19. neděle v mezidobí

Stále ještě bude řeč o Ježíšových slovech jako Chlebu života (životadárného pokrmu pro nový život).

O Eliášovi Tišbejském jsme mluvili v minulých letech. [1]

Eliášovi se nepodařilo obrátit krále a jeho Jezábel (Ježibabu). Připadal si neužitečný a přál si svou smrt. [2]
Jeho slova: „Nejsem lepší, než moji otcové“, jsou jednou z nejlepších a nejpokornějších modliteb.
Kdo k takovému poznání dojde, je osvobozen. [3]

Eliáš šel v síle toho pokrmu 40 dní.
Fyzická sílá nestačí, je-li duch slabý.
Eliáš nikdy nebyl u „prvního svatého přijímání“.
Chléb, který přinesl anděl, asi pekař nepekl. Možná byl stejného druhu jako ten, který přinášeli krkavci (z nebe).
Eliáš je svědkem sily Ducha božího a svědkem, jak mocné slovo boží je.
(Nepřehlédněme, že Eliáš je pouze „učedníkem Mojžíše“. „Prorocké nástavby“ se mu dostalo od Boha.)
Laskavý a silný Bůh nám už svým slovem vlévá novou naději, že na nic nejsme sami. Poznávání Boží blízkosti a péče nás staví na nohy. V síle Ducha se pak vydáváme dál. 

K evangeliu.
Lidé Ježíšem nasycení jej nevyhledali, aby se ptali. [4]
Nechtěli logicky a poctivě přemýšlet. Jsou tvrdohlaví a drzí.

Kdo chce (ale jen ten, kdo chce), smí se vyučit od Boha - on sám se nám osobně věnuje.
Bůh nás zaujal, přitáhl si nás - srv. Oz 11,4. Kdo objevuje, jak nesmírnými a nespočetnými dary nás Bůh stále zahrnuje, touží mu více a více porozumět a přiblížit se mu. Kdo si vezme čtvereček čokolády, má chuť na další kousek.
Odpověď v Ž 34: „Okuste a poznáte, jak sladký je Hospodin“.
Kdo se u něj vyučil (kdo je učedníkem Mojžíšovým, kdo je vybaven nejen znalostmi, ale je zaujat Hospodinem), může přicházet k Ježíšovu vyučování a získat vrcholné poznání o sobě, o Bohu o nejhlubším smyslu života. A zakusí veliké přátelství s Ježíšem.

Kdosi, kdo vyhledává dobré myšlenky, vypsal z vyprávění o rabim Nachmanu z Braslavi:
1. Ztratit naději je jako ztratit svobodu, jako ztratit své JÁ.
2. Nikdy nezoufej! Nikdy! Je zakázáno vzdávat se naděje!
3. Být šťasten je tak důležité, že bys ses k tomu měl dokonce nutit.
4. Pokud se necítíš šťastný, předstírej, že jsi. Chovej se jako šťastný člověk
a pravá radost se pak dostaví.
5. Nic neosvobozuje tak jako radost.
6. Vždy se usmívej. Zmocníš se tím daru života a sám budeš moci rozdávat.
7. Člověk kráčí životem po velmi úzké lávce. Nejdůležitější je nebát se.
8. Nedovol včerejškům ani zítřkům, aby tě rozladily.
Nemyslím si, že ten, kdo ty věty vypsal, nevěděl víc. Ale, pokud by někdo neznal životadárný zdroj rabiho Nachmana a sám neokusil osobní vztah s Bohem, pouhé krásné myšlenky by mu mnoho nepomohly. Nemohu si poručit neztrácet naději, zakázat si zoufalství, nebo strach, nutit se do pocitu štěstí, radosti a úsměvu.
(I z manželství dobře víme, že nám nestačí jen sečtělý partner, znalý mnoha krásných citátů, ale proměňuje nás až jeho vztah a jeho láska.)
Nás nese osobní přátelství Boha.
A příběh božího lidu. Do něj patří Abrahám, Mojžíš … Ježíš … Nachman z Braslavi, i my.

Ježíš svým životem a životním příběhem potvrdil naše závratné místo v Náruči boží.
Ježíšova slova jsou podložená jeho láskou „na život a na smrt“ (dokonce až za hrob) ke každému člověku.
(Kdysi byly peníze podložené zlatem.)

Šavel byl horlivým hlasatelem „přikázání“. Nesmiřitelně je prosazoval „hlava nehlava“. 
Změnil jej Ježíšův láskyplný vztah.
Z milosti boží žijeme. Máme z čeho rozdávat. Viz druhé čtení.
Vlastními silami a jen s krásnými myšlenkami bychom daleko nedošli.   
Boží přátelství nekončí naší nevěrou.
Bůh nezastřelí satana, je jeho „dítětem“. [5]
I my máme zkušenost s bezpodmínečně milujícím Bohem. O něm chceme svědčit svým dětem a těm, kteří po takové lásce touží.

Už nevytěsňujeme svou bídu, neboť už víme, že Boží láska se nenechá ničím odradit.
Mnoho lidí se dívá na hvězdy, těší se z krásy světa, je nadšeno z úchvatné muziky, sbírá borůvky,  
hostí své přátele …, ale ze slova božího víme, že to vše jsou osobní dary Stvořitele (včetně přátelství a lásky lidí).  

Ježíš nám i skrze své slovo dává sám sebe. Kým bychom byli bez jeho „milostných“ slov?
Ježíš nás přibližuje Bohu i lidem.
Nikdo nám nerozumí více než Ježíš a Bůh. Nikdo o nás nesmýšlí tak pěkně jako On. Nikdo s námi nemluví tak láskyplně jako On. [6]

Nejen na Manželských setkáních se učíme lépe komunikovat se svými protějšky. I my chlapi mezi sebou už mluvíme více než dříve. Nasloucháme svým druhům a oni nám.
Podělí se s vámi o novou zkušenost. Vezli jsme blízkého příbuzného (84 roků) na onkologickou léčbu
na IV. interní hematologickou kliniku v Hradci Králové.
Setry a lékařky tam jednají s pacienty tak pozorně, ochotně a s úžasným citem, že to my se svými nejbližšími nedokážeme lépe. Byl jsem z toho dojatý a děkoval jim. Řekly: „Vy jste zlato. Vaše ocenění je pro nás víc než výplata mzdy.“ – „Vy jste zlato“, opáčil jsem, „vám jsme nesmírně vděční“.
Při naší bohoslužbě budu děkovat také za tyto úžasné zdravotnice.  
Jejich přístup k pacientům není samozřejmostí.

Dobré slovo je pro nás velice důležité, nezastupitelné. Doprovází-li úctyhodnou službu druhému člověku, blíží se to dokonalosti.
Nás navíc těší poznání (ze slova božího), že každou ušlechtilost člověka ocení sám Bůh („co jste kterémukoliv člověku prokázali, mně jste prokázali“), když my nejsme schopni dostatečně naši vděčnost vyjádřit nebo se odvděčit.
Jsme rádi, že Boha máme (a že Bůh má nás). Co bychom si bez něj počali?
Bůh má druhé lidi více rád, než je máme my. Jeho velkorysost i jeho možnosti jsou větší a štědřejší než naše.

Každému (člověku i Bohu) jsme za dobré slovo vděční. Jsme hrdí na naši kulturu dobrořečení - dobrého mluvení o Bohu i o lidech. Svou pochvalou, oceňováním, povzbuzováním, laskavým projevem i chováním, prosbou i děkováním tuto kulturu šíříme.
Každé dobré slovo a každý dobrý čin nás povzbuzuje k dalším ušlechtilým projevům. Láska je nakažlivá. Ach, jak dobře je to vymyšleno.   
Nezanedbatelné množství lidí žije evropskými (západními, křesťanskými) hodnotami. Vytváří je svou lidskostí a svou službou. Ani nejsou vždy kostelovými lidmi. (My - kosteloví, nemáme monopol na dobro.)

To vše nás povzbuzuje. Patříme (smíme patřit) do velikého příběhu lidu božího. I ti lidé, kteří byli někým pošlapáni a zahubeni, mají navždy v božím srdci své místo a nic a nikdo je z boží Náruče nevytrhne. 

Bůh k nám sestupuje, mluví s námi, vyučuje nás, dává se nám a touží být přijat (včetně svého slova.) 

Už jen zkoumáme, jak dlouho v nás působí setkání s Bohem a jak daleko dojdeme v síle Ježíšova životodárného slova.

Po každém setkání s jeho slovem, po naslouchání, po modlitbě a bohoslužbě se vydáváme - božím slovem obohacením - k Ježíšovým sourozencům.

---

[1]  „Eliáš Tišbejský byl z přistěhovalců gileádských“ (1 Kr 17,1). Je možné, že nebyl původem Izraelec. To by pro nás nebylo důležité, pokud bychom od Boha nevěděli, že jeho je země a my jsme u něho pouze hosty a přistěhovalci. (Lv 25,23; 1 Pa 29,15

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní)

Čtení je také zmíněno v textech: Dobrořečení jako životní styl (Václav Vacek) 19. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 12. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

; Ž 39,13) 
Evropa je v současném světě jedním z nejbezpečnějších míst k životu s vysokou životní a sociální úrovní - proto se k nám tlačí tolik přistěhovalců. Z podobných důvodů přicházeli gojím do Izraele.
Hosté měli v Izraeli jakási skromná práva, ale přistěhovalci byli odkázáni jen na ochranu a milosrdenství Izraelců. (Nesměli se např. účastnit hodu velikonočního beránka.)
Hospodin ovšem pečuje i o všelijak slabé. Izraelity vybízí, aby se k cizincům, přistěhovalcům a hostům chovali milosrdně.
Vždyť on sám je milosrdný a nemá žádné cizí děti. Izrael je lidem odděleným (vyvoleným) k zvláštnímu poslání. Jako Hospodin slouží lidem, tak i Izrael má sloužit ostatním. (O Ježíšových učednících to platí ještě ve větší míře, neboť my jsme Bohem nesmírně obdarováváni. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“)
Hle, jakým přínosem může být přistěhovalec.
Neradi bychom o sobě slyšeli podobná slova, jaká řekl Ježíš o nejlepších „farnostech“: „Běda vám“! (Mt 11,21)  
Eliáš patří mezi pár lidí, kteří poznali velikost Hospodiny bez vlastního selhání.
Je tak velkou osobností, že „Nový zákon“ nemá větší. Jan Baptista (podle Ježíše druhý Eliáš) byl také jen „starozákonním člověkem“.

[2] Ježíš nás důrazně varuje před pronásledováním proroků a jejich učedníků. (Srv. Lk 4,24-30)
Ptá se i nás, zda jsme lepší než naši otcové.

[3] Alkoholici silně popírají svou závislost. Anonymní alkoholici ji už přiznávají, tím se odrazili od dna. František přiznává: „Jsem hříšník“.
Kdo si z manželů nepřipustí, že může být kamenem úrazu v manželství, je nebezpečný. V mládí jsme tvrdili, že nebudeme opakovat chyby svých rodičů. Víme, že partnerovi nebo dítěti nesmíme říkat: „Jsi hrozný jako tvůj rodič“. Ale málo platné, rosteme do podoby svých rodičů, kdo si na to nedává veliký pozor, dopadne špatně. Máme sami prosit své blízké, aby nás na to taktně upozorňovali (třeba tím, že potichu zapískají tři určité tóny). Máte s tím nějakou dobrou zkušenost? 

[4] „Učiteli, konáš mocné skutky boží. Vidíme, že jsi prorok. Můžeš nám říci, co si o nás Bůh myslí, jak nás vidí a do jaké míry je s námi - se svým lidem - spokojen? Můžeš se ho zeptat, co by nám poradil do naší náboženské a politické situace?“
Ptáme se my lépe?

[5] Satan nesmí do nebe. (I my izolujeme vrahy a nebezpečné zločince od mírumilovné společnosti dokud se nenapraví.) Bůh nás dostatečně chrání před satanem (kdo nepoužívá boží ochrany, sám se do nebezpečí vydává).  

[6] Jeden vzdělaný a ušlechtilý kamarád naříkal, že ho jeho děti pořádně neznají.
Inu, jak by mohly. Neznáme mnoho ani své nejbližší. Kdysi jsem k tomu řekl takový obraz – potáhne-li někdo ve tmě z cigarety, rozsvítí se její konec; jen na chvilku, pak pohasne. Jen trochu znám své nejbližší, ani v sobě samém se úplně nevyznám. Jak bych mohl očekávat nebo vyžadovat, aby druhý znal mě. Ale je pro mě velikým bohatstvím, že Bůh zná každého člověka, i mě.