21. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ef 5,21-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Joz 24,1-2a.15-17.18b
Datum: 26. 8. 2018
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ef 5,21-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Joz 24,1-2a.15-17.18b
; Ef 5,21-32
; J 6,60-69
Datum: 26. 8. 2018
K
prvnímu čtení.
Izrael se po svých nevěrách znovu vrátil k Hospodinu a přijal jej jako svého Manžela. [1]
K významu slova přijímání se vrátím.
„Kousejte moje maso (a pijte mou krev)“, stojí v originále. „Mnozí učedníci se okamžitě bouřili. Co se čertíte, nedělám z vás kanibaly nebo upíry sající krev. [2]
Maso nic neznamená, [3] mluvím o svém slovu, o dávání sebe a sdílení svého Ducha. Moje slovo je životodárné. Duch povznáší. Žiji pro vás.“
Přesto se pak někteří učedníci s Ježíšem rozvedli. [4]
Petr si nechal od Ježíše jeho slova vysvětlit.
„Ty máš životadárná slova pro náš život. Poznali jsme, že jsi nám zasvětil svůj život stejně, jako Otec Nebeský. Důvěřujeme ti.“
Slovům: „Dávám se vám, vezměte si mě“, se už snad bránit nebudeme.
Proč a k čemu se necháváme zvát k Ježíšově hostině?
Říkáme: „Proč chodíš ke svatému přijímání? Byl jsi u přijímání? Nechodím k přijímání?“
Je to zplošťující a nepřesné, pro děti přinejmenším nejasné a zavádějící.
K čemu nás Ježíš při své hostině zve?
Ježíšovým záměrem je sjednocení s ním - Ježíšem (a Bohem) a s bratřími!
„Jdu se sjednotit s Ježíšem“, ale toto vyjádření mně trochu drhne. Řekneme-li: „Jsem pozván na svatbu“, je to krásnější, každý ví, co všechno svatba obnáší.
Kdybychom doma dětem řekli: „Jdu se s maminkou pomilovat (hodinu nás nechte samotné), bylo by to pro děti dost srozumitelné.
Proč místo „setkání s Ježíšem“, mluvíme předmětně: „Přistupujeme k „Nejsvětější svátosti oltářní“, klekáme před NSO, klaníme se NSO, přijímáme NSO … [5]
Je rozdíl mezi přijímáním daru, sociální dávky …, nebo přijímáním partnera.
Přijímáme peníze, pochvalu nebo pokárání …, ale nepřehlížejme samotného dárce, osobnost toho, kdo nás chválí, nebo je z nás zarmoucen.
Nepřijímáme NSO, ale setkáváme se s Ježíšem, chceme mu porozumět spolupracovat s ním.
Je rozdíl, zda řeknu: „Přijal jsem svátost manželství, nebo daroval jsem se a manželce a přijal ji jako svou milovanou.
Mluvme o Těle a krvi Páně, ale nezapomínejme na živého a vzkříšeného Krista.
Bůh nás obdarovává nespočetnými dary, ale také se nám osobně dává.
Hospodin s námi vstoupil do „manželství“ (mluví s námi naší - lidskou řečí). [6]
Ke svatbě patří: Slib - úmluva.
Hostina.
Sjednocení.
Ježíš nám přibližuje velikost božího přátelství.
Hospodin je jedinečným „Ženichem“, říká nám: „I kdybys byla nevěrná, já budu vždy věrný.
I když ty jsi nevěrná, já jsem věrný.“
Někteří manželé si častěji říkají navzájem svatební slib. [7]
Jsou-li momentálně manželé v nějaké při, bylo by jim zatěžko svatební slib opakovat.
Ale Ježíš je schopen a ochoten nám (provinilcům) říkat svůj svatební slib každý den znovu.
Konečně jsme znovu objevili záměr Ježíšovy Hostiny - jsme jeho nevěstou na svatbě. [8]
Ježíš dodneška na své Hostině děkuje Otci nebeskému nad chlebem a pak nad vínem (a my se ke jeho dobrořečení přidáváme). A pokaždé nám pak říká první a potom druhou část svého svatebního slibu.
Ježíš s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“. Tak blízko si nás „připouští k tělu“, Ježíš se nám odevzdává a my jeho přátelství (manželství!) přijímáme. Chce být v nás a my smíme být v něm.
Vše, co Ježíš dostal od Otce, dává nám. [9]
Známe nazpaměť náš svatební slib, ve kterém se ženich odevzdává své nevěstě a nevěsta ženichovi.
Ježíš je krásnějším a dokonalejším ženichem, než jsme my, chlapi. Nám - jeho nevěstě - patří místo po jeho boku („ach, ta nesmírná čest, které se nám dostává“). [10]
Jako rodiče žijí přejícností k dětem, tak Bůh žije přejícností k nám. Navždy spojil svůj život s našimi životy.
Bůh nás (i skrze Ježíše) zve do své nejhlubší blízkosti.
Bůh se nám dává (i skrze Ježíše) a my přijímáme jeho.
S Ježíšem zároveň přijímáme jeho sourozence (další Boží děti - i my si přejeme, aby naše děti spolu držely).
V Bohu žijí „osoby Trojice“ ve vzájemné lásce - v dávání se jeden druhému.
Ježíš nás uvádí do „společenství Boha“ a lidí.
Jak? Projevuje nám svou lásku. [11]
Ježíš si získal naše srdce. Zve nás a uvádí nás do lásky, krásy a společenství Otce, Ducha a sester a bratří.
Chce nás vyučit nezištné a přející lásce.
Spolu s ním chceme žít také pro druhé.
Ježíš se nám zasvětil a my se zasvěcujeme jemu.
Zasvěcujeme se Ježíši osobně jako jednotlivci.
Zasvěcujeme se Ježíši i se společenstvím lidu božího. (Jen spolu s druhými mohu vytvářet obraz Boha, srv. Gn 1,27
Při každé bohoslužbě se před Bohem hlásíme jeden k druhému Ježíšovým způsobem.
Podstatou svatebního slibu je odevzdávání se druhému a přijímání druhého.
Kdo naslouchá božímu slovu (a ověřuje si pravdivost Božího slova ve svém životě), ten ví, že Bohu pro nás není ničeho zatěžko.
„Co pro tebe mohu udělat?“ ptá se Ježíš (i při své Hostině).
I my se už ptáme (i při Večeři Páně): „Ježíši, co pro tebe mohu udělat?“
Jeho odpověď známe: „Cokoliv jste udělali i tomu nejnepatrnějšímu, pro mě jste udělali.“
Jak s jeho přáním naložíme?
(Pokračování příště.)
[1] Izrael - nevěrná manželka objevila šlechetnost a velkorysost manžela, který ji zve do svého domu. „Prosím tě, Manželi, můžeš mi ještě jednou říci manželský slib?
Zažil jsem svatbu manželů, kteří se před časem rozvedli a opět se našli. Poslední větu manželského slibu: „ ... K tomu ať mě dopomáhá Bůh“, už říkali s jiným vědomím než poprvé.
[2] Někteří lidé ihned protestují proti něčemu novému v náboženské praxi, berou to jako osobní útok proti své náboženské úrovni. Čertí se - nechávají se snadno vyprovokovat satanem, zbožňují totiž sebe sama. Jinde se novým věcem (např. autu nebo lepšímu vínu) nebrání.
[3] Není pravda, že jsme jenom maso,
které co chvíli něco povídá, hýbe se a něčeho se dožaduje. …
Czeslaw Miĺosz
[4] Naše důvody k protestu bývají někdy zástupné. Pokud je někdo vysvětlí jako mylné, najdeme si jiné.
[5] Pavel Eisner říká, slovo pomilovat nelze říci o věci, ale jen o člověku.
[6] V dějinách lidstva nemá manželství nejlepší zvuk. Dodneška mnoho lidí, když vidí rozpady manželství, svatbu raději nemá. A přesto Hospodin - a právě proto, přirovnává své přátelství k manželství. Podobně je to s pojmenováním Boha jako Otce. Mnoho lidí se svému tátovi vyhýbá na sto honů. Od Boha se máme učit svému partnerství v manželství a svému rodičovství (Bůh je také Matkou). Říkávám: „Sečtěte všechna čísla, která znáte a znásobte je láskou svých dobrých rodičů – ale láska Boží je neskonale větší a krásnější“.
[7] Některá naše slova - patří mezi naše nejzávažnější činy. O svatebním slibu to rozhodně platí.
(Každý rok slavíme „obnovu manželského slibu“, obnovu křtu slavíme o Velikonocích.)
[8] Po dlouhá staletí jsme mluvili jen o Ježíšově oběti Bohu. Ježíš není pohan, ví, že Bohu není třeba přinášet oběti. Bůh se dává nám. Ježíš žije a dává se nám. Samozřejmě, že láska je spojená s obětavostí. Kdo si nevšiml obětavosti rodičů, je hulvát.
[9] Otče, všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. … Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal. … Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. … Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. … Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. … Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich. (J 17,1.6.22.26.26
[10] Tridentskou liturgii slavil kněz v latině a lidé setrvávali v soukromé modlitbě. (V našich krajích lidé zpívali písně, popisující, co se odehrává na oltáři, při slavné bohoslužbě na kůru zpěváci zpívali v latině a muzikanti hráli krásné latinské mše - to byl nádherný doprovod, vytvářející krásnou kulisu.)
K soukromé modlitbě patří klečení. Ale při slavení - na svatbě, se neklečí.
Ani my - chlapi, bychom nedovolili, aby naše nevěsta před námi nebo vedle nás klečela. Kněz při tridentské mši po „svatém přijímání“ nikdy neklečel. Ti, kteří ještě neobjevili Ježíšův záměr svatby, při Večeři Páně dodneška raději klečí. Na svatbě při svatebním slibu stojíme, u hostiny sedíme. Poslechněme pokorně výzvu Ženicha a přijměme s úžasem a vděkem místo po jeho pravici!
Pokud bychom přijímali Tělo Páně mimo Večeři Páně, mohl bych nejprve klečet, ale po sjednocení s Kristem už „nežiji já, ale Kristus ve mně“. Nemohu klečet, nemohu strhávat Ježíše dolu, jeho Duch nás pozvedá vzhůru. Mám se vznášet u stropu a ne klečet na podlaze. Je nebetyčný rozdíl mezi „před a po“.
[11] V evangeliích čteme, jak se Ježíš choval k různým lidem. Prokazoval úctu všem, pomáhal potřebným (i velkým hříšníkům), rázně vystupoval proti zlu a zastával se nepatrných („maličkých“).
Izrael se po svých nevěrách znovu vrátil k Hospodinu a přijal jej jako svého Manžela. [1]
K významu slova přijímání se vrátím.
„Kousejte moje maso (a pijte mou krev)“, stojí v originále. „Mnozí učedníci se okamžitě bouřili. Co se čertíte, nedělám z vás kanibaly nebo upíry sající krev. [2]
Maso nic neznamená, [3] mluvím o svém slovu, o dávání sebe a sdílení svého Ducha. Moje slovo je životodárné. Duch povznáší. Žiji pro vás.“
Přesto se pak někteří učedníci s Ježíšem rozvedli. [4]
Petr si nechal od Ježíše jeho slova vysvětlit.
„Ty máš životadárná slova pro náš život. Poznali jsme, že jsi nám zasvětil svůj život stejně, jako Otec Nebeský. Důvěřujeme ti.“
Slovům: „Dávám se vám, vezměte si mě“, se už snad bránit nebudeme.
Proč a k čemu se necháváme zvát k Ježíšově hostině?
Říkáme: „Proč chodíš ke svatému přijímání? Byl jsi u přijímání? Nechodím k přijímání?“
Je to zplošťující a nepřesné, pro děti přinejmenším nejasné a zavádějící.
K čemu nás Ježíš při své hostině zve?
Ježíšovým záměrem je sjednocení s ním - Ježíšem (a Bohem) a s bratřími!
„Jdu se sjednotit s Ježíšem“, ale toto vyjádření mně trochu drhne. Řekneme-li: „Jsem pozván na svatbu“, je to krásnější, každý ví, co všechno svatba obnáší.
Kdybychom doma dětem řekli: „Jdu se s maminkou pomilovat (hodinu nás nechte samotné), bylo by to pro děti dost srozumitelné.
Proč místo „setkání s Ježíšem“, mluvíme předmětně: „Přistupujeme k „Nejsvětější svátosti oltářní“, klekáme před NSO, klaníme se NSO, přijímáme NSO … [5]
Je rozdíl mezi přijímáním daru, sociální dávky …, nebo přijímáním partnera.
Přijímáme peníze, pochvalu nebo pokárání …, ale nepřehlížejme samotného dárce, osobnost toho, kdo nás chválí, nebo je z nás zarmoucen.
Nepřijímáme NSO, ale setkáváme se s Ježíšem, chceme mu porozumět spolupracovat s ním.
Je rozdíl, zda řeknu: „Přijal jsem svátost manželství, nebo daroval jsem se a manželce a přijal ji jako svou milovanou.
Mluvme o Těle a krvi Páně, ale nezapomínejme na živého a vzkříšeného Krista.
Bůh nás obdarovává nespočetnými dary, ale také se nám osobně dává.
Hospodin s námi vstoupil do „manželství“ (mluví s námi naší - lidskou řečí). [6]
Ke svatbě patří: Slib - úmluva.
Hostina.
Sjednocení.
Ježíš nám přibližuje velikost božího přátelství.
Hospodin je jedinečným „Ženichem“, říká nám: „I kdybys byla nevěrná, já budu vždy věrný.
I když ty jsi nevěrná, já jsem věrný.“
Někteří manželé si častěji říkají navzájem svatební slib. [7]
Jsou-li momentálně manželé v nějaké při, bylo by jim zatěžko svatební slib opakovat.
Ale Ježíš je schopen a ochoten nám (provinilcům) říkat svůj svatební slib každý den znovu.
Konečně jsme znovu objevili záměr Ježíšovy Hostiny - jsme jeho nevěstou na svatbě. [8]
Ježíš dodneška na své Hostině děkuje Otci nebeskému nad chlebem a pak nad vínem (a my se ke jeho dobrořečení přidáváme). A pokaždé nám pak říká první a potom druhou část svého svatebního slibu.
Ježíš s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“. Tak blízko si nás „připouští k tělu“, Ježíš se nám odevzdává a my jeho přátelství (manželství!) přijímáme. Chce být v nás a my smíme být v něm.
Vše, co Ježíš dostal od Otce, dává nám. [9]
Známe nazpaměť náš svatební slib, ve kterém se ženich odevzdává své nevěstě a nevěsta ženichovi.
Ježíš je krásnějším a dokonalejším ženichem, než jsme my, chlapi. Nám - jeho nevěstě - patří místo po jeho boku („ach, ta nesmírná čest, které se nám dostává“). [10]
Jako rodiče žijí přejícností k dětem, tak Bůh žije přejícností k nám. Navždy spojil svůj život s našimi životy.
Bůh nás (i skrze Ježíše) zve do své nejhlubší blízkosti.
Bůh se nám dává (i skrze Ježíše) a my přijímáme jeho.
S Ježíšem zároveň přijímáme jeho sourozence (další Boží děti - i my si přejeme, aby naše děti spolu držely).
V Bohu žijí „osoby Trojice“ ve vzájemné lásce - v dávání se jeden druhému.
Ježíš nás uvádí do „společenství Boha“ a lidí.
Jak? Projevuje nám svou lásku. [11]
Ježíš si získal naše srdce. Zve nás a uvádí nás do lásky, krásy a společenství Otce, Ducha a sester a bratří.
Chce nás vyučit nezištné a přející lásce.
Spolu s ním chceme žít také pro druhé.
Ježíš se nám zasvětil a my se zasvěcujeme jemu.
Zasvěcujeme se Ježíši osobně jako jednotlivci.
Zasvěcujeme se Ježíši i se společenstvím lidu božího. (Jen spolu s druhými mohu vytvářet obraz Boha, srv. Gn 1,27
).
Při každé bohoslužbě se před Bohem hlásíme jeden k druhému Ježíšovým způsobem.
Podstatou svatebního slibu je odevzdávání se druhému a přijímání druhého.
Kdo naslouchá božímu slovu (a ověřuje si pravdivost Božího slova ve svém životě), ten ví, že Bohu pro nás není ničeho zatěžko.
„Co pro tebe mohu udělat?“ ptá se Ježíš (i při své Hostině).
I my se už ptáme (i při Večeři Páně): „Ježíši, co pro tebe mohu udělat?“
Jeho odpověď známe: „Cokoliv jste udělali i tomu nejnepatrnějšímu, pro mě jste udělali.“
Jak s jeho přáním naložíme?
(Pokračování příště.)
[1] Izrael - nevěrná manželka objevila šlechetnost a velkorysost manžela, který ji zve do svého domu. „Prosím tě, Manželi, můžeš mi ještě jednou říci manželský slib?
Zažil jsem svatbu manželů, kteří se před časem rozvedli a opět se našli. Poslední větu manželského slibu: „ ... K tomu ať mě dopomáhá Bůh“, už říkali s jiným vědomím než poprvé.
[2] Někteří lidé ihned protestují proti něčemu novému v náboženské praxi, berou to jako osobní útok proti své náboženské úrovni. Čertí se - nechávají se snadno vyprovokovat satanem, zbožňují totiž sebe sama. Jinde se novým věcem (např. autu nebo lepšímu vínu) nebrání.
[3] Není pravda, že jsme jenom maso,
které co chvíli něco povídá, hýbe se a něčeho se dožaduje. …
Czeslaw Miĺosz
[4] Naše důvody k protestu bývají někdy zástupné. Pokud je někdo vysvětlí jako mylné, najdeme si jiné.
[5] Pavel Eisner říká, slovo pomilovat nelze říci o věci, ale jen o člověku.
[6] V dějinách lidstva nemá manželství nejlepší zvuk. Dodneška mnoho lidí, když vidí rozpady manželství, svatbu raději nemá. A přesto Hospodin - a právě proto, přirovnává své přátelství k manželství. Podobně je to s pojmenováním Boha jako Otce. Mnoho lidí se svému tátovi vyhýbá na sto honů. Od Boha se máme učit svému partnerství v manželství a svému rodičovství (Bůh je také Matkou). Říkávám: „Sečtěte všechna čísla, která znáte a znásobte je láskou svých dobrých rodičů – ale láska Boží je neskonale větší a krásnější“.
[7] Některá naše slova - patří mezi naše nejzávažnější činy. O svatebním slibu to rozhodně platí.
(Každý rok slavíme „obnovu manželského slibu“, obnovu křtu slavíme o Velikonocích.)
[8] Po dlouhá staletí jsme mluvili jen o Ježíšově oběti Bohu. Ježíš není pohan, ví, že Bohu není třeba přinášet oběti. Bůh se dává nám. Ježíš žije a dává se nám. Samozřejmě, že láska je spojená s obětavostí. Kdo si nevšiml obětavosti rodičů, je hulvát.
[9] Otče, všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. … Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal. … Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. … Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. … Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. … Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich. (J 17,1.6.22.26.26
)
[10] Tridentskou liturgii slavil kněz v latině a lidé setrvávali v soukromé modlitbě. (V našich krajích lidé zpívali písně, popisující, co se odehrává na oltáři, při slavné bohoslužbě na kůru zpěváci zpívali v latině a muzikanti hráli krásné latinské mše - to byl nádherný doprovod, vytvářející krásnou kulisu.)
K soukromé modlitbě patří klečení. Ale při slavení - na svatbě, se neklečí.
Ani my - chlapi, bychom nedovolili, aby naše nevěsta před námi nebo vedle nás klečela. Kněz při tridentské mši po „svatém přijímání“ nikdy neklečel. Ti, kteří ještě neobjevili Ježíšův záměr svatby, při Večeři Páně dodneška raději klečí. Na svatbě při svatebním slibu stojíme, u hostiny sedíme. Poslechněme pokorně výzvu Ženicha a přijměme s úžasem a vděkem místo po jeho pravici!
Pokud bychom přijímali Tělo Páně mimo Večeři Páně, mohl bych nejprve klečet, ale po sjednocení s Kristem už „nežiji já, ale Kristus ve mně“. Nemohu klečet, nemohu strhávat Ježíše dolu, jeho Duch nás pozvedá vzhůru. Mám se vznášet u stropu a ne klečet na podlaze. Je nebetyčný rozdíl mezi „před a po“.
[11] V evangeliích čteme, jak se Ježíš choval k různým lidem. Prokazoval úctu všem, pomáhal potřebným (i velkým hříšníkům), rázně vystupoval proti zlu a zastával se nepatrných („maličkých“).