4. neděle v mezidobí

Jedna výjimečná a obdivuhodná paní před svou kamarádkou řekla: „Víra mi nebyla dána“. (To slyšela kdysi v kostele. Tak to vypadá, když nepřivádíme lidi k biblickému vyučování a mluvíme o Bohu podle svých představ.) Ta vzácná žena ale ví, co to je mít rád.
Dnešní biblické texty jsou velice výživné.
 
Druhé čtení je perlou světové a náboženské literatury. [1]
Láska je největším bohatstvím (Pavel před tím v listu do Korintu mluví o velikých darech Ducha). Vypadá sice obyčejně – neboť se s ní setkáváme kdekoliv doma, v zaměstnání, ve škole, v nemocnici, na ulici … Na ní stojí dobré vztahy s druhými.
Pavlova slova nejsou krasořečněním nebo pouhou teorií, Pavel má před sebou Ježíšovo přátelství k nám. Na Ježíši vidíme, co to znamená mít rád druhého.
Když nám vnuk sdělil, že je gay, řekl jsem mu: „Lukáši, to nic nemění na tom, že tě máme rádi.“
(Homosexualita není hříchem.) Bůh nám říká: „To, že jsi hříšník, nic nemění na mé lásce k tobě.“
 
Kde se láska bere? Vyvěrá z lásky milujícího. Narozené dítě svou matku ještě nemiluje. Až ze zakoušení lásky rodičů vyrůstá láska děcka k rodičům.
Bůh i rodiče nás svou láskou zvou na cestu k přátelství.
 
To, čemu nepřesně říkáme „víra“, je důvěřujícím a milujícím vztahem. Nejprve dostáváme, až pak se snažíme krok za krokem odpovídat podobným vztahem.
 
Říkat, že víra je darem, je zavádějící. Písmo tak nemluví. Kdyby víra byla darem, Ježíš by nekáral učedníky, že mají slabou, malou víru. (Nemůžeme nikomu vyčítat, že nebyl obdarován.)
 
Každý vztah potřebuje oboustrannou péči. Nemůžeme říci: „Nebyl mi dán dar lásky k rodičům.“
Kdo v pětadvaceti není vděčný dobrým rodičům, je nějak poškozen.
Nikdo se nemůže vymlouvat, že nedostal úctu k životu a dobrý vztah k životnímu prostředí. To je otázkou výchovy, sebevýchovy a vůle.
Potřebujeme si pěstovat vůli (touhu a chtění) k hledání smyslu života. [2]
Vůli k budování dobrých vztahů.
 
Jako dětem ukazujeme krásu světa a života (od koťátek až po hudbu), tak je máme zvát k poznávání Boha (toho je člověk schopen).
Snít o fyzice, jízdě v autě nebo lásce, by nám mnoho neprospělo. Kdybychom nevykročili na cestu a znovu a znovu se nevydávali na další kus putování, daleko bychom nedošli.
K dnešnímu poznání matematiky nebo fyziky přispělo mnoho chytrých a pracovitých lidí. K jejímu osvojení jsme se nechali vést řadou učitelů ...
Podobně je to s poznáváním Božích názorů a s živým vztahem k Bohu. Bez řady „učitelů“ (a proroků – o nich ještě bude řeč), bez práce a ukázněnosti ve výuce se neobejdeme. Neboť naše fantazie o Bohu a jeho jednání je nedostatečná, může být jalová i scestná a naše pocity jsou často nepřesné nebo mylné. Bůh nás vede daleko nad naše přirozené zkušenosti a představy. [3]

Klíčovým a osvobozujícím darem pro porozumění Bohu je pro nás Písmo. Sám Bůh nám o sobě vypráví (nikdo menší).
Je nám samozřejmé, že ten, kdo by se dostatečně nevzdělával v poznání a nepečoval o vztahy (v rodině nebo s Bohem), daleko by nedošel.
Dobrý vztah je krásný a pochopitelně pracný (jako každé veliké umění). [4]
 
První čtení i evangelium nás zvou k přemýšlení o prorocích.
Co to bylo za lidi?
(Nebyli věštci ani prognostici.) [5]
Proč nám zůstávají mnohem vzdálenější než naši svatí?
Proč nás zajímají méně než Jan Palach?
S čím je Bůh posílal? Co měli na práci?
Kde a jak přišli k touze porozumět Bohu?
(Nemohli být fanatiky.)
 
Bůh si proroky pro velice náročnou a nebezpečnou práci získal, nic člověku nenařizuje.
Kde se v nich vzala vášeň pro „boží spravedlnost“? (– ta je jiná než naše představy o spravedlnosti.)
(Můžeme objevit, jak Jan Palach došel k odpovědnosti za národ a k touze nás probudit z poddanství a lhostejnosti.)
 
Obejdeme se bez proroků?
Neobejdeme se bez lékařů, ani učitelů, elektrikářů …, potřebujeme proroky?
 
Proroci nejsou jen hledači moudrosti boží, vášnivě o ní svědčí.
Dodneška hájí Boha a poznání o něm (aby nebyl křiven). [6]
 
Proroci dodneška hájí důstojnost člověka a boží obraz v něm. [7] 
 
K čemu slouží Ježíšovo podobenství o soli? [8]
 
Co znamená, že jsme při křtu přijali službu prorockou?
 
Proč proroky nesnášíme?
Co Ježíš řekl tak strašného nazaretským, že se urazili až na smrt?
 
Dovolil se zeptat, zda – oproti svým předkům – stojí o proroka a o Mesiáše. [9]
 
Otázku, zda bychom se postavili proti davu, který Ježíše vlekl na popravu, nemůžeme obejít náboženskou frází, že nás Ježíš už zachránil pro nebe svou vykupitelskou smrtí na kříži.
 
Sneseme se v nebi s proroky?
Vyhledáváme je, jako milovníci fotbalu vyhledávají dobrý zápas nebo jako si milovníci muziky nenechají ujít krásný koncert?
Řada pohanů – např. vdova ze Sarepty i generál okupační armády Náman – si s proroky rozumějí a jejich společnost vyhledávají.
 
Sneseme stále důležité a platné informace proroků pro naše soužití s Bohem?
Pochvaly snášíme dobře (to je dobře), ale snášíme upozornění druhých, výtku, jiný názor na věc nebo novou informaci o Bohu? 
Do jaké míry jsme spokojení se svými názory o Bohu? [10]

---

[1] Škoda, že pojem láska je dnes zdevalvovaný. (Co vše se vydává za lásku?)
A lásku si lidé pletou se zamilovaností. Zamilovanost nás postihne, k lásce přispívají – pracují na ní – obě strany,

[2] Naše děti potřebují slyšet o pěstování vůle k hledání smyslu života (co největšího a nejhlubšího).
Ukazujme jim jak na to. (Mnoho mladých lidí na nás nevidí, že bychom se ptali na otázky: „Odkud jsme přišli, kam a k čemu směřujeme, co je nejhlubším smyslem našeho života?“)
 
[3] Když naši předkové byli podanými „Jeho Milostivé hraběcí vrchnosti“, na katechismovou otázku: „Proč jsem na světě,“ vymysleli si odpověď: „Abychom Pánu Bohu sloužili a za to se dostali do nebe.“
 
Neposmívám se tomu (ač jsem byl také tak vyučován), ale naše děti mají právo od nás slyšet mnoho krásných vyznání Boha, které nám zprostředkovali proroci (od Mojžíše až po Ježíše) a s kterými se těšíme – my z boží milosti – Nevěsta Hospodina.
 
[4] Kdo nevede děti nebo vyučované k prvnímu kroku – k ověření si spolehlivosti Písma – škodí jim.
Měli jsme jednoho skvělého učitele matematiky, ale také jsem zažil učitele, který učit neuměl (v září doháněl, co s námi neprobral v nižším ročníku).
Když Ježíš říká: „Rád bych vám toho ještě mnoho řekl, ale teď byste to nesnesli,“ čí to je vina? Učitele nebo lajdáckých učedníků?
Při vyučování dějepisu z určitého století můžeme něčemu(!) porozumět, i když jsme třeba neslyšeli přednášky ze století minulého, ale v matematice to je jinak, bez pochopení minulé lekce neporozumíme lekci následující.
V biblickém vyučování je to podobné. Např. ten, kdo by neporozuměl vyučování o učednictví z příběhů o proroku Eliášovi a Ezechielovi, těžko pochopí, co to znamená být učedníkem Ježíšovým a co znamená, že jsme při křtu přijali prorocké poslání. Ježíš u svých učedníků předpokládá znalost Písma („Starého Zákona“ – jiné Písmo apoštolové neznali.)
Setkáme-li se s někým, kdo řekne, že nedostal dar „víry“, pokusme se mu vysvětlit, že je v naší moci Bohu porozumět a že Bůh se o nás uchází první.
 
[5] Před léty jsme si při biblických hodinách postupně prošli všechny texty o prorocích, bylo to velmi užitečné. (Mimo jiné si všimli, jak Bůh pečuje o přesnost v hlásání božího slova proroky a jakou kázeň prorok potřebuje. Jak jednou prorok selhal, stal se nepoužitelným v prorockém poslání). 
 
[6] Stydím se před význačnými židovskými osobnostmi, když říkají: „Vy křesťané neznáte milosrdného Boha. Děláte z něj krvavou bytost, před jehož spravedlností vás musí zachránit Ježíšova krvavá oběť.“ Mimochodem, potřeboval Bůh krev umučených proroků? Posílal je na smrt nebo jako posly záchrany?
Je to s největším prorokem – Ježíšem jiné?
 
[7] Proč jsme v Čechách (my katolíci) přestali svým dětem dávat jména proroků?
Které biblické prorokyně známe?  
Léta si všímáme, proč Písmo označuje dobu bez proroků za úpadkovou.  
 
[8] Kdo nezná „Starý Zákon“, (nejen Ez 33,1n), tomu to není jasné. S kým si lze povídat o vášni proroků k božímu slovu a sdílet ji? 
 
[9] Před časem jsme se ptali, zda jsou nějako podmínky k možnosti být od Boha uzdraven.
Známe podmínky k získání řidičského průkazu, k získání doktorátu. Už větší dítě ví, čeho je potřeba k uzdravení (vyhledání lékaře, svléknutí se, spolupráce pacienta …)
 
[10] Kdyby se nás 17tiletý syn nebo vnuk zeptal: „Táto (dědo), představíš-li si devítiletou náboženskou školu, ve které třídě jsi? Kam jsi došel?“ Co bychom mu odpověděli? 
(Co bychom řekli 20tiletému synovi, který zápasí o důvěru v Boha, protože jeho milovaná dívka
přišla v neštěstí o život a on si klade mučivou otázku: „Proč té smrti Bůh nezabránil? My bychom přece toho, kterému hrozí neštěstí, varovali!“