1. neděle adventní

Advent nám připomíná stálé boží sestupování k člověku a zve nás k našemu vystupování s Ježíšem k Bohu.
Bůh je krásnější a velkorysejší než nakolik jej dosud známe; pokud budeme stát o větší porozumění Bohu, čekají nás další a další úžasná překvapení a dosud netušené objevy.

Opět – jako před dvěma týdny – uslyšíme úryvky z biblických apokalyptických textů (nepřehlédněme, že jsou slovem veliké útěchy – pravda a láska nakonec pro mnohé zvítězí).
Byli jsme Bohem nesmírně obdarováni a pozvání k dobrému hospodaření se světem a se vztahy s druhými. Už jen na nás záleží, zda bude na světě lépe nebo špatně. Povzbuzující je pro nás boží ujištění, že Bůh je na straně života. On bude mít také poslední slovo.

K prvnímu čtení.
Hospodinova spravedlnost je jiná než ta naše. [1]

Bůh o nás vždy štědře pečoval, pečuje a bude pečovat. Ale určité dary nám dá, až vytvoříme podmínky k jejich přijetí, až budeme schopni je užívat. [2]

Už před dvěma týdny jsme z evangelia Markova slyšeli výzvu k bdělosti nad zlem. Dnešní úryvek z Lukášova evangelia nás odkazuje na celou řeč (Lk 21,5) [3]

Říkali jsme si, že nechceme vstoupit do nebeského království s „odřenýma ušima“. Proč bychom šidili sebe, své nejbližší a další lidi?

Bůh nás stvořil z lásky a svou láskou nás k lásce zve.
Přichází jako náš Ženich. Získal si naše srdce.
Ježíš je obrazem Otce. Opět přichází jako Ženich (to nebereme jako samozřejmost, vždyť nejen za starým Izraelem, ale i za námi – křesťany – zůstávají oceány slz a moře krve našich obětí).
I Ježíš si naše srdce získal. Chceme být nevěstou, která se mu líbí a chce mu být k ruce. (I pohádka o Popelce vypráví, podle čeho si princ vybral nevěstu.)

Žasneme nad bohatstvím životního programu, ke kterému nás Bůh zve.
Netušili jsme čeho dobrého a krásného je naše srdce schopno. Vznášeli jsme se, když jsme byli zamilovaní. Byli jsme překvapeni láskou, která se objevila při narození prvního dítěte. „Srdce mámy roste a rozšiřuje se příchodem dalších dětí a během dalších let,“ pravila jedna maminka. Vnoučata jsou opět další radostí ...
I pravnoučata se do našeho srdce vejdou. Přátelství nemá strop.
Nemám slov o lásce rodičů k dětem s postižením. Je dojemné, stará-li se jeden z partnerů o toho, který trpí demencí …
O božím přátelství to platí ještě víc!
Všechna krása a láska, se kterými se setkáváme, jsou bohatstvím, z kterého můžeme dál a dál rozdávat.
Dobrý čin nás sám volá k dalšímu dobrému činu.

Můžeme být velikým požehnáním pro druhé. [4]

Ale to není vše. Bůh nám nabízí království nebeské. [5]
Smrt blízkého i naše vlastní smrt pro nás nemusí být bezednou a temnou propastí.
V každém případě nám přináší zármutek, ale nemusí být jen bezedným a ochromujícím žalem.
Každé loučení je smutné, není samozřejmostí, zda se uvidíme příště. Smrt je největším loučením. Za její bránu jsme nenahlédli.
Je-li ten, kdo odchází při smyslech, pak nejen my, kteří zůstáváme, ale i ten, kdo odchází, si bolestně vyčítáme, že jsme tomu druhému nedali dost krásy, pravdy a lásky.
Ale pro toho, kdo dokáže důvěřovat příslibům o království nebeském, může být i umírání velikým darem, stejně tak pro pozůstalé.
Slyšíme-li od našeho blízkého, který nás má rád: „Těším se, až mě Ježíš dovede na úroveň nebešťanů a já tě budu mít mnohem víc rád, než jak se mně to dosud povedlo,“ (ušlechtilí lidé nevedou na smrtelné posteli jalové řeči, nepronášejí náboženské fráze) – pak jsme i na smrtelné posteli spolutvůrci Ježíšova pokoje.
Ten, kdo dojde takovéhoto poznání opřeného o životní zkušenost s božími přísliby o nebeském království a s životem pro druhé, ten nás může velice potěšit a podpořit naše hledání životního smyslu.

Připojím poznámku. Protože nevíme, zda budeme umírat při smyslech, proto je důležité mluvit o své smrti a naději na Budoucnost dříve, než nás budou opouštět síly.
My starší – snad s většími zkušenostmi s božím přátelstvím – tím možná upokojíme starost těch mladších o nás, o jejich vlastní stárnutí a o jejich postoj ke své smrtelnosti. [6]
Jestli dojdeme k pokojnému odevzdání se ve smrti v důvěře v Boha milosrdného, budeme svědky lásky boží.

Dokážeme-li zemřít s důvěrou v boží Náruči, můžeme tím obdarovat i Boha, neboť jeho starost a úsilí zbavit nás strachu ze života a smrti nebyla marná. (Vždyť i my jsme rádi, uchýlí-li se naše vystrašené dítě do naší náruče.)

To může tedy také patřit ke smyslu Ježíšových slov: „Bděte a modlete se …“.
Bůh nás vede životem a ukazuje nám jeho krásy. Obdarovává nás svým přátelstvím a vede nás k zakoušení blaženosti z toho, když na jeho přátelství odpovídáme svým přátelstvím.
Objevuje nám i radost ze služby druhým.

---

[1] Zatímco pohané žili často pod tvrdou nadvládou svých vládců a „božstev“, už starý Izrael zakoušel nesmírné boží milosrdenství. Hospodin nás zve do rodinných vztahů, je nám TÁTOU-MÁMOU, od začátku se nad námi – svými dětmi – smilovává.

[2] Např. až od určitého věku a po osvojení určitých znalostí můžeme vykonávat některé činnosti nebo práce (jezdit s autem, pracovat s bagrem, píchat injekce …)

[3] Ježíš mluví o pádu Jeruzaléma v 1. století, o pogromech, pohromách a válkách. Nic z toho nebylo a není nevyhnutelné, záleží na nás, nakolik se řídíme Ježíšem.

[4] Svou zkušeností potvrzujeme platnost Hospodinova požehnání Abramovi: „ … požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (srv. Gn 12,1-3)

[5] Nebeskou krásu budeme vytvářet svým porozuměním druhým nebešťanům, budeme se navzájem obohacovat krásou svých osobností a životem pro druhé. Ježíš nám přislíbil, že nás takovému způsobu života vyučí.

[6] Možná si pak ti mladší nebudou přát, aby zemřeli ve spánku …