11. neděle v mezidobí

Stvořitelské dílo je jedinečné, čím víc o něj víme, tím více žasneme.
Spojí-li se dvě určité buňky, jejich informace způsobí neuvěřitelný růst. Objev buňky je mladý, ale i biblický obraz semene a větvičky (která je schopná zakořenit a stát se sazenicí) je obrazem božího díla v člověku a ve společenství božího lidu. [1]

V prvním čtení a v evangeliu je řeč, jak z malého vyrůstá velké. Přispíváme k božímu dílu, ale Bůh pracuje mnohem více než my (člověk je jen rozsévač, Bůh dává život i růst)

Smíme patřit do božích plánů, dotváříme s Bohem jeho dílo. I my můžeme být požehnáním pro druhé.

Zkusme se tento týden ohlédnout za svým dosavadním životem: co všechno jsme dostali od Boha a od lidí. [2]
Všimněme si, co vše jsme se naučili a co se v nás „vylíhlo“. Vzpomeňme si třeba na něco, co nám bylo v dětství zatěžko, a co se nám později stalo radostí (služba druhým, nezištná láska v manželství, přátelství, rodičovství, ve službě druhým).
Za manžely, rodiči, lékaři, učiteli, vědci, …, pekaři, řemeslníky, …, zemědělci i muzikanty, … uklizečkami a metaři je každý den mnoho práce.
Z nepatrného začátku roste i v nás veliké a obdivuhodné dílo.

Těšme se z tohoto obrovského bohatství, kterým (vědomě nebo nevědomě) i my přispíváme k lepšímu, obyvatelnějšímu a laskavějšímu světu a k božímu království. [3]  

Všímejme si, co jsme dostali a co dostáváme od svých nejbližších, vyjmenujme jim to a poděkujme jim za to. [4]

Vyjmenujme i Bohu dary, kterými nás obdarovává (i kvůli sobě, abychom věděli, jak mnoho jsme bohatí) a poděkujme mu. I za to, že jej smíme poznávat, že se s námi přátelí a že bdí nad světem.

Díky Bohu objevujeme bohatství života - i bohatství našeho vnitřního života.

To vše je důvodem k našemu slavení Ježíšovy Hostiny. Každou neděli za toto bohatství společně děkujeme Bohu i těm, kteří s námi slaví.
(Tím se dostávám k pokračování toho, co jsem přislíbil o slavnosti Těla a Krve Páně.)

Společně se všemi křesťany (na celém svatě) každou neděli přijímáme Ježíšovo pozvání k děkování (dobrořečení) Otci nebeskému.

Rozumíte slovům, že Bohu při mši obětujeme oplatky a víno?
Já ne. 
Rozumíte tomu, že prý „Bohu přinášíme Ježíšovu oběť“?
Mohu Bohu přinést obětavou lásku naší maminky? Nebo oběť těch, kteří položili život za naši svobodu?
Nebylo by to chlubení se „cizím peřím“?
Ano, mohu se přidávat k Ježíšově obětavosti na záchranu dnešního světa.

Čím můžeme Boha uctít, když nic nepotřebuje?
Ježíš nám poradil: „Cokoliv dobrého jste prokázali kterémukoliv člověku, prokázali jste Bohu“ (je obdivuhodné, že Bůh vše obrací pro nás, pro náš prospěch).
S Ježíšem má naše modlitba jinou váhu a cenu. Od něj se učíme noblese jednání, pečlivému konání i pravdivé modlitbě. [5]
Vším, co jsme udělali dobrého, podkládáme svou modlitbu – tak s Ježíšem oslavujeme Boha.

Na slavnost nepřicházíme s prázdnou, ani nemůžeme přijít se zmetkem (student nemůže přijít se čtyřkou s písemky) nebo s hrubým jednáním.
Dobrořečení nás přivádí k poctivému způsobu života, naše práce má být projevem úcty (k člověku, živočichu i věci nebo přírodě).

Ježíš dal zástupu k jídlu chleby a ryby. Druhý den lidé Ježíše vyhledali a žádali další jídlo. Odpověděl jim: „Usilujte o pokrm k životu nebeskému … Svým životem dejte za pravdu tomu, kterého k vám posílá Bůh. …“
Pak se Ježíš přirovnal k „chlebu života“ (srv. J 6,22n) - ve dvou významech:  
1.      „Každým slovem, které vychází z Božích úst“, se smíme a máme živit (srv. Mt 4,4). [6]
„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Amen, amen, pravím vám, kdo mně svým životem dá za pravdu (kdo se stane mým učedníkem a „bude mě následovat“), má život věčný“. (Srv. J 6,45-47)
2.     „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.“ [7]

Bohoslužbou Bůh slouží nám!, ne my Bohu.
Ano, přicházíme mu s radostí a vděčností poděkovat - a on nám pokaždé nabízí královskou hostinu, prostírá nám „dva stoly“: stůl své moudrosti (svého slova) a stůl Ježíšovy hostiny.
Nejsme pozváni jako turisté, ani jen jako posluchači nebo diváci, dokonce ani jako hosté na svatbě, Ježíš nás zve na svatební slavnost jako nevěstu Beránkovu!

Nikdy nám to nezevšední.
Jsme odpovědní za slavení této královské slavnosti (za její úroveň a srozumitelnost).

Dobrořečení je pro lid boží základem modlitby (víme, za co všechno Izraelité Bohu o Velikonocích děkovali).
Děkování dodneška při rodinné slavnosti Izraele začíná nad chlebem a vínem (Večeře Páně je dodneška rodinnou slavností).
Ježíš i nás zve k děkování nad chlebem. [8]

Už před bohoslužbou si promyslíme, za co budeme s Ježíšem Otci nebeskému děkovat (lovit něco na poslední chvíli v paměti, by bylo oslavy Boha nedůstojné).

Škoda, že náš misál uvádí slova: „Ježíš chléb požehnal“, to je nesrozumitelné nebo zavádějící, Ježíš nad chlebem dobrořečil!  (Pečlivost ve vyjadřování je projevem úcty k druhému).

Předsedající bohoslužbě by při slovech: „Ježíš vzal chléb a děkoval“, neměl spěchat, aby každý mohl Ježíšovu děkování přitakat.
(Nemusíme nic říkat; žijeme-li dobrořečením každý den, Ježíšovým slovům přitakáme. Bůh si z nás naši vděčnost „přečte“.)

Ježíšova slova uvedená v misálu: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, jsou příliš strohá. Mnozí si pohansky myslí, že Ježíš přináší Bohu oběť svého života. Ale Ježíš se obětoval nám.
Ježíš nenabízí sebe Otci (s Otcem žije bytostně nad všechno naše chápání), ale nabízí se nám: „Vy jezte z tohoto chleba, já se vydávám pro vás a za vás“. 

Prosím vás, říkám to stručně, ti, kdo mě nemají rádi, mě budou opět obviňovat ze všeho možného. 
Kdo ví, co je láska, nikdy nepopírá obětavost milujícího, Boha na prvním místě.

Přijměme Ježíšovu obětovat, vydanost osobně. I jeho vydanost za mnohé (to bude proměňovat naše vztahy s druhými, i s těmi, kteří nám nevoní).
Nechme se Ježíšovým přátelstvím pozvedat a unášet.  

Při velikonoční večeři po dobrořečení následovalo lámání chleba. Nebylo nikoho, kdo by nepojedl „z jednoho chleba“ (ten rituál spojoval všechny dobrořečící).
Pak tři hodiny jedli, pili, hodovali, zpívali žalmy a dobrořečili - i opakovaně. [9]

Slavnost vrcholila Ježíšovým dobrořečením nad posledním kalichem.
Nad kalichem Ježíš děkoval za krásu života, za bohatý svět, za přátelství Otce, svých předků, svých učedníků …  Kdo tomu rozumí, učí se jak se k Ježíšovu dobrořečení přidávat.

Ježíš pak překvapil novým gestem - nabídl svůj pohár všem! [10]

Rozumíme obrazu krve jako „inkoustu při podepisování životní smlouvy“. [11]
„Všichni se napijte z mého poháru, nabízím vám přátelství na život na smrt. Moje krev se prolévá pro vás, do vás (Bůh to nepije) a za všechny (za mnohé, kteří o mé přátelství stojí a budou mě následovat). Ano, dokud jste neviděli moje zavražděné tělo a mou prolitou krev, nepřipustili jste si, že v sobě nosíte smrtelně jedovatý virus náboženské nesnášenlivosti a nenávisti. Až nad mou smrtí se obracíte, přiznáváte svou vinu a může vám být odpuštěno. (Viníkovi, který nepřizná svou vinu, nemůže být odpuštěno.)

Mám vás rád, přišel jsem vás zachránit a ničeho mi pro vás nebylo zatěžko, ani vlastního života.
Nemařte mou lásku k vám, obraťte se, napravte se, následujte mě.“

„Toto je moje manželská smlouva navždy.
To slavte na mou památku.“

Na výzvu: „Bohatství naší víry“ odpovídáme:
„Tvou lásku až na smrt zvěstujeme.
(Ďábel může říkat, že Ježíš byl popraven, ale nezvěstuje jeho lásku - možná tvrdí, že to byla
hloupost.)
Tvé vzkříšení vyznáváme (celým svým životem - už nejsme synové smrti).
Ježíšův příchod připravujeme (nesedíme v čekárně nádraží)“.
(Ježíš je v exilu, přijde podruhé, až jej budeme ochotní poslechnout - zatím si mnohé děláme
po svém, nejen Ježíšovu hostinu „pod jednou způsobou“.)

Dokončím to příště, bylo by to příliš dlouhé.

---

[1] Hospodin nabídl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,1-3)

[2] Schopnost přemýšlet, pozorovat, objevovat a žasnout patří k naší výbavě. Ke spravedlivosti patří i naše hledání dárce a poděkování za dar.

[3] Boží království je uspořádáním sebe a vztahů s druhými podle božích pravidel.

[4] Stále je za co děkovat. V úterý jsem jel do Prahy na pracovní setkání „Justitia et Pax“ (komisi při biskupské konferenci), které šéfuje pan biskup Václav Malý. Opět jsem se setkal s obětavými lidmi, kteří nezištně pracují pro potřebné … Už cestou jsem s vděčností myslel na personál vlaků, metra, tramvají i na cestující, které neznám, ale kteří jsou požehnáním pro druhé (a tím i pro mě).
Na zpáteční cestě jsem si četl knihu Tomáše Halíka. „To, že byl život?“  (půl století se s ním znám a také jsem s ním v několika grémiích pracoval), patří mezi lidi s vizí pro naši společnost. V knize připomíná naše velké osobnosti (řadu z nich jsem poznal, i mě ovlivnili) a i to, jak se některé dějinné věci rodily. Ledacos se uskutečnilo a ještě může uskutečnit. Knihu doporučuji vaší pozornosti.

[5] Nechceme být mluvkové, porovnej např.“ Mt 19,16-22.

[6] Rozumíme tomu, že tím slovem nejsou napsaná písmena, ani zvuk, který slyšíme, ale moudrost boží vyjádřená slovem. (Jak daleko bychom bez boží moudrosti došli. Na jakou úroveň bychom došli jen ze svých sil?)   

[7]  „Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“
Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,48-58)

[8] Už víme, jak se můžeme k Ježíšovu dobrořečení připojit. Na každou oslavu se připravujeme: oslavenci vymyslíme nějaký pozornost (dárek), připravíme si slova poděkování a blahopřání a pěkně se ustrojíme, (děti od nás odkoukají patřičné postoje a kulturu chování).  

[9] „Bože, já ti děkuji za vysvobození našich předků z otroctví egyptského, babylonského a řeckého“.
„Já taky“. Já taky“, přidávali se další.
„Bože, děkuji ti za naší maminku.“     „Já taky“.   Já taky“.
Jak si kdo vzpomenul na další obdarování, opakovaně mohl děkovat. Nikam nespěchali. 

[10] Bylo zvykem, že hostitel nabídl svůj pohár s vínem jako projev vyznamenání jednomu z hostí. Ale Ježíš své přátelé pokládá za svou nevěstu (při izraelské svatbě pije ženich a nevěsta z jednoho poháru).  
Kdo si dovolil neuposlechnout Ježíšova slova (Ježíšovo přikázání): „Pijte z mého poháru všichni“? Kdo za to nese odpovědnost? Na co nebo na koho si hrajeme? 

[11] Říkali jsme si, jak kdysi ženich a nevěsta „ulili k svatbě trochu své krve“ (při obřízce a defloraci) na znamení, že při sobě a při svých dětech budou stát i do prolití krve.