Svátek Svaté Rodiny

Vánoční svátky pro nás mají veliký obsah. Společně dobrořečíme Bohu a slavíme Ježíšovy narozeniny – potvrzují to, co rádi slyšíme od Boha už v knihách Mojžíšových: „Na světě je nejcennější člověk. Každý člověk.“

Tady na zemi asi nikdy nedohlédneme a nedoceníme váhu Ježíšova života. [1]
Těšíme se ze vzájemného porozumění se svými drahými, hodujeme, zpíváme, posloucháme vánoční muziku, chodíme na návštěvy, obdarováváme se ... [2]
Naše Vánoce snesou i pogrom na betlémské děti a vraždu jáhna Štěpána. [3]
Myslíme i na ty, které – nejen o Vánocích – postihlo veliké trápení. [4]

Je dobře, že Vánoce jsou stále svátky rodiny (i pro mnoho lidí nekostelových).
Sám Bůh vymyslel rodinu jako základní a nenahraditelné společenství lidstva. [5]

Ve svých rodinách se snažíme růst do podoby boží. Ze vztahů v boží Trojici a z Ježíšova života odezíráme program k láskyplnému soužití v našich rodinách.
Bůh se nám dává poznat jako náš Táta-Máma, Ženich, Manžel. Syn, Bratr.
Od Boha se učíme rodičovství a manželství. U Ježíše se učíme synovství (to platí i pro ženy), a partnerství – co znamená být manželkou (to platí i pro muže).

Škoda, že jsme na to pozapomněli a do svých představ o Bohu jsme vnesli mnoho pohanství. Obraz Boha jsme přemalovali podle našich pozemských vladařů. Synovství boží jsme nahradili poddanstvím. 
Z Ježíšovy matky Marie jsme udělali císařovnu, místo abychom se od ní učili jako od „starší“ sestry.
Ježíše jsme nepřijali jako „staršího“ bratra; místo jeho následování se mu často jen klaníme a jeho životní styl jsme často smrskli na snahu dodržovat pouze „Desatero“.
A Boží slovo ze 4. „přikázání“ „Desatera“ jsme zúžili na dětskou poslušnost rodičům a církevním představitelům.[6]

Zakrněli jsme. Krutě jsme zapomněli, že člověk má být obrazem božím. Nechováme se k lidem tak, jako se Bůh chová k nám. Jsme nehodnověrní. [7]

Každé tři roky na Svátek Svaté Rodiny čteme text o dvanáctiletém Ježíši a jeho rodičích při pouti do Jeruzalémské svatyně.
Čemu jsme se z tohoto důležitého příběhu naučili?

Každý rodič se hrozí ztráty dítěte. Rozumíme strachu rodičů (tenkráte se kradly děti do otroctví).
Ptali jsme se, kdo ze „svaté rodiny“ udělal chybu? [8]

Židovští mladíci na konci dvanácti let procházejí zkouškou dospělosti. [9]
Ježíš touto zkouškou výtečně prošel. Jen se ptáme, proč rodičům neřekl, že se v Jeruzalémě zdrží.

Jeho rodiče prošli – i pro nás – tvrdou zkušeností, jak nebezpečné je podcenění toho, co nám Ježíš říká.
„Což jste nevěděli – kolikrát jsme o tom mluvili – že mám svůj program od Otce Nebeského?“  
Až za čas Josef a Marie tomuto příběhu a Ježíšovým slovům porozuměli. 

„Ježíš byl rodičům poddán,“ slyšíme. To je víc než poslušnost bez odmlouvání.
Židé vedou děti k moudrosti a rozpoznávání pravé autority. Dávno vědí to, co nám potvrdila i psychologie a moderní pedagogika – děti se vychovávají do dvanácti let. Snaží se získat moudrost od Boha pro sebe a k rodičovské výchově svých děti. Když se jim to podaří, děti si váží moudrosti svých rodičů, rozlišují, v čem mají rodiče pravdu. Objevují bohatství autority.

Na tomto základu výchovy dětí pak stojí slova apoštola Pavla:
„Vy otcové nedrážděte své děti“ – nevyžadujte od dětí hloupé a nespravedlivé příkazy. Nesnižujte jejich důstojnost a neznásilňujte jejich svobodu.
Vy děti se učte moudrosti – správnému rozlišování dobra a zla a správnému jednání. Učte se moudrosti.

Stále hledáme hloubku a šíří „Kristova pokoje“, abychom si jej osvojovali a byli jeho šiřiteli. 

---

PŘÍLOHA - Můj dnešní štědropředvečerní příběh

Vracela jsem se domů z dnešní vánoční „lucerničkové“ mše z Letohradu – Orlice a čekala v Ústí na nádraží na vlak.
Bylo před šestou večer, tma jak v ranci a nikde nikdo. Hlásili, že vlak do České Třebové přijede na první nástupiště. Tak jsem tam šla, celé nádraží opuštěné, jen na tom nástupišti stál mladík s batohem a kapucí na hlavě. 
Stojím a čekám, až přijede vlak a najednou hups! – mladík skočil do kolejiště, šel po jedné kolejnici a balancoval jako na laně směrem k přijíždějícímu vlaku. Furt nikdo nikde, jenom já a ten kluk na koleji. 
Hrklo ve mně, ale snažila jsem se zachovat klid, šla jsem k němu a řekla: "Tak už pojďte, už to přijede." On se na mě podíval, usmál se a řekl: "Tak kvůli vám," seskočil z kolejnice a vylezl nahoru na nástupiště. Stačila jsem mu jenom říct: "Vy jste mně chtěl asi zkazit vánoce, žejo?" a už tam byl vlak. Fakt jsem si oddychla.
Nastoupila jsem a mladík se mnou. Sedl si naproti a řekl, že má sedmiletého syna, mívá ho jen ve střídavé péči, ale dnes ho prostě chce vidět, tak jede za ním.
Brzy vystupoval, jen se mě při odchodu zeptal, jestli si myslím, že je důležitější štěstí nebo zdraví. Řekla jsem mu, že myslím, že nejdůležitější je láska, protože i nemocný člověk může být šťastný, když ví, že je milovaný.
Tak krásné vánoce všem!                                                                                          /M. B.

---

[1] Škoda, že Ježíšův život snižujeme jen na „oběť za naše hříchy“.

[2] O svátcích máme několikadenní prostor na ticho a setkávání se sebou samotným, svými blízkými a Tvůrcem veškeré krásy a původcem a udržovatelem života. Děláme si ale starost, aby naše materiální hojnost nepřevážila to podstatné. Řada lidí, i nekostelových, se osvobodila od hor nesmyslných a zbytečných darů.

[3] Opakování z dřívějšího vyučování: Ježíšovi učedníci měli několik roků od velerady pokoj. Velekněží se po uzdravení chromého na nádvoří jeruzalémské svatyně drželi zpátky (srv. Sk 3 a Sk 4).
Proč apoštolové ukamenovaného Štěpána nevzkřísili jako Pavel Euticha (srv. Sk 20,7-12) a nepostavili se Kaifášovi s výhružkou veřejného božího soudu, pokud by se něco takového opakovalo? („Přivedete dva malomocné, nad jedním se vy modlete k Hospodinu za jeho uzdravení. Za druhého se pak budeme prosit my, aby jej Hospodin uzdravil ve jménu Ježíše, kterého jste vy zavraždili a jehož Hospodin vzkřísil z mrtvých. Ukáže se, za kým Bůh stojí.“) Oproti tomu apoštol Petr krutě potrestal Ananiáše a Safiru (srv. Sk 5,1-11). Kdyby se postavil proti velekněžím, zabránil by pronásledování křesťanů, dal by nám účinný příklad a potvrdil by, že nás Ježíš neposílá pod nůž bezbranné. 
I bezmocní mají svou moc (Pilát ustoupil židovským demonstrantům při svém vjezdu do Jeruzaléma a nakonec skončil ve vyhnanství. Známe účinnost protestů M. Gándhího, M.L. Kinga, protestů Bulharů a Slováků proti deportacím Židů, atd. Mnohokrát ale křesťané mlčeli, hierarchie často držela s mocnými a své poddané vedla k poslušnému snášení utrpení.

[4] Jako matka nese úzkosti a trápení svých dětí, tak těžko nese Ježíš trápení miliónů ponižovaných a pobíjených dva tisíce let potom, co nám zjevil přízeň Boha a své učení. Ale také dodneška naříká: „Mnoho bych vám toho chtěl říci, ale teď byste to nesnesli!“ – Dodneška mnohá Ježíšova slova odmítáme.

[5] „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“
Požehnal jim: „Ploďte a množte se.“ A viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.

[6] Snažím se ukazovat, i lidem „nekostelovým“, nedostižnou krásu Boha, ale když je přivedu do některých našich kostelů, často se stydím za jejich pohanský ráz ... Jak to, že jsme se opovážili zobrazovat Boha jako člověka? Jsou slova z Desatera: „Nezobrazuješ Boha“ nedomyšlená, nebo už neplatí?
Když naslouchám velikým a úctyhodným židovským myslitelům a mnohému se od nich učím, stydím se za naše trapné představy o Bohu. Jak jim ukázat Ježíše? Jak nás židé, nebo vzdělaní a zbožní muslimové, nemohou pokládat za pohany?          

[7] V naší společnosti zbyly z Vánoc jen střípky. Ježíšek nosí opět dárky a Bůh je pro mnohé Bartoška z filmu „Anděl Páně“. Jak budou naše děti podle tohoto filmu chápat obraz Boha? Dcera rabína Sidona pravila: „Viděla jsem film Anděl Páně. Jak to přijde, že Marie je evidentně družkou Boha; kam režisér vyšoupnul Josefa?“
Mnoho lidí se snaží o vánočních dnech si udělat nebeské Vánoce, stoly se prohýbají dobrým jídlem a v televizi dávají pohádky. Ale těm, kterým někdo zemřel nebo se jim rozpadá rodina, to mnoho nepomůže.  Každý desátý člověk u nás se na Vánoce netěšil.
Nepodaří-li se nám objevit celý Ježíšův příběh pro druhé, nemusí se naše kultura udržet.
Hrozí nám, že budeme pošlapáni jako sůl, která ztratila svou slanost.  
Někteří lidé tvrdí, že křesťané jsou nejvíce vražděni. Zřejmě nepočítají vraždy muslimů (proti nimž vedou války jiní muslimové).
Desatero je řečeno především dospělým lidem.
Úctu k Bohu a k lidem nahrazujeme klečením v kostele nebo ve chvilkách „modliteb“.
Mnoho našich zbožných „mariánských ctitelů“ stráví při mši hodinu na kolenou, ale ze svých manželek udělali své služky.

[8] Opakuji: Děti chodily na poutě s matkami, muži putovali ve svých skupinách, večer se rodina sešla ke společnému jídlu a spánku. Do Jeruzaléma šel dvanáctiletý Ježíš se ženami. První den na zpáteční cestě se Marie zřejmě svého manžela ptala: „Kde je kluk?“ – „Šel přece s tebou,“ možná odpověděl táta, „vždycky chodil s tebou.“ – „Myslela jsem si, že jde s tebou,“ pravila Marie, „už je mužem …“
Zhrozili se. Myslím si, že se nehádali a nesváděli vinu jeden na druhého …

[9] Kluci (dnes i řada děvčat) čtou veřejně z Písma a jsou zkoušeni ze znalostí jak rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat vztah k Bohu a jak dobře jednat s lidmi).