24. neděle v mezidobí

Ptá se Ježíš i nás: „Za koho mě pokládáš?“
Ptejme se, kam jsme k dnešnímu dni došli.
Pouhé odcitování Katechismu nám nepomůže. [1]

Opět se ptáme: „Proč musí Mesiáš trpět?“

Kdo by rád slyšel o utrpení? My blahobytní už vůbec ne. „Ani mi to neříkej,“ říkáváme – znamená to: „Nechci slyšet o ohrožení.“
Je příjemné být bohatý. [2]

Nezažili jsme bídu, mučení, nemyslíme mnoho na ohrožené životem, a tak nemáme potřebu nějaké záchrany („vykoupení“). Od čeho?  Od Boha chceme už jen, aby nám přihrával „štěstí“.
Ale ve světě mnoho lidí hyne nouzí, nespravedlností a násilím. Nechce se nám ani myslet na to, co prožívají lidé v zemích, kde se válčí, v městech ostřelovaných teroristy a vojáky nebo jak je rodičům s dětmi na útěku. [3]

Ten, kdo trápení druhých vytěsňuje a nechce se proti zlu rozhodně stavět, nejen, že zlu ustupuje z cesty, ale ani nemůže porozumět Ježíšovu bytostnému úsilí o záchranu lidí. (Snadno pak žije v jakési falešné a mlhavé představě, že Bůh potřeboval – podle nějakého vyššího principu o vině a trestu – Ježíšovo utrpení k odpuštění našich hříchů.) 

Ježíš si nikdy oči před utrpením lidí nezakrýval. Nikomu neradil: „Mysli pozitivně!“
Rozhodl se ze všech svých sil se postavit zlu. Na sebe nedbal.
(Jeho taktika jak toho dosáhnout, je hodná naší pozornosti.)

Podívejme se ale nejprve na první čtení.
Izraeli se dařilo, dokud se v jednání s druhými drželi moudrosti Boží.
Nám se také dobře daří. (Mnoho lidí se něčemu věnuje se značným úsilím: žije pro rodinu, buduje firmu, staví dům, pečuje o zahradu, vede nějaký spolek, sportuje, stará se o dítě s postižením, hledá lék na závažnou nemoc …) Někdo – v případě nouze – přes všechna rizika dá přednost osvobozování své země.
Izajáš vypráví o rozhodnutí kohosi, kdo se rázně rozhodl postavit se (s Bohem) proti zlu. [4]
Izajášův otrok (služebník) boží svým rozhodnutím a činem povzbuzuje i nás k aktivnímu postoji: „Přece nebudeme s rukama v klíně čekat, až nás nepřátelé zničí nebo až nás někdo osvobodí, Bůh nám přeje, postavme se na nohy, čelem proti zlu a udělejme to, co je na nás.“

Získání ztracené svobody a její udržení má pro někoho větší hodnotu než život ve svém teplíčku.
(Před zlem v sobě – zbabělosti a lhostejnosti k potřebným – stejně nikdo neutečeme.)   

Ježíš se nám beze zbytku zasvětil.
My, kteří žijeme ve vatičce, Ježíšovo odhodlání na život a na smrt mnoho nechápeme. Opakujeme jen jalové (a odporné) náboženské fráze o obětovaném utrpení.

Přijmout Ježíšova slova: „Mesiáše budete mnoho trápit a nakonec jej zavraždíte jako prašivého psa,“ byla pro apoštoly šokující.
Představte si, že by nám někdo o naší svatbě řekl: „Ty budeš svou nevěstu týrat až k smrti vašeho manželství.“
Kdyby to řekl cizí člověk, říkal by si o přesdržku. Ale říká-li to milovaný a úctyhodný učitel, je to důvod nejen ke smutku, ale především k vážnému rozhovoru: „Ježíši, jak by se mně něco takového mohlo stát, ty si myslíš, že bych toho byl schopen? Víš, jak mám svou milovanou rád a jak mnoho jsem se těšil do manželství s ní? Jestli je pravdou, co říkáš, nemám se ženit? Nebo je nějaká možnost, abych takovou hrůzu nezpůsobil?“
 
Kdo z nás by stál o tak tvrdá Ježíšova slova na naši adresu: „Někteří budete stále pronásledovat nevinné, jiní budou ze strachu mlčet a další odvrátí hlavu, aby neviděli. Koho z vás zajímají moje slova?“ 

A tak se stalo.
Jak to, že křesťané – po staletí se modlící před křížem – strašným způsobem mučili jiné křesťany?
A jak to, že si navzájem odpláceli stejným zvěrstvem?
K čemu je jejich duchovní vedli?

My se bráníme vidět filmové zpracování některých historických zločinů. Ale mnoho lidí tou smrtelnou hrůzou prošlo. Jejich děti to viděly, a mnohé byly zavražděny.
Jak u těch zločinů bylo Ježíšovi? Nikdy neodvrátil svou tvář, nikdy neřekl: „Nemohu se na to dívat.“
Když se potil krví v Getsemanech, bylo to z hrůzy nad zvěrstvem jeho učedníků?

Co víme o utrpení Boha – Otce a Matky o jeho trápení nad svými dětmi z kterých se stali strašní zločinci?
Rozjímáme o „velikosti utrpení Ježíšovy matky“ a nutíme se do sladkobolných pocitů, ale kam to s námi pohne? Nazýváme ji svou Matkou, ale neslyšíme slova jejího syna: „Plačte nad svými hříchy, obraťte se konečně k Bohu a usilujte o nápravu svých srdcí.“

K čemu máme doma na zdi Ukřižovaného? Pro parádu? Na krku jako šperk? V liturgických průvodech jako hrdý symbol?
Kam nás dovedly pobožnosti křížové cesty, když nechceme vidět nedávné nebo současné utrpení likvidovaných?
Řada rodičů vodí děti do muzea tortury k pobavení. Na pohřby prarodičů je nevezmou. My pro naše děti pořádáme pobožnosti křížové cesty. K čemu? K rezistenci na obraz ukřižovaného?
Vidí na nás děti rozhodnost k zastávání se bližního?
V čem se lišíme od nekostelových lidí?  Jsme v prvních řadách statečných? Nebo si jen s výmluvami chráníme své pohodlí?

Proč si hloupě a pyšně hrajeme na Krista tvrzením, že obětovanou bolestí vykupujeme svět?
(Na Golgotě byly přeci tři kříže. Jen jeden vedl k záchraně lidí. Druhý pomohl teroristovi k nápravě, třetí byl začátkem pekla. Proč sami sebe předčasně pokládáme za hrdiny?) 
A přitom se často krutě strefujeme do slabších a obětí (např. plošně odsuzujeme lidi menšin). A na druhé straně omlouváme zlo pachatelů (např. neodsuzujeme a neošklivíme si hřích jidášský: udávání bratrů nepříteli k pronásledování – od Jidáše až k Babišovi a kněžským kolaborantům).  

Patří k bázni před Bohem strach z vlastního selhání a úpěnlivá modlitba o pomoc?

Máme se modlit za nemocné a jakkoliv potřebné. Ale k čemu má ta modlitba sloužit?
K přemluvení Boha?
Říkáme si, že modlitba je činem, pokud nás vede k dalšímu činu. Ptáme se Boha, co máme udělat pro dobro světa – v té které situaci – my: „Bože, co mohu a mám udělat já? Prosím tě, poraď mně a pomoz mi mé rozhodnutí vykonat.“

Znám dost lidí, kteří nikdy nemluvili o vlastním hrdinství, zpětně o potřebné pomoci jen skromně řekli: „To, byla přece samozřejmá povinnost.“
Takoví vyhráli. I když je někdo připravil o život.

Téměř s jistotou říkáme, že Ježíš neřekl:  „Vezmi svůj kříž a následuj mě na popraviště.“  Ale:
„Kdo chce být mým učedníkem, vytrhni kůl ze své kolové hradby – za kterou se schováváš a jíž si chráníš své jistoty – a následuj mě ke službě životu.“
„Nikdo nemá větší lásku, než ten kdo žije pro druhé a vydává se za druhé.“ (Srv. J 15,13)
„Kdo slouží životu, ten – i kdyby přišel o život pozemský – dostane nový život – věčný.“

---

[1]Něco jiného jsou naše „zbožné“ řeči a něco jiného je pomoc člověku v nouzi. Petr došel (pracně) k vyznání: „Ježíši, jsi Mesiáš,“ ale po Ježíšově zatčení se schoval a vzkříšení nečekal.

[2]Naším cílem je blahobyt nebeský. A už tady na zemi se máme co nejvíce snažit, aby boží království co nejdříve přicházelo – kvůli tomu Ježíš přišel. Ale bez pracovitosti, obětavosti a solidaritě – přejícnosti druhým, k pravému bohatství nedojdeme.

[3] Stačí se podívat na film „Volyň“ a vlasy nám hrůzou vstávají na hlavě.
– Do soboty 15. září je možné film vidět na https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11886183445-volyn/21838148244. 
Polsko a Ukrajina si v těchto dnech připomínají oběti válečných masakrů na Volyni a v Haliči. Nejde mně o odsuzování Ukrajinců; nám prospělo přiznání si vlastních vin za strašné masakry na Sudetských Němcích v r. 1945 (o zločinech nacistů dobře víme). Ale bez vyznání vin (na obou stranách) nemůže dojít ke smíření a nápravě.

[4] Zkusme si to ukázat na nám známém případu. Naši parašutisté, kteří popravili R. Heydricha, věděli, do čeho jdou. Operovat v nacistickém chřtánu neskýtalo mnoho nadějí, že by přežili. Počítali se vším. (To také přispělo k jejich činu. Byli ochotní pro svou věc dát i vlastní život /takové rozhodnutí přijímají i teroristé/. Odvážní usilují způsobit nepříteli co největší ztráty, v jiném případě – lékařů, vědců, záchranářů … – získat co největší dobro.) 
Možnost nepadnout živí do rukou nepřátelům byla i pro naše výsadkáře důležitá, poskytuje totiž člověku nemalou důstojnost. (Mučitelé se často považují za pány nad životem svých obětí. Velice zuří, pokusí-li se mučený o sebevraždu. „Já budu rozhodovat, kdy a jakým způsobem zemřeš!“)
Použil i Ježíš tuto možnost – ukončit svůj život podle vlastního rozhodnutí? Zemřel na kříži mnohem dříve, než všichni čekali ...
(Kdyby trpěl déle, bylo by na světě – podle našeho teologického hlásání o „významu utrpení“ – lépe než teď je? Byl by svět více vykoupený?)