Slavnost Ježíše Krista Krále

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Oz 11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,13-14; Zj 1,5-8; J 18,33b-37
Datum: 25. 11. 2018
Slova Bůh i král jsme velice zatížili … [1]

Došli jsme k poslední vyučovací lekci slova Božího v církevním roku. Něco jsme pochopili a tak můžeme porozumět náročné poslední lekci. Našemu hledání předznamenejme slova: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“.
Tím je člověk pravdu hledající, učící se z ní a přijímající ji do svého života. [2]

Z prvního čtení si „podtrhněme“ slova: „boží království dojde svého naplnění“. [3]

Druhé čtení nám připomíná: Ježíš z nás (poškozených svévolí, sobectvím, pohanstvím, farizejismem, klerikalismem …) vytváří boží lid a království kněží. [4]

Díky božímu milosrdenství a Ježíšovy nezištné obětavosti si můžeme osvojit způsoby královských dcer a synů.
Lidé sloužili pohanským vládcům a božstvům. [5]

Bůh slouží nám, ne my jemu. Věnuje se nám a sestupuje k nám.
Z Boží lásky a z lásky rodičů jsme vyšli. (I o človíčku, který vznikl ze znásilnění, Bůh říká: „Jsi mou milovanou dcerou, mým milovaným synem“. Bůh se na každého z nás těšil, přijal a přijímá nás a pečuje o nás. Počítá s dlouhou péčí. S péčí navždy.
Řadu měsíců trvá, než je človíček téměř z ničeho zformován a vybaven k životu. Až od několika let - to už jsme uměli chodit a mluvit - si něco pamatujeme.
Bůh si troufl vybavit nás svobodou. K učení používat svobodu k dobrému nám dopřává dlouhý čas. (Většina z nás k ní dospěje až ve věčnosti.)

Narodili jsme se jako nevinní. Až později jsme začali rozlišovat dobré od zlého.
Bůh do nás vložil velikou touhu po dobru, svobodě, kráse, přátelství ... Ale toho se nám vždy nedostávalo. Nejednali s námi vždy dokonale a my jsme se začali křivit. I my sami jsme chybovali a nejednali jen dobře. Naše osobnost, naše Já, nerostlo rovně. Něco jsme si začali vynucovat, něco ukrádat na úkor druhých ... Patříme mezi oběti i mezi pachatele.

Bůh není naivní, s našimi chybami počítá. Trpělivě o nás pečuje, jeho přátelství nikdy nekončí.

Když lidé potratili poznání o laskavé boží tváři, Hospodin si vybral („vyvolil“) Izraelity. Dával se jim poznat svým jednáním i vyprávěním (od Izraele poznáváme Hospodina i my).
Bůh je jako TÁTA-MÁMA, ŽENICH, MANŽEL, PŘÍTEL. [6]
Bůh je velkorysý, moudrý a rozumný. Zve nás k vysokému cíli - být jeho obrazem. Dobře ví, že k osvojení si takové krásy vede dlouhá cesta. [7]

Když Izrael sešel z cesty, sestoupil k nám Bůh skrze Ježíše. I Ježíš se snaží se získat naši důvěru. Od něj se můžeme naučit co je přátelství a v čem je pravá velikost.
Velice mám rád Ozeášův obraz Boha - milujícího táty. [8]
Ale v Ježíši k nám Bůh přichází naproti nad všechnu naši představivost. Přesto, že se v ničem nepovyšoval nad druhé, sloužil bez titulů, privilegií a poct, byl pomlouván, ponížen až na dno a umučen jako nenáviděný „prašivý pes“.
Ježíš se ničím nedal odradit, věděl, že úcta druhých, ocenění, pochvala, povýšení pro nás mnoho znamenají. Z lásky rosteme, rozkvétáme, sloužíme a rozdáváme. Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh, nikdo pro nás nežije tak obětavě jako Bůh. Na Ježíši to lze vidět.
Nebyl otloukáním; rázně vystupoval proti zlu („Běda vám, kteří zneužíváte, utiskujete, ponižujete druhé!“)
Nenávist a ponížení nás strašně zraňují. „Rána, kterou zasadil přítel, se nehojí“, říkají Afričané.
(Láska unese i zradu - pokud ji přiznáme a napravujeme).
Ježíš je silnější a bohatší Otcovou láskou než my, ale nikdy nám neříká: „Nic si neber osobně“. [9]
Ježíš zná nesmírně mnoho ponížení a krutosti. Pomluvy a nenávist se ho dotýkaly, řekl: „Co jste udělali kterémukoliv člověku, udělali jste mě“. Má dobré srdce, umí se vcítit do naší úzkosti, strachu a bolesti.

Boha nemůžeme svými hříchy urazit, Bůh není urážlivý (porovnejme si to na vztahu rodičů k dětem).
To přemýšliví a zbožní Řekové usoudili, že jsme Boha urazili a tu urážku může zahladit smrt nevinného a někoho vznešenějšího než je jen člověk …
Pokřtění, kteří nečetli pečlivě Písmo, se toho chytili. [10]
Nezmenšujme svou vinu na smrti nevinných. Ježíše pomlouvali, nenáviděli a umučili „pravověrní“.
Bůh s Ježíšovou smrtí nemá nic společného. Kaifášovi bestiální nápad s ukřižováním nenapověděl Bůh. Hřích nelze napravit hříchem.
Je pro nás životně důležité vypátrat příčinu selhání prvních lidí v Ráji i příčinu Ježíšova ukřižování.
Jinak podobně selžeme. (O našem selhávání není po 20. století pochyb.)
Ježíš si svou péčí a obětavostí získal naše srdce.
Ten, kdo má odvahu nahlédnou svou bídu, ten kdo pozná, že Boží láska je větší než všechny naše hrozné viny, ten vyhlíží, slyší a s vděčností přijímá každé léčivé slovo milosrdenství a lásky Boží.

Boží hlas a jeho Náruč jsou uzdravné.
Jen nepodceňujme své pokažené Já, hlasitě a hladově se dožadující kdesčeho, co nám nepatří. I zbožní izraelité zaníceně recitovali modlitby z Písma, ale Ježíše (a nejen jeho) protáhli stokou své nenávisti.

Ježíšovo přátelství je větší a silnější než naše hříchy. Svou obětavostí až na smrt ukazuje, jak vážně mu leží na srdci náš život. Jedná s námi královsky.
[1] Děvče, od mala týrané a zneužívané tátou, vešlo s velikým očekáváním poprvé do kostela. Když slyšelo: „Bojte se Boha a budete spaseni“, uteklo.
Boha neoslovujeme Führere. Nejedná jako králové, ale k ocenění používáme: „jedná královsky“.

[2] „Chudý duchem“ si nehraje na Mistra, ví, že skoro nic neví, ví, že je jen začátečníkem. Boží moudrost saje jak houba.

[3] Někteří lidé od čtyř let opakují: „Přijď království tvé a nevědí, o co vlastně prosí. Děti se mají v občanské výchově učit, jak ve společnosti stavět demokracii. Doma se učíme jak žít, aby nám spolu bylo dobře.
Boží království je uspořádáním sebe sama a vztahu s druhými a s Bohem podle pravidel Hospodina a Ježíšova příkladu.

[4] Už Izrael byl k této vznešenosti a blízkosti Bohu pozván. Srv. např. Ex 19,4-6.
Křtem jsme i my byli ke královskému kněžství pozváni. Srv. 1 P 2,9
Kněz má přímý přístup k Bohu, poznává ho, učí se rozumět jeho moudrosti, učí se s Bohem a o Bohu správně mluvit, je jeho „učitelským pomocníkem“ a svědkem (např. můžeme žehnat druhým, mluvili jsme o odpovědnosti žehnajícího).

[5] Božstva si představovali podle svých - často svévolných - vládců. Přinášeli jim dary a oěti: „Dávám, abych dostal, získal si přízeň, usmiřoval Mocného“.

[6] Pečuje o nás (jako milující rodiče o své děti), vypráví nám, kým pro něj jsme a kým je on pro nás.
Získal si nás svým šlechetným jednáním, chceme se mu podobat.

[7] Mysleli jsme si, že stačí nehřešit. I děcko, které umře v nevinnosti, si potřebuje osvojit úroveň nebeského jednání (aby se mu v nebi líbilo, aby bylo dospělým zralým nebešťanem, schopným obdarovávat a sloužit druhým).

[8] Oz 11,1n . - Táta si hraje se synkem, vymýšlí pro něj dárky a pozornosti, sedá k němu „na bobek“ a vyzdvihuje ho do náruče, aby si byli z očí do očí. A pak si jej s radostí posadí na ramena (aby klouček viděl, jak bude jednou veliký, že tátu přeroste) a tančí s ním.

[9] Takové rady rozdávají ti, které nepostihlo kruté, zlo a kteří zlo postihující druhé, vytěsňují (Osvětim nenavštěvují). Nenechme se jejich radami mást.

[10] Pálí-li nás žáha, hledáme utišující lék. Máme rčení: „Shladil si na něm žáhu“. Dodneška slyšíme: „Ježíšova krev utišuje Boží hněv“.
Nepleťme si své pojetí spravedlnosti s boží spravedlností. Už předježíšovská Bibli je plná milosrdenství. Bůh nejedná podle účetnického nebo policejního pravidla: „Má dáti - dal“. Boží rodina žije v přejícnosti a odpouštěním.