18. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Když se Izrael dostal do egyptského otroctví, Hospodin jej vysvobodil (stále nás zachraňuje ze zla):  „Nesl jsem vás na orlích křídlech.“ Ale ne jako nese orel zajíce; pro myšlenku svobody získal nejprve Mojžíše a pak Izraelity (to je velká obětavost a práce). [1]

K evangeliu.
Ježíšova slova: „Já jsem chléb života“, nespadla z nebe jako meteorit. Jejich pochopení předcházela dlouhá boží péče a vyučování. [2] 

Před týdnem jsem připomínal, že v zahradě Edenu lidé nedostatečně jedli ze „stromu života“. (V mýtech, pohádkách a pak v celých dějinách se setkáváme se stálým hledání „stromu života“ - totiž s vodou živou, elixírem života, kamenem moudrosti nebo svatým grálem.) My ovšem nemusíme strádat, Ježíš je nám novým „Stromem života“. Jemu může každý porozumět a nechat se jím vyživovat.
Bůh k nám - i skrze Ježíše - sestupuje, mluví s námi, vyučuje nás, dává se nám a touží být námi přijímán (včetně svého slova). 
Mana je pro nás dodneška důležitým pojmem. [3]

Potrava je prostředkem k životu pozemskému, Ježíš nám nabízí potravu pro nový život: „Já jsem Chléb z nebe“. 

Je snadné se pohoršit nad davem, který vyhledal Ježíše, aby se opět zadarmo najedl. My máme jídla často víc, než kolik nutně potřebujeme k životu, ale pozor, můžeme být „náboženskými konzumenty“. [4]

Všimněme si rozhovoru Ježíše se zástupem. Lidí dotírají a útočí na Ježíše podobně jako jejich předkové na Mojžíše: Kolik se toho naučili z chyb svých předků. (Co se my naučíme z jejich chyb?)
„Nebuďte povrchní, Bůh vám nabízí víc než jen dobrou svačinu.“  
„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Alespoň na pár důležitých věcí se v Mojžíšově škole naučili. Ale jak budou reagovat dál?)
Zapamatujme si Ježíšovu odpověď (popis toho, čemu my podivně říkáme „víra“): Přitakat svým způsobem životem jeho slovům a jeho příkladu.

Útočili na něj: „Jakým znamením dokážeš …?“
Nebylo snad nasycení chlebem a rybami dostačující legitimací proroka, „pečetí od Boha“?

Když se nechce, je to horší než když se nemůže. (Hledáme další zázraky a další omilostněná místa.) [5]

Ježíšova slova: „Já jsem Chléb života“, platí ve dvou směrech.
Na první místo staví své životodárné slovo!! Na druhé místo svou Hostinu (o ní budeme uvažovat příště.)
Bůh k nám sestupuje, mluví s námi, vyučuje nás, dává se nám a touží být přijat (včetně svého slova.) 

My katolíci Ježíšovu slovu stále zůstáváme dlužni.
Už Órigenés (3. st.) připomínal svým posluchačům: „Opatrně a s úctou se chováte k „posvěcenému daru“ (eucharistii), aby ani drobeček z něho nepřišel nepozorností nazmar, ale proč nechováte stejnou pozornost k božímu slovu - kterému při téže bohoslužbě nasloucháte - a necháváte celé bochníky slova bez povšimnutí padat na zem? Vždyť i naslouchání biblickým čtením a kázání Božího slova vyžaduje také přijetí a přijímání ze strany toho, v němž se má Slovo-Kristus počít a narodit se.“ 

Písmo to říká srozumitelně a mile.
Na počátku bylo Slovo … Ale jeho vlastní ho nepřijali. (Srv. J 1,1.11)  
Víra je ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. (Ř 10,17)  
Kdo se pije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. (Srv. J 4,10-14)
Mým pokrmem je činit vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. (Srv. J 4,31-34)
Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky (J 8,31).

Ježíš ve svém pozemském životě slavil se svými přáteli jen jednu Svatební hostinu, ale před tím mnoho své učedníky učil a vysvětloval.
Někdy se podobáme hloupým chlapům, kteří si přejí, aby s nimi manželka spala, ale zanedbávají rozhovor s ní, nenaslouchají ji, nehladí ji, neprojevují ji pozornosti. Jedno bez druhého nemůže být.

Stále potřebujeme zkoumat, nakolik jsme učedníky Ježíše.
Byl by jím někdo, kdo jimi, „jdeme-li na mši“, „jde ke zpovědi“ a pak jde do sousedova lesa krást dřevo, spílá druhým nebo jen nadává na poměry?  
Řídíme se ve svém životě jen Desaterem (navíc vykastrovaným) nebo Ježíšovými slovy?
Učíme se předcházet sporům a uzdravovat je podle Ježíšova návodu? [6] 
(I psychologie, manželské poradny i Manželská setkání potvrzují genialitu Ježíšových pravidel.)  
Manželka si stěžuje kamarádce na manžela a ta ji vážně radí: „Když to tak cítíš, tak se s ním rozveď“.
Manžel řeší svou manželskou krizi v hospodě s chlapy, kteří nejsou chytřejší než on.
Jdeme spolu do manželské poradny nebo k dobrému faráři? [7]
Koho jsme učedníky v našich manželských a rodinných sporech? Na koho dáme?
Kdo je naším Pastýřem? Kým je pro nás Ježíš?

Bez vzájemného odpouštění nevydrží žádný vztah. Má někdo lepší pravidla jak předcházet sporům a uzdravovat ty, do kterých se dostaneme, než Ježíš?
On sám nám neporoučí: „Odpusť mu!“ Je moudrý a nejprve sám velkoryse odpouští nám. Od něj dostáváme, abychom byli schopni odpouštět jiným.
Zná někdo lepšího terapeuta?
Kdo Ježíši důvěřuje víc než sám sobě nebo druhým a dá na něj, nebude nikdy hladovět nebo žíznit po nové spravedlnosti a milosrdenství.

Účastníme se bohoslužby, abychom neměli hřích, nebo se jdeme učit od Ježíše?
Ptáme se, zda jsme Bohem oslovitelní.

Zpovídali jsme se: „Modlil jsem se roztržitě.
Hněval jsem se.
Myslel jsem, mluvil jsem, dělal jsem něco nemravného sám nebo s jinými.  …“  

Ale potřebujeme zkoumat: „Radím se s Bohem? Je Bůh s mou modlitbou spokojen? Naslouchám mu pečlivě?“
Potřebujeme poznat, že hněv je projevem emoce, a potřebujeme se učit, jak s hněvem pracovat (Ježíš se uměl hněvat).  
Učili jsme se správně mluvit a nezneužívat řeč proti druhému (Ježíš je v tom Mistrem).
Rodiče nás učili dobře chodit (a kam chodit a kam nevstupovat), a pak jsme se sami učili „chodit s Bohem“.
Ukazujeme dětem, jak se vaří jídlo, jak se staví dům, jak se opravují věci v bytě, jak se pěstují rostliny a jak se zachází s přírodou a odpadky. Ukazujeme jim, kdy máme mluvit a kdy mlčet, jak správně pracovat s agresivitou i sexualitou - to jsou dary boží.

K výchově dětí používáme to, co jsme se naučili (a co se stále učíme) od Boha.  

Každá společnost potřebuje moudré lidi. Nám se dostalo možnosti vyučit se moudrosti Boží.

Liturgie je dobře promyšlená. Po kázání (při slavení Večeře Páně) je ticho - aby si každý mohl uložit do své paměti něco důležitého z božího slova. A před vlastní hostinou - abychom nezapomínali na nezbytnou výživu Božího slova - říkáme: „Pane, řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena“.
S tím slovem od Boha - které chceme přijmout do svého života - přistupujeme k Ježíšově hostině, aby nás - v našem rozhodnutí posílil, objal nás, políbil, vyživil a prostoupil svým Duchem.  

K osvěžení paměti a k promýšlení (třeba na příští týden) nabízím pár Ježíšových slov jakým „Chlebem života“ pro nás Ježíš je (nebo není): 

Co znamená slovo Písma: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?“ (Lk 20,17)
- Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)  
- Jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás místa. Boží slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. (J 5,37-38

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 4. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (C) (Václav Vacek) 18. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 32. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek)

)
- Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. (J 8,43)
- Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8,51)
- Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14,23-24)  
- Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (J 15,3)
- Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)  

V příloze nabízím kázání Prof. Tomáše Halíka z minulé neděle.

---

[1] Ne každý je ochotný uprchnout z vězení (uzdravit se z toho, co nás poutá, osvobodit se z toho, čemu otročí). Izraelské přísloví říká: „Dostat Izraelity z Egypta trvalo jeden den, ale dostat Egypt z Izraelitů trvalo celých čtyřicet let“.
Podobenství o rozsévači je modelem pro přijímání Ježíšova slova (Mt 13,1-9.18-23) „Semenem je Boží slovo.“ (Lk 8,11)

[2] Bůh nás nevyvrhl na pustý břeh života. Je dárcem života, zahrady Edenu, krásného a bohatého světa, rodičovské péče, schopnosti přátelství, obětavosti …
Jako rodiče svou péči o děti provázejí svými slovy, tak i Hospodin svou péči doprovází slovy moudrosti (kým každý z nás jsme, jakou důstojnost máme, co je dobré a co je špatné, jak „vonět“ druhým …). 

[3] Pro Izrael byla pokrmem z nebe zachraňujícím život (na křepelky tolik nevzpomínáme).
Je velmi užitečné si přečíst celou 16. Kapitolu. Kdo je bystrý, pochopí jak nakládat se slovem božím i s vlastními slovy. „Když kočku nikdo nehladí, vysychá jí mícha“, říká čínské přísloví. Dávno jsem to vztáhl na lidi. Nikdy není dost hlazení, nejen slovy. Pokud některý den nepotěšíme své blízké a nenecháme se potěšit Bohem, strádáme. 

[4] Někdo nevychutná dobré jídlo, neumí ocenit krásu stolování a nehladoví po hlubším porozumění s lidmi u stolu. I dobré jídlo, natož dobrá společnost u stolu, také živí duši i ducha (a může být vědomým dobrořečením). Bylo by nám málo přibývat jen na váze a už ne na duši.
Zkoumali jsme se: „Modlil jsem se? Byl jsem v neděli a zasvěcené svátky na bohoslužbě?
„Plnili jsme náboženské povinnosti“, ale už jsme se neptali, zda slovům modliteb a Písma rozumíme, zda nám u stolu slova božího chutná, jaký zážitek ze slova božího si odnášíme a co máme s radostí přijmout do svého života. O umění komunikovat s Bohem se mnoho nemluvilo.  

[5] K setkání s Bohem je třeba se oprostit od hluku světa a vlastního smogu. Může být např. užitečné se někam vydat (pokud to není na úkor rodiny), jen neříkejme, že na některém místě je Bůh přítomen více než u nás doma.

[6] Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17) 
O odpouštění. „Jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou:
`Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (Lk 17,3-4) 
„Otče, odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ (Mt 6,12)
Tvůrci pokoje. „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Srv. Mt 5,20-24)

[7] Pozor: „Nevědomost kněze je horší než zlomyslnost“, říká sv. František Saleský.