26. v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 9,38-48 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 11,25-29
Datum: 30. 9. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 9,38-48 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 11,25-29
; Jak 5,1-6
; Mk 9,38-43.45.47-48
Datum: 30. 9. 2018
Když Mojžíš naříkal
nad zpupností a drzostí Izraelitů reptajících na Hospodina, že jim
v Egyptském koncentráku bylo lépe, dostalo se mu rady: „Vyber 70
mužů stojících o mou moudrost a já je obdaruji svým Duchem. Mojžíš
pozval „starší“ na duchovní přípravu. Duch spočinul i na dvou,
kteří přípravou neprošli, prorokovalo všech sedmdesát. Jozue,
který tehdy Mojžíšovi ministroval, byl předůležitý a žárlil
… (Proč už později těch 70 starších
neprorokovalo?)
Mnozí z těch, kteří dostanou nějakou funkci, začnou být důležití, povyšují se nad ostatní a rádi druhé mustrují. Stalo se to mladému Jozuovi i některým Ježíšovým učedníkům.
Naše drzost může být opovážlivá. [11]
K druhému čtení.
„Na zemi jste jen hosty a přistěhovalci“, slyšeli od Hospodina Izraelité. Nebyly vlastníky svých polností, půda jim byla Hospodinem k hospodaření jen propůjčena. Od začátku byli vedeni k praktické solidaritě s chudými, s cizinci, přistěhovalci a potřebnými.
Možná jste prošli kurzem „Zacheus“, který také mluví o solidaritě s potřebnými. Bohatství, které (i díky Bohu) získáváme, nemáme jen pro sebe.
K evangeliu.
Malý příběh o neznámém Ježíšově učedníku má veliký význam. Škoda, že jej přehlížíme.
Ne všichni Ježíšovi učedníci s námi chodili do stejné školy nebo stejného kostela.
Ten člověk možná slyšel pouze kázání Jan Baptisty a pečlivě je promyslel. Ježíš jej pak mohl vyhledat, a poslat jej svědčit o Mesiáši. Takových případů je v Bibli popsáno více. [12]
„Nechodil s námi do semináře“, zdůvodňovali apoštolové Ježíši, proč neznámého učedníka příkře odmítli a bránili mu působit.
„Běda tomu, kdo brání i nepatrnému, který mně důvěřuje a pracuje pro mne!“ Slyšeli jsme to už někdy?
Proč se my tak často pokládáme za důležité?
Odvodili jsme si z Mojžíšovy věty: „Kéž by na celém Izraeli spočinul duch Hospodinův“ Ježíšovo přání: „Kéž bych měl v Izraeli ne 70 učedníků, ale třeba 10 tisíc nebo 20 tisíc učedníků“?
Jak to, že nevíme, z čeho se Ježíš raduje.
Každému z nás Bůh nesmírně přeje. Tak proč jsme žárliví? Každý můžeme být dobrým Ježíšovým učedníkem. Každý z nás můžeme něčím jedinečným přispět do božího království.
Z náboženské nesnášenlivosti jsme už po tisíci letech nevraživosti a nepřátelství snad vybředli. Způsobili jsme tím veliké pohoršení „nepatrných“ - zatarasili jsme tím mnohým cestu ke Kristu.
V náboženské povýšenosti ještě dost trčíme.
Jako bychom Ježíšovo napomenutí apoštolům neslyšeli. Dva tisíce let nám nestačilo k rozpoznání toho, zda někdo ladí s Ježíšem.
S křesťany řady nekatolických církví se v hlavních pravdách shodujeme, jen v podružných se lišíme. Řada církví o sobě prohlašuje, že je ta pravá. Ale podle Ježíše nestojí na prvním místě moje příslušnost v pravé církvi, ale důležité je moje porozumění Kristu a míra mého životního přitakávání Ježíši.
Určitě je řada nekatolíků a nekřesťanů Bohu blíž, než jsem já.
V podobenství o posledním soudu Ježíš neříká, která církev je ta pravá, dokonce se ani neptá, zda je někdo pokřtěn nebo ne.
Jsem-li v pravé církvi, pak mně bylo více dáno a moje odpovědnost za můj osobní křesťanský život a moje hlásání Kristovy nauky, je tím větší. Příslušnost k lidu božímu mi přináší veliké dary, ale nepřináší mně nějaká privilegia.
Ten Ježíšův neznámý učedník nemá jméno. To často v biblickém vyučování znamená, že významným a užitečným učedníkem může být kdokoliv vedle nás, kdo se proukazuje znamením od Boha. Samozřejmě, to není jen tak kdokoliv, dorůst na úroveň Ježíšova učedníka není vůbec samozřejmostí.
Na tom neznámém učedníku vidíme, kam až své učednictví můžeme dotáhnout. Každý dostáváme nejprve základní zdarma daný dar - rozum.
Pochvala setníka a „ženy krvotoké“ o tom svědčí. Ti dva došli k Ježíšovi na základě rozumného uvažování - a pak mohli být byli Ježíšem zachráněni. Vytvořili k tomu podmínky.
Ano, je pravdou, že se nám nechce učit se novému myšlení od Ježíše.
Myšlení „bolí“, je pracné. Raději velebíme všechno možné, zaobíráme se všelijakými „milostmi“, vyzdvihujeme omilostněné osoby, které nevynikaly velkými znalostmi, jen abychom se my sami nemuseli učit u Ježíše jeho moudrosti, spravedlnosti a jeho lásce k Bohu a lidem.
Nedávno jsem se účastnil jednoho ekumenického setkání duchovních. Naříkali jsme nad naší eucharistickou nepohostinností vůči nekatolickým křesťanům.
Křest je iniciačním obřadem, řadou církví navzájem uznávaným. Na vyznání víry se také s nekatolíky shodneme, ale ke Stolu Páně je nezveme. Měříme jej přísnějším metrem než sami sebe.
„Nový zákon“ má tři pravidla pro stolování u Ježíšova stolu. My jsme pro nekatolické křesťany „důležitě“ přidali další podmínky (nedodržujeme boží slovo: „Nic nepřidáš a nic neubereš“).
(Napsal jsem k tomu nedávno pojednání.)
Až budeme opět před Ježíšovou Hostinou říkat slova: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel“, říkejme je o sobě a nesuďme svévolně druhé. Nikdo nás neustanovil za jejich soudce.
Až budeme prosit: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“, vzpomeňme na slovo našeho Učitele: „Každý, kdo v mém jménu zachraňuje druhé, je můj přítel“.
[11] Někteří faráři (nejen mladí) se naučili pouze základům teologie (dál se už nevzdělávají) a na kdekoho „pravověrně“ číhají. Když Pius Parsch (zásadně přispěl k obnově liturgie) začal promýšlet liturgii a sloužit ji v němčině, jakýsi farář na něj žaloval u představeného kláštera, co si to Pius dovoluje. Ten žalobníkovi pravil: „P. Pis je vzdělaný a ví, co dělá, ale ty si to nedovoluj, ty tomu nerozumíš.“ Josef Zvěřina s úsměvem sobě vlastním vyprávěl: „Seminaristé, kteří sotva udělali maturitu, si na mě stěžují u pana biskupa Tomáška, že učím bludy“.
[12] Syrský generál Náman slyšel jednu větu od malé izraelské otrokyně -ano, tonoucí se stébla chytá - ale pak se dal do služeb Hospodina.
Simeón si všiml proroctví Malachiáše (3:1-3); hledal a prosil, aby Mesiáše rozpoznal a přijal …
Jan Baptista i Šavel byli osloveni Bohem (Šavel se s Ježíšem za Ježíšova života nepotkal a nebyl vyučen od apoštolů).
„Slepý od narození“, kananejská žena, … a mnozí další něco o Ježíši slyšeli od lidí a poctivě zkoumali, zdali to je pravda. To, zkoumání se jim vyplatilo. Hledali - a našli.
Mnozí z těch, kteří dostanou nějakou funkci, začnou být důležití, povyšují se nad ostatní a rádi druhé mustrují. Stalo se to mladému Jozuovi i některým Ježíšovým učedníkům.
Naše drzost může být opovážlivá. [11]
K druhému čtení.
„Na zemi jste jen hosty a přistěhovalci“, slyšeli od Hospodina Izraelité. Nebyly vlastníky svých polností, půda jim byla Hospodinem k hospodaření jen propůjčena. Od začátku byli vedeni k praktické solidaritě s chudými, s cizinci, přistěhovalci a potřebnými.
Možná jste prošli kurzem „Zacheus“, který také mluví o solidaritě s potřebnými. Bohatství, které (i díky Bohu) získáváme, nemáme jen pro sebe.
K evangeliu.
Malý příběh o neznámém Ježíšově učedníku má veliký význam. Škoda, že jej přehlížíme.
Ne všichni Ježíšovi učedníci s námi chodili do stejné školy nebo stejného kostela.
Ten člověk možná slyšel pouze kázání Jan Baptisty a pečlivě je promyslel. Ježíš jej pak mohl vyhledat, a poslat jej svědčit o Mesiáši. Takových případů je v Bibli popsáno více. [12]
„Nechodil s námi do semináře“, zdůvodňovali apoštolové Ježíši, proč neznámého učedníka příkře odmítli a bránili mu působit.
„Běda tomu, kdo brání i nepatrnému, který mně důvěřuje a pracuje pro mne!“ Slyšeli jsme to už někdy?
Proč se my tak často pokládáme za důležité?
Odvodili jsme si z Mojžíšovy věty: „Kéž by na celém Izraeli spočinul duch Hospodinův“ Ježíšovo přání: „Kéž bych měl v Izraeli ne 70 učedníků, ale třeba 10 tisíc nebo 20 tisíc učedníků“?
Jak to, že nevíme, z čeho se Ježíš raduje.
Každému z nás Bůh nesmírně přeje. Tak proč jsme žárliví? Každý můžeme být dobrým Ježíšovým učedníkem. Každý z nás můžeme něčím jedinečným přispět do božího království.
Z náboženské nesnášenlivosti jsme už po tisíci letech nevraživosti a nepřátelství snad vybředli. Způsobili jsme tím veliké pohoršení „nepatrných“ - zatarasili jsme tím mnohým cestu ke Kristu.
V náboženské povýšenosti ještě dost trčíme.
Jako bychom Ježíšovo napomenutí apoštolům neslyšeli. Dva tisíce let nám nestačilo k rozpoznání toho, zda někdo ladí s Ježíšem.
S křesťany řady nekatolických církví se v hlavních pravdách shodujeme, jen v podružných se lišíme. Řada církví o sobě prohlašuje, že je ta pravá. Ale podle Ježíše nestojí na prvním místě moje příslušnost v pravé církvi, ale důležité je moje porozumění Kristu a míra mého životního přitakávání Ježíši.
Určitě je řada nekatolíků a nekřesťanů Bohu blíž, než jsem já.
V podobenství o posledním soudu Ježíš neříká, která církev je ta pravá, dokonce se ani neptá, zda je někdo pokřtěn nebo ne.
Jsem-li v pravé církvi, pak mně bylo více dáno a moje odpovědnost za můj osobní křesťanský život a moje hlásání Kristovy nauky, je tím větší. Příslušnost k lidu božímu mi přináší veliké dary, ale nepřináší mně nějaká privilegia.
Ten Ježíšův neznámý učedník nemá jméno. To často v biblickém vyučování znamená, že významným a užitečným učedníkem může být kdokoliv vedle nás, kdo se proukazuje znamením od Boha. Samozřejmě, to není jen tak kdokoliv, dorůst na úroveň Ježíšova učedníka není vůbec samozřejmostí.
Na tom neznámém učedníku vidíme, kam až své učednictví můžeme dotáhnout. Každý dostáváme nejprve základní zdarma daný dar - rozum.
Pochvala setníka a „ženy krvotoké“ o tom svědčí. Ti dva došli k Ježíšovi na základě rozumného uvažování - a pak mohli být byli Ježíšem zachráněni. Vytvořili k tomu podmínky.
Ano, je pravdou, že se nám nechce učit se novému myšlení od Ježíše.
Myšlení „bolí“, je pracné. Raději velebíme všechno možné, zaobíráme se všelijakými „milostmi“, vyzdvihujeme omilostněné osoby, které nevynikaly velkými znalostmi, jen abychom se my sami nemuseli učit u Ježíše jeho moudrosti, spravedlnosti a jeho lásce k Bohu a lidem.
Nedávno jsem se účastnil jednoho ekumenického setkání duchovních. Naříkali jsme nad naší eucharistickou nepohostinností vůči nekatolickým křesťanům.
Křest je iniciačním obřadem, řadou církví navzájem uznávaným. Na vyznání víry se také s nekatolíky shodneme, ale ke Stolu Páně je nezveme. Měříme jej přísnějším metrem než sami sebe.
„Nový zákon“ má tři pravidla pro stolování u Ježíšova stolu. My jsme pro nekatolické křesťany „důležitě“ přidali další podmínky (nedodržujeme boží slovo: „Nic nepřidáš a nic neubereš“).
(Napsal jsem k tomu nedávno pojednání.)
Až budeme opět před Ježíšovou Hostinou říkat slova: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel“, říkejme je o sobě a nesuďme svévolně druhé. Nikdo nás neustanovil za jejich soudce.
Až budeme prosit: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“, vzpomeňme na slovo našeho Učitele: „Každý, kdo v mém jménu zachraňuje druhé, je můj přítel“.
[11] Někteří faráři (nejen mladí) se naučili pouze základům teologie (dál se už nevzdělávají) a na kdekoho „pravověrně“ číhají. Když Pius Parsch (zásadně přispěl k obnově liturgie) začal promýšlet liturgii a sloužit ji v němčině, jakýsi farář na něj žaloval u představeného kláštera, co si to Pius dovoluje. Ten žalobníkovi pravil: „P. Pis je vzdělaný a ví, co dělá, ale ty si to nedovoluj, ty tomu nerozumíš.“ Josef Zvěřina s úsměvem sobě vlastním vyprávěl: „Seminaristé, kteří sotva udělali maturitu, si na mě stěžují u pana biskupa Tomáška, že učím bludy“.
[12] Syrský generál Náman slyšel jednu větu od malé izraelské otrokyně -ano, tonoucí se stébla chytá - ale pak se dal do služeb Hospodina.
Simeón si všiml proroctví Malachiáše (3:1-3); hledal a prosil, aby Mesiáše rozpoznal a přijal …
Jan Baptista i Šavel byli osloveni Bohem (Šavel se s Ježíšem za Ježíšova života nepotkal a nebyl vyučen od apoštolů).
„Slepý od narození“, kananejská žena, … a mnozí další něco o Ježíši slyšeli od lidí a poctivě zkoumali, zdali to je pravda. To, zkoumání se jim vyplatilo. Hledali - a našli.