29. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,35-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 53,10-11; Žid 4,14-16; Mk 10,35-45
Datum: 21. 10. 2018
Otázky po smyslu některých biblických slov kladené některými pokřtěnými prozrazují, že tazatelé mnoho Bibli a Ježíšovu myšlení nerozumí. Podobně je to někdy i s odpověďmi některých lidí. Proč např. nejprve nenahlédnou do Biblických slovníků, aby nestavěli na vodě? Pouštíme-li se předčasně do amatérských úvah (v jiných oborech by nás to nenapadlo), mohou z nás vypadnout kuriozity. [1]

Hlasité čtení slova božího nám pomáhá k hledání smyslu. Některá slova se nám hned vzpříčí v uších. Před týdnem nás zarazila slova bohatého mladíka: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal život věčný?“ [2]
 
Slova: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením …“, se mi léta příčila.[3]
 
Léta jsem hledal, až jsem potkal překlad Radivoje Jakovljeviče. Porovnejte si jeho překlad s naším lekcionářem. (Nejde o náš osobní vkus, co se nám více líbí, ale o přesnější výpověď o Hospodinu - ta musí ladit s ostatními výpověďmi o Bohu.)
„Hospodin dopustil, aby byl jeho Služebník rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých. 
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.“ [4]

K evangeliu.
Volby funkcionářů bývají dramatické, dopředu se hrne kdekdo. Kandidáti slibují kdeco. Voliči nebo příslušné autority rozhodují, kdo bude povýšen.
Jak to je v božím království? 

„Mistře“, ptal se Jan a Jakub, „můžeme jeden být po tvé pravici a druhý po tvé levici?“
Protože my už známe, že Ježíš byl ukřižován uprostřed dvou zločinců, nadvakrát rozumíme jeho slovům: „Nevíte, o co žádáte.“
Synové Zebedeovi  si ovšem silně přáli být v Ježíšově království předními „ministry“.

- „Můžete pít z mého kalicha, nebo se nechat ponořit jako já?“
- „Ano, ano, samozřejmě“.
Neptali se, jaký kalich a jaké ponoření má Ježíš na mysli. Zebedeovi synové o sobě měli velmi vysoké mínění, už se viděli v Davidově paláci jako premiér a ministr zahraničí. [5]

Bůh s námi rád slaví, máme co a proč slavit. Slavení je nezbytně spojeno s dobrým jídlem a pitím. Pohár vína v Bibli je většinou symbolem radostné oslavy (v Izraeli bylo víno sladké - Bůh je sladký, říká Bible). Ale někdy je pohár s vínem také obrazem trápení (víno se může zkazit, ztrpknout nebo zoctovatět), dodneška používáme rčení: „Vypil pohár hořkosti až do dna“).
Jan a Jakub ale už žili představou Ježíšova vítězství nad Římany (tak se to učili v náboženské škole) a Ježíšova slova o likvidaci Mesiáše nechtěli vůbec slyšet.

„Můžete se nechat ponořit v křest, ve který budu ponořen já?“
Jak těm krkolomným slovům rozumíte? [6]

Přijmout křest znamená, chci se ponořit a nořit do Ježíšova způsobu života.
Ježíš apoštolům vícekrát vysvětloval jak a proč Mesiáš dopadne, že se mu zbožní lidé stanou úhlavními nepřáteli a ponoří ho do umučení a smrti. (Znovu připomínám, že nic takového učedníci nechtěli za žádnou cenu slyšet.)
Když se synové Zebedeovi (nejednou) povyšovali na druhé apoštoly, Ježíš se jich ptal: „Chcete patřit mezi mé pření učedníky?“ Tvrdili: „Ano“, ale na víc se neptali.
(Také jste se někdy neptali, abyste se raději nedozvěděli něco, co není podle našich představ? Mně se to ne jednou stalo, vím, o čem mluvím.)   

Ježíš nám odpovídá: „Každý je zván k co nejhorlivější a největší službě v božím království, ale o pořadí velikosti učedníků nerozhoduji já. To si každý určuje sám, podle toho, do jaké míry se ve službě osvědčí, do jaké míry slouží potřebným.“

Učedníci od Ježíše mnohokráte slyšeli o svatbě Beránka s božím lidem. Už, už (předčasně) připíjeli na toto manželství. [7]

Přátelství nám přináší velikou krásu a bohatství. Ale ne všechna přátelství vydrží.
I řada manželství se rozpadá.
Ne každý je přátelství schopen.
Ne každý ví, co přátelství potřebuje a ne každý o přátelství pečuje.
(Přátelství unese i zradu, pokud se ten, kdo selhal, zachová podle božích pravidel.)

Čeho je třeba k přátelství se spravedlností, se svobodou?
Čeho je třeba k přátelství s Kristem?

Na prvním místě je třeba si všímat nesmírné velikosti a závratné krásy božího přátelství. [8]
Ježíš říká: „Zakouším veliké přátelství s Otcem. Žiji s ním pro vás, rádi vám sloužíme. Od začátku vím, co mě to bude stát, do čeho všeho nepříjemného budu ponořen, čím budu muset projít …
Až to vše poznáte a ochutnáte i vy, budete jednou pít z mého kalicha radosti (včetně radosti ze vzkříšení) - i bolesti, a nebude vám nic zatěžko. Dostanete mnohem víc, než co byste si obstarali sami nebo dostali od mocných světa.“

Víme, jak se apoštolové předčasně kasali, že za Ježíše dají hlavu na špalek …
Až časem k následování Ježíše dorostli.

Ježíš nám objevuje krásu dcer a synů božích, vede nás, abychom si noblesu jeho života osvojili. Ale také se mu podařilo nám nad jeho mrtvolou na kříži ukázat, že i my jsme schopni ubližovat druhým a ničit nevinného. Toto prozření - spolu s Ježíšovým milosrdenstvím nás zachraňuje (podobně jako učedníky) od nejhoršího. 

Už jen připomenu, utrpení z pronásledování pro Krista (pro jeho království) je účastí na Ježíšově kříži. Ne ledasjaká bolest. (Na Golgotě byly tři kříže, ale jen jeden vedl k záchraně lidí. Nehrajme si na zachránce světa.)  Ten, kdo se vydává pro druhé, slouží druhému (jako např. P. Damián, misionář malomocných, Lékaři bez hranic, kteří přišli o život …).

Příloha

Hle, můj služebník (doslova otrok)  nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.

Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 

Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
Obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.

Jenže on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.

Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.

Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých. 

Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.

Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.

Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.          
(Iz 52,13-53,12)

R.J. je pravoslavný kněz. Byl členem biblické překladatelské komise (později byl zvolen biskupem). Po vydání Ekumenické Bible napsal knihu o Izaiášově božím služebníku a píseň znovu přeložil.  
[1] Politruk (vojenský komunistický propagandista) Beneš na politickém školení mužstva nás školil: „Při střelbě si nejdřív nastavíte sínus“. „Soudruhu majore, co to je sínus?“ ptal se vojín Mokoš. „To je takový číslo vokolo třech“, odpověděl major (v civilu nedoučený tesař). Voják, absolvent průmyslovky, se hlásil: „Soudruhu majore, sinus může být nanejvýš jedna“. „Co to říkáte?“ hájil se důstojník, „za velkej vlasteneckej války sme měli sínus až čtyry“.

[2] Vložím Ježíšovi do úst odpověď: „Nic nemusíš. Bůh nerozkazuje. Ukazuje ti, co vede k životu a co je jedovaté; a pak nám poradí: „Vol si život“.

[3] Jakoby překladatel z celé Bible četl jen knihu Jób, neporozuměl, do jakého literárního druhu patří a neobjevil smysl té knihy. Kniha Jób je napsána formou pohádkového líčení. Satan přece ve skutečnosti nezasedá v Hospodinově radě, není partnerem Boha. Hospodin by se nenechal satanovou pomluvou vyprovokovat k rozhodnutí o trápení Jóba, jako hloupý pohanský král svými zlými rádci. (Vzpomeňme na Hamana z knihy Ester nebo na zlé rádce krále Darjaveše usilující o smrt Daniela.) Nepoužil by někoho jako pokusného králíka ve sporu s bezcharakterním andělem. Někteří lidé si (dodneška) myslí, že utrpení je trestem božím (srv. Jan 9,1-3). Kniha Jób (je velice cenná) na tuto mučivou otázku odpovídá a naše představy o jednání Boha posunuje dál. (Nám by jen kniha Jób nestačila. Před Jóbovým Bohem, před jeho velikostí, se lze sklonit a nelze jej milovat, není milující Tátou-Mámou. Ježíš nám přišel ukázat boží tvář neskonalé krásy. Tu bychom sami neobjevili.)

[4] V příloze na konci Poznámek najdete celý text „Písně o Božím služebníku“.
[5] Na náboženských slavnostech izraelitů hostitel na hostině prokazoval váženým stolovníkům určité pozornosti, např. dovolil vyznamenanému, aby se napil vína z jeho poháru. Při Poslední večeři ale Ježíš nabídl víno všem: „Pijte z mého poháru všichni (všichni jste mou nevěstou)“. Hostitel také mohl někoho vyznamenat tím, že mu nabídl vybrané sousto jídla a on si to sousto směl namočit do omáčky v hostitelově míse (srv. Mt 26,23). Kdo si dal práci se zjištěním, jak vypadala Ježíšova poslední večeře a kdo ležel na lehátku (na čestných místech) po jeho pravici a kdo po levici, tomu to bude jasnější.
Má to ještě více souvislostí.  

[6] Vícekrát jsme si říkali, že Ježíš nebyl pokřtěn.
Křest je obřadem přijmutí člověka za Ježíšova učedníka - Kristovce. Ježíš Mesiášem (Pomazaným) je! Nikdo a nic z něj Mesiáše nečiní. (Z nějakého materiálu můžeme vyrobit stůl, ale je-li stůl hotov, jsem bez práce.) 
Řecké slovo baptidzo znamená ponořit. Při kalení oceli rozžhavený předmět ponoříme do vody nebo oleje, při barvení také tkaninu ponořujeme, někdo se ponoří do studia, špinavé prádlo namáčíme, někdo se do něčeho „namočil“, …

[7] Známe to podobně z našich svateb a našich životů. Na svatbě často jucháme jako by už novomanželé byli v cíli. Řada tátů se z radosti nad narozením syna opije, ale později si na děti čas neudělá.

[8] Kdo o nás mluví tak pěkně jako Bůh, kdo o nás tak pečuje, je k nám tak velkorysý a věrný…, jako Bůh? Kdo nám tolik odpouští jako Bůh?