3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
Datum: 26. 1. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
; 1 K 1,10-13.17
; Mt 4,12-23
Datum: 26. 1. 2020
V prvním čtení jsou
použity základní obrazy: tma, pohanství a otroctví.[1]
Ale vyjmenovaným národům i krajům, ponížených pro svou zločinnost, vychází světlo slitování Hospodina.
K úryvku evangelia.
„Lékaře potřebují nemocní“, proto se Ježíš po ponoření od Jana Baptisty odebral do nejvíce potřebné „pohanské Galileje“. [2]
Už cestou do Nazareta „učil náboženství“. Předcházela ho dobrá pověst. V Nazaretě, kde vyrostl, měl dobré postavení, ale po nedokonané vraždě (za „drzé otázky“) odešel do Kafarnaa.
Ježíšovo hlásání obsahuje:
- výzvu k obrácení
- dobrou zprávu, že boží království se přiblížilo
- pozvání k následování a k zachraňování tonoucích ve zlu.
Toto vše pak máme jako učedníci předávat dál.
Před týdnem jsme četli, jak se Janovi učedníci obrátili k Ježíšovi – na rozdíl od těch, kteří si povýšeně mysleli, že obrácení nepotřebují (neboť se pokládali za velice zbožné).
Na příběhu Nikodéma jsme si ukázali smysl Ježíšovy smrti a nezbytnost obrácení, neboť tehdejší židovská zbožnost byla vražedná.
Na Petrově cestě k učednictví vidíme, že nám jedno obrácení nestačí. Jako se každý den díváme do zrcadla, tak si i své jednání potřebujeme stále porovnávat s Ježíšovým jednáním. [3]
Průběh obracení Jana Evangelisty, probíhal jinak než u Petra. [4]
Jinak doklopýtali k Ježíšovi emauzští učedníci, jinak apoštol Tomáš.
I apoštol Petr - dokonce jako papež - vícekrát jednal podle svého a selhával. [5]
Ježíš řekl: „Až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to“.
(Ta věta je krkolomná, možná záměrně, abychom o ní zakopli a ptali se na její smysl. Ale ptali se nedobře a nevytrvale (srv. J 8,28n
Nikdo z Izraelitů Ježíšovy doby nepopíral, že Ježíš byl ukřižován. Ale jen některým Ježíšova smrt pomohla - vysvobodila je ze sebeklamu povýšenosti a jedovaté zbožnosti (viz podobenství o jílku mámivém). [6]
Jílek v nás není hřích, ale sebejisté, pyšné mínění o vlastnictví pravdy. V nějako míře měli v sobě jílek i apoštolové (a máme ji i my), když se s Ježíšem přeli: „Proč bys měl být zabit? My tě nedáme!“.
Tu sebejistotu zbožných Ježíš rozbil tím, že se přestal bránit a nechal zbožné jednat. Výsledkem bylo ukřižování.
Všichni selhali. Učedníci si svůj podíl přiznali – nezastali se Ježíše. A obrátili se.
Ježíše přivedl na kříž jediný hřích – náboženská pýcha. My jsme to překroutili, vykládáme, že naše hříchy přibily Ježíše na kříž (jakoby Ježíš musel na kříž za každé dětské zlobení).
Nesprávně říkáme: „Hle, Beránek boží, který snímá hříchy světa“, v originále stojí: „Hřích“ - v jednotném čísle.[7]
Podle našeho pojetí spravedlnosti - za selhání musí přijít trest. Ale když svou vinu uznáme a snažíme se o nápravu, je nám odpuštěno bez trestu.
Jenže náboženský pýcha: „Já vím jak to je správně, ty tomu nerozumíš“, je neprůstřelná. Tu si přiznat nechceme. Není vidět tak, jako třeba ukradené kolo nebo nemanželské děcko. Naši pýchu rozbijí jen přiznání spáchaného zločinu. Proto šel Ježíš na kříž. „Svět má poznat, že miluji Otce a konám to, co mi svěřil („přiveď lidi ke mně“)“ J 14,31
Ukřižování Ježíše nezachraňuje každého, nepůsobí automaticky. Bez obracení se ke Kristu nefunguje.
I my, nejen dávní židé, potřebujeme vědět, jak na tom před Bohem jsme.
Přestali jsme si všímat závratnosti božího přátelství a štědrosti, neudržujeme oheň své lásky k Bohu, neposloucháme jeho vyznání: „Jsi moje milovaná dcera, milovaný syn, tak dobře o tebe pečuji, že nekradeš z cizí peněženky, talíře, postele nebo cizí cti“.
Místo toho jsme udělali (nejen z Desatera) seznam zákazů a příkazů. Když to nepomáhalo, přidávali jsme další.
Místo odpovědi na boží přátelství svou láskou jsme kázali morálku a drezúru. I my jsme se dostali do farizejského drilu (více zásluh, poutí, obětí, modliteb, postů a samoúčelné askeze). Boží dar svatební hostiny jsme zaměnili za povinnost (kdo na ni v neděli a zasvěcené svátky nepřijde, má smrtelný hřích a hrozí mu peklo).
Potřebujeme se stále obracet ke Kristu a porovnávat si svou zbožnost se zbožností Ježíše.
Nerozumíme-li důvodu a smyslu Ježíšovy smrti, bude všechno naše křižování, uctívání kříže i utrpení zbytečné.
Kreslíme-li na sobě kříž, není to magické jednání (jako když někdo pověrčivě „zaklepává na dřevo“), není to jen přiznání se ke Kristu, ale především, přiznání se ke zločineckému sklonu náboženské pýchy.
Bůh nepotřebuje mé ujišťování typu: „Věřím v tebe, doufám v tebe a nadevše tě miluji“, já se potřebuji varovat před nerozvážnou a namyšlenou zbožností.
Kdybych žil v Ježíšově době, kdož ví, na které straně bych stál. Přinejmenším - kdybych patřil mezi učedníky - je otázkou, nakolik bych byl statečný, vícekrát jsem se v životě zachoval zbaběle.
Činím-li na sobě znamení kříže, mám při tom zkoumat, kontrolovat si, jak by jednal, mluvil a myslel Ježíš na mém místě. Chci jednat ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.
Znamení kříže mě má zastavit jako „stopka“ na cestě před náboženskou suverenitou (i před jakýmkoliv selháním).
Dovedu si představit, že Kaifáš na začátku procesu s Ježíšem pronesl zbožnou modlitbu.
Sám jsem také někdy začal modlitbou a skončil selháním.
„Království Boží se přiblížilo“, hlásá Ježíš.
Pozor, božímu království se ale také někdy vzdalujeme! - Když znovu jednáme svévolně.
Bůh má s námi slitování - vzpomeňme na jednání otce z Ježíšova podobenství o milosrdném otci.
K Bohu nepřicházíme tak, jako když se někdo jde udat na policii (a pak následuje soud a trest), vracíme se domů očekáváni a vyhlíženi Otcem.
Jenže - „vzorný“ syn pozvání ke stolu odmítal, i když i za ním otec přišel, měl se za spravedlivého, který přece obrácení nepotřebuje.
To může být náš případ, často jsme se sebou spokojeni jako ten starší syn: „My jsme pravá církev. Ať se obrátí všichni ti protestanté a vrátí se do lůna naší přesvaté církve“.
Kde jsme k takové namyšlenosti přišli? Copak někdo nejsme hříšníkem, copak církev není hříšná, když ji tvoří hříšníci?
Bůh je ochoten a připraven nás mateřsky přijmout, ale my nejsme vždy ochotní k obrácení a k návratu. [8]
My - kteří tvoříme církev - potřebujeme zásadní obrácení, reforma nestačí.
Všichni se máme obracet ke Kristu a hlásat druhým, že boží království se přiblížilo. Máme druhým ukazovat, jak a čím si Ježíš získal naše srdce a jak nás to ovlivňuje a proměňuje.
„Posílám vás k lidem jako záchranáře“, říká Ježíš nám - svým učedníkům.
V našem obracení se ke Kristu nemáme polevovat. Nikdy, přinejmenším v tomto světě, s ním nebudeme hotovi. To není tísnivá zpráva, ale úžasná možnost a veliký dar milosrdenství.
Boží království nemáme očekávat, máme je budovat. [9]
[1] Stručně: Ve tmě není vidět, tma nás děsí a ohrožuje …
Díky světlu po narození vidíme veliké bohatství (těles, krásy, tvarů, vzdáleností, barev, úsměvů i nebezpečí …), můžeme dál růst, bezpečněji se pohybovat, pracovat, operovat, malovat, číst …
Od Vánoc vyhlížíme a pozorujeme narůstání světla.
Pohané ve svých představách o božstvech vycházejí jen ze svých, lidských zkušenosti. Představují si je podle svých nedokonalých nebo i krutých vládců zotročujících lidi. Přízeň božstev je nejistá, je třeba ji stále udržovat dary a oběťmi. Pohané pokládají život za hříčku osudu, žijí v pověrách, nejistotě, strachu a veliké bezmoci.
Pro nás je světlem zjevení Boha - on sám nám vypravuje o sobě, o své péči a laskavosti.
[2] Do Galileje se během času mezi Izraelity dostali pohané. Proto se Judejci se nad Galilejce povyšovali (podobně jako Pražáci nad Ostravaky).
[3] Petr (i ostatní učedníci) se obrátil poprvé u Jana, pak u Ježíše, ale při setkávání s Ježíšem se dozvěděl něco nového, a měnil své názory. Někdy se ale Ježíši silně zpěčoval a své názory pokládal za lepší. „Kdo by tě Ježíši zabíjel? Co tě to napadá? To nedopustíme. Jen přes mou mrtvolu.“
Když Ježíš zakázal Petrovi použít zbraň a nechal se zatknout, Petr se chytal za hlavu, jak to Ježíš zpackal.
Prohlédl podobně jako Nikodém, až když selhal. Až pak porozuměl Ježíšovým slovům, která dříve odmítal: „Svět má poznat, že miluji Otce a jednám podle poslání, které mě svěřil“ (srv. J 14,31
Velekněží se z Ježíšova ukřižování radovali velekněží. A mnoho lidí říkalo: Rabíni měli pravdu, když nám říkali, že Ježíš je podvodník. Ale Ježíš o svém ukřižování řekl: „Nechám se ukřižovat, aby svět poznal, že nejsem darebák, ale že jsem to udělal z lásky k Otci (darebáci jsou velekněží a členové církevního soudu). Nechám se ukřižovat, aby lidé poznali své selhání a obrátili se k Otci.“
Až když Petr Ježíše zapřel a Mistr byl zavražděn, rozsvítilo se mu. Prohlédl, že měl Ježíš pravdu a obrátil se. Petr si vyčítal: „Proč já jsem se Ježíše nezeptal: ,Ty si opravdu myslíš, že bych tě mohl zapřít´? Teď už vím, co by mně Ježíš poradil: ,Petře, nechoď k ohni!´“
[4] Janovi k otřesu a obrácení stačila hrůza ukřižování - kterým se mu otřásla jeho sebejistota - i to, že se Ježíše nezastal. Dalšího selhání se nedopustil.
[5] Petr řadu let jako šéf apoštolů a učedníků nevyhlásil misie k pohanům.
Při „nanebevzetí prasete“, vzdoroval Ježíši (srv. Sk 10,9-16
Nespravedlivě popravil Ananiáše a Safiru (tak se narodil klerikalismus – zneužívání moci).
Petr ale nikdy netvrdil, že je neomylný. To my, když jsme se vyhoupli do mocenského sedla, jsme ideologický prohlásili, že jsme vedeni Duchem svatým, že jsme neomylní. Za minulého režimu jsme trpce zakoušeli „neomylnost Komunistické strany“ („Strana má vždy pravdu, soudruzi“). Někteří pokřtění, kteří si neosvojili proces obracení se ke Kristu, stále tvrdí, že vlastní pravdu. Nepřipouští sebekritiku a kritiku vrchnosti, prohlašují ji za nepřijatelnou. Často přijali jednání „cyklisty“, nahoru se hrbí a dole šlapou.
[6] Ježíšovo podobenství o jílku je geniální. Jílek dlouho vypadá jako pšenice, podobně jako jedovatá zbožnost se dlouho podobá pravé zbožnosti. Účinky jílku i falešné zbožnosti se projeví až po určitém čase, zanechávají za sebou mrtvoly.
Kaifášovi vražda Ježíše nepomohla, s ukřižováním byl spokojený. Ďábel se chechtal. (Vypadá to, že Ježíšovo ukřižování bylo jeho myšlenkou, kterou vnuknul veleknězi. Kaifáš by na to těžko přišel, žida by to nenapadlo, jejich právo to nedovolovalo. Židé se právem pohoršovali nad barbarstvím a krutostí Římanů, mučící vzbouřené otroky touto strašnou a ponižující popravou. Římský občan nemohl být za sebehrůznější zločiny ukřižován.)
[7] Měl jsem štěstí, že jsem potkal vzdělaného kněze Jana Mikulu, ten nám to vysvětloval o prázdninách po 2. ročníku semináře.
[8] „ Farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali ponořit od Jana do Jordánu“. (L 7,30
„Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích, aby `hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno´.“ (Mk 4,11-12
[9] Boží království je uspořádání sebe i vztahu s druhými (včetně vztahu s Bohem) podle Ježíšových pravidel.
Je-li nám s druhými dobře, rozumíme-li si s nimi, je to ochutnávka božího království
Ale vyjmenovaným národům i krajům, ponížených pro svou zločinnost, vychází světlo slitování Hospodina.
K úryvku evangelia.
„Lékaře potřebují nemocní“, proto se Ježíš po ponoření od Jana Baptisty odebral do nejvíce potřebné „pohanské Galileje“. [2]
Už cestou do Nazareta „učil náboženství“. Předcházela ho dobrá pověst. V Nazaretě, kde vyrostl, měl dobré postavení, ale po nedokonané vraždě (za „drzé otázky“) odešel do Kafarnaa.
Ježíšovo hlásání obsahuje:
- výzvu k obrácení
- dobrou zprávu, že boží království se přiblížilo
- pozvání k následování a k zachraňování tonoucích ve zlu.
Toto vše pak máme jako učedníci předávat dál.
Před týdnem jsme četli, jak se Janovi učedníci obrátili k Ježíšovi – na rozdíl od těch, kteří si povýšeně mysleli, že obrácení nepotřebují (neboť se pokládali za velice zbožné).
Na příběhu Nikodéma jsme si ukázali smysl Ježíšovy smrti a nezbytnost obrácení, neboť tehdejší židovská zbožnost byla vražedná.
Na Petrově cestě k učednictví vidíme, že nám jedno obrácení nestačí. Jako se každý den díváme do zrcadla, tak si i své jednání potřebujeme stále porovnávat s Ježíšovým jednáním. [3]
Průběh obracení Jana Evangelisty, probíhal jinak než u Petra. [4]
Jinak doklopýtali k Ježíšovi emauzští učedníci, jinak apoštol Tomáš.
I apoštol Petr - dokonce jako papež - vícekrát jednal podle svého a selhával. [5]
Ježíš řekl: „Až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to“.
(Ta věta je krkolomná, možná záměrně, abychom o ní zakopli a ptali se na její smysl. Ale ptali se nedobře a nevytrvale (srv. J 8,28n
.), byli povýšení.
Nikdo z Izraelitů Ježíšovy doby nepopíral, že Ježíš byl ukřižován. Ale jen některým Ježíšova smrt pomohla - vysvobodila je ze sebeklamu povýšenosti a jedovaté zbožnosti (viz podobenství o jílku mámivém). [6]
Jílek v nás není hřích, ale sebejisté, pyšné mínění o vlastnictví pravdy. V nějako míře měli v sobě jílek i apoštolové (a máme ji i my), když se s Ježíšem přeli: „Proč bys měl být zabit? My tě nedáme!“.
Tu sebejistotu zbožných Ježíš rozbil tím, že se přestal bránit a nechal zbožné jednat. Výsledkem bylo ukřižování.
Všichni selhali. Učedníci si svůj podíl přiznali – nezastali se Ježíše. A obrátili se.
Ježíše přivedl na kříž jediný hřích – náboženská pýcha. My jsme to překroutili, vykládáme, že naše hříchy přibily Ježíše na kříž (jakoby Ježíš musel na kříž za každé dětské zlobení).
Nesprávně říkáme: „Hle, Beránek boží, který snímá hříchy světa“, v originále stojí: „Hřích“ - v jednotném čísle.[7]
Podle našeho pojetí spravedlnosti - za selhání musí přijít trest. Ale když svou vinu uznáme a snažíme se o nápravu, je nám odpuštěno bez trestu.
Jenže náboženský pýcha: „Já vím jak to je správně, ty tomu nerozumíš“, je neprůstřelná. Tu si přiznat nechceme. Není vidět tak, jako třeba ukradené kolo nebo nemanželské děcko. Naši pýchu rozbijí jen přiznání spáchaného zločinu. Proto šel Ježíš na kříž. „Svět má poznat, že miluji Otce a konám to, co mi svěřil („přiveď lidi ke mně“)“ J 14,31
).
Ukřižování Ježíše nezachraňuje každého, nepůsobí automaticky. Bez obracení se ke Kristu nefunguje.
I my, nejen dávní židé, potřebujeme vědět, jak na tom před Bohem jsme.
Přestali jsme si všímat závratnosti božího přátelství a štědrosti, neudržujeme oheň své lásky k Bohu, neposloucháme jeho vyznání: „Jsi moje milovaná dcera, milovaný syn, tak dobře o tebe pečuji, že nekradeš z cizí peněženky, talíře, postele nebo cizí cti“.
Místo toho jsme udělali (nejen z Desatera) seznam zákazů a příkazů. Když to nepomáhalo, přidávali jsme další.
Místo odpovědi na boží přátelství svou láskou jsme kázali morálku a drezúru. I my jsme se dostali do farizejského drilu (více zásluh, poutí, obětí, modliteb, postů a samoúčelné askeze). Boží dar svatební hostiny jsme zaměnili za povinnost (kdo na ni v neděli a zasvěcené svátky nepřijde, má smrtelný hřích a hrozí mu peklo).
Potřebujeme se stále obracet ke Kristu a porovnávat si svou zbožnost se zbožností Ježíše.
Nerozumíme-li důvodu a smyslu Ježíšovy smrti, bude všechno naše křižování, uctívání kříže i utrpení zbytečné.
Kreslíme-li na sobě kříž, není to magické jednání (jako když někdo pověrčivě „zaklepává na dřevo“), není to jen přiznání se ke Kristu, ale především, přiznání se ke zločineckému sklonu náboženské pýchy.
Bůh nepotřebuje mé ujišťování typu: „Věřím v tebe, doufám v tebe a nadevše tě miluji“, já se potřebuji varovat před nerozvážnou a namyšlenou zbožností.
Kdybych žil v Ježíšově době, kdož ví, na které straně bych stál. Přinejmenším - kdybych patřil mezi učedníky - je otázkou, nakolik bych byl statečný, vícekrát jsem se v životě zachoval zbaběle.
Činím-li na sobě znamení kříže, mám při tom zkoumat, kontrolovat si, jak by jednal, mluvil a myslel Ježíš na mém místě. Chci jednat ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.
Znamení kříže mě má zastavit jako „stopka“ na cestě před náboženskou suverenitou (i před jakýmkoliv selháním).
Dovedu si představit, že Kaifáš na začátku procesu s Ježíšem pronesl zbožnou modlitbu.
Sám jsem také někdy začal modlitbou a skončil selháním.
„Království Boží se přiblížilo“, hlásá Ježíš.
Pozor, božímu království se ale také někdy vzdalujeme! - Když znovu jednáme svévolně.
Bůh má s námi slitování - vzpomeňme na jednání otce z Ježíšova podobenství o milosrdném otci.
K Bohu nepřicházíme tak, jako když se někdo jde udat na policii (a pak následuje soud a trest), vracíme se domů očekáváni a vyhlíženi Otcem.
Jenže - „vzorný“ syn pozvání ke stolu odmítal, i když i za ním otec přišel, měl se za spravedlivého, který přece obrácení nepotřebuje.
To může být náš případ, často jsme se sebou spokojeni jako ten starší syn: „My jsme pravá církev. Ať se obrátí všichni ti protestanté a vrátí se do lůna naší přesvaté církve“.
Kde jsme k takové namyšlenosti přišli? Copak někdo nejsme hříšníkem, copak církev není hříšná, když ji tvoří hříšníci?
Bůh je ochoten a připraven nás mateřsky přijmout, ale my nejsme vždy ochotní k obrácení a k návratu. [8]
My - kteří tvoříme církev - potřebujeme zásadní obrácení, reforma nestačí.
Všichni se máme obracet ke Kristu a hlásat druhým, že boží království se přiblížilo. Máme druhým ukazovat, jak a čím si Ježíš získal naše srdce a jak nás to ovlivňuje a proměňuje.
„Posílám vás k lidem jako záchranáře“, říká Ježíš nám - svým učedníkům.
V našem obracení se ke Kristu nemáme polevovat. Nikdy, přinejmenším v tomto světě, s ním nebudeme hotovi. To není tísnivá zpráva, ale úžasná možnost a veliký dar milosrdenství.
Boží království nemáme očekávat, máme je budovat. [9]
[1] Stručně: Ve tmě není vidět, tma nás děsí a ohrožuje …
Díky světlu po narození vidíme veliké bohatství (těles, krásy, tvarů, vzdáleností, barev, úsměvů i nebezpečí …), můžeme dál růst, bezpečněji se pohybovat, pracovat, operovat, malovat, číst …
Od Vánoc vyhlížíme a pozorujeme narůstání světla.
Pohané ve svých představách o božstvech vycházejí jen ze svých, lidských zkušenosti. Představují si je podle svých nedokonalých nebo i krutých vládců zotročujících lidi. Přízeň božstev je nejistá, je třeba ji stále udržovat dary a oběťmi. Pohané pokládají život za hříčku osudu, žijí v pověrách, nejistotě, strachu a veliké bezmoci.
Pro nás je světlem zjevení Boha - on sám nám vypravuje o sobě, o své péči a laskavosti.
[2] Do Galileje se během času mezi Izraelity dostali pohané. Proto se Judejci se nad Galilejce povyšovali (podobně jako Pražáci nad Ostravaky).
[3] Petr (i ostatní učedníci) se obrátil poprvé u Jana, pak u Ježíše, ale při setkávání s Ježíšem se dozvěděl něco nového, a měnil své názory. Někdy se ale Ježíši silně zpěčoval a své názory pokládal za lepší. „Kdo by tě Ježíši zabíjel? Co tě to napadá? To nedopustíme. Jen přes mou mrtvolu.“
Když Ježíš zakázal Petrovi použít zbraň a nechal se zatknout, Petr se chytal za hlavu, jak to Ježíš zpackal.
Prohlédl podobně jako Nikodém, až když selhal. Až pak porozuměl Ježíšovým slovům, která dříve odmítal: „Svět má poznat, že miluji Otce a jednám podle poslání, které mě svěřil“ (srv. J 14,31
).
Velekněží se z Ježíšova ukřižování radovali velekněží. A mnoho lidí říkalo: Rabíni měli pravdu, když nám říkali, že Ježíš je podvodník. Ale Ježíš o svém ukřižování řekl: „Nechám se ukřižovat, aby svět poznal, že nejsem darebák, ale že jsem to udělal z lásky k Otci (darebáci jsou velekněží a členové církevního soudu). Nechám se ukřižovat, aby lidé poznali své selhání a obrátili se k Otci.“
Až když Petr Ježíše zapřel a Mistr byl zavražděn, rozsvítilo se mu. Prohlédl, že měl Ježíš pravdu a obrátil se. Petr si vyčítal: „Proč já jsem se Ježíše nezeptal: ,Ty si opravdu myslíš, že bych tě mohl zapřít´? Teď už vím, co by mně Ježíš poradil: ,Petře, nechoď k ohni!´“
[4] Janovi k otřesu a obrácení stačila hrůza ukřižování - kterým se mu otřásla jeho sebejistota - i to, že se Ježíše nezastal. Dalšího selhání se nedopustil.
[5] Petr řadu let jako šéf apoštolů a učedníků nevyhlásil misie k pohanům.
Při „nanebevzetí prasete“, vzdoroval Ježíši (srv. Sk 10,9-16
).
Nespravedlivě popravil Ananiáše a Safiru (tak se narodil klerikalismus – zneužívání moci).
Petr ale nikdy netvrdil, že je neomylný. To my, když jsme se vyhoupli do mocenského sedla, jsme ideologický prohlásili, že jsme vedeni Duchem svatým, že jsme neomylní. Za minulého režimu jsme trpce zakoušeli „neomylnost Komunistické strany“ („Strana má vždy pravdu, soudruzi“). Někteří pokřtění, kteří si neosvojili proces obracení se ke Kristu, stále tvrdí, že vlastní pravdu. Nepřipouští sebekritiku a kritiku vrchnosti, prohlašují ji za nepřijatelnou. Často přijali jednání „cyklisty“, nahoru se hrbí a dole šlapou.
[6] Ježíšovo podobenství o jílku je geniální. Jílek dlouho vypadá jako pšenice, podobně jako jedovatá zbožnost se dlouho podobá pravé zbožnosti. Účinky jílku i falešné zbožnosti se projeví až po určitém čase, zanechávají za sebou mrtvoly.
Kaifášovi vražda Ježíše nepomohla, s ukřižováním byl spokojený. Ďábel se chechtal. (Vypadá to, že Ježíšovo ukřižování bylo jeho myšlenkou, kterou vnuknul veleknězi. Kaifáš by na to těžko přišel, žida by to nenapadlo, jejich právo to nedovolovalo. Židé se právem pohoršovali nad barbarstvím a krutostí Římanů, mučící vzbouřené otroky touto strašnou a ponižující popravou. Římský občan nemohl být za sebehrůznější zločiny ukřižován.)
[7] Měl jsem štěstí, že jsem potkal vzdělaného kněze Jana Mikulu, ten nám to vysvětloval o prázdninách po 2. ročníku semináře.
[8] „ Farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali ponořit od Jana do Jordánu“. (L 7,30
)
„Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích, aby `hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno´.“ (Mk 4,11-12
)
[9] Boží království je uspořádání sebe i vztahu s druhými (včetně vztahu s Bohem) podle Ježíšových pravidel.
Je-li nám s druhými dobře, rozumíme-li si s nimi, je to ochutnávka božího království