14. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 7,7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 2,2-5; 2 K 12,7-10 ; Mk 6,1-6
Datum: 8. 7. 2018
Poznámka k druhému čtení.
V lekcionáři stojí: „Proto s radostí přijímám všechna příkoří.“
(V pátek jsme si s Josefem Kordíkem porovnávali řecký text.) Někdo „zbožný“ místo pokojně použil s radostí.
Znáte někoho, kdo by řekl: „Já si s radostí nechávám trhat zuby bez umrtvení?“ [1]

K prvnímu čtení.
Proroci jsou pro Izrael darem od Hospodina. Přesto byli hrozně pronásledováni – od svých lidí.

Není pro Boha lehké, získat ochotného člověka k riskantní prorocké službě.

I my smíme patřit do Izraele – proto i pro nás jsou proroci nezbytní. Z chyb „zbožných“ pronásledovatelů se máme poučit, abychom také my nepronásledovali boží vyslance.

Slova: drzost, vzpurnost a nevěrnost vůči Bohu a lidem, nás mají vést k pečlivému zkoumání našich postojů. (Nepřehlédněme, že tyto odporné vlastnosti maskujeme falešnou zbožností.)

Dnešní úryvek evangelia ukazuje, kde pronásledování začíná a z čeho vyvěrá. Na začátku je povýšenost a náboženská pýcha, na konci náboženská nesnášenlivost a nenávist ústící do násilí na nevinných. 

Ježíš přišel z Kafarnaa (kde už v té době bydlel) navštívit Nazaret. Zatím co lidé v Kafarnau Ježíše přijali jako učitele a proroka, v Nazaretě jej stále pokládali jen za stavitele (jehož služby donedávna využívali). Slyšeli chválu na jeho působení a čekali, že pro něj bude ctí uzdravit jejich nemocné.
Když začal číst z Izaiáše a prohlásil, že Mesiáš přichází, nejprve pochvalně přikyvovali, ale když se jich ptal, zda se poučili z chyb předků, aby byli schopni přijmout Mesiáše, začali zuřit a nakonec se pokusili Ježíše ukamenovat (viz evangelium Lukáše).

Věty ve 2. a 3. verši evangelia zřejmě říkali různí lidé:
„Odkud to ten člověk má?“
„Jaká je to moudrost, jež mu byla dána?“
„A jak mocné činy se dějí jeho rukama!“
„Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův?“
„A nejsou jeho sestry tady u nás?“

My mluvíváme podobně:
„Ten je pět let mladší než já.“
„Po mě nosil kalhoty.“
Měšťák řekne: „Je z vesnice.“ 
Vesničan: „Je ze samoty u lesa.“ [2]

Ježíšova slova: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě,“ platí stále. [3]

Nad dávnými židy se pohoršujeme, ale je otázkou, zda nejednáme stejně.
Řevnivost kvete ledaskde (mezi lékaři, vědci i umělci), ale jak to, že je i mezi Ježíšovými učedníky? [4]

Proč Ježíš nemohl v Nazaretě uzdravovat?
Kdyby tam stálo: „nechtěl“ je uzdravit (třeba pro povýšenost a zatvrzelost), bylo by to pochopitelné. Proč nemohl, co tomu bránilo?

Říkáme si, že Eliáš, Elizeus i Ježíš byli mnoha izraelitům protivní, proto je nežádali o uzdravení svých nemocných – bránili se boží pomoci.
Říkáme si, proč jsou proroci u mnoha lidí neoblíbení. Mnoho lidí si v dětství vytvoří své názory, na kterých pak lpí. [5]

Bůh posílal proroky, včetně Ježíše, k navrácení lidí k Bohu, jenže my se bráníme Duchu božímu, nechceme na své „zbožnosti“ nic měnit. Řada lidí má alergii na cokoliv nového. Když jsme začali slavit půlnoční v 16 hod. nebo slavnost vzkříšení v neděli, začali někteří naštvaně jezdit do jiného kostela.
Vyžadují staré slovní formulace.  Jak slyší, i takové drobnosti, že „Jan nekřtil“, „Ježíš nebyl pokřtěn“, „nesestoupil do pekel“, už jsou popuzeni.

Rodina s velkými dětmi jela u nás z bohoslužby na Orlici. „Proč Václav v bohoslužbě říká: Požehnaný jsi, Hospodine na věky?“ pravila v autě jedna z dcer? Odpověď maminky: „Ale Václav má všechno promyšlené,“ děti neupokojila. Táta na náměstí v Letohradě otočil auto a jeli zpět do kostela na Orlici – my jsme tam ještě byli. „Václave, proč říkáš: Požehnaný jsi, Hospodine …,“ ptali se. „Vyučuješ nás, že vyšší žehná nižšímu, ne naopak. Vyhledali jsme si – jak jsi kdysi řekl Žid 7,7.“
Vysvětloval jsem jim, že nechci měnit všechna nepřesná slova používaná v bohoslužbě, protože to někteří lidé těžko snášejí a mnoho lidí mě pomlouvá a udává. Ale, bylo mi jasné, že ty pěkné a přemýšlivé děti to nemohou pochopit, copak mně hrozí nějaké upálení?
Stydím se! Hned se mi vybavilo: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“
Musím se narovnat, nemohu přemýšlivým lidem dávat špatný příklad a brát falešný ohled na ty, kteří nehledají. Odpovědný jsem přece Kristu, svým učitelům, svému svědomí a nikomu jinému. [6]

Někdo nemá určitá slova promyšlená – ale rajtuje na jejich mechanickém používání.
Léta mám potíže s výrazem „Bůh všemohoucí“.
Je na mé odpovědnosti, abych slovo všemohoucí (zvláště „po Osvětimi“) nahradil přesnějším a výstižnějším slovem. Lékař má také větší odpovědnost než pacient.

Označit Boha za Všemohoucího je matoucí. Komu se to nezdá, ať vstoupí do rozpravy.
V nouzi úpěnlivě prosíme Boha o pomoc. Za války se lidé velice modlili, v koncentračních táborech asi nejvíce. Proč Bůh – je-li všemohoucí, nevyslyšel modlitby milionů lidí? Proč zabíjení nevinných (i dětí) trvalo dál.
Jak to vysvětlujete svým dětem a vnukům? 
Proč existuje peklo?

Bůh svou moc omezil, vyšším tvorům daroval svobodu a tu nám nebude brát.

Peklo je svobodnou volbou tvora (člověka, anděla) respektovanou Bohem.
Války svobodně rozpoutávají určití lidé. Určití lidé jim to dovolili nebo mlčeli. Co má Bůh s rozpoutanými válkami dělat?
Nevaruje nás dostatečně před válkami a před peklem? Dělá málo pro mír a záchranu lidí před peklem?   

Bůh nám dal právo jej umlčet. Nejen ďábel říká: „Pánbíčku, ty své řečičky si nech,“ umlčí ho. Řekne-li někdo: „Tak bych já s Bohem nikdy nemluvil,“ může sám sebe obelhávat. Nazaretští nechtěli slyšet, co jim Ježíš říkal. Co my děláme jiného, když jeho slova nechceme slyšet a když na něj nedáme? [7]

Pečlivost v rozhovoru a v práci je projevem úcty k druhému. Pečlivost v mluvení o Bohu a s Bohem je projevem úcty.
Za to, jak mluvíme o Bohu a k Bohu, jsme odpovědní sobě i druhým.

Moje odpovědnost v této věci je větší než odpovědnost nástrojaře, kterým jsem dříve byl.
(Nástrojaři pracují s přesností setin milimetrů.)

Každý budeme souzeni ze svých slov a postojů. Nejen ti, co opravovali a pronásledovali proroky, Ježíše a jeho učedníky.

Už jsem (konečně) začal místo:„Bože všemohoucí“ říkat: „veliký a mocný Bože“.
Omlouvám se vám, že mně to tak dlouho trvalo. Omlouvám se vám, že jsem vám dával špatný příklad.

Bůh je nádhernou, vše převyšující osobností. Je nejvýš laskavý, pozorný, pečlivý a úctyhodný. Sestupuje k nám a zaslouží si od nás co nejpřesnější a nejpečlivější mluvu. 

Nedostává-li se nám vyslyšení našich modliteb, hledejme, zda my neblokujeme Boží pomoc. Prosme Boha, aby nám pomohl poznat, proč nás nemůže vyslyšet.
[1] Překládat z cizího jazyka je velké umění. V církvi je to – pro hierarchické uspořádání – ještě složitější, ten, který uděluje „imprimatum“ (schválení) nebývá většinou větší biblista než překladatel.
V Čechách navíc nemáme kněžský odborný časopis (jako před válkou), není kde publikovat a konzultovat chyby v liturgických textech nebo nové teologické postřehy.

[2] Filip řekl Natanaelovi: „Našli jsme Mesiáše, je to syn Josefa z Nazareta.“
Ten mu odpověděl: „Z Nazareta? Co z takové díry může vzejít dobrého?“ (Oba pánové byli totiž z Betsady!!) Filip mu odpověděl: „Pojď a přesvědč se!“ (J 1,45-6)

[3] Podobně to známe i z rodiny, není snadné být dospělým dítětem svých rodičů, nebo rodičem svých dospívajících nebo dospělých dětí.

[4] Každý přece známe Ježíšovo varování: „Posílám vám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo. (Mt 23,34)
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Tóře důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.“ (Mt 23,23
Ježíš tyto obhájce „svaté víry“ nazývá „lidmi tvrdého srdce“.
Ve většině případů těchto lidí vidím, že tyranizují také členy vlastní rodiny.

[5] Povím k tomu úsměvnou historku. Jedni „nekosteloví“ známí byli na jaře v lázních. Odpoledne na Bílou sobotu šli na procházku městem a slyšeli zvony. „To je zvláštní,“ říkali si, „přece na Velikonoce zvony odlétají do Říma.“ Z kostela právě vycházel místní duchovní, tak se jej ptali: „Před chvílí jsme slyšeli hlas zvonů, vaše zvony neodlétají do Říma?“ „To nebylo zvonění,“ odpověděl kněz, „hodiny na věži odbíjely celou. Ale zvony nejsou nejdůležitější, za hodinu máme bohoslužbu, můžete přijít.“
„My jsme už jednou o Velikonocích na takové bohoslužbě byli, ale to bylo v neděli ráno.“ „V neděli ráno, jak je to možné?“ podivil se mladý pan farář, „kde to bylo?“ „V Letohradě,“ slyšel odpověď. „Jo v Letohradě,“ pravil důstojný pán, „Vacek – ten si dělá, co chce!“
P.S. Ti lázeňští hosté nebyli kosteloví, nenapadlo je zeptat se důstojného pána, kdy, který den, byl Ježíš vzkříšen …

[6] Poslušnost (nepřesné) liteře není nade všechno, bohoslužba není bílou magií, nemusíme mít strach, že při použití jiného slova svátost „nebude platná“ (kouzlo nenastane). V Písmu máme čtyři zpráva o Ježíšově velikonoční večeři (každá je popsána trochu jinými slovy) – která z nich je ta správná?      Všechny! Na písmenech a slovech to nestojí, jde o podstatu a úmysl.

[7] Několik desítek let trpíme nedostatkem kněží. (Polský kolega mi říkal, že už i v Polsku je málo kněží,  jen ve Vroclavi chybí 19 kaplanů.) 80 let se modlíme za nová kněžská a řeholní povolání a nic se neděje. Pan arcibiskup vyzývá k dalším modlitbám. Římský biskup František vyzval biskupy, aby začali odvážně a s věrností evangeliu světit osvědčené ženaté muže. Evropští biskupové zatím nic nepodnikli (mají strach, František za pár roků nebude a kdo ví, zda se v církvi vše neobrátí nazpět).
Jistý vysoký prelát řekl: „Bohu nevidíme do karet.“ Jak to? Copak nám Ježíš nevyložil své karty na stůl?
Ježíš povolal za apoštoly ženaté muže, my sháníme alespoň pár mladíčků. Kněží nejsou, ne proto, že se málo modlíme, ne proto, že by Bůh nevolal dost lidí ke kněžské službě a do řeholí, ale proto že nejednáme podle Ježíšových rad a výzev.