2. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 2,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
Datum: 20. 1. 2019
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 2,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
; 1 Kor 12,4-11
; J 2,1-12
Datum: 20. 1. 2019
O
svatbě v Káni Galilejské jsme mnohokrát uvažovali.
(Bez starých vyučovacích biblických lekcí by nám ale proměnění vody ve víno připadalo jako pohádka „Stolečku prostři se“.)
Prastarý úžasný a obdivovaný obraz „manželství“ Boha a Izraele v Písmu má mnoho krásných kapitol.
V Ježíši obraz svatby Beránka s nevěstou Izraelem vrcholí.
(Bůh se nám představuje jako Táta-Máma, Ženich a Manžel. Jsme zváni k božímu obrazu. Od něj se učíme být dobrými syny a dcerami, rodiči partnery.)
První čtení a evangelium nás zvou k uvažování o Ženichovi a nevěstě a jejich svatbě.
K prvnímu čtení.
Hospodin je věrným manželem. Přesto, že jeho nevěsta Izrael často cizoloží s pohanskými božstvy a zadává si s pohanskými vládci, její manžel dodržuje svou (nerovnoměrnou) Manželskou smlouvu. Smilovává se nad nevěstou, když se k Manželovi vrací. (Není na ní závislý, není slabochem, ale je nám věrný nad naši lidskou představu.)
Raduje se z krásy své nevěsty - z každého jejího spravedlivého jednání. [1]
Hospodin je ke své nevěstě velkorysý a štědrý. Izrael od Hospodina odkoukává nový způsob života, učí se mu, přijímá jej za svůj a tak se stává světlem pro ostatní národy a potěšením pro Ženicha.
Úvod k evangeliu.
Léta trvá, než z děvčátka vyroste nevěsta.
Izrael - dcera boží (a každá její generace) má v pozemském životě dospět tak, aby o svého Ženicha stála a dospěla (s boží pomocí) na úroveň nevěsty. (Někteří lidé se s Bohem rozvedou.)
Od Abraháma a praotců, Mojžíše a proroků až po Jana Baptistu zrál Izrael až k přijetí Mesiáše.
Abychom „nekupovali zajíce v pytli“, seznamovali jsme se s ženichem a poznávali jej na zkušenostech praotců.
Připomenu několik z nich:
- „Abrame, žehnám ti, vyjdi z domu otcovského, staneš se požehnáním pro národy“.
- U praotců …
- „ Mojžíši, posílám tě do Egypta, vyveď můj lid z faraonova otroctví …“
- U Eliáše: „Vdovo ze Sarepty, nejprve upeč chlebovou placku pro, mě …“
- U Elíši: „Malomocný Námane, ponoř se do Jordánu …“
(Na které další rady od Boha a zkušenosti lidí z Písma si vzpomínáte?)
Od Mojžíšova vyučování jsme pak přišli k Ježíšovu vyučování. On sám nám připomíná: „Každého ženicha a každou nevěstu je třeba poznat a ověřit si jejich solidnost: „Ověřili jste si důvěryhodnost Boha, ověřte si mou důvěryhodnost.“ (Srv.J 14,1
- „Petře, znovu vyjeďte lovit ryby (i když je poledne!) …“
- „Malomocní, běžte se ukázat kněžím …“
- „Učedníci, jděte po dvou do okolních obcí, přinášejte jim dobrou zprávu, uzdravujte lidem nemocné.“
- „Odvalte kámen z Lazarova hrobu …“
(Na jaké další rady od Ježíše si vzpomínáte? Jakou osobní zkušenost jste s Bohem udělali vy?)
K přijetí Ježíše za Mesiáše vedla dost dlouhá cesta, bylo třeba, aby Izraelité nejprve dozráli. [2]
Až po poctivém hledání a zkoumání Ježíšovy hodnověrnosti (tak to má být) jsme Ježíšovi přitakali a přijali jej za svého Ženicha. (Podle evangelií je „víra“ dáním Ježíšovi za pravdu.)
K textu o svatbě v Káni.
Ježíš přijal také „poslání Ženicha“ - přichází v linii prorockých příslibů o Ženichovi.
Marie je prvotinou Izraele, nevěsty.
Gabriel (při zvěstování) je družbou.
Jan Baptista je přítelem Ženicha.
Není náhodou, že Ježíš v Janově evangeliu činí první znamení - legitimuje se, aby mu mohli lidé důvěřovat - na svatbě (v Káni).
Ježíši, těmto přátelům (kteří nás pozvali na svatbu) došlo víno, nedalo by se pro ně něco udělat?
„Ještě nepřišla má hodina“, odpovídá Ježíš. (Rozumím tomu tak: „Nejsou vytvořeny podmínky“.)
Marie říká lidem sloužícím na svatbě: „Kdyby po vás můj syn něco chtěl (i kdy se vám to zdálo nelogické), udělejte všechno, co vám řekne“.
Je logické, že Marie si (přinejmenším v prvních dnech svatby) značně získala lidi na svatbě přirozenou autoritou (zřejmě pomocí při svatbě a svou milou osobností) - jinak by na její radu nikdo nedal.
Nanosit vodu do mikve (rituální lázně) bylo absurdní. K čemu by to bylo dobré? Přece na svatbu všichni přišli vykoupaní i rituálně čistí. Z jaké vzdálenosti museli 600 l vody přinést?
Řídit několikadenní slavnost, nejenom vaření jídel a podávání nápojů, bylo uměním. Správci svatby si touto organizací často přivydělávali. A komu by nezáleženo na pověsti šikovného logisty?
„Náš správce“ se na ženicha zlobil: „Budu před lidmi vypadat jako matlák!“
Víno a svatba v Písmu jsou obrazy poukazující na výsostné boží dary.
Vyzkoušeli jsme si, že Ježíš vidí přesněji a do větší dálky než my (i o něm platí: „Ty, který jsi na nebesích“). Udělali jsme s ním dobrou zkušenost, můžeme mu důvěřovat. Vede nás tam, kam sami nedohlédneme a kam bychom sami nedošli - novému umění mít rád, k manželství, na které bychom se jen s vlastním uměním a silou nezmohli.
Od křtu jsme se vydali na cestu s Ježíšem.
On - obraz Otce - je neskonale štědrý je. Dostali jsme od něj závratný příslib: „Kdo vytrvá v mé škole, kdo si bude osvojovat dovednosti mé spravedlnosti, ten doroste na patřičnou úroveň a Ježíš jej přijme za svou manželku. O takové bude pečovat, jako ženich pečuje o svou nevěstu na svatbě. (Srv. Lk 12,35-40
Tato vyhlídka z Ježíšova podobenství překračuje všechnu lidskou zkušenost.
Ti, co připravovali svatbu a pracují pro ženicha, říkají: „ Ženichu, jak to, že se staráš o nás? Ženich na svatbě nevaří, neobsluhuje hosty ani nemyje nádobí. Ženich pečuje o svou nevěstu. Kde máš svou nevěstu? Pečuj o svou nevěstu!“
Co dělám jiného, než že pečuji o svou nevěstu. Vy jste mou nevěstou!“
Zapamatovali jsme si Ježíšovo: „K dalšímu obdarování, k zázraku lásky, je třeba vytvořit podmínky.
Ne z každé holčičky vyroste dobrá nevěsta, dobrá manželka a maminka. [3]
Aby Ježíš mohl proměnit naši „vodu“ ve „víno“, je třeba našeho poznávání Boha, setkávání se Kristem.
Stálého obracení se k němu, stálého porovnávání si svých postojů s jeho postoji a osvojování si toho, co vidíme u něj. [4]
Už malé děti bereme na naše slavnosti (na svatby i na bohoslužby). Uvádíme-li je k porozumění jejich obsahů, nejsou odkázány jen na vlastní dohady a názory těch, kteří nejsou chytřejší než ony.
I k porozumění činu Jana Palacha jsme potřebovali poznat něco z jeho života, myšlení a postojů. Kdekdo vykládal své rozumy. (Za nejlepší slova pokládám kázání faráře Jakuba Trojana.)
K porozumění životu Ježíše je teprve třeba zkoumání. [5]
K druhému čtení.
Tvůrce vybavil všechno stvoření (každou rostlina, každé ovoce, rozličná dřeva, nerosty, jednotlivé odstíny barev, vůní, tvarů, živočichů …) věnoval k užívání lidem. Nás lidi - korunu svého díla - obdaroval nejvíce. Ale tím jeho štědrost nekončí. Apoštol Pavel píše: ten, kdo spolupracuje s Bohem, bude dál a dál obdarováván. [6]
Každý máme svá obdarování rozvíjet, abychom měli s čím budovat boží království a obdarovávat druhé lidi.
Vrcholem pak je pozvání do množiny nevěsty Boha. Kdo obstojí, „usedne po Beránkově pravici na jeho trůnu“.
[1]V naši lidské spravedlnosti často jednáme podle „má dáti – dal“, nechceme nikoho šidit.
Ale spravedlnost Hospodina je jiná. Bůh nás zve na jinou úroveň spravedlnosti, nikde jinde nevídanou.
Táta řekl synovi: „Půjdeš na trh prodávat švestky. Navážíš do papírových pytlíků po kilu švestek a pak do každého sáčku čtyři švestky přidáš.“
[2] Není snadné přijmout, že by Bůh mohl přijít jako člověk. Pro někoho je to dodneška rouhání. (Máme rádi psy, ale kdo z nás by se z lásky k nim stal psem?) My si myslíme si, že láska Boha je tak veliká, že mu žádný člověk není malý. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“ (J 15,13-14
„Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39
„Blahopřeji vám, že vaše oči vidí, a vaše uši slyší.“ (Mt 13,16
„Kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal.“ (J 12,45
„Některým (ale Bůh) oslepil oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, mi řekl, jak mám mluvit a co říci.Jeho slova jsou životodárná. Co tedy říkám, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“ (srv. J 12,40-50
„Ježíš odpověděl Filipovi: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ (J 14,9
[3] Než můžeme jíst chléb, je třeba, aby jej pekař upekl. K tomu je ale nutné, aby mlynář umlel mouku ze zrna. A zrno je nutné nejprve zasít, sklidit, vymlátit a zavést do mlýna.
Nevěsta léta roste než může vstoupit do manželství.
[4] Kdosi vyprávěl, že byl po mnoha letech v kostele, který navštěvoval při svých studiích. „Nemohl jsem tam bohoslužbu poznat. Předsedal ji mladý kněz v nevkusném rouchu, všichni klečeli, ministranti zvonili zvonečky, plno všelijakých vnějších gest a matoucí „parády“. Bylo mi smutno, svatební slavnost Beránka s nevěstou se neslavila.“
„Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Jenže, kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ,Staré je lepší.´“ (Srv. Lk 5,34-39
[5] Ježíš svou věrnost brzy prokázal. Když jej jeho zbožná nevěsta hned po svatební hostině (při jeho velikonoční hodině) nechala ukřižovat, on svou nevěstu opět vyhledal.
Jeho láska unese i zradu, jde na smrt a až za hrob.
[6] V 1 Kor 12,28-31
Usilujte o vyšší dary!“ Tím nás všechny zve k mnohem vzácnějším darům - k lásce.
Stalo se nám v církvi osudným, že si na všechno obdarování učinila monopol hierarchie. Biskup má plnost kněžství, o všem rozhoduje. Kde má zastání ten, kdo se odvolá? (Př.: Odvolání arcibiskupa R. Bezáka řešil ten, kdo jeho likvidaci podepsal. Navíc nesnášíme proroky.)
(Bez starých vyučovacích biblických lekcí by nám ale proměnění vody ve víno připadalo jako pohádka „Stolečku prostři se“.)
Prastarý úžasný a obdivovaný obraz „manželství“ Boha a Izraele v Písmu má mnoho krásných kapitol.
V Ježíši obraz svatby Beránka s nevěstou Izraelem vrcholí.
(Bůh se nám představuje jako Táta-Máma, Ženich a Manžel. Jsme zváni k božímu obrazu. Od něj se učíme být dobrými syny a dcerami, rodiči partnery.)
První čtení a evangelium nás zvou k uvažování o Ženichovi a nevěstě a jejich svatbě.
K prvnímu čtení.
Hospodin je věrným manželem. Přesto, že jeho nevěsta Izrael často cizoloží s pohanskými božstvy a zadává si s pohanskými vládci, její manžel dodržuje svou (nerovnoměrnou) Manželskou smlouvu. Smilovává se nad nevěstou, když se k Manželovi vrací. (Není na ní závislý, není slabochem, ale je nám věrný nad naši lidskou představu.)
Raduje se z krásy své nevěsty - z každého jejího spravedlivého jednání. [1]
Hospodin je ke své nevěstě velkorysý a štědrý. Izrael od Hospodina odkoukává nový způsob života, učí se mu, přijímá jej za svůj a tak se stává světlem pro ostatní národy a potěšením pro Ženicha.
Úvod k evangeliu.
Léta trvá, než z děvčátka vyroste nevěsta.
Izrael - dcera boží (a každá její generace) má v pozemském životě dospět tak, aby o svého Ženicha stála a dospěla (s boží pomocí) na úroveň nevěsty. (Někteří lidé se s Bohem rozvedou.)
Od Abraháma a praotců, Mojžíše a proroků až po Jana Baptistu zrál Izrael až k přijetí Mesiáše.
Abychom „nekupovali zajíce v pytli“, seznamovali jsme se s ženichem a poznávali jej na zkušenostech praotců.
Připomenu několik z nich:
- „Abrame, žehnám ti, vyjdi z domu otcovského, staneš se požehnáním pro národy“.
- U praotců …
- „ Mojžíši, posílám tě do Egypta, vyveď můj lid z faraonova otroctví …“
- U Eliáše: „Vdovo ze Sarepty, nejprve upeč chlebovou placku pro, mě …“
- U Elíši: „Malomocný Námane, ponoř se do Jordánu …“
(Na které další rady od Boha a zkušenosti lidí z Písma si vzpomínáte?)
Od Mojžíšova vyučování jsme pak přišli k Ježíšovu vyučování. On sám nám připomíná: „Každého ženicha a každou nevěstu je třeba poznat a ověřit si jejich solidnost: „Ověřili jste si důvěryhodnost Boha, ověřte si mou důvěryhodnost.“ (Srv.J 14,1
)
- „Petře, znovu vyjeďte lovit ryby (i když je poledne!) …“
- „Malomocní, běžte se ukázat kněžím …“
- „Učedníci, jděte po dvou do okolních obcí, přinášejte jim dobrou zprávu, uzdravujte lidem nemocné.“
- „Odvalte kámen z Lazarova hrobu …“
(Na jaké další rady od Ježíše si vzpomínáte? Jakou osobní zkušenost jste s Bohem udělali vy?)
K přijetí Ježíše za Mesiáše vedla dost dlouhá cesta, bylo třeba, aby Izraelité nejprve dozráli. [2]
Až po poctivém hledání a zkoumání Ježíšovy hodnověrnosti (tak to má být) jsme Ježíšovi přitakali a přijali jej za svého Ženicha. (Podle evangelií je „víra“ dáním Ježíšovi za pravdu.)
K textu o svatbě v Káni.
Ježíš přijal také „poslání Ženicha“ - přichází v linii prorockých příslibů o Ženichovi.
Marie je prvotinou Izraele, nevěsty.
Gabriel (při zvěstování) je družbou.
Jan Baptista je přítelem Ženicha.
Není náhodou, že Ježíš v Janově evangeliu činí první znamení - legitimuje se, aby mu mohli lidé důvěřovat - na svatbě (v Káni).
Ježíši, těmto přátelům (kteří nás pozvali na svatbu) došlo víno, nedalo by se pro ně něco udělat?
„Ještě nepřišla má hodina“, odpovídá Ježíš. (Rozumím tomu tak: „Nejsou vytvořeny podmínky“.)
Marie říká lidem sloužícím na svatbě: „Kdyby po vás můj syn něco chtěl (i kdy se vám to zdálo nelogické), udělejte všechno, co vám řekne“.
Je logické, že Marie si (přinejmenším v prvních dnech svatby) značně získala lidi na svatbě přirozenou autoritou (zřejmě pomocí při svatbě a svou milou osobností) - jinak by na její radu nikdo nedal.
Nanosit vodu do mikve (rituální lázně) bylo absurdní. K čemu by to bylo dobré? Přece na svatbu všichni přišli vykoupaní i rituálně čistí. Z jaké vzdálenosti museli 600 l vody přinést?
Řídit několikadenní slavnost, nejenom vaření jídel a podávání nápojů, bylo uměním. Správci svatby si touto organizací často přivydělávali. A komu by nezáleženo na pověsti šikovného logisty?
„Náš správce“ se na ženicha zlobil: „Budu před lidmi vypadat jako matlák!“
Víno a svatba v Písmu jsou obrazy poukazující na výsostné boží dary.
Vyzkoušeli jsme si, že Ježíš vidí přesněji a do větší dálky než my (i o něm platí: „Ty, který jsi na nebesích“). Udělali jsme s ním dobrou zkušenost, můžeme mu důvěřovat. Vede nás tam, kam sami nedohlédneme a kam bychom sami nedošli - novému umění mít rád, k manželství, na které bychom se jen s vlastním uměním a silou nezmohli.
Od křtu jsme se vydali na cestu s Ježíšem.
On - obraz Otce - je neskonale štědrý je. Dostali jsme od něj závratný příslib: „Kdo vytrvá v mé škole, kdo si bude osvojovat dovednosti mé spravedlnosti, ten doroste na patřičnou úroveň a Ježíš jej přijme za svou manželku. O takové bude pečovat, jako ženich pečuje o svou nevěstu na svatbě. (Srv. Lk 12,35-40
)
Tato vyhlídka z Ježíšova podobenství překračuje všechnu lidskou zkušenost.
Ti, co připravovali svatbu a pracují pro ženicha, říkají: „ Ženichu, jak to, že se staráš o nás? Ženich na svatbě nevaří, neobsluhuje hosty ani nemyje nádobí. Ženich pečuje o svou nevěstu. Kde máš svou nevěstu? Pečuj o svou nevěstu!“
Co dělám jiného, než že pečuji o svou nevěstu. Vy jste mou nevěstou!“
Zapamatovali jsme si Ježíšovo: „K dalšímu obdarování, k zázraku lásky, je třeba vytvořit podmínky.
Ne z každé holčičky vyroste dobrá nevěsta, dobrá manželka a maminka. [3]
Aby Ježíš mohl proměnit naši „vodu“ ve „víno“, je třeba našeho poznávání Boha, setkávání se Kristem.
Stálého obracení se k němu, stálého porovnávání si svých postojů s jeho postoji a osvojování si toho, co vidíme u něj. [4]
Už malé děti bereme na naše slavnosti (na svatby i na bohoslužby). Uvádíme-li je k porozumění jejich obsahů, nejsou odkázány jen na vlastní dohady a názory těch, kteří nejsou chytřejší než ony.
I k porozumění činu Jana Palacha jsme potřebovali poznat něco z jeho života, myšlení a postojů. Kdekdo vykládal své rozumy. (Za nejlepší slova pokládám kázání faráře Jakuba Trojana.)
K porozumění životu Ježíše je teprve třeba zkoumání. [5]
K druhému čtení.
Tvůrce vybavil všechno stvoření (každou rostlina, každé ovoce, rozličná dřeva, nerosty, jednotlivé odstíny barev, vůní, tvarů, živočichů …) věnoval k užívání lidem. Nás lidi - korunu svého díla - obdaroval nejvíce. Ale tím jeho štědrost nekončí. Apoštol Pavel píše: ten, kdo spolupracuje s Bohem, bude dál a dál obdarováván. [6]
Každý máme svá obdarování rozvíjet, abychom měli s čím budovat boží království a obdarovávat druhé lidi.
Vrcholem pak je pozvání do množiny nevěsty Boha. Kdo obstojí, „usedne po Beránkově pravici na jeho trůnu“.
[1]V naši lidské spravedlnosti často jednáme podle „má dáti – dal“, nechceme nikoho šidit.
Ale spravedlnost Hospodina je jiná. Bůh nás zve na jinou úroveň spravedlnosti, nikde jinde nevídanou.
Táta řekl synovi: „Půjdeš na trh prodávat švestky. Navážíš do papírových pytlíků po kilu švestek a pak do každého sáčku čtyři švestky přidáš.“
[2] Není snadné přijmout, že by Bůh mohl přijít jako člověk. Pro někoho je to dodneška rouhání. (Máme rádi psy, ale kdo z nás by se z lásky k nim stal psem?) My si myslíme si, že láska Boha je tak veliká, že mu žádný člověk není malý. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“ (J 15,13-14
)
„Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39
)
„Blahopřeji vám, že vaše oči vidí, a vaše uši slyší.“ (Mt 13,16
)
„Kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal.“ (J 12,45
)
„Některým (ale Bůh) oslepil oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, mi řekl, jak mám mluvit a co říci.Jeho slova jsou životodárná. Co tedy říkám, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“ (srv. J 12,40-50
).
„Ježíš odpověděl Filipovi: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ (J 14,9
)
[3] Než můžeme jíst chléb, je třeba, aby jej pekař upekl. K tomu je ale nutné, aby mlynář umlel mouku ze zrna. A zrno je nutné nejprve zasít, sklidit, vymlátit a zavést do mlýna.
Nevěsta léta roste než může vstoupit do manželství.
[4] Kdosi vyprávěl, že byl po mnoha letech v kostele, který navštěvoval při svých studiích. „Nemohl jsem tam bohoslužbu poznat. Předsedal ji mladý kněz v nevkusném rouchu, všichni klečeli, ministranti zvonili zvonečky, plno všelijakých vnějších gest a matoucí „parády“. Bylo mi smutno, svatební slavnost Beránka s nevěstou se neslavila.“
„Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Jenže, kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ,Staré je lepší.´“ (Srv. Lk 5,34-39
)
[5] Ježíš svou věrnost brzy prokázal. Když jej jeho zbožná nevěsta hned po svatební hostině (při jeho velikonoční hodině) nechala ukřižovat, on svou nevěstu opět vyhledal.
Jeho láska unese i zradu, jde na smrt a až za hrob.
[6] V 1 Kor 12,28-31
Pavel vyjmenovává další dary: „V církvi ustanovil Bůh jedny za
apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné
činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení
církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou
všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit
divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve
vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?
Usilujte o vyšší dary!“ Tím nás všechny zve k mnohem vzácnějším darům - k lásce.
Stalo se nám v církvi osudným, že si na všechno obdarování učinila monopol hierarchie. Biskup má plnost kněžství, o všem rozhoduje. Kde má zastání ten, kdo se odvolá? (Př.: Odvolání arcibiskupa R. Bezáka řešil ten, kdo jeho likvidaci podepsal. Navíc nesnášíme proroky.)