17. neděle v mezidobí

Pět nedělí budeme číst z 6. kapitoly Janova evangelia.
Nejen dnešní úryvek z evangelia připravuje Ježíšovu řeč o „Chlebu života“. Také řada míst hebrejské bible mluví o chlebu a zvláštních nasycení lidí. I dnešní 1. čtení. [1]

Krátce zopakuji, co jsme si říkali k „nasycení zástupu“.  
Ježíš s učedníky procházel biblické texty, příběhy Eliáše jeho učedníka Elizea zvláště. Také my je potřebujeme znát – abychom pochopili, co znamená být Ježíšovým učedníkem, a věděli, co nám Ježíš dává a co od nás očekává.
Je nápadné, že Elizeus činil stejná znamení jako jeho učitel Eliáš.
Říkali, jak se měli Ježíšovi učedníci zachovat, když jim Ježíš řekl: „Dejte vy lidem najíst“ (Mk 6,37). A jak tomu neporozuměli ani, když se podobné zadání dvakráte opakovalo. Vzpomínáte - mluvili jsme o „nepřímé úměře“ - počet hladových, počet chlebů a počet zbylých košů chleba? A za co by učedníci dostali „dvojku“ („Ježíši, když Eliáš rozmnožil potravu, pro tebe je hračka nasytil lidi, ty jsi větší prorok než Eliáš). A co by bylo na „jedničku“ („Ježíši, když jsme uzdravovali nemocné a vyháněli démony, myslíš si, že bychom byli schopní rozmnožit potravu jako Eliáš a Elizeus? Můžeš nás to naučit?“)

Učedníci zde vystupují v roli služebníků, obsluhují lidi a sbírají, co zbylo. Také v prvním čtení vystupuje služebník Elizea.
Vzpomínáte, co odpověděl Jan Baptista na otázku vyšetřovací komise: „Kdo jsi?“ (J 1,19n)
Často myslím na to, kdo jsem? „Služebník“.
To platí o každém Ježíšovu učedníku a o těch, kteří přijali služebné kněžství, to platí dvojnásob. Jsem jako služebníci, kteří nanosili vodu na svatbě, v Káni Galilejské, jako kdosi, kdo nesl džbán vody (Lk 22,10) … Jsme poslání čerpat vodu z Ježíšova pramene (to platí i o každém rodiči - má děti vyučovat slovu Božímu), jsme posláni svědčit o Božím milosrdenství a máme sloužit u Ježíšovy Hostiny.
Slova: „Dejte lidem najíst“, vztahujeme na sebe. Platí ve více směrech.

Vážíme si času, který nám Bůh dává, chceme jej také využít k hlubšímu porozumění Ježíšovy Hostiny.
Abychom v promýšlení Eucharistie nezůstali jen v tomistické teologii, pokusme se pochopit Ježíšovu biblickou řeč. Proto bych se rád vrátil k biblickým obrazům o chlebu.
Minulé roky jsme si všímali biblických textů na jednotlivé neděle. Upozorním tedy na jiné texty.

„Chléb je plodem země a lidské práce“, říkáme v liturgii. Pokládáme jej za symbol božích darů. Země je darem Stvořitele, stejně jako rosa a déšť (ty „padají z nebe“). V Písmu se několikráte objevuje zvláštní chléb: mana, nebo chléb, který byl rozmnožen ne lidskou prací (viz. např. v 1. čtení).
Ale už ve vyprávění o zahradě Eden, je lidem nabízen Strom života. Nejedení z něj (zanedbáváním vztahu s Hospodinem a nekomunikování s ním) vede (stále) ke svodu se zlem.

V Gn 14,18-20 se setkáváme s pozoruhodnou postavou Melchizedecha. (Zmiňujeme jej také v první eucharistické modlitbě). [2] Proto je pro nás velice důležitý.
Přečtěme si Gn 14. kap. o záchraně Lota a setkání s Melchisedechem.
Sám jsem došel o Melchisedechovi jen k prohlášení, že existoval i jiný ctitel Hospodina mimo Abraháma, a že si nemáme přisvojovat „monopol na pravé náboženství“. Ale rozdělím se s vámi o to, co jsem objevil u biblisty Jiřího Beneše (žáka Prof. Jana Hellera).

Nejprve připomenu návštěvu (tří) mužů božích u Abraháma (Gn 18,1-15), o kterých máme za to, že v nich přichází Bůh. Ale i někteří biblisté nepokládají Melchisedecha jen za člověka.

Přečtěme si, co o něm říká list Židům:
Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje.
Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.
Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti.
Levité, pověření kněžskou službou, mají podle Tóry příkaz brát desátky od Božího lidu, to jest od svých bratří, ačkoli všichni pocházejí z Abrahamova rodu.
Od Abrahama však dostal desátek ten, který nepocházel z rodu Levi, a Abraham, který měl zaslíbení, přijal od něho požehnání.
A není sporu, že větší žehná menšímu. (Žd 7,1-8)

Melchisedech nepatří mezi válečníky, nevíme, kde leží jeho království, ale šalem připomíná pozdější Jeruzalém, hlavní město Izraele. Iz později ohlašuje Knížete pokoje (Iz 9,6).

Pro přinášení chleba a vína Melchisedechem je v hebrejštině užito zvláštní sloveso jca jako při vysvobození Izraele Hospodinem (Hospodin tě vyvádí z otroctví) a dalších klíčových starozákonních událostí.

Melchizedech je nejen králem, ale i knězem nejvyššího Boha.
Ale v době Abrama ještě nebyla žádná svatyně Hospodina a tudíž ani jeho kněz.
Komu a k čemu přináší Melchizedech chléb a víno? Hospodinu nebo Abramovi?

Stále trčíme v pohanských představách, že máme Bohu sloužit a přinášet mu oběti. Ježíš nám znovu a nezpochybnitelně ukazuje, že Bůh slouží nám a obětuje se pro nás (Bůh jako táta a maminka, žijící pro děti). Bůh sestupuje k nám!

Nepřichází tedy v Melchizedechovi sám Hospodin - tak jako ve třech hostech s chlebem a vínem?
Chléb a víno jsou součástí posvátné hostiny.
Ježíš nám dává chléb a víno. 
„Pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ J 6,32-33)  

Bůh sestupuje k nám!
I v Melchizedechovi (i v Ježíši) nás obdarovává. A žehná nám. 

Abram se tak setkává s Hospodinem - je jím živen, slaví s ním a je mu požehnáno.

A Abram mu spontánně dává desátky jako projev úžasu, důvěry, oddanosti a vděčnosti.

Zkusme to promýšlet.

---

[1] 4. kap. 2. knihy Královské (dramaticky) začíná: „Jedna z žen prorockých žáků úpěnlivě volala k Elíšovi: ,Tvůj služebník, můj muž, je mrtev. Ty víš, že se tvůj služebník bál Hospodina. A teď přišel věřitel, aby si vzal obě mé děti za otroky.´ …“ (2 Král 4,1)

[2] „Přijmi naši oběť a kalich spásy…, jako oběť svého služebníka Ábela, jako oběť našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha.“ Škoda, že používáme stejné slovo - oběť  pro pohanskou oběť i pro naše dary při dobrořečení.