33. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 10,11-14.18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 12,1-3; Žid 10,11-14.18; Mk 13,24-32
Datum: 18. 11. 2018
Náš církevní rok pomalu končí. Je dobré si všimnout, čemu jsme z letošního Božího vyučování porozuměli a co jsme z toho zabudovali do svého duchovního života.
Kdo ví o svém bohatství, ten za ně samočinně Bohu děkuje a rozdává z něj.

Vícekráte v životě jsme slyšeli zaručené zprávy o přesném datu konce svata. Nepatříme mezi ty, kteří se rádi straší, ale každý víme, že se nemusíme dožít zítřka.

Apokalyptické texty v Bibli (literární druh nám dost cizí) nejsou katastrofickými scénáři k vyděšení lidí. Každý může poznat jejich příčiny. (Bůh ke zlu nemlčí.)
Biblická proroctví varují před katastrofou a vybízejí k obrácení a nápravě.

Nejdůležitější zprávou apokalyptických textů je ujištění, že poslední slovo má Bůh. S ním usilujeme o dobro, s ním se stavíme proti zlu (v nás, i okolo nás).
Považujeme si, že i nás Hospodin nazval Izraelem (i za nás a s námi bojuje Bůh).
Ježíš se nikdy nesnížil k nějaké odplatě a nikdy nezatrpkl. [1]

Bůh oceňuje dobré jednání každého člověka. To nás povzbuzuje.
Dobrořečíme mu za to.

V Mk 13 čteme o Ježíšově nářku nad blížící se zkázou jeruzalémské svatyně („chrámu“), vražděním lidí a pronásledováním jeho učedníků.
(Nepřehlédněme ve 13. kapitole Ježíšovo varování před falešnými proroky. Toho, kdo má zájem, Ježíš vyučuje jak je včas rozpoznat.)

Izraelité byli skálopevně přesvědčení o pravověrnosti své zbožnosti. Nechtěli hledat vlastní příčinu nadvlády Říma a neobrátili se k Hospodinu. [2]

Izraelité nepřijali Ježíše jako Mesiáše a zavraždili ho. 40 let (dostatečně dlouhou dobu) dostali na přiznání svých chyb a uznání Ježíšova vzkříšení. Místo toho pronásledovali Ježíšovy učedníky a pustili se do „svaté války“ války s Římem.
Kdyby přijali Ježíše jako Mesiáše a dali na něj, mohlo se jim dostat osvobození od imperialistického Říma bez jediného výstřelu. [3]

I my trestuhodně kazíme Boží plány se světem a božím královstvím.
Častokráte následky svých hříchů falešně prohlašujeme za účast na Ježíšově kříži, kterou obětujeme Bohu na záchranu duší v očistci.
Představme si, že táta potrestá syna a ten prohlásí: „Já to obětuji Bohu!“ Nebyl by to výsměch a maření rodičovské výchovy?
Neděláme Bohu totéž? Tím bychom se vyřazovali z jeho výchovy a vlivu.

Rozumíte teologickému tvrzení, že hřích může být zahlazen obětí? [4]

Od apokalyptických textů Bible utíkáme, místo toho, abychom se z nich konečně poučili.

To, že poslední slovo má vždy Bůh, nám nemá být jen útěchou, ale velkým povzbuzením k odporu vůči zlu. Ježíš nám ukazuje krásu božího přátelství a boží plány nebeského království. Ale také naříká nad naší tvrdohlavostí.
Jeho nářku by bylo přinejmenším slušné naslouchat.

Proč se neptat, zda a jak je možné vybudovat ve větší míře boží království?

Osvobodili jsme se od pokřivené náboženské výchovy. Kladli nám na srdce: „Hlavně se na konci života vyzpovídat a přijmout poslední pomazání“ (psalo se to i na úmrtní oznámení). Naše děti to už tak neučíme. Ani my si nedovedeme představit manžela, který by si umínil: Na konci života se musím manželce omluvit za své sobectví neochotu, nezájem a nevěry.) Snažíme se dětem ukazovat, jak se lze s Bohem přátelit a porozumět mu. Jak je pěkné když si s blízkými lidmi rozumíme, jak a čím se přátelství buduje a jak je bolestivé, když se naše vztahy pokazí.
Nás rodiče kontrolovali: „Pomodlil ses před spaním? Byl jsi v kostele?“ my to dětem takto neříkáme. Poznají-li na nás, že jsme se v modlitbě setkali s Bohem, třeba se nás budou ptát, jak lze k setkání s Bohem dojít.

Dětem můžeme vyprávět, jak roste naše láska k nim … (Táta děti upozorňuje, co vše pro ně maminka dělá a máma mluví o obětavosti táty. Táta při každém dobrém jídle chválí maminku, jak dobře vaří… Děkuje ji za vyprané prádlo a uklizenou domácnost … Pak dojde řeč na péči Stvořitele a jeho úklid v přírodě …
Vyprávíme dětem, co pro nás znamená, že smíme patřit do Božího lidu, čemu všemu jsme se od Ježíše naučili. Jak se lze setkávat s božími dary a poznat, od koho je dostáváme. Izraelité při každém ochutnání sladkosti (fíků, datlí, medu, hroznů a vína) si říkají: „Bože, ty jsi ještě sladší“. Při každém setkání a krásou dobrořečí: „Bože ty jsi Tvůrcem veškeré krásy. Kolik pozorností nám stále vymýšlíš!“ … Učíme se to od Ježíše a jeho národa.
Vyprávíme dětem, jak naši předkové pro získání ztracené svobody byli ochotni položit život. Pak není obtížné dojít k Ježíšově starosti o lidi, čemu chtěl zabránit, co nás chce naučit a čemu všemu jsme se už naučili.
Vyprávějme jim, podle čeho se v životě řídíme (znovu si přečtěme podobenství o posledním soudu) a co nám přinášejí Ježíšova blahoslavenství.

Přečtěme dětem z evangelia, nad koho se i izraelité (včetně apoštolů) povyšovali …
Vyprávějme jim, jak dlouho naši předkové zotročovali jiné lidi. Jak se bílí chovali k nebělochům, co dalo práce prosadit práva pro ženy, pro děti, zákaz mučení, očkování, bezpečnostní opatření …
O antisemitismu, rasismu a vtipech na Romy, o ponižování a neúctě k homosexuálům, z čeho pramení šikana …. Proč mnoho lidí nechce nenaslouchat obětem a slabším. Jak je to s psychopaty v politice a kteří to jsou, jak je lze poznat a proč jim tolik lidí skočí na lep. Proč se svět vylepšuje tak pomalu.

Vysvětlujme dětem, proč jsme neochotní přijímat něco nového a co nám o tom vypráví Ježíš (model - podobenství o měchu na víno a záplatování šatů).
To vše je zajímavé. Takové poznání nám škola neposkytne.
Vyprávějme dětem, že můžeme dospět tady na zemi ve větší míře do božího království nebo také můžeme zničit naši kulturu. A kudy vede cesta prvnímu nebo druhému.
[1] Obdivujeme Ježíšovu nesmírnou velkorysost a trpělivost. Např. Ježíšovy učedníky nakonec dovedl k následování svého Učitele. Ježíš nad nimi - po jejich selhání - nezlomil hůl. I Jidášovi zachoval až do konce svou věrnost a přátelství - a my doufáme, že pozornosti, které mu projevoval, přece jen nakonec přispěly k Jidášově obrácení (církev nikdy neřekla, že je Jidáš v pekle). Ježíš se snažil Jidáše stále získat, ale vedle svých projevů přízně mu také otevřeně říkal, že ví o jeho zradě.
I my se můžeme - navzdory zlu - chovat knížecky, velkoryse.

[2] Vzpomeňme, jak proroci vybízeli izraelity odvlečené do v Babylónu k přijetí otroctví jako následku svého odvratu od Hospodina. Když se pak k Bohu obrátili, dostali svobodu a bez národně a nábožensky osvobozenecké války se mohli vrátit do své otčiny.

[3] I křesťané později nedbali Ježíšova zákazu používání meče! Kolik „svatých válek“ později vedli? Mnohokráte nesli v čele svých vojsk kříž, relikvie svatých, dokonce i Eucharistii, a žehnali svým zbraním.

[4] Padlí mladíci ve válkách se nikdy nevrátili ke svým snoubenkám a tátové ke svým manželkám a dětem. V době 1. světové války ženy oddřely všechnu těžkou práci na poli a děti vyrůstaly bez tátů. To je poznamenalo.
Chlapi, kteří se vrátili, byli poznamenání válečnými krutostmi spáchanými na nich i zločiny, kterých se pak sami dopouštěli (ve strachu, vzteku a msty). Čím a jak je možné tato nezměrná osobní neštěstí zahladit?
Jak to, že jsme ani po „Osvětimi“, bratrovražedných válkách v Jugoslávii, Rwandě a dalších masakrech nezměnili svou teologickou řeč?
(Před týdnem jsme na bohoslužbě měli manžely: českého lékaře a rwandskou psycholožku z kmene Tutsiů, ale neměli jsme čas mluvit o jejich zkušenostech.)