát 40.000 Kč. Neumí s takovým obnosem hospodařit. Primitiv se samopalem nadělá strašnou paseku. Ten, kdo „vytvoří podmínky“ k přijetí nových darů, může být obdarován. Jen dospělý může jezdit autem, může hospodařit s velkým majetkem, přijmout funkci tak, aby sloužil pro blaho svěřených.