2. neděle adventní

Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh a nikdo jiný o nás nepečuje velkoryseji.

„Bůh je slitovný a milosrdný“ (vyznáváme i s muslimy), ale Izrael – tedy i my – nasloucháme Hospodinu jen na „poušti“ (buď v nouzi, např. po vysvobození z egyptského otroctví, při čtyřicetiletém pobytu v poušti (kde byli odkázáni na pomoc Hospodina), nebo v tichu v naslouchání Písmu s touhou Bohu porozumět, jako např. Jan Baptista „na poušti“).

K prvnímu čtení.
Izrael v dalším otroctví zkrotnul. Bůh se jej – nás – ujímá a dává nám další jména:
„Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. [1]

V dějinách náboženství je naprosto ojedinělé, že Hospodin – který je nad všechna pomyšlení vznešený – sestupuje k lidem a urovnává svou cestu k nám neposlušným a svévolným.[2]
Hospodin se věnuje i těm, kteří si svou bídu a zotročení zavinili sami … Tak svědčí i prorok Baruch.
Bůh s námi jedná s neskonalou trpělivostí.[3]

Bůh zachraňuje i provinilce. [4]

V evangeliu nás Jan vybízí, abychom se na setkávání s Bohem připravovali – aby se k nám mohl dostat. Často mu v tom totiž bráníme.
Jan, syn Zachariášův – přítel Ženichův – nemyslí jen na sebe, nehřeje se v Ženichově přízni, ale pracuje s ním pro lidi, aby i oni Bohu umožnili cestu, aby se k nim dostal.
Jan i nám připomíná slova proroka Izaijáše: „Obraťte se, připravte Bohu cestu v sobě, aby se k vám dostal.“ [5]

Tito dva proroci ještě nemluví o našich selháních a vinách, ale o našem malém zájmu na manželství s Bohem pracovat.
Známe krásný, ale smutný obraz z Písně písní: „Slyš, milý můj klepe: ´Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má …´“ Snoubenka vede zamilované řeči, ale je hloupá, pohodlná, neví, co chce a svému ženichovi neotvírá …

To je i naše základní nouze a vina. Bůh s námi mluví, ale my mu často nenasloucháme. Často vedeme zbožné řeči, jak mnoho Boha milujeme, ale máme jiné zájmy.

Té neochoty naslouchat druhému si můžeme všimnout u druhých lidí. A pak na sobě.

Koho z nás netrápí neporozumění s našimi nejbližšími?
Nesvádíme vše jen na ty druhé. Kolikrát nás bolí srdce z toho, že neumíme říci a projevit milovanému, jak mnoho jej máme rádi?
Příčiny bývají různé, např. malé sebevědomí, ostýchavost, nemotornost, obava z neporozumění, obavy z nepochopení …
Jindy nám brání např. naše dřívější zranění, hněv, když nás ten druhý odmítá nebo nás nechce slyšet, vzájemný nedostatek ochoty vžít se do druhého nebo ustoupit.
Připomínáme si, že jsme teprve na cestě. Všechno se teprve učíme; a v mnohém máme zpoždění. Ale neochota druhého k naslouchání toho, co mu říkáme, čím si škodí nebo co nám zůstává dlužen, se nás bolestně dotýká.

Nenaslouchá-li nám děcko v určitém věku a jsou-li naše slova „házením hrachu na stěnu“, utěšujeme se, že jednou snad dostane rozum. Těžší to je s dospělým, který odmítá rozhovor na určité téma.
Politická témata – pokud nám nehrozí pronásledování – lze oželet, ale jsou jiná, která brzdí porozumění a soužití ve vztahu s nejbližšími.

Do adventního času jsme si zavedli rodinné konference. [6]

Odvážíme se letos poprosit druhého, aby nám řekl, zda – a v čem – s ním o něčem závažném nejsem ochoten mluvit? Prosme Boha o odvahu, abychom poctivě hledali, proč máme v takové věci zavřené „dveře na závoru“? Co nám brání k dalšímu důležitému porozumění?

Nenasloucháme-li druhým, skáčeme-li jim do řeči, urážíme-li se, odcházíme-li od rozhovorů s blízkými, utíkáme-li od hledání, máme-li je za hlupáky – pak snižujeme jejich důstojnost a sami krníme.

Manželství a v soužití v rodině a s přáteli je přípravou do nebeského království. Kdybychom nebyli ochotní otevřeně mluvit s druhými – které vidíme, jak bychom se mohli přátelit s Bohem a s nebešťany – které zatím nevidíme?

Kdo je poctivý k sobě, objeví, že se i Bohu příčíme. Mnoho z jeho slov nebereme vážně – snad nemusím uvádět příklady – stačí si číst Písmo.

Budovat si charakter, žít pravdivě, poctivě usilovat o spravedlnost, být Ježíšovým učedníkem je práce na celý život. Kdyby si někdo myslel, že k tomu stačí nehřešit, mýlil by se.
Prvním východiskem je, zda druhému a Bohu dovolím, aby se mnou mohl otevřeně mluvit. Druhým krokem je moje ochota poctivě odpovídat a spolupracovat na vztahu s ním.

Pak budeme zakoušet dar boží záchrany.

---

[1] Je povznášející zkoumat, co slova: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“ znamenají. Připomínám, že spravedlností v Bibli jsou rodinné vztahy. Milující rodiče myslí na děti víc než děti na rodiče. Rodiče slouží dětem a nepočítají, čím vším nás obdarovávají. Nemůžeme jim dát tolik, kolik oni dali nám. Bůh pro nás žije v míře nekonečné.
Bázní myslíme úctu, obdiv, vděčnost a ochotu přijímat boží přátelství a odpovídat na ně svým přátelstvím.

[2] Vládcové na neposlušné a vzpurné poddané posílají vojáky a božstva své „biřice“ a tresty.
V Ježíši k nám přichází Bůh jako prostý člověk bez jakékoliv pompy. Je solidární, živil se prací svých rukou a za hlásání Boha slitovného a milosrdného položil život. To je neslýchané …

[3] Opět připomínám: Když nám prohlásil: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí,“ věděl, že je to pro nás vysoká laťka. Počítá s tím, že si k tomu většina z nás dojde až „den“ po pozemském životě. (Před Bohem je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.)
Bůh počítá, že se po celý život učíme dobře hospodařit s jeho dary. Po celý život se učíme být pravdiví před sebou a před Bohem, stále se učíme mít rádi sebe a druhé lidi, učíme se sloužit potřebným, odpouštět, usilovat o spravedlnost (kterou vidíme na jednání Boha s námi) …, atd.

[4] Potkávám maminky i táty, kteří i svým nezdárným dospělým dětem pomáhají, tahají je z bryndy, z dluhů i všelijakých závislostí. (Nemluvím teď o nerozumných „mamahotelech“.) Někdy se mi zdá, že by rodiče na své děti měli být přísnější, ale pak si vzpomenu na milosrdenství a věrnost Boha ke mně nezdárnému … Co bych si já bez milosrdenství Boha počal?

[5] Mám do nekonečna opakovat, že jen nekřtil, ale ponořoval? Nehlásal pokání, ale obrácení se k Bohu? Kdo se neobrací k Bohu, kdo neporovnává své nápady, své řeči a jednání s Ježíšem, nemůže nahlédnout na své omyly a chyby. Jde svou cestou a Bůh mu nemůže odpouštět a vést ho po cestě života.

[6] O první neděli adventní jsme si opět v rodinách navzájem říkali, jakým bohatstvím pro nás každý člen rodiny je. Nejprve táta a pak jednotlivé děti pověděly, za co jsme mamince vděčni, co pro nás dělá a poděkovali jsme jí. Pak jsme tátovi říkali, proč a za co si ho vážíme. Potom jsme mluvili o jednotlivých dětech, popořadě podle stáří. Děti znovu od rodičů slyšely: „Jsme rádi, že vás máme, těšili jsme se na vás, přijali vás a přijímáme. Počítáme s tím, že někdy zlobíte. Naši rodiče s námi také měli trpělivost. I my jsme se vše, krok po kroku, učili.“
Druhou neděli adventní se opět sejdeme. Každý člen rodiny se zapojí do poděkování Bohu za to, co vše od něj dostáváme, a co konkrétně jsme se už naučili a poprosíme o pomoc k dalšímu kroku, který si chceme osvojit. Potom se nejprve táta zeptá své manželky, co by si od něj přála, co by mu poradila, aby na svém jednání změnil. Pak se táta zeptá dětí, co by si od něj přály (např. aby jim věnoval více času). Maminka si pak nechá poradit od manžela a od dětí, co by na sobě mohla vylepšit. Děti chtějí být velké, třeba se pak budou také ptát rodičů a sourozenců co dalšího by si mohly osvojit. Každý druhému poví jen jednu radu. (O Vánocích si povíme, čím jsme jeden druhého ve svém jednání obdarovali.)